Hudební Rozhledy

Dostaveníčko u kláves - Kudy z nudy aneb trnitá cesta ke světové raritě

Jakub Zahradník | 10/21 |Svět hudebních nástrojů

Osud tomu chtěl, abychom uzavřeli naše vyprávění okolo klávesových nástrojů opravdu vánočně – bude se totiž zvonit. Původně bylo letos v plánu leccos. Chtěl jsem například věnovat jeden díl klávesovým harmonikám, které by si to zvláště zasloužily, protože hořovická firma Delicia (původně značka Kebrdle) oslavila letos 100 let výroby. Avšak vše se postavilo proti, a já se do této důležité fabriky nedostal.

S pěkným nápadem ale přišel Tomáš Flégr, varhaník, cembalista, carillonista (hráč na zvonohru), restaurátor, organolog, pedagog a také zhotovitel replik historických nástrojů a intonér cembal. (Mimochodem, zahrál jsem si u něj na regál, který postavil. Poučený čtenář ví, že nejde o nic z obchodu se skladovým zbožím, zato možná netuší, jak je těžké při hře na tyto renesanční jazýčkové varhany při šlapání měchů zkoordinovat nohy, aby udržely v nástroji souvislý tón.) Byl to on, kdo mě podnítil k napsání posledního letošního Dostaveníčka na téma zvonoher a zvonkoher, které také patří mezi nástroje ovládané klávesami. Samozřejmě, že jsem se nemohl obejít bez vědomostního vkladu Radka Rejška, skladatele, carillonisty, varhaníka, kampanologa a organologa Litoměřické diecéze, šéfredaktora časopisu Varhaník a velkého propagátora zvonů (nedělní poledne na Vltavě).
Hudebník i klasický posluchač přijdou běžně do styku se zvonkohrou, celestou a trubkovými zvony. Jsou to vesměs nástroje tak trochu na okraji pozornosti, protože se pravidelně neužívají. Dělí se o ně klavíristé s bubeníky. Ve většině skladeb, kde jsou užity, jde vlastně o to, ozvláštnit nebo podtrhnout skladbu zvukem zvonku, navodit atmosféru například Vánoc či nahradit zvuk kostelních zvonů. Jaký je rozdíl mezi zněním pravého zvonu a trubkovým zvonem, mohl dobře porovnat návštěvník Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v inscenaci opery z Covent Garden, která se před časem objevila v Janáčkově divadle v Brně. Nad scénou visely velké kostelní zvony a dlužno říci, že když se ozvaly, tak ty trubkové proti nim zněly jako alegorie. Ale když člověk nemá takové přímé srovnání, jsou trubkové zvony vhodnou variantou pro orchestr a rozhodně mají své vlastní kouzlo. Hraje se na ně speciálním kladívkem a je také umění je tlumit, ačkoli mají tlumicí systém a pedál.

