Hudební Rozhledy

Editorial 03/21

Hana Jarolímková | 04/21 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
i v necelé polovině února, kdy jsem zasedla k napsání úvodníku březnového čísla Hudebních rozhledů, žijeme stále ještě v nouzovém stavu, během něhož je veškerá kultura umlčena. Máme sice šanci se s ní setkávat v televizi či na nejrůznějších internetových kanálech, kde je uváděna formou streamů, jsou to však pouze střípky z dříve bohatě rozkošatělého kulturního života, postrádající navíc onu podstatnou součást živého zážitku: duchovní propojení posluchačů a umělců, mluvíme-li např. o koncertech či divadle, které každý výsledný vjem oboustranně ještě umocňuje. Je to těžké období i pro mnoho dalších odvětví, ale kultura patří, bohužel, k těm nejpostiženějším. Přesto si nemyslím, že by nám skokové rozvolnění, které nám politici původně „naordinovali“ kvůli neschopnosti se vzájemně dohodnout od 15. února formou zrušení nouzového stavu, mohlo nějak pomoci. Ba právě naopak. Ještě bychom si to celé martyrium zase o něco prodloužili a naše zdravotníky dohnali k totálnímu vyčerpání…

Podíváme-li se na březnové hudební kalendárium, je opět, co se týče nejrůznějších jubileí, velmi bohaté. Narodila se nejen celá řada světově proslulých skladatelů či interpretů, ale k významným dnům se zařadily i 11. březen, kdy poprvé po Bachově smrti uvedl Felix Mendelssohn-Bartholdy skladatelovy posléze slavné Matoušovy pašije, a 27. březen, tedy den, ve kterém bylo roku 1957 otevřeno pařížské Divadlo národů a od roku 1962 se díky tomu z rozhodnutí kongresu Mezinárodního divadelního ústavu slaví Mezinárodní den divadla.

Datum prvního uvedení Matoušových pašijí je však – shodou okolností – totožné i s datem, v němž se přesně před sto lety narodil v argentinském městě Mar del Plata hudební skladatel a přední hráč na bandoneon Ástor Piazzolla (11. 3. 1921 – 4. 7. 1992). Představitel nového stylu tradičního tanga, do něhož začal promítat i prvky jazzu a klasické hudby a pro který se ujal název tango nuevo.

Pro Piazzollu, potomka italských rodičů, sehrálo v jeho životním osudu významnou roli přestěhování rodiny do Greenwich Village v New Yorku, kde byl od svých čtyř let seznamován jak např. s nahrávkami tangového orchestru Carlose Gardela (v jehož filmu El día que me quieras dokonce později i hrál), tak s jazzem a klasikou, a to zejména s tvorbou J. S. Bacha. Když mu bylo osm, začal hrát na bandoneon, který mu jeho otec koupil v newyorské zastavárně, a o další tři roky později už zkomponoval svoje první tango „La Catinga“. Bacha však neopustil. Zamiloval si jej totiž natolik, že po lekcích klavíru u maďarského umělce, žáka Sergeje Rachmaninova, Bely Wildy, se i jeho skladby naučil interpretovat na bandoneon. Hrál v různých orchestrech, napsal hudbu k celé řadě filmů, byl ovlivněn i hudbou Elvina Vardara a neustále se vzdělával. V roce 1941 (to už žil tři roky v Buenos Aires) si dokonce zaplatil hodiny u Alberta Ginastery, začal psát pro orchestr, u argentinského pianisty Raúla Spivaka pokračoval ve studiu klavíru a v roce 1946 si založil svůj orchestr (Orquesta Típica). Prožil tedy velice tvůrčí život, během něhož byl např. oceněn i Césarem za nejlepší filmovou hudbu…

Sté výročí svého narození oslavil posledního února i významný český skladatel Vladimír Sommer (28. 2. 1921 – 8. 9. 1997), o němž přinášíme na následujících stranách obsáhlý článek z pera Jaromíra Havlíka. A protože byl tento výjimečný umělec i výjimečným pedagogem, proslulým nejen odborně fundovanými přednáškami, ale i řadou neuvěřitelných historek, jimiž je prokládal, chtěla bych mu i já, jako jeho někdejší studentka, na závěr věnovat krátkou vzpomínku…
Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah