Hudební Rozhledy

Editorial 02/21

Hana Jarolímková | 08/21 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
ani jsme se nenadáli a vstupujeme již do druhého měsíce nového roku. Únor nám přináší sice ne kulaté, ale to neznamená, že méně významné výročí narození jedné z ikon české populární hudby šedesátých let minulého století, Jiřího Šlitra (15. 2. 1924 – 26. 12. 1969). Umělce nedílně spjatého ve dvojici s Jiřím Suchým (1. 10. 1931) a v roce 1959 založeným divadlem Semafor, kde působil až do své tragicky předčasné smrti. Jeho místo po boku Jiřího Suchého, který vedle Šlitra během své dlouhé kariéry spolupracoval např. s Miroslavem Horníčkem či Ivanem Vyskočilem, zaujal v hudební oblasti legendární jazzový klarinetista Ferdinand Havlík a v roce 1975 se stala hlavní divadelní partnerkou Suchého Jitka Molavcová.

Jiří Šlitr byl nejen plodný hudební skladatel, virtuózní klavírista, zpěvák, herec, ale také ilustrátor knih a výtvarník. Zhudebnil přes tři sta písní a napsal také hudbu k deseti celovečerním filmům. V roce 1957 jej Miroslav Horníček seznámil s Jiřím Suchým – a bylo to seznámení více než osudové. Z jejich tvůrčí a herecké spolupráce totiž vzešla nejen řada hudebních a divadelních produkcí, jež výrazně ovlivnily soudobou hudbu a svým způsobem přesahují až do dnešních dnů, ale i tradice malých divadelních scén.
Dojemná slova o Šlitrovi napsal svého času i Jan Werich: „A já mám od něho obrázek, který jsem loni dostal poštou k Vánocům. Bylo to den potom, co jsem se dozvěděl, že Šlitr umřel. Otevíral jsem vánoční poštu a mezi ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo napsáno a je stále napsáno: Všechno nejlepší pane Wérich (s dlouhým é) Šlitr. A to už byl… to už tady nebyl, když jsem tohle otvíral. Bylo mně moc smutno, protože jsem byl na Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji.“

Ačkoliv se Šlitr se Suchým věnovali zejména moderním až novátorským divadelním a hudebním produkcím, jedno z jejich děl svým způsobem částečně „přesáhlo“ i do oblasti klasické hudby. Jednalo se o jazzovou operu Dobře placená procházka, jež vznikla v době, kdy Šlitr psal hudbu pro film Kdyby tisíc klarinetů. Libreto vcelku pochopitelně vzešlo z pera Jiřího Suchého.
Autoři označili svůj opus jako „buffoperu“. Název, který odkazuje do oblasti italské hudby 18. století, je možno považovat za oprávněný, neboť základní charakteristiky tohoto žánru (zejména popis domácího prostředí „obyčejných lidí“ aj.) jsou tu zachovány.

Hlavní dějovou linku představuje rozvodové řízení manželů Uliho a Vanilky ještě přiostřované jednáním Advokáta, který má všechny charakteristiky „bufózní“ postavy. Situaci navíc komplikuje nejprve údajně a poté doopravdy zesnulá Vanilčina Teta se svým odkazem velké sumy peněz pro ještě nenarozené dítě rozvádějícího se manželského páru. Vanilka hledá ze své situace východisko sblížením s postavou Listonoše, ten ale neví, oč jde a snaží se z jejích spárů uprchnout. Po dalších peripetiích nakonec zmizí úplně… Opera je, dlužno dodat že velmi ústrojně, proložena moderními prvky až surrealistického charakteru (především v postavách Listonoše a Tety). Dílo, které se zrodilo v roce 1965, se hrálo na prknech celé řady divadel a před pětapadesáti lety se díky režisérům Miloši Formanovi a Jánu Roháčovi dočkalo i televizní adaptace. Nakonec si v roce 2007 našlo cestu rovněž do Národního divadla v Praze. V zahraničí slavilo úspěchy například v Belgii, Finsku a dalších zemích.

Dobře placená procházka je tak dalším z dokladů, že mezi tzv. populární hudbou a hudbou klasickou nemusí vždy existovat nepropustná hranice.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah