Hudební Rozhledy

Nikol Kraft

Miloš Pokora | 03/21 |Rozhovory

Nikol Kraft

Byl to německý časopis Opernwelt, který po dirigentském výkonu Nikol Kraft v Janáčkově opeře Příhody lišky Bystroušky charakterizoval tuto mladou umělkyni jako „mazanou malou dračici“, a bylo to BBC Radio 3, které poznamenalo, že si tato mladá dirigentka rychle získává pověst za svou interpretaci české symfonické hudby.

Už jako studentka měla Nikol Kraft za sebou pozoruhodně všestranné zrání. Po svých začátcích na Gymnáziu Jana Nerudy studovala dirigentský obor u Jana Zbavitele na Janáčkově akademii múzických umění, absolvovala stáž na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst u Marka Stringera a v roce 2014 získala také stipendium na Bayreuther Festspiele. Vedle toho studovala hudební vědu na Filozofické fakultě UK a absolvovala semestrální stáž na Ludwig-Maximilians-Universität v Mni- chově, kterou dokončila diplomovou prací s názvem Estetické postoje Rafaela Kubelíka ve světle pramenů v Mnichově. Dnes už má za sebou řadu významných vystoupení, které se datují už od dob jejích studií. Vzpomeňme jejího poslání jako asistentky dirigenta v operních inscenacích Národního divadla Brno (světová premiéra opery Alice in Bed Ivo Medka, Pucciniho Tosca, Janáčkova Její pastorkyňa, dvě německé inscenace Dvořákovy Rusalky), dále koncerty na významných českých hudebních festivalech, spolupráci s Filharmonií Brno, Moravskou filharmonií Olomouc, Filharmonií Bohuslava Martinů, Plzeňskou filharmonií, Západočeským symfonickým orchestrem, Jihočes- kou filharmonií, Sukovým komorním orchestrem a dalšími soubory. V pražském Národním divadle byla jmenována druhou dirigentkou v inscenacích Orffových oper Měsíc a Chytračka, se SOČR nahrála pro Český rozhlas méně známou Čajkovského symfonickou baladu Vojevoda a její vystoupení s Filharmonií Bohuslava Martinů bylo vysíláno po celém Německu na Bayerischer Rundfunk, ve Švýcarsku na Radio Télévision Suisse a na mnoha dalších evropských vysílacích stanicích. Zajímalo mne, jak si svou odvážně nastoupenou dirigentskou dráhu sama představuje a jak se k ní vůbec dostala.

