Hudební Rozhledy

Luboš Sluka: skladatel žijící v paradoxech

Tomáš Pilát | 01/21 |Studie, komentáře

Luboš Sluka © foto Patrik Ulrich

Česká televize přednedávnem uvedla (a stále nabízí na svých webových stránkách) dokumentární film Skromný klasik Luboš Sluka. Už jeho název mnohé napovídá. Luboš Sluka patří k nejvýznamnějším současným českým komponistům, je známý i ve světě, a sláva mu přitom nestoupla do hlavy. Mimo jiné i proto, že je jeho život rovnoměrně vyplněn jak vzlety, tak i pády. A že těch pádů nebylo málo!

Snímek natočil mladý režisér Patrik Ulrich. Se jménem Luboš Sluka se setkával už od dětství. „V osmi jsem hrál jeho skladbičky na piano. Máma ze mě chtěla mít klavíristu, a paní učitelka přede mne jednou položila noty podepsané jménem Luboš Sluka. Netušil jsem, že je to žijící autor – ta muzika mi zněla starobyle, měl jsem za to, že jde o skladatele alespoň z 19. století. S těmi skladbičkami jsem ale měl úspěch,“ vzpomíná. V té době ještě netušil, že stejný autor má na kontě množství další muziky, symfonické, duchovní, a taky filmové. To si uvědomil ve chvíli, kdy viděl filmy jako Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem, Kočičí princ či Pod Jezevčí skálou, a Slukovo jméno četl v titulcích. Sháněl o něm další informace (bylo jich tehdy opravdu málo, internet ještě nebyl tak bohatě zásoben) a noty (kterých sehnal víc než oněch informací).

O dalších pár let později pak viděl Sluku i naživo. „Chodil jsem na koncerty Komorní filharmonie Pardubice, v jednom programu figurovala svita Z východních Čech, byla to světová premiéra. Soudobá, ale zase tak trochu starobylá hudba, elegantní, jakoby z jiné doby. Po provedení se strhl obrovský potlesk, dirigent ukázal kamsi do první řady a zvedl se starý pán. V tu chvíli mi blesklo hlavou: Cože, on sedí čtyři sedadla ode mne? Byl jsem v šoku,“ vybavuje si režisér. Sháněl si pak další nahrávky a snažil se o skladateli zjistit co nejvíc. Ve svém okolí ale nenašel nikoho, kdo by ho v tom uspokojil. Když pak začal točit filmové portréty různých osobností, vzpomněl si i na Luboše Sluku. Napsal synopsi a opět zapracoval osud. „Ve chvíli, kdy jsem dopsal námět a unavený si sedl k televizi, na obrazovce ČT art zrovna moderátor ohlašoval: Cenu Ministerstva kultury za rok 2018 získává… Luboš Sluka! V tu chvíli jsem si uvědomil: on opravdu žije a chodí si po jevištích sbírat ceny. To byl poslední impulz. V České televizi pak na můj námět slyšeli a nabídli mi pětatřicetiminutovou plochu. Myslím, že za ten nápad byli docela rádi,“ myslí si Ulrich. Tak vznikl zásadní a záslužný snímek, u kterého se navíc diváci nenudí.

