Hudební Rozhledy

Editorial 11/20

Hana Jarolímková | 11/20 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
letošní listopad, stejně jako kdykoliv předtím povětšinou opět „uplakaný“ a poněkud „depresivní“ podzimní měsíc, nám kromě jiných přináší z hudební oblasti i dvě jubilea, jež určitě stojí za připomenutí. Snad už jen proto, že nepatří mezi ta „notoricky“ proslulá. Navíc díky prvnímu z nich je možno se zamyslet i nad tím, že jednotlivé umělecké disciplíny nemají nepropustné hranice a mohou se nejen vzájemně ovlivňovat a doplňovat, ale dokonce často i poměrně úzce spolupracují. Příkladů bychom asi našli mnoho, jedním snad z nejznámějších je ale spojení takových kulturních fenoménů, jakými jsou hudba a film.

Vraťme se však na počátek! Prvním ze zatím nekonkretizovaných jubileí je čtyřiaosmdesáté výročí narození (14. 11.) španělského tanečníka a choreografa Antonia Gadese (1926–2004), jenž v širokých kulturních vrstvách Evropy i ostatního světa sehrál významnou roli v popularizaci tradičních španělských tanců, zejména flamenka. S výše uvedeným nesporně významným datem úzce souvisí další neméně zajímavá událost: zcela symbolicky (stejného listopadového dne) před deseti lety zařadila světová kulturní organizace UNESCO španělské, přesněji řečeno andaluské flamenco na svůj „Seznam světového kulturního dědictví“.
O flamenku jsme na stránkách našeho časopisu podrobněji psali již dříve, tak si jej snad jen připomeňme citátem z knihy Karla Čapka (1890–1938) Výlety do Španěl. „Flamenco se zpívá a tančí a brnká na guitarrách, tleská se to dlaněmi a vyklepává se to kastanětami a dřevěnými podpatky a ještě se do toho pokřikuje.“
Pestrá kariéra Antonia Gadese započala v padesátých letech v rodném Španělsku, na počátku šedesátých let navštívil Japonsko a hostoval v milánské La Scale, paralelně působil v různých televizních programech. V sedmdesátých letech byl spoluzakladatelem a později ředitelem španělského Národního baletu (Ballet Nacional de España), po odvolání z tohoto postu založil s několika členy, kteří se k němu ze solidarity připojili, nezávislou skupinu tanečních umělců, s níž procestoval Španělsko a Spojené státy.
To, co je ovšem v jeho tvorbě i vystoupeních neopominutelné, je Gadesova spolupráce s umělci různého typu. Právě tady se na konkrétním případě umělecky všestranně nadaného jedince projevuje možná „interdisciplinarita“ v pojímání umění. Na prvním místě je možno uvést pro obě strany obohacující a inspirující tanečníkovo vystupování ve filmech světoznámého španělského režiséra Carlose Saury (*1932) Krvavá svatba (Bodas de sangre, 1980) na motivy díla španělského básníka nešťastného osudu Federika Garcíí Lorky (1898–1936), který skončil svůj nedlouhý život před popravčí četou španělských frankistických fašistů. V tomto snímku Gades ztvárnil hlavní roli. Hrál i v dalších Saurových dílech, a sice v Carmen (1983), která se již dočkala oscarové nominace, a Čarodějné lásce (El amor brujo, 1986). Opomenout nelze ani dílo Ovčí pramen (Fuenteovejuna), jehož choreografii postavil Gades na stejnojmenném dramatu význačného španělského dramatika Lope de Vegy (1562–1635) a s nímž podnikl světové turné v roce 1990. Deset let před smrtí (1994) se „vrátil“ k Saurovi a participoval na přípravě jeho filmu Flamenco.Můžeme tedy shrnout, že Antonio Gades je vskutku jasným příkladem toho, jak umělec, vnímaný jako vynikající osobnost v jedné oblasti, dokáže úspěšně proniknout i do dalších, relativně vzdálených uměleckých odvětví.
Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah