Hudební Rozhledy

Barbora Horáková Joly

Denisa Rausch | 01/21 |Rozhovory

Barbora Horáková Joly

První operní premiérou ve zrekonstruované Státní opeře bude Verdiho Rigoletto, jehož režie byla tentokrát svěřena úspěšné české operní režisérce Barboře Horákové Joly. Ta doposud pracovala výhradně na zahraničních operních scénách, na kterých vytvořila řadu působivých inscenací a za některé dokonce získala mezinárodní divadelní ocenění. Rigoletto ve Státní opeře bude jejím debutem na české operní scéně, a nejen o tom si můžete přečíst následujícím rozhovoru.

  • Ačkoliv máte za sebou bohaté režijní zkušenosti v zahraničních divadlech, v České republice budete v lednu jako režisérka debutovat. Jak se těšíte na práci ve Státní opeře?
    Na práci ve Státní opeře se těším moc. Je to pro mě nejen návrat domů, ale také návrat do dětství. Právě zde se stvořila moje velká láska k opeře. A byla to láska na první pohled i poslech. Jako sedmiletá jsem zde zpívala – coby členka Kühnova dětského sboru – v představeních opery Turandot. A to okouzlení z celého divadla, z té divadelní vůně a z celého toho obrovského aparátu mi zůstalo na celý život.
  • Vystudovala jste zpěv na hudebních akademiích v Basileji a Ženevě a poté jste absolvovala režii na Bavorské divadelní akademii v Mnichově. Co vás ke studiu režie přivedlo?
    Zpívala jsem od malička, takže mě to ke studiu zpěvu přivedlo tak nějak automaticky, ale v hloubce jsem vlastně vždy tíhla spíš k režii. Často jsem dělala praktikantku v nejrůznějších produkcích, protože mě vždy fascinoval kreativní proces tvoření. Později jsem s pár přáteli – hudebníky a spisovateli – založila ve Švýcarsku malou skupinu. Psali jsme nové opery a muzikály, které jsme pak zkoušeli s dětmi ze sociálně slabších rodin, které by se k divadlu jinak nedostaly. A tak to asi s režií opravdu začalo. Být zpěvákem je jako být vrcholovým sportovcem a já mám k tomuto povolání obrovský respekt a obdiv. A protože jsem si sama mohla vyzkoušet, co to opravdu obnáší, mohu s čistým srdcem říci, že jsem teď naštěstí pro sebe(i pro mnohé posluchače) určitě na té správné straně jeviště. Divadelní akademie mi dala dobrý základ, ale nejlepší školou mi byla práce asistentky v opeře v Basileji. Moci pozorovat a spolupracovat s velmi různorodými, fascinujícími a zkušenými umělci. S jejich často úplně odlišným způsobem uvažování a přístupem k dílům. To mě velmi ovlivnilo.
  • Dlouhodobě jste spolupracovala se španělským režisérem Calixtem Bieitem. Ovlivnil vás při vnímání opery jako žánru?
    Neřekla bych, že mě Calixto ovlivnil při vnímání opery jako takové. Pro mě byla opera vždy tou největší formou svobody a fantazie, formou, která umožňuje vnímat hudbu očima a díky hudbě jít do těch nejhlubších pocitů, které čisté slovo nemůže vyjádřit. Ale určitě mě oslnila Bieitova volnost, jak s tímto žánrem zacházet, a jeho intelekt, díky kterému vždy šel až do hloubky díla.
  • Jaký styl operního inscenování je vám blízký?
    Nevím, jestli mohu přesně definovat styl. Já se hlavně snažím rozlišovat mezi tím, jestli je inscenace dobrá, nebo špatná. Jestli mě pocitově zasáhla, jestli jsem rozuměla příběhu, symbolice, charakterům a jestli zpěváci hráli ze svého nitra, a ne jenom z povrchu. Zda jsem skrze inscenaci objevila něco nového. To, jestli je to udělané v takzvaně moderních nebo symbo¬lických či dobových kulisách, pak zase není to¬lik důležité, pokud je to udělané dobře a upřímně. Osudy, příběhy a emoce se ve své podstatě nemění. Cítit budeme vždy stejně a myslím si, že bohužel i společnost a morálka se zas tak o mnoho neposunuly.
  • V roce 2018 jste získala prestižní britské ocenění International Opera Award 2018 v Londýně v kategorii Objev roku. Co pro vás tento úspěch znamenal? A co vám přinesl?
    Je to samozřejmě krásné ocenění, kterého si moc vážím, a zároveň je to i trochu závazek. Přineslo mi to určitě více možností se umělecky realizovat v nejrůznějších divadlech a spolupracovat s fantastickými umělci, což je obrovské privilegium.
  • Mohla byste charakterizovat svoji režijní práci? Co vás v procesu „rozjímání a přemýšlení“ nad dílem inspiruje?
    První, co mě vždy inspiruje a ovlivní, je hudba a její emoce. Jaké linie jsou napsány pro jaký charakter. Jaký je můj pocit z těchto postav při poslechu. Pak samozřejmě příběh jako takový. Co mě zaujme na postavách, v čem jim mohu porozumět a v čem jsou mi vzdálené. Co je na povrchu a co je pod ním. Jak mě příběh zajímá v kontextu dnešní doby. Když to dílo umožňuje, ráda si hraju se symbolikou a ráda jdu do hloubky psychiky postav.
  • Ve Státní opeře budete režírovat Rigoletta. Mohla byste nám představit svoji koncepci?
    Pro mě je nejzajímavější si tento příběh a charaktery jednotlivých postav představit v kontextu dnešní doby a dát jim tak určitou autentičnost. Rigoletto je téměř až cynické drama o velmi ambivalentním a nezdravém vztahu otce s dcerou, které je zasazené do prostředí dekadentní až groteskně perverzní, nebezpečné mužské společnosti. Je to drama o psychických a mentálních deformacích, o strachu, pověrách, společenském traumatu, osamělosti a izolaci. To vše je ještě nakonec zakončeno v jednom z nejpesimističtějších a nejbrutálnějších konců operní historie. Tmavší už je snad jen Janáčkova opera Z mrtvého domu. Rigoletto je ale především velmi fascinující příběh o muži, kterého pronásledují duchové, tajemství a trauma z jeho minulosti. Muž, který bojuje se svou nenávistí a nezdravou láskou ke své dceři.

    Stejně jako Orfeo si i Rigoletto vytváří peklo ve své mysli. Podobně jako schizofrenik, který vlastní dvě tváře. Jednu pro svět a druhou pro svou dceru. Muž bez vlasti, rodiny, přátel, kterého pomalu požírají jeho obavy a tajemství. Ty se stávají jeho posedlostí a nakonec i jeho hořkou realitou. Muž, který bojuje sám se sebou a který ztrácí kontrolu nad svými vlastními vtipy, aniž by si to vůbec uvědomoval. Kdo je ve skutečnosti Rigoletto? Jaká jsou jeho tajemství? Co se stalo v jeho minulosti? Co se stalo s matkou Gildy?

    Mnoho nezodpovězených otázek, na které se snažíme najít odpovědi. I proto bychom rádi v naší interpretaci ukázali jisté možné pozadí: Rigoletto je ponechán jako oběť požáru se svou malou dívkou svému osudu. Tato hrozná zkušenost z něj udělá outsidera. Zmrzačený a znetvořený je donucen skrývat svou pravou tvář pod maskou, a stane se tak týranou obětí společnosti. I proto nenávidí lidstvo. Je teď zahořklý, pomstychtivý, paranoidní, pověrčivý a také intrikující, manipulativní, a dokonce i zlý. Přijímá svoji roli outsidera a „klauna“, oblečeného za zmrzlináře v hloupé „pracovní“ uniformě, která kryje jeho „špinavou práci“ a obchodování pro Vévodu. Rigoletto, který má dvě tváře, je také trpícím otcem. V soukromí je pokorný a dokonce věřící. Jenom Gilda zná jeho bolest, jeho skutečnou tvář. Rigoletto je Gildou úplně posedlý a chce ji před špinavým světem co nejvíce ochránit. Proto ji izoluje a vytvoří pro ni falešný svět – falešný domov v karavanu. Cestují tak z města do města. Tento karavan je jediné místo, které Gilda zná a jež zároveň představuje i její vězení. Svět kolem je svůdný, erotický, bohatý, mocný, nebezpečný. Drsný svět mužů plný tajemství, zločinu, sexu a násilí. Společnost ukazující sociální nerovnost. Je to příběh o rovnováze mezi ošklivostí a krásou, smrtí a životem, noční můrou a realitou.
  • Jaký volíte přístup při vedení zkoušek? Dáváte při režírování zpěvákům na jevišti volnost, nebo je striktně vedete?
    Je to trochu obojí. Myslím si, že vždy vím, jakým směrem se chci vydat, ale cíl se někdy může změnit. Pro mě je tvoření divadla hlavně o spolupráci s umělci. O dělení se o pocity. O vzájemné důvěře a respektu. Režisér má být schopný dát směr a navigovat, ale zároveň nechat umělcům dostatek volnosti k vývoji. Pro mě je důležité, aby se zpěváci a umělci cítili svobodní a nebáli se vyjádřit. To je potom pro všechny nejkrásnější a nejkvalitnější společně strávený čas.
  • Co vás na opeře jako žánru nejvíce fascinuje? A pokud byste mohla, zajímala by vás režie i nějakého nehudebního žánru?
    Na opeře mě samozřejmě fascinuje hloubka hudby, a tudíž hloubka emocí, jakou může vyjádřit právě jen hudba a lidský hlas. Je to fenomén, který člověka zasáhne přímo do srdce, a to spojení s vyprávěním příběhů je zkrátka okouzlující. Herce jsem zatím režírovala jen jednou, a to hned v baskičtině ve spojení s barokní operou. Práce to byla krásná a odnesla jsem si z ní nejen mnoho nových zkušeností, ale také cenu za nejlepší divadelní inscenaci ve Španělsku pro rok 2019. Doufám tedy, že to byl teprve začátek mé spolupráce s herci.
  • Je nějaký příběh/opera, kterou byste v budoucnu ráda režírovala?
    Je jich spousta. Například asi skoro všechny Janáčkovy opery.
  • Režírujete ve významných zahraničních divadlech. Máte zájem se do českých operních divadel vracet?
    Česká divadelní tradice je velmi krásná a solidní. Moci se vrátit domů, pracovat v rodné řeči a s českými umělci je příležitost a vzácnost, které si moc vážím, a doufám, že takových bude víc.

    Nahoru | Obsah