Hudební Rozhledy

MHF Český Krumlov

Julius Hůlek | 11/20 |Festivaly, koncerty

Sólového partu se na tomto slavnostním večeru ujal Jiří Bárta

Úvodem
Pandemickými okolnostmi vynucená eliminace zahraničních umělců se projevila i na letošním, již 29. ročníku jednoho z našich předních hudebních festivalů, takže musel být přesunut na začátek podzimu, zajištěn výhradně českými interprety a právem nazván „Český Krumlov s českými umělci“ (19. 9. – 3. 10.). I tak se podařilo program zaplnit dramaturgicky i interpretačně hodnotnými počiny. Kromě večerů, jimž se věnujeme níže, hned zkraje festivalu zasloužila pozornost koncertní verze inscenace Balady pro banditu s nejznámějšími melodiemi. Meandru řeky Vltavy bylo vynalézavě využito pro večer Vivaldi proplouvá Krumlovem, rozuměno s Jihočeskou filharmonií a Janem Talichem, účinkujícími na voru a interpretujícími Čtvero ročních dob.

Komorní hudba se prezentovala vystoupeními Bennewitzova kvarteta, barokními áriemi se souborem staré hudby Musica Florea a provedením Beethovenových violoncellových sonát Jiřím Bártou s Terezií Fialovou. Atraktivitu sólových recitálů zajistila trojice koncertů – mezzosopranistky Elišky Zajícové s varhaníkem Pavlem Svobodou, dále bosonohé varhanice Katty a autorský večer kytaristy Štěpána Raka (k jeho pětasedmdesátinám) spolu se synem Janem-Matějem. Český večer v předvečer festivalového finále charakteristicky připomenul hity domácího populáru od R. A. Dvorského po současnost. Dominantou závěrečného koncertu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem vedle Šostakovičova klavírního koncertu s Ivo Kahánkem byla Mahlerova Pátá symfonie.

Zahájení
Slavnostní zahajovací večer (18. 9.), stejně jako ostatní recenzované koncerty konaný v Zámecké jízdárně, otevřel Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 Antonína Dvořáka. Stěžejní koncertantní dílo nejen české, ale i světové tvorby pro violoncello s orchestrem zaznělo v podání renomovaného sólisty Jiřího Bárty a zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Leoše Svárovského. Už orchestrální introdukce dala tušit, že celek dozná dramatické velkorysosti. Hned zkraje sólistova nástupu se však přihodilo, co se někdy stává – totiž na sólovém nástroji praskla struna. Vše bylo ale rychle napraveno a J. Bárta se nehodou nikterak nenechal rozhodit, ba naopak, o to razantněji vedl výrazovou linii svého projevu s dokonalou znělostí nástroje v nelehkém, avšak setrvale zvládaném kontextu orchestrálního pléna. V tom mu byl velkou oporou dirigent. Leoš Svárovský pečlivě s nanejvýše ohleduplným jemnocitem a neúnavnou pozorností vedl a usměrňoval orchestr. Vzhledem k sólistově razanci se ovšem nemusel příliš omezovat, a četné proměny tak mohl nechat vyznít v plné kráse. Sólista i dirigent se příkladně doplňovali zejména ve výrazové vřelosti tematicky důležitých partií, včetně četných agogických nuancí, na pohled i poslech bylo jasné, jak dobře si rozumějí. Zvukově i technicky zatěžkávající první větu sólista zvládl brilantně (včetně virtuózních běhů před závěrečnou gradací), a tak se s neztenčeným energickým vybavením mohl přenést do technicky neméně náročné věty druhé. V té jsme ocenili hlavně dynamicky a výrazově prohloubený melodický akcent sólového partu, v němž se naplno projevila pro Bártu charakteristická symbióza sólistického i komorního aspektu. Kromě jiného to ještě pěkně ukázal jímavý dialog se sólovými houslemi ve třetí větě, nicméně tady, beze stopy únavy při zdolávání téměř třičtvrtěhodinového monumentu, jsme mohli žasnout nad velkým tónem a opět jistou rukou a technikou vedeného sóla v součinnosti s orchestrem.
Dovoluji si předpokládat, že dojem z grandiózního provedení Dvořákova díla byl daného večera pro leckoho určující a o nějaký ten stupínek přece jen mohl přesáhnout jakkoli kvalitní a v celkovém výsledku strhující podání Obrázků z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Kongeniální orchestrální zpracování původně klavírních Obrázků francouzským impresionistou Mauricem Ravelem je dobře známé, a tudíž není třeba detailní deskripce. Avšak přece jen rádi konstatujeme, že tentokrát se díky jak technické kvalitě provedení, tak výtečné obeznámenosti a expresivnímu entusiasmu L. Svárovského i zlínských filharmoniků skutečně zaskvělo barevně pestrou paletou hudebního sdělení v celkové dějové linii i v detailech. Skvělé vyladění i přesné nástupy jednotlivých sekcí dechových nástrojů, virtuozita smyčců, dirigentem citlivě injektované tempové, dynamické a ve výslednici i výrazové proměny ústily v permanentně přesvědčivý dějový tah odměněný zaslouženými ovacemi.

