Hudební Rozhledy

Od Hallo, Dolly k Černému Orfeovi

Vladimír Kouřil | 03/21 |Studie, komentáře

Dva trumpetisté světových dějin jazzu mohli být svou návštěvou tuzemskou jazzovou událostí 20. století v tomto žánru. S Milesem Davisem, stylotvorným představitelem celého vývoje moderního jazzu, se to nezdařilo, byť několik našich koncertních producentů se o to snažilo – nepovedlo se to ani v letech, kdy byl Miles Davis doslova za humny: na varšavském Jazz Jamboree 1983 a 1985. Ale zdařilo se to s Louisem Armstrongem, zvaným „Satchmo“, jako představitelem vývoje tradičního jazzu, hudby New Orleansu, dixielandu, do podoby ovlivněné swingem. Jeho březnové koncerty v Lucerně však proběhly mimo termín MJFP. „Člověk nemůže zahrát na trubku nic, co by už před ním nebyl zahrál Louis“ pravil Miles Davis.

Druhý MJFP 1965
Počátek 60. let byl ve znamení „kulturních návratů“ – spíše doteků s normálním světem – po ztuhlých 50. letech. Natočily se první české detektivky, zněl v nich jazz Krautgartnerova orchestru, v kinech se začaly objevovat první filmy ze Západu a mezi nimi také muzikál Orfeo Negro/Black Orpheus italského režiséra Marcela Camuse z roku 1959 z prostředí brazilského karnevalu, s hudbou Antonia Carlose Jobima a Luize Bonfáho – právě jeho melodie Manhã de Carnival se stala slavným latinským standardem, hraným často také pod názvem filmu, která společně s písní Samba de Orfeu rozevřela stavidla dodnes živého stylu bossa nova. V Praze Manhã de Carnival posluchači v Lucerně slyšeli od tehdy už věhlasného Modern Jazz Quarteta a píseň se v jeho podání pod názvem Černý Orfeus objevila také na kompilačním LP s názvem II. Mezinárodní jazzový festival Praha 1965 (Su 1966).

Modern Jazz Quartet přijel do Prahy ve své nejklasičtější podobě – s pianistou Johnym Lewisem, vibrafonistou Miltem Jacksonem, kontrabasistou Percym Heathem a bubeníkem Conniem Kayem. Muzikanti kvarteta vzešli z bebopu, ale jejich záměrem byla verze cool jazzu souznějícího s evropskou klasickou hudebností, ba i pódiovou prezentací, a to platilo i pro nahrávky řazené k third strem – třetímu proudu. Noblesním vystupováním na koncertních pódiích a křehkým zvukem kvarteta založeným na souhře klavíru a vibrafonu se kapela vymykala černošským avantgardním proudům, které určovala jména John Coltrane, Ornette Coleman či Miles Davis – albem roku 1965 podle Down Beatu bylo progresivní Love Supreme saxofonisty Johna Coltranea. MJQ byl hudebním projektem zcela se vymykajícím a svébytným. Když přijeli jeho členové do Prahy, jejich diskografie už obsahovala téměř dvacítku LP desek, často nahrávali i s hosty – se saxofonem Bena Webstera, s triem pianisty Oscara Petersona, se saxofonistou Sonnym Rollinsem, mimořádné nahrávky vznikly s klarinetistou Jimmym Giuffrem.

Vícehlasé vokální projevy byly u nás populární už od meziválečného swingu, odrazily se v dal- ších populárních žánrech, například v trampské písni. A teď před námi stáli představitelé současnosti ve své dokonalosti – osmičlenný vokální soubor Swingle Singers, v původní francouzské sestavě působící v letech 1962–1974, doprovázený francouzským kontrabasistou Guyem Pedersenem a švýcarským bubeníkem Danielem Humairem. Neboli evropští zástupci na světové scéně jazzu. Okteto se orientovalo na „zjazzování“ klasických hudebních inspirací, první album věnovali skladbám Johanna Sebastiana Bacha (1963), druhé Amadeovi – Anyone for Mozart? (1964). Právě výběr z těchto nahrávek zazněl v Lucerně a na LP výběru z koncertů 2. MJFP se ocitlo Largo z Bachovy Svity č. 2 – Badinerie a Mozartovo Allegro ze Sonáty č. 15. Rok po pražském vystoupení nahráli právě v doprovodu Modern Jazz Quarteta LP Place Vendôme se skladbami převzatými z vážné hudby, ale s převahou skladeb Johna Lewise.

Účast Swingle Swingers a Modern Jazz Quartet znamenala, že jsme se mohli seznámit zblízka se skutečnými aktuálními hvězdami světového jazzu. Obě tělesa dlouhodobě získávala prvenství v odborných i posluchačských anketách, platilo to i pro nástrojové kategorie Johnyho Lewise a Milta Jacksona, byť již rozkvétaly výhonky jazzu budoucnosti v hudbě výše zmíněných jazzmanů a jejich souputníků. Pro přehled ještě zmínka o evropském hvězdném nebi na 2. MJFP: především to byl mezinárodní orchestr německého klavíristy a klarinetisty Kurta Edelhagena, založený v roce 1957 a hrající moderní orchestrální jazz. All Stars u nás dobře známých Italů, bratrů Ambrosettiových – saxofonisty Flavia a trumpetisty Franka. Holandská zpěvačka Rita Raysová. A hvězda „soc-dem“ jazzového nebe, altsaxofonista Georgij Garaňan – v roce 2000 si dokonce zahrál na LP Oregon in Moscow ještě s moskevskými Čajkovského symfoniky v repertoáru tohoto amerického tria.

Třetí MJFP 1966

Tento ročník nám umožnil zaposlouchat se do hlubin jazzové historie, do studnice, z níž čerpaly také zlaté časy rockové hudby v 60. letech: do nejrůznějších podob blues. 3. MJFP, probíhající ve dnech 5. 10. – 9. 10. 1966, koncert American Folk Blues Festival jazzový svátek v Lucerně uzavíral. Výběr muzikantů pro evropská turné, prováděný americkými publicisty a folkloristy, byl pro zdejší publikum zjevením hudby u nás v živém provedení neznámé. Zajímavé je, že idea vzešla v roce 1962 od významného evropského jazzového publicisty, Němce J. E. Berendta (1922–2000). Tato proměnlivá skupina muzikantů navštěvovala Evropu v 60. letech a v první půli let osmdesátých. O týden později seskupení vystoupilo rovněž v berlínském Friedrichstadt paláci a východoněmecká AMIGA koncert z 16. 10. vydala na dvou LP American Folk Blues Festival 66, jež byla k našemu nadšení k dostání v pražském kulturním středisku NDR. Festival představil různé vývojové typy blues, určitě nejsilnějším zážitkem byli veteráni jižanského pouličního blues, slepý kytarista a zpěvák Sleepe John Estes (1899–1977), představitel „crying“ vokálního projevu, vystupující v duu se svým letitým spoluhráčem, mandolinistou Jamesem „Yank“ Rachellem (asi 1903, možná 1910, až 1997 – určitě). Syrová hudba, jak znívala kdysi hraná ještě na doma vyráběné primitivní nástroje. Základní inspirace pro mladé bělošské bluesmany folkrockové scény. Festival dále představil celou škálu interpretů, od hospodského blues, klavírního barrel house stylu a klasických bluesových vokalistů s rytmickým doprovodem – zpěvačku Sippie Wallaceovou, zpívající pianisty Roosevelta Sykese, Little Brothera Mongomeryho či kytaristy Otise Rushe a Roberta Pete Williamse až po autentické městské rhythm & blues zpěváka a harmonikáře Juniora Wellse (1934–1998), který se už vyjadřuje i k současnému problému USA – slyš Vietnam Blues. Bouřlivě přijatou hvězdou byl zpěvák Big Joe Turner (1911–1975), jehož kariérní vzepětí vychází už od swingové éry a naše publikum se s ním časem ještě jednou na MJFP setká v doprovodu orchestru Counta Basieho.

