Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Georg Szell

Alena Sojková | 08/21 |Studie, komentáře

Georg Szell

Georg Szell byl jedním ze skupiny velkých maďarských dirigentů, kteří před druhou světovou válkou, ale i po ní doslova převzali vládu nad americkým hudebním životem. K těmto jménům náleželi vedle Szella Fritz Reiner, Antal Dorati a Eugene Ormandy. Szell dokázal přivést jeden průměrný středozápadní orchestr mezi takzvanou Velkou pětku amerických těles. Zkultivování Clevelandského orchestru je příkladem disciplíny a tvrdé práce, která byla pro Szella typická.

Georg (György) Szell se narodil 7. 6. 1897 v Budapešti do rodiny židovského právníka a obchodníka. Rodina konvertovala ke katolicismu a záhy přesídlila do Vídně. Tam Georg vystudoval Státní hudební akademii (Universität für Musik und darstellende Kunst), dirigování u Eusebia Mandyczewského, klavír u Richarda Roberta. Studoval také u Maxe Regera a v Praze skladbu u Josefa Bohuslava Foerstra. Právě klavírní a kompoziční schopnosti mu vynesly pověst zázračného dítěte. V jedenácti letech hrál s vídeňským Tonküstler-Orchester Mozartův klavírní koncert a v dětském a jinošském věku složil řadu svěžích komorních i orchestrálních děl v pozdně romantickém stylu. Byl zván k vystoupením do mnoha evropských hlavních měst, kde ho předcházela pověst zázračného dítěte v tradici Wolfganga Amadea Mozarta.

Poprvé s taktovkou

Uvádí se, že Szell pochopil, kde je jeho místo v hudebním životě, když poprvé zdvihl taktovku. Stalo se tak na koncertě vídeňského Konzertvereins-Orchester v roce 1913. Když mu bylo sedmnáct, dirigoval Berlínské filharmoniky. Na tomto koncertě vedle Enšpíglových šibalství Richarda Strausse společně uvedli i jednu z jeho skladeb. Szell velmi toužil po uplatnění v Berlíně jako hlavním městě hudby, dokonce prohlásil, že před příchodem do Německa zanechal ve Vídni její příslovečnou „gemütlichkeit“. Po svém debutu u Berlínských filharmoniků se Szell stal v berlínské Státní opeře asistentem Richarda Strausse, jehož upoutal svým talentem. Toto angažmá trvalo dva roky, během nichž Szell vstřebával záludnosti evropské klasické tradice, zejména opery. Na doporučení Richarda Strausse odešel mladý dirigent do opery ve Štrasburku (1917).

Poté vedl operní orchestry v Novém německém divadle v Praze (1919–1921), v Darmstadtu (1922) a v Düsseldorfu (1922–1924). První prestižní post přišel v roce 1924, kdy byl jmenován šéfdirigentem Státní opery v Berlíně. Tam působil až do roku 1930. V těch letech byl v Berlíně současně profesorem na Vysoké hudební škole (Hochschule für Musik). V roce 1929 se přestěhoval do Prahy, kde až do roku 1937 působil jako hudební ředitel Nového německého divadla. V roce 1932 zde například uvedl operu Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší (první uvedení v Brně v roce 1929) nebo premiéru opery Hanse Krásy Zásnuby ve snu (1933). Z Prahy odešel před nástupem nacismu, když předtím prozíravě přerušil angažmá u evropských orchestrů (kromě skotského), protože se jako Žid obával vzestupu antisemitismu.

Z Evropy do Clevelandu

K orchestrálnímu repertoáru se Szell začal více obracet od roku 1930. Tehdy debutoval ve Spojených státech amerických u St. Louis Symphony. V té době ovšem převažovala práce v Evropě – byl stálým dirigentem Scottish Orchestra v Glasgow a Residentie Orkest v Haagu. Zpráva o vypuknutí války zastihla Szella v Austrálii. Přes Kanadu přicestoval do USA. Měl štěstí. Jeho jméno bylo natolik známé mezi dirigenty již usazenými ve Spojených státech, že netrvalo dlouho a zajímavé nabídky se jen hrnuly. V roce 1942 dirigoval v Metropolitní opeře Straussovu Salome a v tomtéž roce byl jmenován šéfdirigentem tohoto operního domu. Oceňovanými byla zejména jeho nastudování Wagnerových oper. Současně hostoval u orchestrů v Detroitu a v Clevelandu.

V roce 1946 obdržel Georg Szell americké občanství a stal se uměleckým ředitelem Clevelandského orchestru. Tento post zastával čtyřiadvacet let, až do své smrti v roce 1970. V minulém čísle Hudebních rozhledů Miloš Pokora připomněl, že vedle dalších dvou dirigentů (Golschmanna a Stoessela) se v roce 1943 ucházeli o místo uměleckého ředitele v Clevelandu i Georg Szell a Erich Leinsdorf. Tehdy zvítězil v konkurzu Leinsdorf. Vojenská povinnost mu, bohužel, tuto spolupráci zkomplikovala a orchestr angažoval jiné dirigenty, mezi nimi i Szella. Veřejné mínění se postavilo na stranu Szella a Leinsdorf na post uměleckého ředitele rezignoval.

„Mladý lístek se rozvine tak, že si toho nebudete moci nevšimnout,“ řekl Szell místním novinám po svém nástupu. „Lidé vzhlížejí k orchestrům v New Yorku, Bostonu a Filadelfii. Nyní budou hovořit o New Yorku, Bostonu, Filadelfii – a Clevelandu!“ Toto prohlášení se zdálo ukvapené. Cleveland měl sice dlouhou hudební tradici založenou německými imigranty v 19. století, ale Clevelandský orchestr rozhodně nepatřil k tomu nejlepšímu v americké hudební interpretaci. Jakmile se Szell chopil vedoucího místa, okamžitě začal věci měnit. Orchestr posílil o zkušené hráče, u kterých cítil, že ještě nejsou vyhoření, a začal vyhledávat talenty v jiných amerických orchestrech i v hudebních učilištích. Jak řekl Haroldu C. Schonbergovi v proslulé knize rozhovorů Velcí dirigenti, chtěl propojit nejlepší prvky americké a evropské orchestrální hry. „Chtěl jsem zkombinovat americkou čistotu a krásu zvuku podloženou virtuozitou provedení s evropskou tradicí, vřelostí výrazu a citem pro styl.“

Již na počátku 50. let byl Cleveland Orchestra takovým ansámblem, jak si jeho umělecký ředitel předsevzal. Skupina smyčců hrála tak jednotně, že připomínala interakci ve smyčcovém kvartetu, a vysoce oceňované byly Szellova absolutní kontrola orchestru a pověstná pozornost detailu. Nahrávky Clevelandského orchestru zněly v rozhlasových stanicích po celé Americe a světoví sólisté si do svých diářů psali: „toho a toho dne Severance Hall, Cleveland.“ V té době také začala spolupráce s firmou Columbia, pro kterou clevelandští s Georgem Szellem nahráli komplet Beethovenových a Brahmsových symfonií a většinu německo-rakouského repertoáru od Haydna k Richardu Straussovi. Szellovu nahrávku Osmé symfonie Antonína Dvořáka s Concertgebouworkest z počátku 50. let považují sběratelé za nepřekonanou.

Szell nebyl příliš velkým fanouškem soudobé hudby, často prý tyto koncerty přenechával svým asistentům, ale přesto v Clevelandu uvedl několik premiér. Mezi nimi i Klavírní koncert Paula Hindemitha v roce 1947. Ovšem měl skupinu oblíbených skladatelů, jejichž díla uváděl. Patřili k nim Bartók, Prokofjev, Janáček a Walton. Vztah k soudobé hudbě popsal Szell Alanu Blythovi v roce 1969 v rozhovoru pro časopis Gramophone: „Jsem již ve věku, kdy je mou povinností předat tradice, které jsem absorboval a formoval v provádění velkých děl symfonické literatury uplynulých dvou století, zatímco dirigenti mladší generace citlivěji vnímají nejpokrokovější trendy soudobé hudby, kterou – upřímně řečeno – shledávám nikoli složitou, ale často prostě nudnou.“

Szell se často vracel do Evropy, aby zde dirigoval slavné orchestry. V roce 1957 dospěl k názoru, že nastal čas, aby jeho americký orchestr čelil přísným evropským kritikům. Ti uznali, že těleso patří k nejlepším na světě, a Clevelandský orchestr se na starý kontinent opět vrátil v letech 1965 a 1967. Citlivý vůči jakékoliv segregaci však Szell odmítal hrát na americkém Jihu a byl též prvním šéfdirigentem, který do špičkového amerického orchestru angažoval afroamerické muzikanty. Szell také nikdy nezapomněl na své lásky – Wolfganga Amadea Mozarta a operu a opakovaně se vracel na Salcburský festival.

Muž se smyslem pro suchý humor

Hudbymilovní obyvatelé Clevelandu měli Georga Szella rádi. Přestože z něj prý vřelá přátelskost zrovna neprýštila, někteří lidé obdivovali jeho suchý humor. Jednou se setkal s námitkou, že jeho interpretace Mozarta postrádá emoce. Odpověděl prý, že nikdo také nepolévá asparágus čokoládou. Jiná historka hovoří o tom, jak se jednou doslechl, že houslista orchestru ošklivě upadl a poranil se. Nelenil prý a okamžitě volal do muzikantské šatny – aby se ujistil, zda se při pádu nepoškodily i housle.

Příhody, které o Szellovi kolovaly mezi členy orchestru, často mívaly méně pozitivní náboj. Cítili, že ze Szellovy potřeby absolutní kontroly nad orchestrem zároveň vychází jeho chladné chování. „Díval se na nás způsobem, jako by zkoumal nějaký hmyz,“ nechal se slyšet jeden z členů orchestru pro Opera News. Když někdo z hráčů orchestru potkal pana šéfa na ulici, ten dělal, že ho nevidí. Měl za to, že oslovením nebo přátelským slovem by překročil určité hranice a snížil by svou autoritu. Známé je, že hudebníky nutil, aby i na zájezdech nosili obleky s vestou. Jeho povaha se zřídka projevila v chování vůči obecenstvu. Avšak stalo se, že za jedné zvláště studené zimy přerušil koncert a vyzval obecenstvo, aby si odkašlali a vysmrkali se, aby nerušili hru. Dal jim na to celých pět minut!

Do posledního detailu

Georg Szell až neústupně trval na dodržení nejjemnějších hudebních detailů. Říkal: „Očekává se, že všechno, co dobrý skladatel zapsal, musí být slyšeno.“ Georg Szell byl ve vztahu k orchestru absolutně autoritativním dirigentem, který vytrvale podroboval hráče drilu, jehož výsledkem byla propracovanost interpretace do nejmenšího detailu a její obsahové uchopení. Clevelandský orchestr dovedl nejen do vytoužené americké Velké pětky, ale vytvořil z něj těleso, které je považováno za jedno z nejlepších na světě. Svou stopu zanechal rovněž ve významném evropském orchestru – Con- certgebouworkest v Amsterodamu, od roku 1963 byl také hostujícím dirigentem Newyorské filharmonie, ke které se prozatímně vrátil i v letech 1969–1970.

Za připomenutí stojí i jeden z jeho dalších názorů: „Historie nezná případ, kdy by orchestr mohl rozvinout své nejlepší kvality ve špatném sále. Bez dobrého sálu není dobrého orchestru.“ Za ideální koncertní síně považoval amsterodamský Concertgebouw, vídeňský sál Musikverein a sál v Leningradu.

Georg Szell zemřel v Clevelandu 30. 7. 1970 po dlouhodobém boji s rakovinou. Jeho následovníci – Lorin Maazel, Christoph von Dohnányi a Franz Welser-Möst – zdědili skvěle znějící orchestr, který je proslulý po celém světě.

Nahoru | Obsah