Hudební Rozhledy

Slavní hudebníci za šachovnicí VI

Miroslav Vilímec | 10/20 |Studie, komentáře

Mark Tajmanov (vpravo) a Robert Fischer (vlevo), uprostřed rozhodčí zápasu

Vážení čtenáři (samozřejmě i čtenářky)! Děkuji všem, kteří vydrželi od května sledovat v Hudebních rozhledech mé zamyšlení nad příbuzností hudby a šachové hry. Propojení obou tvůrčích činností jsem dokumentoval na řadě významných osobností uměleckého i šachového světa, ať to byli např. David Oistrach, Sergej Prokofjev, Jan Kubelík či operní francouzský skladatel François André Danican Philidor. Souběžně s psaním posledního článku pročítám autobiografickou knihu vzpomínek Život nejen s taktovkou Radomila Elišky.

Uznávaný dirigent, s nímž jsem měl čest spolupracovat i přátelsky se s ním sblížit, se zde o šachu obdivně zmiňuje a já jeho věty rád odcituji: „Na Kubu mám jednu zajímavou vzpomínku, bydleli jsme v hotelu Cuba libre, kde se konal turnaj světových šachistů. Všichni seděli u malých stolečků. Zvláštní pro mě bylo to, že oni vlastně vůbec neseděli. Uviděli soupeřův tah, po chviličce vstali a procházeli se sálem, najednou zamířili ke svému stolku a udělali tah. Po několika vteřinách se zvedl soupeř a procházel se zase on. Uvědomil jsem si tu obrovskou představivost hráčů. Vyhrál Najdorf, šachista s fenomenální pamětí.“
Neustále objevuji další informace o slavných umělcích či šachistech, kteří se věnovali oběma hrám. Nedávno, v souvislosti s úmrtím Ennia Morriconeho (1928–2020), jsem zjistil, že se geniální skladatel filmové hudby věnoval šachové hře velmi intenzivně a určitě na velmi dobré úrovni. Dosvědčuje to řada životopisných dokumentů, které vysílal k jeho poctě i televizní kanál ČT Art.
Obliba šachu mě zaujala také u uznávaného amerického hudebního skladatele 20. století. John Cage (1912–1992) byl v oblasti kompozice vážné hudby velkým experimentátorem. U nás vzbudil neobyčejnou pozornost např. svojí diskutabilní skladbou pro klavír Sonáta ticha, která kdysi byla provedena i na koncertě Pražského jara. Skladba trvá přesně vymezený čas a sestává se pouze z trojího otevření a zavření víka od klaviatury. Jako šachista je Cage znám v roli soupeře z exhibiční partie s proslulým francouzským výtvarníkem Marcelem Duchampem (1887–1964). Duchamp, mezinárodní šachový mistr, sice nepatří do výčtu hudebníků, přesto uvedu, že se tento umělec několikrát účastnil francouzského šachového mistrovství a Francii několikrát reprezentoval na šachových olympiádách. V určité době dokonce přerušil svoji uměleckou činnost kvůli pokusu o výraznější světovou šachovou kariéru. V soutěžním šachu se dále významněji neprosadil, o to více se pak šachu věnoval jako renomovaný šachový komentátor a literát. Motiv šachu měl ostatně významné místo i v jeho výtvarném umění.
Šachové turnaje se nikdy neobešly bez sponzorského zajištění. Mnoho šachových událostí bylo umožněno jen díky štědré podpoře dárců, k nimž patřil věhlasný ruský violoncellista, který žil a působil v USA, Gregor Piatigorsky (1903–1976). Velký ctitel šachu vytvořil skvělé klavírní trio společně s fenomenálním houslistou Jaschou Heifetzem a rovněž slavným klavíristou Arturem Rubinsteinem, uplatnil se i jako vynikající sólista. Oženil se s Jacquelinou de Rotschild, která byla aktivní šachistkou, účastnicí ženských Šachových mistrovství USA s velmi úspěšnými výsledky. Manželé založili nadaci, která podporovala nejen hudební podniky. Sponzorovali též několik ročníků tzv. Piatigorsky Cup, kde hrál jak tehdejší mistr světa Boris Spasskij, tak budoucí – Robert Fischer, jehož účast i v dalších turnajích manželé Piatigorští finančně podpořili.
Nyní nastal čas, abych svoje úvahy a výčet osobností uzavřel. Přemýšlím tedy čím, aby byl závěr dostatečně důstojný. Zjišťuji, že přehled nejslavnějších hudebníků jsem v minulých dílech již vyčerpal, pozastavím se tedy ještě u opačné kategorie, tedy u slavných šachistů, kteří byli též hudebníky či měli k hudbě velmi blízký vztah.
Sovětský (ruský) velmistr Mark Tajmanov (1926–2016) podlehl v roce 1971 pozdějšímu mistru světa Robertu Fischerovi ve čtvrtfinále zápasu kandidátů mistrovství světa 0:6. Krutý výsledek však neodpovídal bohatému obsahu partií a vyrovnané hře v řadě z nich. Sám Fischer hodnotil zápas takto: „Boj byl mnohem obtížnější, než naznačuje skóre. Tajmanov stál v jedné partii na výhru a ve dvou dalších partiích měl výhodu. Vzdávám svému protivníkovi čest!“ Tajmanov měl však smůlu, v rozhodujících chvílích se dopustil chyb. Pro vysokou porážku byl Tajmanov kritizován, vyslýchán s podezřením na sabotáž, která prý měla poškodit prestiž sovětského šachu. Celní prohlídka navíc zjistila v jeho zavazadle knihu od Solženicyna. Tajmanovovi byl odebrán titul zasloužilého mistra sportu a bylo mu zakázáno vycestovat ze Sovětského svazu. Mark Tajmanov se „proslavil“ zmíněným debaklem s Fischerem, výrazně se ale zapsal do šachové teorie. Jedna z důležitých variant tzv. sicilské hry nese totiž jeho název. Méně je známo, že Tajmanov byl skvělým klavíristou. Se svou ženou Ljubov Brukovou tvořil uznávané klavírní duo. Umělci natočili spolu řadu nahrávek a dostali se též do prestižního souboru „Velcí pianisté 20. století“ v edici Philips Records ve skladbách F. Busoniho, W. A. Mozarta, A. Arenského, F. Poulenka a S. Rachmaninova. V dětském věku, v roce 1936, hrál roli malého houslisty ve filmu Beethovenův koncert, následně vystudoval v Petrohradě konzervatoř jako klavírista. Vystupoval při šachových turnajích v recitálech či kulturních vložkách. Dá se říci, že v jeho činnosti byly hudba a šachy vzájemně vyvážené. Toto spojení vystihují i jeho výroky: „Odpočívám u šachu od klavíru a u klavíru od šachu“ a „Chápu šachy jako umění, snažím se je hrát jako umělec.“
Mark Tajmanov při zmíněných klavírních vystoupeních během šachových turnajů přibíral často dalšího partnera a jím nebyl nikdo méně významnější, než šachový mistr světa. Valerij Smyslov (1921–2010) byl držitelem titulu v létech 1957–1958. Málokdo ale ví, že tento v historickém pořadí sedmý šachový mistr světa studoval v mládí operní zpěv a chystal se na dráhu profesionálního pěvce. Nicméně šachy převážily. Zpěvu ale zůstal Smyslov věrný nadále, však se také v šachových kruzích často vzpomínalo, jak při turnajích či zápasech doplňoval svoje šachové účinkování pěveckou vložkou či samostatnými recitály. Vzájemnou spolupráci s klavíristou Tajmanovem dokumentuje připojená fotografie.
Ne náhodou byl Smyslov označován jako hráč s citem pro harmonii. Ta šachová, podle slov Borise Spasského „neuvěřitelná intuice, při které nemusí nic propočítávat“, možná pramenila právě z umělecké vnímavosti harmonické krásy. Také ve své knize Hledání harmonie z roku 1979 Smyslov v šachu hledá především zdroj krásy a obohacujícího tvůrčího naplnění.
K hudbě měl také velmi blízko třináctý šachový mistr světa, Garri Kasparov. Hvězda novodobého šachu používala v mládí příjmení Vajnštejn po svém otci židovského původu. Garri se až v dorosteneckých letech přejmenoval na Kasparova, což bylo příjmení z matčiny strany, důvody rozvádí ve své knize Moje šachová kariéra 1973–1985. Z této autobiografické knihy také citujeme: „Kdybych byl v tomto věku neprojevil šachové schopnosti, mohl jsem začít chodit do hudební školy. To bylo velké přání babičky z otcovy strany Olgy Julevny, která byla učitelkou hudby. Její manžel a můj dědeček Mojsej Rubinovič Vajnštejn byl hudební skladatel, dirigent a houslista, pracoval jako umělecký ředitel Bakuuské filharmonie... Oproti mému otci jeho mladší bratr, můj strýc Leonid Vajnštejn, hudby nezanechal, vystudoval konzervatoř a stal se známým hudebním skladatelem, zasloužilým umělcem Ázerbajdžánu. Složil několik oper a symfonií, četné komorní a vokální skladby, operety, tři desítky písní i hudbu pro divadlo, film a televizi...“
Otec Vajnštejn, pocházející ze zmíněné hudební rodiny, rozhodl o tom, že další směřování Garriho bude vzhledem k jeho matematickým schopnostem výhradně šachové, Garri na jiném místě knihy přesto píše o sobě, jakož i o podobnosti šachu a hudby tyto zajímavé věty: „V hloubi duše jsem romantik, citově založený člověk – nebo tak alespoň sám sebe vidím. To někoho může překvapit, ale jen toho, kdo si myslí, že šach je pouze věda a že jej hrají jenom lidé bez emocí, působící jako nějaký počítač. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že šach je umění, protože šachista musí mít mimo jiné i dobře vyvinutou a bohatou fantazii. Vzhledem ke své abstraktní povaze nevyžadují šach, hudba a matematika znalost světa a větší životní zkušenosti. A tak například Reshewsky (vynikající americký šachista – pozn. autora článku) hrál již v pěti letech simultánky proti dospělým, Mozart již v pěti letech skládal, dvanáctiletý Pascal kreslil doma na stěně důkazy složitých geometrických pouček a chlapec jménem Kim Ung-Yong z jižní Koreje řešil integrální rovnice. Existuje známá teorie, že šachové, hudební a matematické schopnosti jsou spojeny s výkonnou, ale úzce specializovanou oblastí mozku, která se nějakým způsobem uvede v raném dětství v činnost a vyvíjí se nezávisle na mozku jako celku. Tato teorie vysvětluje vznik zázračných dětí. Aby se však projevilo, potřebuje i to nejúžasnější nadání příznivé podmínky. Kdyby byl Mozartův otec například malířem a ne učitelem hudby, nikdy bychom asi o skvělém skladateli neslyšeli.“

Slova fenomenálního mistra světa Kasparova budiž krásným závěrem. Výstižně svědčí o tom, že šachy a hudba mají prokazatelně mnoho společného. Oboje ukrývají ve svém, šachovou i hudební notací zakódovaném obsahu, neskutečné kouzlo z překvapivých situačních obrazů, barvitých harmonií i fantastických šachových pozic, zrovna tak jako krásu z přehledné logiky navazujících tahů i gradační hudební linky. Tyto hodnoty je však třeba objevit. A tvůrčí proces, kterým z nitra šachových zákonitostí a hudebních partitur cenné duševní poklady dobýváme, je vlastně tím, co spojuje výkonné hudební interprety a tvořivě myslící šachisty. V praxi to pak představuje svým způsobem i jakési dobrodružství. Lze zahrát dobrý i špatný tah, lze zahrát dobrou i špatnou notu. Přeji všem umělcům za šachovnicí jen takové tahy a tóny, které jim přinesou krásu a životní naplnění, ať již šachové či umělecké.

Nahoru | Obsah