  • Se kterým nástrojem jste se v dětství seznamovala?
    Od pěti let jsem hrála na klavír. Ve 14 letech jsem začala s hrou na varhany, kterou jsem pak studovala jako hlavní obor pod vedením Wacława Golonky a Petra Čecha na Gymnáziu Jana Nerudy. Později, na stáži na univerzitě ve Vídni, jsem si zapsala housle a bicí. Studenti dirigování tam mají kromě výuky zpěvu a bicích nástrojů povinnost hrát několik let na jeden ze smyčcových nástrojů a na jeden z dechových nástrojů. V osnovách českých akademií, bohužel, taková nástrojová praxe pro dirigenty chybí.
  • Je známo, že v době, kdy jste začala studovat na Gymnáziu Jana Nerudy, kam jste nastoupila rovnou do kvinty, jste už byla rozhodnuta, že to zkusíte s dirigováním. Můžete nám prozradit onen nejsilnější podnět, který vás nasměroval k tak náročnému a, přiznejme si, stále téměř výhradně mužskému oboru?
    Díky hudebně zaměřenému rodinnému zázemí jsem měla možnost už v dětském věku často navštěvovat symfonické koncerty. Výrazným zážitkem, který spustil můj zájem o úlohu dirigenta, bylo, pro mě tehdy velmi silné, vystoupení Valerije Gergijeva s Orchestrem Mariinského divadla. Fascinovala mě perfekce provedení, soustředěnost a až obřadní atmosféra, která vystoupení provázela. Začala jsem se dirigováním zabývat jako samouk, často chodívala na zkoušky orchestrů, poté navštěvovala soukromé hodiny. Na gymnáziu nebylo možné dirigování studovat jako hlavní obor, ale díky profesoru Mirko Škampovi jsem získala příležitost dirigovat Pražský studentský orchestr. Tato okamžitá praxe s orchestrem a příležitosti k veřejným vystoupením ve mně vzbuzovaly velkou motivaci.
  • Obdivuji, že jste se po dvakrát nezdařeném přijímacím řízení na Hudební a taneční fakultu AMU nevzdala a zkusila to, s mezidobím, kdy jste se věnovala muzikologii, na JAMU. Tam jste uspěla. Jak na svého tamního pedagoga, Jana Zbavitele, vzpomínáte?
    Volba JAMU se pro mě nakonec ukázala jako šťastné rozhodnutí. Škola poskytuje studentům řadu příležitostí spolupracovat s profesionálními orchestry a na operních inscenacích v Divadle Na Orlí. Studium u profesora Zbavitele pro mne bylo velice přínosné. Považuji jej za jednoho z nejerudovanějších pedagogů tohoto oboru u nás. Respekt vzbuzuje tím, že vychází z vlastní celoživotní praxe v opeře a jeho operní, baletní, ale i symfonický repertoár je mimořádně široký. Pohotově mi poradil s technickými problémy v jakékoli partituře včetně soudobé hudby, a řešení před orchestrem vždy fungovalo. Pokud s ním student hodiny beze zbytku využil, mohl získat velmi dobrou technickou průpravu. Dbal na to, aby měli studenti čitelná gesta, ale přitom je příliš neomezoval v jejich osobitém projevu. Zároveň oceňoval muzikalitu a nespokojil se s tím, když partituru člověk jen srozumitelně „odmával“.
  • Překvapilo mě, kolik příležitostí vyzkoušet svou dirigentskou erudici se vám v Brně dostalo, a to nejen před orchestrem, nýbrž i v opeře. Které aktivity vás v tomto směru nejvíce obohatily?
    Velmi mě dirigentsky posunula opera, ke které jsem si vytvořila vztah až praxí. V opeře bývá větší koncentrace technických problémů k řešení – mnoho tempových přechodů, někdy výrazná agogika, ukazování nástupů sólistům a sboru, v neposlední řadě nepředvídatelné problémy, na které musí dirigent reagovat pohotově a neomylně, aby se „soukolí“ nerozpadlo. Během studia jsem prošla osmi produkcemi v operním studiu JAMU v Divadle na Orlí, v Národním divadle v Brně, a nakonec i v Praze. Koncertní vystoupení je zase jiná zkušenost. Na dirigenta publikum soustřeďuje mnohem větší pozornost a dá se zde často více odvázat a riskovat.
  • Z jednoho rozhovoru jsem vyčetl, že za své zkušenosti velmi vděčíte také Marku Stringerovi. Jakým způsobem vás vedl?
    Působil na mě samotnou svou osobností – inspiroval svým přehledem, nasazením, nekompromisností i vlastními dirigentskými schopnostmi. Sám studoval u Leonarda Bernsteina a Seijiho Ozawy. Měl ke studentům trefné připomínky a uměl číst tzv. mezi řádky partitury a vypíchnout klíčovou věc v interpretaci skladby. Jeho dirigentský projev přitahoval hráče jako magnet. Pod jeho vedením mi přišel velmi efektivní i samotný systém skupinové výuky s doplňkovou výukou individuální. Měl mezinárodní skupinu sedmi studentů na dvouhodinové lekci jedenkrát týdně. Čtyři studenti hráli na dva klavíry partituru a jeden vždy dirigoval. Těžší skladby jsme probírali maximálně dva týdny, poté jsme je zkoušeli s cvičným orchestrem. Při poměrně náročném repertoáru byl značný tlak na rychlost i kvalitu učení, protože jsme si nikdo nedovolil před profesora Stringera nebo dokonce na orchestrální zkoušku pod jeho dohledem, přijít nepřipraven.

    Jak se vyvíjel váš repertoárový růst? Začínala jste od mistrů klasicismu, nebo jste se rovnou vrhla na romantismus, pozdní romantismus nebo dokonce hudbu soudobou? Pro absolventský koncert na JAMU jste si vybrala odvážně Dvořákovu „Novosvětskou“. Byl v tom záměr ukázat v interpretačním pojetí této repertoárové dominanty něco nového? A kdy vás uslyšíme také v klasicistním repertoáru. Na YouTube jsem od vás zatím z tohoto období na nic nenarazil…

    Profesor Zbavitel ve mně viděl dramatický potenciál a směřoval mě spíše k romantismu a pozdnímu romantismu, což asi nejlépe odpovídá i mé povaze. Repertoár se vyvíjel tak, jak přicházely příležitosti. „Novosvětská“ symfonie pro mě představovala výzvu, jakým způsobem oživit známé dílo, jehož interpretace občas sklouzávají do poněkud rutinních provedení. Byla také tématem mé diplomové práce „Interpretační přístupy dirigentů k Dvořákově symfonii č. 9“. Klasicismu se nevyhýbám, dirigovala jsem operu Don Giovanni a například jsem pro mezinárodní Smetanovskou klavírní soutěž nastudovala všechny Beethovenovy a tři Mozartovy klavírní koncerty.
  • Každý interpret má před sebou obrovský prostor k tvoření a dirigentů se to týká v tom nejkomplexnějším smyslu. Kouzlí prostřednictvím temp, agogiky, artikulace, frázování, akcentace, neustále hledá optimální zvukový poměr mezi jednotlivými sekcemi nebo sóly atd. Na kterou ze jmenovaných složek se nyní sama nejvíce zaměřujete a můžete nám prozradit, kteří dirigenti vás v tomto procesu tvoření nejvíce inspirovali?
    Kromě zmíněných prostředků, které dirigent při interpretaci partitury kombinuje, ještě považuji za velice důležité vystižení výstavby skladby, jejího vnitřního obsahu a napětí. Baví mě odvážnější agogika a výrazná artikulace a akcentace. Myslím, že od každého dirigenta nebo orchestru se lze poučit, ať už pozitivně nebo negativně. Pokud jde třeba o nahrávky Dvořákovy „Novo- světské“, byly pro mě zajímavé například ty od A. Nelsonse, V. Talicha, R. Kubelíka a G. Szella. Stává se, že ne vždy mě dirigenti z nahrávek stejně zaujali i na pódiu a naopak.
  • Jak se vám daří získávat u již zkušených orchestrů a operních souborů autoritu a jak se vůbec chystáte jako mladá dirigentka obstát v tvrdé konkurenci? Soutěže, pokud je mi známo, příliš nemilujete, nejlepší metoda je podávat zářivé výkony. Ale těch si také musí někdo povolaný všimnout. Funguje vůbec u nás proces vyhledávání talentů?
    Dirigent je ve specifické situaci – ve vymezeném, vesměs krátkém čase musí přesvědčit velký kolektiv, se kterým se mnohdy setkává poprvé, a zaujmout jej pro spolupráci na své představě o provedení. Snažím se proto přicházet před orchestr co nejlépe připravena. Přes svou nechuť soutěžit jsem zrovna v procesu mezinárodní soutěže Jeunesses Musicales Bucharest. Dostala jsem se z několika stovek uchazečů mezi prvních padesát, což už považuji za dílčí úspěch. Kvůli pandemii bylo zatím další kolo odsunuto. Hledání talentů u nás záleží spíš na osvícenosti jednotlivců. Kritériem pro získání angažmá často bývají úspěchy v soutěžích nebo doporučení od vlivných osobností. Aktivní vyhledávání talentů se zodpovědností za vlastní úsudek nebývá zas až tak časté. Přesto jsem se několikrát setkala s tím, že jsem dostala výjimečnou šanci. Vzpomínám třeba na Národní divadlo nebo MHF Český Krumlov, a o to víc si pak takových gest vážím.
  • Které plány vám pandemie překazila a která vaše nejbližší vystoupení se už, doufejme, uskuteční?
    Pandemie mi odsunula několik koncertů – nejvíce lituji toho se Severočeskou filharmonií Teplice, kde jsme měli kromě děl Mendelssohna-Bartholdyho a Voříška provést i českou premiéru efektního flétnového koncertu Fazila Saye s tureckým flétnistou Bülentem Evcilem. Nyní jsem se dozvěděla, že mé nejbližší vystoupení, které se mělo konat s PKF – Prague Philharmonia v únoru v Rudolfinu, se kvůli pandemii, bohužel, nejspíš neuskuteční. Jsem pódiový typ a sdílet hudbu s živým publikem mi přijde nezastupitelné. Těším se, že se po zklidnění situace takové příležitosti opět naskytnou.

    Nahoru | Obsah