Hudební Rozhledy

Luboš Mrkvička

Jakub Horváth | 03/21 |Rozhovory

Luboš Mrkvička

Hudební skladatel Luboš Mrkvička chtěl být původně profesionálním klavíristou. V prvním ročníku na konzervatoři ho však natolik zasáhla tvorba Druhé vídeňské školy, že bylo o jeho dalším osudu rozhodnuto. Postupem času se na naší hudební scéně úspěšně etabloval jako jeden z nejvýraznějších představitelů mladé skladatelské generace, jehož hudba není určena ani ke komerčním účelům, ba dokonce ani ke zpěvu, ale výhradně k instrumentálnímu koncertnímu provedení. Nemá tedy nouzi o zajímavé zakázky od prestižních festivalů, jako je například Pražské jaro nebo Ostravské dny, a v neposlední řadě se věnuje také pedagogické činnosti.



  • Kde se zrodil impulz k tomu, že jsi začal studovat na Pražské konzervatoři?
    Protože pocházím z nehudební rodiny, musel jsem si k tomu najít cestu sám. S bráchou jsme hodně poslouchali různé rockové kapely a těsně před pubertou jsem se začal učit hrát na kytaru. Úplně jsem tomu tehdy propadl a v prvním ročníku na gymnáziu jsme s bratrem a dvě-ma dalšími kamarády založili rockovou kapelu. Během gymnaziálních studií jsem však najednou začal intenzivně poslouchat vážnou hudbu a někdy o prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem jsem se začal učit hrát na klavír a krátce nato si usmyslel, že se stanu profesionálním klavíristou. Naštěstí jsme měli výbornou třídní profesorku, která mně pomohla zařídit individuální studijní plán, takže jsem téměř celý čtvrtý ročník mohl trávit doma a intenzivně cvičit a připravovat se na zkoušky na konzervatoř. V té době jsem také na popud svého učitele klavíru Jana Bernátka napsal svoji první skladbu (pro klavír).
  • Jak to pokračovalo dál?
    Přihlásil jsem se na Pražskou konzervatoř, přičemž Jan Bernátek mi poradil, abych si podal přihlášku i na skladbu, kdyby to náhodou na piano nevyšlo. Během roku, co jsem hrál na klavír, jsem udělal relativně slušný pokrok. Ke zkouškám jsem měl připraveny náročné Chopinovy a Skrjabinovy etudy a byl jsem si téměř jist, že budu přijat. Tímto sebevědomým způsobem jsem před přijímací komisi také předstoupil a oni mě nevzali s odůvodněním, že potřebuji přistřihnout křídla a pilovat drobnou klavírní techniku. Na skladbu jsem ale byl paradoxně přijat ihned.
  • Kdy jsi definitivně opustil vizi koncertního klavíristy a stal se z tebe skladatel?
    Zpočátku jsem měl stále představu, že se navzdory neúspěchu u přijímaček budu věnovat klavíru. Během prvního ročníku konzervatoře mně však můj profesor hlavního oboru skladby Bohuslav Řehoř pustil cédéčko se smyčcovými kvartety Antona Weberna. A to mě zasáhlo takovým způsobem, že od tohoto okamžiku se celý můj hudební svět naprosto změnil a mně došlo, že moje cesta není klavír, nýbrž právě komponování. Z dnešního pohledu, i když je to dost možná z nouze ctnost, hodnotím jednoznačně kladně, že jsem nebyl na klavír přijat, a tím pádem jsem byl ušetřen otázky, jestli chci být více klavíristou, nebo skladatelem. Myslím si, že pokud bych tehdy začínal studiem klavíru, zbytečně by mě to jen zbrzdilo v mém skladatelském rozvoji.
  • Poté jsi vystudoval skladbu na HAMU. Kteří kantoři nejvíce formovali tvůj tvůrčí projev?
    Mým hlavním pedagogem byl po celou dobu Milan Slavický a v rámci doktorského studia jsem navíc chodil na konzultace k Marku Kopelentovi, k němuž jsem měl od počátku studia na HAMU blízký vztah.
