Hudební Rozhledy

Pátrání po rodu Scholzů

Jakub Zahradník | 01/21 |Svět hudebních nástrojů

Secesní plakát z varnsdorfského muzea © foto Jakub Zahradník

V novém cyklu článků rubriky Svět hudebních nástrojů pootevřeme některé zdánlivě staré, leč možná dosud živé kauzy, jimiž vás, laskavé čtenářstvo Hudebních rozhledů, provedou členové našeho fiktivního „Klávesového oddělení“. Jakub Zahradník oslovil své píšící kolegy, aby se s námi podělili o nějaký podivuhodný příběh s detektivní zápletkou. A sám napsal hned ten úvodní...

Ke klavírnickému rodu Scholzů jsem znal některá fakta především ze samizdatu Vlastimila Pavlíka O klavírech trochu jinak z r. 2007 a z knihy Klavír a lidé, vydané nakladatelstvím Kruh v Hradci Králové r. 1984. Zakladatelem byl r. 1876 Franz Scholze, rodák ze Žibřidic (Seifersdorfu) na Liberecku (ročník 1853). Ke klavíru se dostal náhodou, když ho soused požádal o jeho zkrácení, což se mu bez nákresu povedlo. Tento úspěch ho povzbudil a přiměl odejít do Německa, kde se naučil stavbě klavírů – nevíme ovšem kde a u koho. Franz Scholze se roku 1891 připomíná ve Varnsdorfu, kde si postavil malou továrnu, kterou brzo podstatně rozšířil. Měl čtyři syny, které dal vyučit klavírníky. V roce 1914 si dva z nich, Franz a Adolf, otevřeli druhou továrnu v nedalekém Jiříkově (Georgswalde), když převzali výrobnu klavírů Josefa Protze. Zvláštní rozhodnutí, vždyť v mateřském provozu bylo jistě co dělat. Ten o něco později převzali po otci dva mladší synové, Rudolf a Emil. Stalo se tak r. 1921, a přibrali k sobě ještě obchodníka Hermanna Swobodu. Obě továrny nebyly navzájem konkurenční. Používaly společný soubor opusových čísel i rodinnou značku a v některých případech stavěly i stejné modely pian. Ta piana od sebe poznáme podle nápisů Scholze – Georgswalde a Scholze – Warnsdorf. Využívaly zřejmě i společný sklad ve městě Rumburk, ležícím nedaleko, na cestě mezi Varnsdorfem a Jiříkovem. Jiříkovská továrna se ale potýkala s existenčními potížemi a v roce 1922 se ocitla v likvidaci. Roku 1926 byla likvidace zrušena – pomohla druhá část rodiny. Avšak o devět let později už na ni byl uvalen konkurs a v r. 1937 byla vymazána z obchodního rejstříku. Otec pak podle jednoho zdroje vedl prodejnu v Teplicích, podle jiného v Ústí nad Labem. S koncem druhé světové války přišli skoro všichni čeští Němci o své majetky, tím spíše o ty obchodní. Nejinak rodina Scholzů. Varnsdorfský závod byl převzat do prozatímní správy již 5. 7. 1945 a později byl zařazen mezi provozy Továrny na piana, která přešla v roce 1958 pod Československé hudební nástroje. V poválečných letech byla zřízena ve varnsdorfské továrně učňovská škola. Piana značky Scholze, už bez původních majitelů a v jiných modelových řadách, vznikala dále po celé období socialismu, a udržela si jistou stavební i zvukovou autonomii. Dnes práva na značku Scholze vlastní rodina Petrofů. Jednoho letního dne léta Páně 2020 jsem měl naplánovanou cestu do Varnsdorfu. A jelikož se zhusta zabýváme opravami pian zmíněné značky, ke které, přiznám se, mám zvlášť sentimentální vztah, byl jsem zvědav, kolik ze slavné historie původní firmy může zbýt po 75 letech. Na pomoc mi přišel hudebník a odborník přes historické klávesové nástroje Tomáš Flégr, který se ve Varnsdorfu narodil a momentálně tam opět žije. Ujal se mě s vášní sobě vlastní, která z něho čiší, zvláště pokud jde o jemu milé nástroje a všechno s nimi související, především samozřejmě hudbu. Vzal mě nejprve do muzea v Rumburku, aby mi ukázal jeho srdeční záležitost, klavichord skladatele Augusta Stradala. Stradal byl jedním z posledních žáků Ference Liszta a po rozpadu monarchie žil v nedaleké Krásné Lípě. Právě díky Flégrově iniciativě a také za přispění Ester Sadivové, pracovnice rumburské pobočky Oblastního muzea Děčín, tento nástroj, uložený bez povšimnutí v muzeu, nebyl odepsán a zlikvidován, nýbrž krásně zrestaurován dílnou Bečička – Hüttl – Šefl. V rumburském muzeu však rodinu Scholzů nepřipomínalo nic. Vydali jsme se tedy do muzea ve Varnsdorfu, které dočasně sídlí v náhradních, poněkud nevlídných prostorách. O to však vstřícnější k nám