Film zaznamenává zásadní okamžiky osobního i profesního replicas relojes života skladatele. Už jsme naznačili, že mnohé z nich byly smutné, možno říci až tragické. Šlo třeba o důsledné zničení tiskárny, která patřila jeho dědečkovi a posléze otci, a kde se sám Luboš Sluka nějakou dobu angažoval. Byla doba, kdy komunisti „ve jménu socialismu“ ničili, na co přišli. Další ranou pro skladatele bylo, když ho komunistický režim nepustil studijně do Francie, kde už měl domluvené partnerství s Pařížskou šestkou, kompozici ho měli učit pánové Honegger a Auric. Komunistická moc taky zakazovala orchestrům i komorním seskupením hrát Slukovu hudbu. A přicházely i další rány, vyhazov z Pantonu (kde jako šéfredaktor stihl udělat kus velmi dobré práce), a mozková mrtvice, která všechny trable korunovala. Luboš Sluka se ovšem vždycky zvedl a šel dál. „Je sympatické, že to není zapšklý, bolestínský člověk, je spíš optimista. Samozřejmě si v sobě drží smutek, ale nedává ho najevo. Občas mi vyprávěl, jak mohlo být všechno jinak, kdyby…, ale je fatalista a chápe, že ono ‚kdyby’ neexistuje. Že je tu jakási předurčenost, a ta něco znamená. Možná, že kdyby mu v Československu dovolili živit se komponováním klasické hudby, byl by zničený ještě víc. Ale přeorientoval se na jiné hudební žánry, skládal muziku pro děti, pro divadlo, šansony i populární hudbu, a prosadil se i jako komponista hudby filmové,“ říká filmař.

Filmovou hudbu studoval Sluka u Václava Trojana, paralelně s klasickou hudbou. Tušil, že profese skladatele absolutní, čistě klasické muziky je nejistá, takzvaná vážná hudba přestávala být v 50. letech pro veřejnost, obzvláště tu socialistickou, zajímavá. Luboš Sluka rád chodil do kina, a tak uvítal, že se na HAMU otevřel obor hudby filmové. Spadala sem i muzika televizní, hudba pro Večerníčky či magazíny. Skladatel se učil pracovat s hudbou jinak, než byl zvyklý, pochopil, že je v odlišné pozici než ta vážná na klasickém koncertě, že má filmu sloužit a dotvářet jeho atmosféru. To ho začalo bavit. Dodnes je Václavu Trojanovi vděčný, že ho naučil pojímat tvůrčím způsobem spojení hudby s obrazem, s mluveným slovem nebo pohybem animované postavičky. Trojan mu tak trochu vynahradil Georgese Aurika, u kterého se měl vzdělávat v Paříži, ale z nesmyslných politických důvodů mu to nebylo umožněno. Václav Trojan, vynikající skladatel nejen filmových hudebních ploch, tak Slukovi vynahrazoval zapovězenou Pařížskou šestku, mimo jiné i proto, že tvořil ve stejné době, kdy byla Pařížská šestka na vrcholu, a byl příslušníkem stejné generace. Přitom to byl svrchovaný a originální umělec.

Zmínili jsme, že si Luboš Sluka, když nesměl jít přímo, vždycky nacházel „náhradní“ cesty. Spolu s tvorbou pro děti (která tvoří významnou součást jeho díla a ve filmu tohle pojítko reprezentuje fenomenální malá klavíristka Klára Gibišová) to bylo třeba jeho působení ve vydavatelství Panton, nejdřív v roli dramaturga a redaktora, posléze coby šéfredaktora. Díky tomu byl u své milované muziky a v kontaktu se skladateli. Snažil se vydávat zajímavou hudbu, i když ne všechno mu procházelo. Mnohé zakázané tituly ale později vycházely v té podobě, jak je Sluka naplánoval. Týkalo se to třeba klavírní sonáty Gideona Kleina. To už ale byl nuceně mimo. Co ovšem ještě stihl, bylo vydání LP Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka. Mimochodem – s Krylem měl podobný osud: legendární písničkář byl také skvělý a pronásledovaný muzikant a jeho rodině také komunisti roztřískali tiskárnu. Šlo přitom o podnik, ze kterého vycházely navýsost kvalitní umělecké tisky. A stejně jako Sluka, ani Kryl se, díky svým bolestivým šrámům na duši a v srdci, nebál říkat pravdu. „Luboš Sluka věděl, že Karel Kryl je nejen vynikající básník, ale i melodik, že je jeho hudba v harmonicko-melodické struktuře velice inteligentní. Že to není popík ani rock’n’roll, který v té době písničkáře přetlačoval. Taky věděl, co všechno si může v trochu uvolněnější atmosféře Československa 60. let dovolit. Vydával tak i zakázané autory, a taky se, byť lehce, mohl věnovat autorům z doby holocaustu. Jakmile ale přešel určitou čáru, tak mu to zastavili,“ vysvětluje autor dokumentu. Za tou čarou byl, bůhvíproč, třeba zmíněný Gideon Klein.

Sluku samozřejmě potkávaly i veselejší zážitky. Jeden z nich se týkal roku 1956, kdy vyhrál skladatelskou soutěž v Moskvě. Porotě tehdy předsedal slavný Dmitrij Šostakovič. Mladý komponista tu tehdy zvítězil s violoncellovou sonátou, kterou později po celém světě proslavil fenomenální Pablo Casals, jeden z největších violoncellistů 20. století. „Luboš Sluka byl rád, že se s takovými osobnostmi mohl potkat. Šostakovič byl v 50. letech minulého století – vedle Kabalevského, Prokofjeva, Stravinského a Chačaturjana – obrovským a uznávaným sovětským skladatelem, a tenhle člověk vám najednou předává cenu se slovy: nejlepší sonáta je tady mladého pana Sluky! Mladý pan Sluka z toho byl v šoku. A když mu Pablo Casals řekl, že sonátu bude hrát, a nejen on, ale spousta lidí v Evropě, že se o to postará, byl znovu v šoku.

Sluka žil v paradoxech, žil v obrovských kontrastech. V jednu chvíli mu režim říká, že nesmí pracovat, nesmí komponovat a je zakázáno jeho díla provozovat, a současně mu v tu samou chvíli volají osobnosti typu Stravinského nebo Casalse, komunikují s ním a prosazují jeho hudbu ve světě,“ popisuje Ulrich střídání temných a světlých okamžiků života Luboše Sluky. Stravinskij a Casals svým slibům zjevně dostáli – Sluka je dnes zřejmě známějším v cizině než ve své rodné zemi. Další paradox. „Bavil jsem se třeba s belgickou hudební komunitou. V téhle zemi Slukovy kompozice běžně hrají, berou ho tam jako jednoho z velikánů 20. století, jako třeba Bernsteina nebo Brittena,“ potvrzuje režisér předchozí věty.

Však se také, tedy Sluka, učil u dalších velikánů. Vedle Václava Trojana to byl třeba Josef Bohuslav Foerster. Renomovaný skladatel byl prastrýcem Luboše Sluky, a Sluka se k němu dostal shodou šťastných okolností. Hudba ho pohltila už jako mladíčka, hrál na varhany a obecně se zajímal o interpretační svět. Vlastně náhodou se dozvěděl, že Foerster je jeho příbuzný, a tak se za ním vydal. Bál se, co se stane, až se u slavného kmeta (byl přelom 40. a 50. let minulého století) bez ohlášení objeví, vnímal ho totiž jako obrovskou personu naší hudby. Když se představil a předestřel i příbuzenskou spřízněnost, Foerster byl překvapen. Netušil, že rodina, se kterou už dlouho nekomunikoval, má takhle talentovaného muzikanta. Sluku přijal a začal ho vyučovat hudbě. Existují zápisy skladeb pro různá nástrojová seskupení, pro klavír nebo varhany, které mu Josef Bohuslav Foerster opravoval. „Viděl jsem třeba autograf z roku 1947, ve kterém jsou Foerstrovy poznámky typu tohle vyhoď, tohle je zbytečné, tady je moc not, tady si s těmi akordy ještě víc pohraj, tohle je ploché,“ doplňuje Patrik Ulrich. Josef Bohuslav Foerster se tak stal replicas iwc Slukovým prvním zásadním učitelem kompozice.