  • V roce 2003 jsi absolvoval studijní stáž na Royal College of Music v Londýně. Čím tě po tvůrčí stránce nejvíce obohatila?
    Praktickým přístupem k hudební notaci, což následně mělo i zásadní dopad na způsob, jakým jsem začal uvažovat o různých aspektech hudební struktury. Měl bych ale v této souvislosti zmínit, že jsem měl vždycky daleko blíž k francouzské hudbě (a nejen hudbě, ale i filozofii, literatuře, filmům), tudíž bych býval i tehdy nejraději jel na studijní stáž do Paříže. Nechtělo se mi ale učit se francouzsky, což by v případě tamních studií bylo nezbytné, takže jsem trochu z nouze zvolil Anglii. Zpětně to však hodnotím jako velmi šťastné rozhodnutí, protože právě pobyt v Londýně mě postavil nohama na zem a výrazně mi pomohl na mé vlastní cestě.
  • Věnuješ se výhradně instrumentální tvorbě od komorních uskupení až po velké orchestry. Jedná se ve většině případů o záměr, nebo objednávku?
    Je to záměr. I když jsem měl několik nabídek psát vokální hudbu, musel jsem je odmítnout, protože to neumím a nechci dělat.
  • Zkusil jsi vůbec někdy napsat píseň?
    Můj první učitel mě tehdy pobídl, abych se pokusil napsat něco vokálního. Bylo mi to však natolik cizí, že jsem dotyčnou skladbu nedokázal ani dokončit.
  • Stal ses laureátem ceny Trochu nižší C4, kterou ti udělila jedenáctičlenná porota, složená ze skladatelů, muzikologů, hudebních manažerů a publicistů, za nejlepší soudobou českou skladbu vážné hudby roku 2018 – For Large Ensemble, Part D. Kde vznikl podnět k napsání tohoto díla?
    Jednalo se o objednávku Pražského jara a psal jsem ji pro skvělý rakouský soubor Klangforum Wien.
  • Od roku 2007 působíš jako pedagog na HAMU a na New York University Prague. Které předměty vyučuješ?
    Na HAMU učím jako hlavní obor skladbu a také zde vedu předmět, který je zaměřen na kompoziční techniky 20. století; na New York University Prague pak učím pouze skladbu.
  • V čem se liší obě školy?
    Zásadní rozdíl spočívá v tom, že na New York University se s dotyčným studentem potkávám vždy pouze jeden semestr. Tato soukromá vysoká škola totiž funguje tím způsobem, že sem studenti z New Yorku jezdí pouze na půlroční stáž. Kromě toho je známa tím, že se na ní platí poměrně vysoké školné, a proto rozdíly mezi jednotlivými studenty bývají někdy propastné; na škole zkrátka může studovat každý, kdo si to zaplatí. Oproti tomu na HAMU potenciální studenti musí přece jen dosáhnout určité úrovně, aby se tam vůbec dostali.
  • Naplňuje tě tato činnost?
    Velmi. Troufám si tvrdit, že pedagogické činnosti bych se rád věnoval i v případě, že bych to z existenčních důvodů neměl zapotřebí. K této profesi nepřistupuji tak, že bych pouze opakoval věci, které znám, a následně po studentech vyžadoval, aby se je také naučili, a nedej bože je z toho ještě zkoušel. Třebaže s přibývajícími lety je to stále náročnější, je pro mne důležité vytvořit si pocit, i když se jistě většinou nekryje s realitou, jako bych vše, co studentům říkám, říkal poprvé. Hodiny výuky bych tedy ani nenazýval učením, ale spíš vedením rozhovorů, které jsou inspirativní v první řadě pro mě samotného, a můžu jen doufat, že je tomu tak i v případě studentů.
  • Řada skladatelů artificiální hudby pohlíží na komponování filmové a scénické hudby s despektem, ba dokonce toto odvětví považuje za „padlé žánry“. Řadíš se k nim také?