byl jeho personál. Ten nám předložil dochovaný dobový plakát firmy Scholze asi 60 krát 100 cm velký v naprosto dokonalém stavu (1). S radostí jsem na něm shledal majestátní křídlo, model S, jaké jsme docela nedávno rekonstruovali a které stojí u mě v prodejně v pražském Braníku. Jinak toho ale ve varnsdorfském muzeu pro nás více nebylo. Vypadalo to, že naše hledání je u konce, když tu mě napadlo zavolat kamarádce, spisovatelce Aidě Brumovské. Prostě jsem ji chtěl jenom potěšit zprávou, že se právě nacházím v jejím rodném městě. A Aida mi povídá: „Proč se nezkusíš zeptat Milana Hrabala, to je básník, ten by mohl něco vědět.“ Že mě to samotného nenapadlo! Milan je můj kamarád, velký znalec lužickosrbské literatury, kterou překládá, a jako každý pořádný básník působí jako spiritus agens mezi lidmi i místy, kde se pohybuje. A vždyť mi přece jednou říkal, že snad na varnsdorfském hřbitově stojí hrobka rodu Scholzů, vzpomněl jsem si... Milan byl naštěstí na příjmu a dokonce, jak se zjistilo, i v plné pohotovosti, jako by nečekal na nic jiného, než že se mu toho dne ozvu. Řekl, ať pro něho hned přijedeme, že nám hrobku ukáže. A že zná někoho, kdo by mohl potvrdit, zda hrobka patří hledané rodině. Za chvíli jsme již s Tomášem Flégrem brázdili varnsdorfské čtvrti. Konečně jsme stáli na prosluněné terase u Hrabalovic domu a Milan nám dávkoval informace: „Tak jsem zavolal svému příteli Karlu Steinovi a mám potvrzeno, že hrobka skutečně patří klavírnické rodině...“ – „Pane jo, tak tam jedeme!“ chystal jsem se hned k odjezdu, ale Milan ještě nedomluvil: „A teď se, pánové, posaďte.“ Udělal dramatickou pauzu, tak jsme se posadili, protože bylo jasné, že teď něco přijde. A skutečně: „Můj známý,“ pravil Hrabal, „mi potvrdil nejenom to, ale vylíčil mi, že chodil za Emilem Scholzem do jejich domu... Ten dům stojí v ulici Boženy Němcové. A v té souvislosti jsem si uvědomil,“ pokračoval Milan zvolna, „že v té ulici je vinotéka. A ta vinotéka se jmenuje Pijánofka. Myslím, že to musí být ten zmíněný Scholzův dům!“ Ještě před chvílí jsem si myslil, že pojedu domů s nepořízenou a najednou tolik informací! Vydali jsme se proto na výstavní varnsdorfský hřbitov s impozantní smuteční síní, z níž je vidět, jak bohaté město to bylo. A za chvíli jsme již tiše stáli před hrobkou (2) s prostým nápisem Familie Franz Scholze. Níže, na soklu sloupu vytesáno ewiger Friede – věčný mír. Zatímco já jsem se v duchu modlil, zvídavý Flégr studoval replicas tag heuer kovovou desku kryjící hrobovou jámu, na několika místech zrezivělou a poněkud nakřivo usazenou. „Tady je vidět dovnitř,“ pravil. „Je tam rakev.“ – „To není možné!“ Zjistilo se ale, že to možné je, ba dokonce, že jsou v kovové rakvi dvě díry. Milan Hrabal nás odvedl k domku správce hřbitova, se kterým se samzřejmě znal... A ten potvrdil naši domněnku, že hrob byl vykraden. „Jedna díra bývá v oblasti sepnutých rukou – kvůli prstenům a druhá v oblasti hlavy – kvůli zlatým zubům. Tady se to týká řady hrobů. Dokonce zloděje chytli, ale on prý se vyjádřil, že až se vrátí z kriminálu, bude v tom pokračovat, ,páč se mu to vyplatí.‘“ – „A chodí na ten hrob ještě někdo?“ zeptal jsem se. „Ano,“ odpověděl zřízenec. „Čas od času se tu jeden člověk objevuje. Jestli ho potkám, řeknu mu o vašem zájmu.“ Tím jsme uzavřeli návštěvu hřbitova a vydali se k Pijánofce. Po cestě mi moji průvodci (3) ukázali kostel, v němž zazněla prvně na světě celá Beethovenova Missa Solemnis, a jen kousek odtud byl konečně ten bar. Vešli jsme dovnitř, a v lokále jsme objevili nám již známý plakát, smaltovanou firemní vývěsní ceduli a pianino značky Scholze a na zdi obraz s vyobrazením továrny! Stáli jsme v domě, který býval rodinným sídlem, za nímž dodnes stojí i budova továrny. Z boku domu je dokonce zachována ještě původní fasáda (4). Poděkovali jsme za prohlídku lokálu sympatické paní za pultem a loučili se. Napadlo mě nabídnout městu Varnsdorf spolupráci při obnově hrobky a spojit to s nějakou slávou, třeba koncertem na křídlo Scholze, zkrátka hlavou mi vířily myšlenky. Cožpak o to, nápadů je mnoho, ale jejich uskutečnění je věc druhá...

Nahoru | Obsah