Zvonkohra – obvykle soubor vyladěných kovových podlouhlých plátků – vydává zvuk vysoký a průrazný a je sestavena na způsob dvou vedle sebe ležících xylofonů, přičemž zvlášť je uložena diatonická řada představující „bílé klávesy“ a dál od hráče pentatonická řada představující „klávesy černé“. Hrají na ni většinou paličkami bubeníci nebo je uložena v nástroji připomínajícím zmenšené pianino, kde je k plátkům připojena klávesová mechanika s paličkami. Příbuzným, ovšem mnohem novějším nástrojem vzniklým roku 1886 ve Francii, je pak celesta, za jejímž vznikem stál pařížský varhanář Charles Victor Mustel. Na její zvuk si vzpomene každý, kdo si vybaví Louskáčka P. I. Čajkovského. Celesta má zvukově blíže k melodiím hodinových strojků nežli ke zvonům. Hra na klávesovou zvonkohru, ale i na celestu se upřímně řečeno moc necvičí. Když na ni dojde, part odehraje muzikant, který ovládá hru na klavír. Klávesová zvonkohra je trochu zvukově toporná – hráč tak dokonale neovlivní úder tak jako „bicista“ u prosté zvonkohry, nemůže zvuk vibrovat dlaní, nadto zvuk ukrytý v „bedně“ postrádá brilanci. Používá se dnes hlavně tehdy, kdy skladatel veden klavírní sazbou zapsal mnohozvuky, které se na prostou zvonkohru zahrát nedají (Respighi: Římské fontány). Mechanicky se ladiči ani opraváři těmito nástroji nezaobírají, proto se klávesové zvonkohry vyznačují všelijakými neduhy kloktavého dohmatu a nepřesného ozvu. Mívají také menší klávesy, což pohodlné hře nepomáhá. Principiálně se na tyto nástroje hraje staccato, poněvadž jinak přidržením klávesy dole ulpí palička na kovovém plátku, a tím ho současně ztlumí. Zvuk celesty je o poznání jemnější než zvuk zvonkohry, protože je tvořen oplstěnými kladívky (tlukoucími do kovových plátků shora při současném zvednutí dusítka). Pod kovovými plátky jsou v pravé celestě dřevěné rezonátory. Celesta i klávesová zvonkohra mají obvykle jeden pedál se stejnou funkcí jako pravý pedál u piana. Výrobou celesty se na profesionální úrovni už 130 let zabývá firma Schiedmayer z Německa, která drží také původní patent. Lze se ale setkat i s nástroji několika málo dalších značek. Vyrábí se i zvonkohry a celesty do varhan, a tím se dostáváme k původnímu místu, kam zvony a zvonky patří – a sice do kostela. Varhany byly se zvonky kombinovány odedávna. Jestliže je v nich zvonkohra instalována, pak je ovládána buď manuálem, nebo pedálem, a sice mechanicky nebo elektromagneticky. Další variantou je použití hvězdice neboli „cymbelstern“, která se roztočí a rozeznívá zvonky umístěné v kruhu (stejným způsobem jako u vánoční hvězdice, kde její pohon vytvářejí hořící svíčky) – v tom případě jde pouze o zvukový efekt.
Radek Rejšek vymezuje pojmy: „Já rozlišuji hudební nástroje jako celky – ,zvonohru‘ a ,zvonkohru‘. U zvonkohry jsou rozeznívány imitace zvonů, u zvonohry pak skutečné zvony se vším, co je činí zvony... tedy, že mají korunu (za kterou se uchycují), žebro (plášť) a věnec („ránu“ – zesílené místo na něž se tluče), kdežto zvonky mají tvar buď misky (jako tibetské mísy), kovové destičky (jako xylofon) či duté trubice.“
Zvonohra (carillon, v Nizozemsku beiaard) je proto soustava zvonů, nikoli zvonků. Buď je konstruována pouze jako automat, nebo se na ni dá hrát i pomocí klávesnice, popř. pedálu. Většinou jde o automaty s bijícími kladívky umístěnými vně zvonu. U nás jsou pouze tři zvonohry, na které se dá hrát: Slavná barokní v Loretě na Hradčanech, Manouškova mobilní a zvonohra v ambitech poutního kostela Panny Marie v Křtinách u Brna (který nenavrhl nikdo menší než Santini). A čtvrtá v současnosti vzniká pro kostel Sboru kněze Ambrože patřící Československé církvi husitské, vrcholné to architektonické dílo Gočárovo v Hradci Králové. Ta má být hotova o Vánocích příštího roku.
Zvonohra pro Křtiny byla dokončena v Manouškově dílně v roce 2010 a čítá 33 zvonů. Hrává třikrát týdně a lze na ni pomocí počítačového programu přehrát řadu písní. Dá se ovládat i pomocí MIDI klávesnice. Barokní zvonohra v Praze má zvonů 27 plus tři dekorativní, které nehrají. Celá léta její automat přehrával jedinou melodii – Tisíckrát pozdravujeme Tebe. Nedávno došlo k obnově ještě jednoho hracího válce, na němž Rejšek rozpoznal melodii Maria, Maria, nad slunce jasnější. V Loretě slýcháme nyní tuto píseň. Barokní hnací mechanismus sestává ze dvou obručí o 64 lištách v uspořádání 8 x 8, což odpovídá dvěma osmitaktovým periodám o čtyřech dobách, a tím je také limitována herní kapacita tohoto unikátního zařízení. Natahuje se klikou spolu s věžními hodinami dvakrát za den. Zvony do ní odlil amsterodamský zvonař Claude Frémy v létech 1683–91. Radek Rejšek se ve hře na ni střídá s Vítem Janatou v neděli v létě od 15 a 16 hodin, v zimě pak od 15.30. Podle svých slov by uvítal, kdyby se objevil ještě někdo další.
Rejšek hrává na zvony po celé Evropě. Navíc díky šťastnému generačnímu spojení se zvonařem Manouškem, autorem Pražské mobilní zvonohry, se hodně zapojil do propagace i tohoto nástroje, jakých na světě moc není. World Carillon Federation sice uvádí celkem 17 mobilních zvonoher (může nás potěšit, že ještě jedna z nich je z dílny dalšího českého zvonaře, Rudolfa Pernera), ale Rejšek tvrdí, že jich fakticky zbylo už jen 6 nebo 7... „Zrovna jedna další byla zavěšena na věž. Doba je k nim nepřátelská. Vůz, na kterých jsou umístěny, s nimi váží také 12 i více tun, jsou požadována povolení o vjezdu, mýta, zvyšují se náklady na provoz, vcelku jde o drahý koníček.“ Pražská mobilní zvonohra je momentálně se svými 57 zvony o váze 5 tun největší na světě. Nachází se na ose Česká republika–Holandsko. Její vznik ovšem nebyl žádnou selankou. Souvisel s projektem Praha 2000 – Evropské město kultury. „Měl to financovat magistrát, celá věc skončila soudními tahanicemi, Petr Manoušek zvonohru nakonec dokončil, ale musel kvůli ní prodat dům.“ Však se nakonec i zvonař Manoušek, stejně jako jeho kolega Perner, odstěhoval do zahraničí...
Na zvonohru se hraje zvláštním, ale velmi přirozeným způsobem, především hřbety sevřených dlaní, i úhozem prstů nebo skupin prstů a odrazem nohou o pedály připojené ke spodní části klávesnice a propojené s těmi nejtěžšími zvony. Nehraje se pěstmi, ani úderem, nýbrž tlakem s odrazem o dno klávesy. Rejšek vzpomíná s vděčností na profesorku Šimkovou z Pražské konzervatoře, která mu dala klavírní základ, který se projevil příhodným pro citlivost hry na zvony. Dá se na ně hrát i dynamicky a používají se různé techniky a fígle. Když se ho ptám na některé významné nástroje, odpovídá: „V Evropě jsou celkově stovky zvonoher, drtivá část z nich je v Belgii a Holandsku, dost jich stojí také ve Francii. Do dalších zemí, jako je Polsko, Rusko, Španělsko, pronikly až v 60. letech minulého století. V Německu jich tolik není, ale jedna velice zajímavá se nachází na věži univerzity ve Würzburgu. Rád také vzpomínám na zvonohru ve městě Mafra v Portugalsku, nebo na tu umístěnou na střeše radnice v Barceloně. V anglickém Birminghamu došlo k paradoxu. Nachází se tam jedna fantastická zvonohra, ale stojí dnes v muslimské čtvrti, kde je na ni zakázáno hrát, protože muslimy zvuk zvonů prý uráží.“ Rejškovo vyprávění volně doplňuje Tomáš Flégr: „Kromě Belgie a Holandska jsou velmocí věžních zvonoher Spojené státy. Tu nejbližší najdete pár kilometrů za Šluknovem v Schirgiswalde, další v Mnichově v Mariahilfkirche. Praha, bohužel, koncertní zvonohru nemá. A například v klášteře na Strahově jsou ve věži umístěny reproduktory, z nichž se line zvuk jisté nahrávky. Ovšem, nachází se u nás přece jen jeden nečekaný světový unikát...“ A co že to je?

