Hudební Rozhledy

Zvláštní případy klávesového oddělení

Vlasta Pavlík | 03/21 |Svět hudebních nástrojů

Seriál případů našeho fiktivního „Klávesového oddělení“ pokračuje. Své postřehy přináší tentokrát Vlastimil Pavlík, autor samizdatu O klavírech trochu jinak, který pracoval přes dvacet let od učně až po šéfa provozu pianin v Československých hudebních nástrojích (ČSHN), OZ Piana, podniku Petrof. V nové době přešel „do soukroma“. Už jeho otec pracoval celý život v podniku PETROF a syn pro změnu dělá kvalitáře v klavírní továrně C. Bechstein Europe v Hradci Králové.

Na přelomu srpna a září loňského roku navštívil Tchaj-wan předseda Senátu České republiky Miloš Vystrčil. To bylo řečí, to bylo vyhrožování, jak na jeho cestu mnozí v České republice doplatí. Hlavně firmy s ČLR obchodující a v ní podnikající. Nic se však nejí tak horké, jak se uvaří. Ani slibované sankce nebyly tolik zničující. Zrovna tak, jako nás nevyvedly z ekonomického podprůměru v rámci EU slibované miliardové obchody s Čínou...

Avšak mělo to vliv na klavírní továrnu PETROF, která se, slovy jednatelky, kvůli tomu ocitla v potížích. Odběratel z Číny v souvislosti s Vystrčilovou návštěvou totiž odmítl dodávku pian v hodnotě 5,3 milionu korun, která, když jsem si ji přepočítal, mi vyšla na jeden kontejner, to jest přibližně na 11 nástrojů. Nakonec se jednalo skutečně o tři klavíry a osm pianin. Nebýt koronakrize, pro největšího evropského výrobce pian dílčí zakázka. Jak známo, celou nevyexpedovanou várku koupil miliardář Karel Komárek s tím, že ji věnuje do českých hudebních škol, a to doznalo takové publicity, že se o tom dozvěděl snad každý český občan. Také škol se přihlásilo dost, celkem 152. Proběhlo v té souvislosti soukromé výběrové řízení, a před Vánoci se nástroje konečně do několika škol dostaly.

Proč tuto událost rozebírám? Protože je na tom hezky vidět, jak je ten svět kulatý. Není to tak moc dávno, co jsme sami byli zemí s nevyzpytatelným „lidově-demokratickým“ zřízením a ob- chod s námi podléhal, jako všechno, ideologii, s čímž museli všichni, kdo s námi chtěli mít co do činění, počítat. V našem novém zřízení už existuje jenom obchod. A když na to někdo má, tak i dobročinnost. Panu miliardáři Komárkovi bylo líto těch škol, které o piana žádaly, ale zůstaly pod čarou. 56 z nich vyhodnotil jako potřebných (11 z nich už obdaroval). A tak nechal vytvořit platformu pianadoskol.cz, kam může každý, kdo chce, přispět a on má zřejmě v úmyslu chybějící částku doplatit. V tuto chvíli (v době psaní článku) na účet jeho nadace přišly asi dva z plánovaných bezmála desíti milionů korun. Cílem jeho aktivity je dostat do dalších 45 škol piana značky PETROF. To je asi desetina všech uměleckých škol v zemi. Trochu se stydím za jejich zřizovatele, ale myslím, že jsme všichni rádi za to, že si někdo všiml škol s mizernými piany. Klasická hudba je sice naší výkladní skříní, ale kdo na to dbá? Vždyť jenom v minulém roce skončily dvě jiné slavné české firmy na výrobu hudebních nástrojů... Bohužel, neměly tolik štěstí.

Na obchod s asijskými zeměmi se vztahuje i má druhá historka. Litinové rámy pian jsou, jak už z názvu vyplývá, vyrobeny z šedé litiny. Model rámu se musí obtisknout do jemného písku, který je napěchován ve formě. Do druhé poloviny formy se potom obtiskne i rubová část modelu. Obě formy se spojí k sobě a několika otvory se naleje roztavená litina. Po vytvrdnutí se musí rám zhruba obrousit od přetoků a nechat vyzrát venku ve stojanu, třeba i několik měsíců, někdy i let. Poté se vezme do výroby, kde se musí znovu vybrousit všechny nerovnosti, prohlubně vytmelit, opět vybrousit a nastříkat požadovanou povrchovou úpravou. To vše je velmi pracné.

Existuje však i technologie, která tyto vícepráce odstraňuje. Je to tzv. lití do ztraceného modelu. Ten je vytvořen z plastu přesně podle požadované předlohy. Jakmile se zaleje forma litinou, plastový model se vypaří a zůstane jen přesný výrobek. Deset takto odlitých rámů jsme zpracovávali v hradecké továrně. Nic přesnějšího jsem předtím neviděl. To bylo na přelomu 70. a 80. let. Další takovéto výrobky se už neobjevily. Japonci vše utnuli, když zjistili, že by se tato výroba dala zneužít pro vojenské účely. Až dlouho po sametové revoluci jsem se totiž dozvěděl, že hlavním zájemcem o takovýto způsob odlévání bylo Ministerstvo obrany a s ním spojený zbrojní průmysl. Protože se nemohli k patentu dostat přímou cestou, zneužili ČSHN a jejich prostřednictvím se chtěli dostat k cíli. Kdyby se vše podařilo, hudební nástroje by z toho měly nulový profit a naši japonští kolegové z oboru by splakali nad výdělkem.

I třetí historka se vztahuje k asijské zemi, a to ke KLDR. Vyprávěl mi ji nejen můj otec, který u Petrofů pracoval od roku 1944, ale i několik dalších pamětníků. Jednoho výplatního dne roku 1958 bylo všem zaměstnancům vyrábějících piana po celém Československu sděleno vedením závodů a provozů za účasti odborových předáků, že každému z nich bylo strženo deset korun československých, a to na výrobu koncertního klavíru – daru pro předsedu Korejské strany práce, soudruha Kim Ir-sena. Pro zaměstnance to znamenalo jako přijít dnes o tisíc korun. Jejich nadšení zde popisovat nebudu, ale soustředím se na podstatnější věci. Během roku byl nový klavír vyroben, slavnostně zabalen do dřevěné bedny vyložené pozinkovaným plechem, náležitě zaletovaným, aby do obalu a nástroje neměla přístup vlhkost. Poté byl odeslán vlakem přes celý SSSR do cílové země. Celá tato dopravní anabáze trvala přes tři měsíce. Klavír byl dopraven do Kimova paláce, vybalen a postaven. Jenže ouvej. Na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 zvítězil klavír PETROF v modrém provedení. Byl to první klavír, na jehož povrchovou úpravu byl použitý polyesterový lak. Československé hudební nástroje byly první firmou, která tyto laky začala používat, a sice už od roku 1957. Asi jim nějaký ten litr laku zbyl, a když se líbil světu, bude se určitě líbit i soudruhu Kimovi. Jenže...

Rudá Severní Korea má rudou barvu i ve znaku, zatímco Jižní Korea má na potvoru modrou... Takže na soudruha Kima modrá působila asi tak, jako rudá na býka. Severokorejští soudruzi dárek strčili do bedny a piano dorazilo po osmi měsících zpět. Když ho spatřil tehdejší ředitel Kment, tak pravil: „Toto se opravovat nebude, to se ani nevyplatí“. Oni totiž ti Korejci, kteří nástroj balili na zpáteční cestu, nebyli zřejmě titíž, kteří nástroj vybalovali z bedny. Nejspíš klavír viděli poprvé v životě. Do bedny vyřízli čtyři otvory pro lyru a tři nohy, klavír strčili dovnitř, přibili víko a takto odeslali zpět. Inu, jak se v Česku říká, každý dobrý skutek je náležitě potrestán.

Jelikož zbylo ještě trochu místa, chtěl bych své asijské poznámky trochu odlehčit a vylíčit vám dva krátké příběhy z nevyčerpatelné praxe ladičů a klavírníků, kteří se trmácejí za svým živobytím terénem a nejednou se dostanou do zvláštní situace. První případ se stal mému kolegovi a druhý mně.

Jednoho dne kolega seděl u klavíru a ladil. Na dveře učebny ZUŠ někdo zaklepal. Vstoupila žena středního věku a zeptala se, zda by jí doma nemohl naladit pianino. A protože dokončoval ladění předposledního nástroje pro tento den, slíbil, že když paní počká, půjde se s ní na piano podívat. Doladil posledních pár tónů, a oba dva se vydali na cestu, během níž si vyprávěli o všem možném, a najednou byli u vchodu do paneláku na jednom sídlišti v jistém nejmenovaném městě. Vyjeli výtahem do šestého patra a ladič se hned jal rozebírat piano. Společně sundali z nástroje výstavu všeho možného a kolega odklopil víko, sundal rámeček a klopnu a přehrál si všechny tóny, aby věděl, co je dobré a co ne. Nástroj nebyl až tak zanedbaný, jak to většinou bývá. Vždyť měl za sebou teprve dvacet let. Ladič vyndal nářadí, utáhl všechny vruty, rozrovnal kladívka na struny a poopravil regulaci. Paní domu sdělil, v jakém je teď piano stavu a že jí ho tedy později naladí, ale teď že se ještě musí vrátit do „zušky“ dokončit poslední klavír, protože zrovna bude v dané učebně volno. Nechal proto piano v rozloženém stavu, posbíral si nářadí a vyrazil zpět do školy. Paní se ho ještě stačila zeptat, jestli má rád řízky a že nějaké osmaží, než se vrátí. Do ZUŠ přišel akorát v pravý čas, zrovna když končila hodina. Po naladění posledního piana se vydal zase do paneláku. Jenže ouha. Když šli s paní k ní domů, povídali si, a on vůbec nedával pozor na cestu, a teď nevěděl, o který panelák se jedná, natož aby znal ulici, nebo číslo vchodu. Ba ani si nezapamatoval její jméno! Jediné, co mu utkvělo v paměti, bylo, že budou řízky. A ještě si vzpomněl, že to bylo v šestém patře. Připadalo mu, že jsou všechny paneláky stejné, což byly, a stejně zasazené do terénu. Co teď?

Pustil se tedy do hledání. Zazvonil u vchodu do prvního domu na několik zvonků, když mu někdo otevřel, vyjel do šestého patra, nasál z výtahu panelákovou vůni, ale žádné smažené řízky necítil. Sjel dolů, popošel k dalšímu vchodu, po vpuštění opět vyjel do šestky,a zase nic. Následoval další vchod se stejným výsledkem, potom poslední vchod, postup k dalšímu paneláku a vše se opakovalo. Pro samé vysvětlování, proč chce vpustit do domu, už si začínal připadat jako agent s teplou vodou. Konečně ve třetím vchodě ucítil vůni smažených řízků, jenže v šestém patře to nebylo, vůně se linula ze čtyřky! Takže znova. V pořadí čtvrtém nebo pátém paneláku, to už ani nepočítal, se konečně dostal do správného vchodu, do správného poschodí a ke správným řízkům. Celou anabázi musel znovu a znovu vyprávět paní domácí, která se smála a podomní ladění pian za řízky je v té čtvrti od té doby zřejmě populární.

Mně osobně se přihodil snad nejveselejší případ, když jsem ladil piano u jedné cikánské rodiny daleko na východním Slovensku, v Michalovcích. První otázka byla: Koľko peňazí že budem pýtať? Po mé odpovědi, že asi pět set slovenských korun, mi blahobytně vypadající pán domu povídá: „Tak nalaďte iba tie biele, to viete, nemame toľko peňazí a my na tých čiernych ozaj nehráme.“ Pán byl jistě svého druhu džentlmen, neboť mezi ladiči je známé úsloví – kraje piana se ladit nemusí, neboť slušní lidé na nich nehrají. A jeden kolega k tomu dodává: „Nahoře hrajou vážně jenom blázni!“

Nahoru | Obsah