Galakoncert Pavla Černocha
Bývá dobrým zvykem, že dramaturgii pojednávaného festivalu zpravidla zahajují či korunují vybrané pěvecké kreace. Tentokrát tuto roli splnil druhý večer (19. 9.), a to operním galakoncertem tenoristy Pavla Černocha se Severočeskou filharmonií Teplice za řízení Jaroslava Kyzlinka. Program sestával z několika autorsky různých bloků s převahou verististického zaměření. Nicméně Předehrou, árií a Intermezzem k 3. dějství z opery Carmen byl nejdříve připomenut Georges Bizet. Obě orchestrální položky napověděly, a především pak Předehra k opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky uprostřed první poloviny programu potvrdila, že tepličtí filharmonikové spolu s dirigentem budou sólistovi spolehlivým partnerem i oporou. Árie Josého „La fleur que tu m’avais jetée“ poukázala na skvěle vedený, nikterak pronikavý, spíše oblý pěvcův tón, dobře souznící s melancholickým charakterem sdělení. Žádoucí obrat k hrdinskému výrazu, avšak přece jen osobitě lyricky zabarvenému se dostavil v následujícím čísle, ariózní ukázce Adorna z opery Simone Boccanegra Giuseppa Verdiho „O inferno – Sento avvampar – Cielo pietoso“. Rozmanitost Černochova repertoáru názorně přiblížily dvě následující árie, tentokrát z okruhu slovanské romantické opery. Árii Lenského z opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského – „Kuda, kuda“ – výrazově podal s přesvědčivým prožitkem smutku, avšak zároveň s nadhledem, přičemž oceníme pečlivou artikulaci a srozumitelnost, právě tak jako v árii Prince z Rusalky Antonína Dvořáka „Vidino divná, přesladká“, umocněné náladově působivými proměnami vokální linie.
Po přestávce ve dvojici árií z oper G. Verdiho – nejprve ariosem Vévody z Rigoletta „La donna è mobile“ a dále árií Rodolfa z Luisy Miler „Quando le sere al placido“ – se Černochův hlas podpořený rostoucí výrazovou naléhavostí rozezněl naplno hrdinským patosem, ale tam, kde bylo třeba, dokázal modulovat k nenucené lehkosti. Také ve druhé polovině programu se v prostřídání árií významně blýskl orchestr brilantním výkonem v podání Předehry k opeře Síla osudu G. Verdiho a dvou Intermezz, jednak z opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a před závěrečným vokálním číslem ještě z opery Manon Lescaut Giacoma Pucciniho. Razantnější a vypjatější polohu maximálně soustředěný, technicky výborně disponovaný a přesvědčivý P. Černoch zachoval a nadto ještě povýšil ve dvojici operních árii na závěr, a to árií Cania „Recitar! Vesti la giubba“ z Komediantů Ruggera Leoncavalla a dále árií Cavaradossiho „E lucevan le stelle“ z Tosky G. Pucciniho. Poněkud netradičně byl tentokrát večer árií doplněn komentářem muzikoložky Magdaleny Havlové, sice odborně kvalifikovaně formulovaným, avšak celkový průběh přece jen trochu zdržujícím. Publikum bylo sólistovým výkonem nadšeno a odměnilo jej aplausem vestoje.

K poctě J. S. Bacha
První z dvojice koncertů druhého festivalového víkendu byl věnován 270. výročí úmrtí Johanna Sebastiana Bacha (25. 9.). Původně plánovaný letní večer by tuto příležitost připomenul téměř „na den“ přesně a nadto ještě počítal s hobojistou Vilémem Veverkou, avšak nevypočitatelná karanténní klauzura zařídila všechno jinak, a tak čistě bachovský program se na podzim stal výhradní záležitostí houslového virtuosa Pavla Šporcla a smyčcového ansámblu PKF – Prague Philharmonia. Všechny čtyři skladby, které tu zazněly, pocházejí z tzv. köthenského období velkého JSB, vymezeného lety 1717 až 1723, tak jako ostatně většina z jeho instrumentálních skladeb komorních, orchestrálních a koncertantních pro různé nástroje. Zprvu zazněla Partita č. 2 d moll pro sólové housle, BWV 1004, jež je cyklickým útvarem, sestávajícím z pěti vět většinou založených na stylizaci dobových tanců. Ovšem míra stylizace je tu značná, a především naprosto jedinečná a svou polyfonní sazbou klade nemalé technické nároky na zvládnutí dané faktury smyčcovým nástrojem. P. Šporcl se jí zhostil bravurně a neokázale, na to, že se hrálo ve velkém sále s ne zrovna kvalitní akustikou až příliš komorně, nebo alespoň tak vyzněla. Nicméně jemná proměnlivost průběhu skladby, jištěného technickou jistotou a agogikou podpořenými vytrácivými závěry frází imponovala. Relativně průbojnějšího výrazu se po zásluze dostalo proslulé Ciaconně, jíž celek nejen vrcholí (takto bych ji významově spatřoval v pojednávaném provedení), ale která může být chápána i jako svébytná „skladba ve skladbě“. Následující, poněkud tajemný Braniborský koncert č. 3 G dur, BWV 1048, koncertantně vzájemně konfrontující tři nástrojové skupiny, Šporcl dirigoval od prvních houslí. Celek působil více jako stejnorodá, kompaktní zvuková hmota než vnitřně plasticky profilovaný útvar.
Po přestávce se P. Šporcl uplatnil opět jako sólista. Nejprve v Koncertu a moll pro housle, smyčce a basso continuo, BWV 1041. Sólový part působil jako ústrojně vrostlý do tentokrát relativně početnějšího pléna smyčců, byl zřetelný a nepřečníval. Zůstal věrný decentní dynamice, v technicky náročnějších partiích přidal na síle a příkladně vyklenul gradační oblouky. Koncert E dur pro housle, smyčce a basso continuo, BWV 1042 si už svým veselým založením vyžádal spontánní „odpich“, což publikum zmátlo natolik, že po první větě začalo tleskat. Zpěvná kantiléna sólových houslí pak dominantně opanovala prostřední volnou větu. Patrnějším výrazovým nasazením (a to i v poslední, třetí větě), podpořeným korektně vedeným permanentním podílem smyčcového ansámblu, Koncert E dur sehrál roli žádoucího vrcholu celého večera. Ovšem právě v jeho profilu jako celku bychom stejně jako u ostatních skladeb přece jen očekávali patrnější podíl expresivního nasazení.