    Jednoznačně neřadím! Tvorbě scénické a filmové hudby se nevěnuji, protože bych to neuměl. V žádném případě ji však nepovažuji za něco méněcenného. Poslouchám třeba hodně žánrově různorodou hudbu, která je s typem hudby, jíž se sám věnuji, zejména z hlediska sofistikovanosti naprosto nesouměřitelná, což ale vůbec neznamená, že je horší. Jakýkoliv žánr sám o sobě nemůže být zárukou kvality, a naopak věřím tomu, že neexistuje žánr, kde by se ona kvalita vůbec nevyskytovala. Otázka žánrů mi obecně připadá naprosto nezajímavá a většinou se jí zabývají jen ti, kteří mají potřebu něco pozdvihovat či zatracovat, a tím tak potvrzovat svoji úžasnost, ale ne ti, kteří nadšeně a láskyplně „pouze“ poslouchají.
  • Osobně považuji za mimořádný zjev nejen ve filmové hudbě Luboše Fišera, jehož charakterizuje nezaměnitelný rukopis včetně typických harmonických i melodických postupů, a proto je po prvních čtyřech taktech spolehlivě identifikovatelný. Je tento způsob tvůrčí práce také tvoje meta?
    Jednoznačně ne! Kdybych nebyl schopen vytvořit si pocit, že to, co momentálně píši, je z technického hlediska v něčem nové, velmi obtížně bych hledal motivaci k dalšímu komponování. Osobně považuji představu toho, že mám vytvořený svůj vlastní, neměnný styl a jenom do něho pak „naleju hudbu a emoce“, za odstrašující příklad. Na druhou stranu jsem si vědom skutečnosti, že píši skladby, které na sebe bezprostředně navazují, jsou si tedy určitým způsobem podobné. To logicky vyplývá z mého způsobu myšlení, tato podobnost ale nikdy nebyla mým cílem.
  • Lákalo tě někdy v rámci žánrové pestrosti zabrousit jako skladatel do jazzu?
    Ne, protože jazz moc neznám. Poslouchám sice mnoho hudby, v níž se prvky jazzu objevují, ale ve většině případů se jedná o žánrovou syntézu. Po teoretické stránce se v jazzu vůbec neorientuji a jako skladatel jsem si k němu zatím nenašel cestu, nikoliv však z důvodu, že bych jazz neměl rád.
  • Která je tvoje oblíbená skladatelská technika?
    Svoji skladatelskou techniku nepovažuji za něco, co jsem si zvolil. Věřím tomu, že skladatel by si techniku neměl vybírat z toho, co kolem sebe vidí, nýbrž by ji měl sám tvořit. Pochopitelně žádná technika nevzniká na „zelené louce“ a více či méně staví na tom, co již existuje. Za klíčový moment však považuji okamžik jakéhosi „přivlastnění“ – člověk zkrátka věří tomu, že to celé sám vymyslel, třebaže tomu tak ve skutečnosti není, a proto jsou skladatelé sami sobě těmi nejméně důvěryhodnými komentátory. S ohledem na řečené mám pocit, že moje kompoziční technika vychází zejména ze seriálních a spektrálních kompozičních principů.
  • Máš dobrý „sitzfleisch“?
    Myslím, že extrémně dobrý. Během komponování se člověk nachází v různých fázích a některé z nich vysloveně vyžadují kvalitní „sitzfleisch“, což platí obzvlášť v případě takové hudby, kterou píši já. Je totiž hodně zaměřená na detail, kdy do slova a do písmene musím „vysedět“ a „ošetřit“ každou notu. K tomu se navíc často jedná o poměrně husté partitury. Domnívám se, že bez toho, aniž bych disponoval vytrvalostí a trpělivostí, by moje hudba nevypadala tak, jak ve výsledku vypadá.
  • Na čem nyní pracuješ?
    Píši rozsáhlejší skladbu pro Ostravskou bandu a Ostravské dny 2021; bude to opět můj oblíbený Large Ensemble, tentokrát část F.
  • Jaký je tvůj cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?
    Jsem rád, že to, co momentálně dělám, mi dává smysl, a doufám, že tomu tak bude co nejdéle.

    Nahoru | Obsah