Dokumentární film Skromný klasik Luboš Sluka je zajímavý jak po hudební stránce, což se očekává, tak i po stránce obrazové. Filmaři natáčeli na několika vizuálně vděčných místech, ať šlo o dům manželů Slukových na Zámeckých schodech v Praze, jejich chalupu v Orlických horách nebo Opočno, kde skladatel strávil dětství a mládí. Film zpestřují i dva nádherní psi. „Hodně nám pomohlo, že pan Sluka miluje přírodu a miluje duchovní svět. Točit dokument jenom doma u stolku nebo u piana by byla veliká škoda. Současně jsme ale věděli, že mu je přes devadesát, a že bude těžké vytáhnout ho někam do terénu a projít si s ním místa spojená s jeho životem,“ svěřuje se s pochybnostmi ohledně lokací režisér snímku. Obavy však zahnal samotný protagonista dokumentu. Pozval je do Opočna i na svoji chalupu a navrhl třeba i natáčení v kostele, kde muzicíroval. Všechna místa (a samozřejmě i skladatele a jeho nepostradatelnou ženu Hanu) skvostně natočil kameraman Jan Hubač. „Byli jsme rádi, že jsme se vymanili z pražského světa, a většinu filmu natočili na místech, která Sluku inspirují nejvíc – v Orlických horách a jejich podhůří, v krásném, klidném světě. On tomu modernímu moc nerozumí, vnímá ho jako nezdravý. I proto bývá od jara do podzimu na své chalupě. Lidé tam nespěchají, a Sluka poslouchá melodie ptáků nebo harmonie lesa. To ho inspiruje. Připouští, že v Praze by možná nenapsal tolik muziky, jako v Orlických horách. I proto jsme chtěli natáčet právě tam,“ vyznává se Ulrich.

Současně popisuje důležitý střihový leitmotiv filmu: „Na konci každé epizody, která Slukovi změnila život, roztrhneme v dokumentu fotku. Trhá se tak skladatelův rodný dům, tiskárna, Paříž… v jednom místě snímku dokonce fotografie se Slukovým obličejem. Asi to bylo ošklivé, ale pan Sluka věděl, že tenhle záměr se střihovým leitmotivem máme, a souhlasil s tím. Dokonce ho pochválil jako dobrý nápad. Poslední filmovou epizodou, bodem zásadního obratu skladatelova života, byla totiž jeho mozková mrtvice. Ta mu symbolicky roztrhala obličej. Jedna půlka tváře náhle oněměla, byla umrtvena, pan Sluka nemrkal, nepsal, a druhým koutkem úst se pokoušel říct své ženě, jak ji má rád. Podle jeho vyprávění to byla jediná věta, na kterou se zmohl. Roztrhnout fotku s jeho obličejem bylo sice odvážné, ale jako umělecká licence namístě, a Sluka to pochopil,“ nechává režisér nahlédnout do své tvůrčí kuchyně. Mrtvice byla skutečně zásadní událostí v komponistově životě. Bylo mu osmdesát, zažíval uznání, jeho muzika se hrála doma i v zahraničí, a najednou taková rána! Ovšem i tehdy se Luboš Sluka zvedl, díky své vůli a vydatné pomoci manželky. Naučil se psát levou rukou, a melodie, pokud je potřeba, si přehrává také pouze levou rukou. Jinak skládá zpaměti, bez pomoci piana. Na koncerty po Evropě ho pak vozí paní Hana jejich stařičkým fiatem.

Režisér Patrik Ulrich, autor dokumentárního filmu Skromný klasik Luboš Sluka, pak uzavírá: „Vedle jeho skvělé ženy je hudba jediná věc, která Slukovi zbyla. Komponuje pořád, i když by už nemusel. Pravidelně si bere notový papír, rozvrhne si osnovu, napíše předznamenání a skládá. Hudba ho nikdy nezklamala.“

Stejně jako Luboš Sluka nikdy nezklamal své posluchače a interprety svých děl. Ať jde o špičkové muzikanty nebo amatéry, se kterými ostatně cítí celý život a píše pro ně rád. Možná je opravdu osobností z minulého století.

Nahoru | Obsah