Filmový večer
Jedním z charakteristických rysů festivalu jsou žánrové přesahy. K nim letos kreativně přispěl Filmový večer (26. 9.).
Severočeská filharmonie Teplice se s dirigentem Janem Kučerou postarala o intenzivní a vskutku barvitý zážitek, který pro mnohé návštěvníky mohl být i překvapivým poznatkem o něčem, co dosud vnímali jako sice působivou, nicméně přece jenom kulisu filmového obrazu a děje. Celý koncert přesvědčil, jaký – doslova – „kumšt“ filmová hudba může znamenat, a to jak v kompoziční, tak interpretační rovině. Jako skutečné perly filmového umění zazněly charakteristické ukázky především z filmů zahraniční produkce, avšak obě poloviny programu zahájila hudba z dnes už přímo legendárních filmů českých. Samotný úvod večera rozezněly melodie Jana Rychlíka a Vlastimila Hály k filmu Limonádový Joe – Sou fár tu jů aj mej, Když v báru houstne dým, Whisky, to je moje gusto. Sametové spektrum dechů a vláčných smyčců bylo přímo opojné. Právě na pozadí tónů publiku důvěrně známých bylo možno už zde sledovat dirigentovu naprosto přirozenou a spontánní dispozici k navázání důvěrného kontaktu s publikem i s orchestrem. J. Kučera, pozorný k detailům i velkorysý, nejen gesty rukou, ale i pohyby těla dokáže náladově sugestivně a efektivně stimulovat tutti i jednotlivé hráče. Poučeným a působivým slovem (obě poloviny koncertu si uváděl sám) mj. vhodně připomenul, že filmová hudba vysokých kvalit a nároků instrumentačních i interpretačních, leckdy přímo symfonických a virtuózních, namnoze pochází právě z hollywoodské produkce. Ilustrativním příkladem dirigentovy intenzivní práce i reciproční odezvy orchestru, včetně až lyricky katarktického účinu, mohla být hudba Johna Townera Williamse k filmu Hvězdné války – Main Theme, Leia’s Theme. Zato americký skladatel James Roy Horner ve své hudbě pro film rád uplatňoval prvky novodobé, včetně elektronických, i prvky s historickou a exotickou konotací, čímž vynikala hudba k filmu Titanic, připomenutá transparentně citovanými sóly a strhujícím průběhem i gradací orchestrálního pléna. Angličan John Barry Prendergast je známý především hudbou k bondovkám, pro tentokrát byla vybrána zřetelně členitá i náladový oddech poskytující ukázka z Tanců s vlky. Také hudba Klause Badelta k Pirátům z Karibiku poskytla obraz relativně jednoduššího a přehledného hudebního děje dobarveného pregnantním rytmem a lyricky zjemňujícím intermezzem.
Jak už bylo zmíněno, i do druhé poloviny večera jsme po přestávce byli vtaženi hudbou české filmové produkce. Nemohlo být vhodnějšího vstupu nad připomínku hudby Jiřího Bažanta, Vlastimila Hály a Jiřího Maláska k muzikálu Starci na chmelu orchestrální verzí písně Den je krásný. Auditorium doslova obestřela vlna nadšení a pocit vřelé nálady se interpretům dařilo prodloužit ukázkou z hudby k filmu Kmotr, jejímž autorem je mj. felliniovský skladatel Giovanni „Nino“ Rota, aktualizované úpravou Jana Kučery. Zainteresovaný ponor hutného orchestrálního zvuku do známých melodií J. Barryho z filmu Vzpomínky na Afriku vystřídala hudba z filmové trilogie Pán prstenů Kanaďana Howarda Shorea, jejímž podáním byla adekvátně zpřítomněna atmosféra progresivně doutnajícího dramatického náboje. Kulminaci programu jistil opět J. Williams, nyní výběrem z hudby k Harrymu Potterovi obdařené akcentovaným dějem (mj. s virtuózním houslovým sólem) a působivým odstíněním různých nástrojových sekcí s funkcí účinných prostředků gradace. Nelíčené překvapení jako skutečný vrchol večera a zároveň i jeho do jisté míry poetické zklidnění představoval sled s neúnavným zápalem podaných přídavků – po ukázce z hudby Elmera Bernsteina k filmu Sedm statečných následoval valčík a pochod Jiřího Šusta z Ostře sledovaných vlaků.

Nahoru | Obsah