Významnou hvězdou z hlediska aktuálního vývoje jazzu byla účast tria kanadského pianisty Paula Bleye s basistou Mikem Levinsonem a bubeníkem Barrym Altschulem. Měl za sebou už celou dekádu působení na newyorské avantgardní scéně, byl v tom čase členem Jazz Composers Guild – sdružení avantgardních skladatelů a v jeho repertoáru měly významné místo skladby jeho první i druhé ženy – Carly Bleyové a Annety Peacockové, hrál v triu klarinetisty Jimma Giuffreho, v kapelách Dona Ellise či Sonnyho Rollinse; prostě výrazný muž pelotonu jazzové progrese. Supraphon vydal dvě LP desky: Ozvěny Jazzového festivalu 1966 a Ozvěny Jazzového festivalu 1966 – Lucerna, z čehož na druhém je záznam tria hrajícího Ramblin’ z proslulého alba Chance Of The Century saxofonisty Ornetta Colemana z roku 1959.

Saxofonista Don Byes byl představitelem pozdějšího swingu a rozvíjejícího se bebopu, což v poválečné době už prezentoval ve svém evropském exilu. O něco mladší jeho spoluhráč v kvintetu, trumpetista Indress Sullieman, rovněž působil od počátku 60. let hlavně v Evropě, až do roku 1973 byl sólistou mezinárodního Kenny Clark/Francy Boland Big Bandem, zajímavou zmínkou je jeho účast ve skandinávské trumpetové sekci na albu Milese Davise Aura (1985/1989). Dalším „evropským“ Američanem byl Lou Bennett, bebopový varhaník, jehož elektronický nástroj byl svým zvukem u nás dosud neslýchaný. Náš kontinent na čas přijal i Ellingtonova kornetistu ze 40. let, Rexe Stewarta. Historicky významný houslista, stylově mezi swingem a bebopem, byl Stuff Smith, který si v Lucerně zahrál s nástrojovými kolegy Stéphanem Grappellim, s Čechem Bohuslavem Zoulou, Maďarem Des- zöm Czabou a s příští hvězdou jazzrocku, Francouzem Jeanem-Lukem Pontym. Na prahu světové kariéry stála norská cooljazzová zpěvačka Karin Krogová. Její „konejšivý soul“ se skvěle snoubí jak se sopránsaxofonem Johna Surmana, tak s brazilskou bossa novou, ale „nadrženému“ publiku připadal jejich projev příliš studený. Zajímavý doprovod měl americký zpěvák Bill Ramsey s německým pianistou Paulem Kuhnem, švýcarským bubeníkem Pierrem Favrem a americkým basistou Jim- mym Woodem. Z Němců v Evropě již proslulých se ještě představili kornetista Manfred Schoof, pianista Alexander von Schlippenbach, saxofonista Gerd Dudek, čerstvě naturalizovaným Němcem byl hardbopový trumpetista z Kansas City Carmel Jones (doprovázený naším triem Karel Růžička, Luděk Hulan a Ivan Dominák). První dáma britského jazzu, zpěvačka Cleo Laine, přijela z ostrova se skupinou, v níž hrál také altsaxofonista a klarinetista John Dankworth.

Zajímavé je, jak se k 3. MJFP postavil nejrozšířenější měsíčník Melodie vedený významnou osobností festivalového zákulisí Lubomírem Dorůžkou. Letní dvojčíslo 8–9/1966 podrobně referuje o programu v článcích Stanislava Titzla a Antonína Matznera (American Folk Blues Festival), prosincové číslo uveřejní řadu fotografií z festivalu, jež doprovázejí úvahu švýcarského publicisty Lanceho Tschannena o stavu jazzové kritiky v USA a v Evropě, přičemž jazzovou publicistiku nenápadně vychválí. V letním čísle slíbené recenze 3. MJFP se však čtenáři Melodie nedočkají – pokud za recenzi nebudeme považovat popisky u fotografií: u Paula Bleye se například dočteme pouze to, „že je jeden z těch, které je dobře slyšet, aby bylo o čem diskutovat“.

Nahoru | Obsah