Vracíme se k podtitulu této kapitoly. „Kudy z nudy“ je internetový portál, který dává tipy lidem, kde by co mohli zažít. Dovolím si čtenářům Hudebních rozhledů předložit také jeden takový tip s následujícím příběhem. Když Flégr studoval hru na varhany v Berlíně u nizozemského pedagoga, byl také uchvácen zvukem a možnostmi nizozemských zvonoher. Tak se na nějaký čas odebral do Holandska ke studiu oboru „beiardier“ / zvonohráč. Pro svou seminární práci hledal v českých pramenech a dozvěděl se od Rejška a od organologa Václava Uhlíře o existenci jedné zvláštnosti v kostele sv. Anny v obci Žireč. Tato obec leží uprostřed mezi centrem Dvora Králové nad Labem a Kuksem (4 km na obě strany). Když se dostavil na místo, spatřil Glockenklavier – zvonkový klavír – a dle menzur kláves a pedálů mu hned bylo jasné, že nemůže být z 19. století, jak se tehdy usuzovalo. Nástroj byl ve špatném a neúplném stavu a následně prošel rekonstrukcí. Flégr díky svým mezinárodním kontaktům ověřil u německých a nizozemských organologů, že se jedná o barokní zvonkohru ve formě zvonkového klavíru, jaká se nikde jinde na světě nezachovala! Brzy zjistil, že o nástroji je více než dost informací z pera správce kukského panství, hofmistra Tobiáše Antonína Seemana, který sloužil hraběti Sporckovi asi od roku 1690 a byl varhaníkem i kapelníkem Sporckova orchestru. Seeman tehdy zařídil, že slavný varhanář Johann Michael Röder (stavitel prvních dómských varhan v Berlíně) zvaný „Mechanicus“ instaloval v Kuksu na Sporckovu objednávku v roce 1732 „Glockenspiel mit einem Pedal“. Z Kuksu se nástroj dostal do Žirče. Tento typ nástroje předepisuje např. Händel v oratoriu Saul, můžeme ho také slyšet v Brockersových pašijích.
O Flégrově objevu referoval nedávno podrobně znalec a restaurátor Andreas Kitschke z Postupimi v časopise Acta organologica. V článku se podivuje nad tím, že „byl nástroj restaurován bez odpovídajících znalostí o jeho dataci a autorství, a přistupovalo se k němu jako by to byl nástroj z 19. století“. Krátkou zmínku přinesl též Stanislav Bohadlo ve sborníku Musicologica Brunensia 45, 1–2, 2011 (s. 17) s odkazem na Flégrovo bádání. Žirečská barokní zvonkohra je dobře popsána Vítem Havlíčkem v knize Varhany na Královédvorsku z roku 2018 na s. 42–49. Jen na Flégra si Havlíček nevzpomněl. Zvuk tohoto světového unikátu pak zaznamenal Český rozhlas v nahrávce Tomáše Flégra a zvukové režii Radka Rejška a odvysílal v pořadu Slovo o hudbě. V roce 2021 připravuje Baltské varhanní centrum ve Stralsundu vydání CD nahrávek všech dochovaných varhan J. M. Rödera, které nevynechá ani Sporckovu kuksskou neboli dnes žirečskou zvonkohru, jejíž návštěva a poslech přímo na místě je neopakovatelným zážitkem.

Nahoru | Obsah