Hudební Rozhledy

Simon Boccanegra jako vrcholné drama

Markéta Jůzová | 08/21 |Zahraničí

Curyšská opera vstoupila do sezony 2020/2021 s plánem uvést do nového roku dvě nové premiéry, které se jí vydařily zrealizovat navzdory měnícím se restriktivním opatřením, souvisejícím se šířením koronaviru ve Švýcarsku. Po úspěšném zahájení sezony 20. 9. 2020 premiérou Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského, kterou režíroval Barrie Kosky a hudebně nastudoval Kirill Karabits, začal v zemi od 29. 10. 2020 platit zákaz představení s více než padesáti osobami.

6. 12. 2020 se uskutečnila v Curyšské opeře premiéra opery Simon Boccanegra. Giuseppe Verdi složil dílo ve dvou verzích a generální ředitel divadla, německý režisér Andreas Homoki, zvolil k inscenování druhou, hranější verzi, protože první režíroval před šestadvaceti lety ve Freiburgu. Operu hudebně nastudoval italský dirigent Fabio Luisi, generální hudební ředitel Curyšské opery. Dílo patří ke stěžejním repertoárovým operám proslulé scény ve Švýcarsku.

Námětem k opeře se stala skladateli divadelní hra Simón Bocanegra Antonia Garcíi Gutiérreze z roku 1843. První premiéra opery Simon Boccanegra se konala 12. 3. 1857 v Teatro La Fenice v Benátkách, ale byla neúspěšná kvůli složitému libretu Franceska Marii Piaveho, neobvyklému skladatelově kompozičnímu stylu a slabým uměleckým výkonům. Skladatel po čase dílo přepracoval a pro druhou verzi libreto zredigoval Arrigo Boito. Druhá premiéra opery se konala 24. 3. 1881 v Teatro alla Scala v Miláně a její provedení zaznamenalo triumfální úspěch.

Melodramatická opera s prologem a třemi dějstvími disponuje velkým dramatickým účinkem a v příběhu akcentuje mocenské, rodinné a milenecké vztahy, v jejichž pozadí je vývoj dění a zrání postav závislý na prolínání domnělých a dlouho utajovaných informací. V příběhu plném politických intrik s milostnou zápletkou dominuje hlavní postava korzára Simona Boccanegry, který se později stane janovským dóžetem. V Curyšské opeře v roli debutoval německý barytonista Christian Gerhaher. Titulní roli vystavěl na charakterových rysech důstojného muže, plebejce povýšeného na dóžete, trpícího vnitřní citovou rozervaností až po svůj tragický skon. Pěvec zpíval s obrovským nasazením v diferencované škále dynamiky i výrazu a s niterným rozehráním emocí.

Režisér Andreas Homoki se scénografem a výtvarníkem kostýmů Christianem Schmidtem dokázali jasně a silně emocionálně zpřehlednit děj, jehož situování ovšem z původního 14. století přesunuli do období let 1895–1920, jež sahá do moderní doby a současně je srovnatelné s politickou situací, ve které byly aristokratické elity vyhnány buržoazií. Scénograf koncipoval operu ve velkolepých scénických obrazech umístěných i na točně a ozvláštněných charakteristikou architektury s vysokými stropy, dveřmi a rozlehlými soukromými interiéry a veřejnými exteriéry, skvěle nasvícenými a symbolicky umocněnými občas i silným světlem svitu slunce. Perfektní světelný designér Franck Evin do své tvorby vložil efektní přirozenost světla s mimořádným jevištním a dramatickým účinkem. Moderní kostýmy s dobovými prvky v matných barvách s převažujícím bílým, šedým a černým odstínem dodaly výkladu díla punc strohosti, neutrálnosti i jisté nadčasovosti. Labyrintově proměnlivý prostor umožnil režisérovi propojit několik časových úrovní. V situacích Boccanegrových vzpomínek se objevil na scéně např. vrak lodi, vyvolávající asociace s jeho mladistvými dny námořníka, ale také s mořem u Janova. Atmosféru provázelo neustále melodramatické napětí a vnitřní dynamický spád směřující až k závěrečné katarzi.

Marii Boccanegru, v příběhu vystupující i pod jménem Amelia Grimaldi, ztvárnila s velkou grácií americká sopranistka Jennifer Rowley. Pěvkyně disponovala sametovou barvou hlasu s řadou odstínů podpořenou flexibilní technikou. Janovského šlechtice Gabriela Adorna ztělesnil gruzínský tenorista Otar Jorjikia, majitel krásného hlasu. Německý basista Christof Fischesser roli janovského šlechtice Jacopa Fieska obdařil temperamentem, energií i subtilností v temném vokálu. K pěveckým vrcholům premiéry patřily např. árie Fieska v Prologu Il lacerato spirito, árie Amélie v 1. jednání Come in quest’ora bruna, árie Adorna ve 2. jednání Sento avvampar nell’anima nebo tercet Boccanegry, Amélie a Adorna ve finále 2. jednání Suo padre sei tu. Paolo Albiani v podání výborného amerického basbarytonisty Nicholase Brownleea byl sebevědomým intrikánem, oblíbeným dvořanem i zlatníkem. Velmi dobře zapůsobili pěvecky i herecky americký basista Brent Michael Smith v roli janovského dvořana Pietra, německo-americká mezzosopranistka Siena Licht Miller jako Ameliina služka a ruský tenorista Savelii Andreev coby kapitán. Přesně typově rozehrané role. Motivy lásky, nenávisti, moci i tragický rozměr díla inscenoval režisér jako vrcholné drama plné emocí, ale i něhy. Realistické s asociacemi vzpomínek.

Sbor a orchestr byly současně k jevištnímu dění živě streamovány ze zkušebny do operního domu nejen pro pěvce, ale i pro posluchače, kteří mohli sledovat přímý přenos premiéry na německo-francouzské televizní stanici Arte.

Fabio Luisi vtiskl na premiéře s orchestrem Philharmonia Zürich interpretaci opery krásný melodramatický cit. S hloubkou porozumění stylu skladatele nalezl i perfektní dynamické odstíny jak pro situace emocionálně dramaticky vypjaté, tak pro okamžiky lyrické. Dílo na svou dobu nového kompozičního Verdiho stylu s plynulými přechody mezi melodickým parlandem, sólovým a ansámblovým zpěvem, v níž orchestr plní náladotvornou funkci, koncipoval dirigent velmi niterně a s velkým dramatickým účinkem.

Sbor Curyšské opery zpíval velmi dobře, sbormistr Janko Kastelic nastudoval part pečlivě. Režisér si skvěle uvědomil, že sbor, zejména ve své centrální scéně v závěru 1. dějství, je silou, která proniká zvenčí. Sboristé sehrávající role lidu, vojáků, námořníků, vězňů a senátorů byli perfektně ve scénickém dění rozvrženi. Jeho řešení tak bylo vynikající i nad rámec předpisů souvisejících s koronavirem. Střídání zpěvu menšího počtu sboristů na jevišti a velkého počtu sboristů ze zkušebny přineslo působivý zvukový efekt, zesílený dojmem z reálného dramatického prostoru. Curyšská opera vstoupila do složité sezony sympaticky odvážně a mimořádně úspěšně.

Zürich, Opernhaus Zürich – Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra. Dirigent Fabio Luisi, režie Andreas Homoki, scéna a kostýmy Christian Schmidt, sbormistr Janko Kastelic. Přímý přenos premiéry ze dne 6. 12. 2020 vysílala německo-francouzská televizní stanice Arte.

Nahoru | Obsah