Hudební Rozhledy

Tomáš Netopil

Jaromír Javůrek | 04/21 |Rozhovory

Tomáš Netopil © foto archiv MHF Leoše Janáčka – Marco Borggreve

V průběhu letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka převezme symbolickou festivalovou prezidentskou štafetu z rukou Ivana Ženatého Tomáš Netopil. Konkrétně se tak stane na koncertě 15. 6., na němž zaznějí skladby J. Brahmse a A. Dvořáka. Tomáš Netopil tak naváže na své předchůdce, kterými byli Ilja Hurník, Libor Pešek, Gabriela Beňačková, Zdeněk Mácal a Ivan Ženatý. Tomáš Netopil je samozřejmě dostatečně známý, ale přesto jsme využili jeho krátkého ostravského pobytu k malému rozhovoru.

  • Kdo vedl vaše první kroky k hudbě?
    Tatínek. A bylo to z jeho strany cílené. Ve svých 18 letech objevil kouzlo houslí, našel si ve vedlejší vesnici učitele a chtěl se stát houslistou. Byl to takový jeho nenaplněný sen, a proto mě přihlásil na Lidovou školu umění, kde jsem se učil hrát právě na housle. Ze začátku mě ale k tomuto hraní musel vést.
  • Prožíval jste později i vy krize, kdy se vám nechtělo na housle cvičit a věnovat se hudbě?
    Samozřejmě prožíval. Když jsem přišel ze školy, tak jsem chtěl jít ven a hrát si s ostatními dětmi, jenže jsem se musel věnovat houslím. Vždy když se tatínek vzdálil, jsem housle položil a šel ven. Samozřejmě jsem to pak schytal. Když jsem ale byl přijat na konzervatoř a viděl jsem, že se mí kamarádi zabývají téměř výlučně hudbou, začal jsem se i já hře na housle věnovat více a odpovědněji. To byl pro mne ten obrovský hnací motor.
  • Doma jste spíš náročný, nebo vlídný tatínek?
    Doma rozvíjím otcovskou lásku, ale samozřejmě dojde občas k rozruchu. Ale rychle si uvědomím, že je to spíš chyba na mé straně, protože situaci nevidím dětskýma očima. A tak se snažím o vyváženost: laskavý, ale přísný tatínek. Musím říct, že mě baví sdílet s mými dcerami lásku k hudbě.
  • Kdy jste začal uvažovat o tom, že housle vyměníte za dirigentskou taktovku?
    Na konzervatoři jsem vždy míjel nástěnku, na níž byl vypsán volitelný předmět dirigování. Ten se ale dal studovat až od třetího ročníku. A když jsem do toho třetího ročníku došel, byl předmět zrušen! Nicméně už od svých 17 let jsem aktivně působil v letním orchestru, který hrál v rámci mezinárodních dirigentských kurzů ve Zlíně. Pro nás jako pro studenty to byl jednak vítaný přivýdělek, jednak jsme se mohli seznámit – a to prakticky – se symfonickým repertoárem. Kurzy vedl dirigent Zlínské filhar- monie Miloš Alexandr Machek, který se pak stal mým prvním soukromým učitelem. Strávil jsem s jeho výukou dirigování poslední tři ročníky na konzervatoři, ale mému pedagogovi hlavního oboru, panu profesorovi Krátkému, jsem to s pochopitelných důvodů tajil. Prof. Jaroslav Krátký ovšem vedle komorní a sólové hry navíc působil jako koncertní mistr Moravské filharmonie Olomouc. Tomu to říct, znamenalo by to po mne jednoznačný ortel! Právě v Olomouci ale pořádal M. A. Machek s Mo- ravskou filharmonií dirigentské kurzy, kterých jsem se pasivně účastnil.

    A náhoda chtěla, že zbylo posledních pět minut frekvence a pan Machek řekl: „Tomáši, těch poslední pět minut je vašich“. Když jsem procházel mezi prvními a druhými houslemi k dirigentskému stupínku a můj pan profesor houslí mne uviděl, úplně zbledl. Od prvního zdvihu si dál už nic nepamatuji... Od šestého ročníku kroměřížské konzervatoře jsem se již připravoval k přijímacím zkouškám na Akademii múzických umění v Praze, a to na obor hra na housle i dirigování. Termín obou zkoušek byl ale ve stejném dni s tím, že dirigování dopoledne a housle odpoledne.
    Naivně jsem si myslel, že to stihnu, leč zkoušky na obor dirigování jsou tak komplexní, že jsem jimi na škole strávil celý den a na housle už nevybyl čas. Vzhledem k tomu, že jsem byl v té době docela mizerný klavírista, bylo mi doporučeno, abych se věnoval pouze studiu dirigování... Housle jsem ale neodložil a chodil jsem soukromě k panu prof. Messieurerovi. V Praze jsem aktivně působil v různých orchestrech, nejdéle v Talichově komorním orchestru, se kterým jsem hrál i po absolvování akademie. Posléze jsem se začal věnovat ale pouze dirigování.
  • Kdo vás z dirigentů nejvíce ovlivnil a nejvíce inspiroval?
    Určitě Herbert von Karajan, když jsme si mohli v porevoluční době kupovat i zahraniční nahrávky. A pak to byl Leonard Bernstein, který mě velmi zaujal a kterého jsem po dobu studií úplně hltal. Během studia jsem navštěvoval zkoušky a koncerty pana dirigenta Jiřího Bělohlávka, který mě nadchl precizností a oddaností k hudbě. Velmi jsem si ho proto vážil. Dále bych určitě chtěl jmenovat pana dirigenta Františka Vajnara, který nás svou přirozenou muzikalitou dokázal při svých hodinách zcela strhnout.
  • Ale vy jste v Praze nezůstal...
    Vždy jsem toužil dostat se do zahraničí, ale věděl jsem, že zvláště pro dirigenty to není lehké. Ve čtvrtém ročníku studia jsem se přihlásil do konkurzu na švédskou Královskou akademii ve Stockholmu a mým pedagogem se stal Jin Vang. Velmi pomohl v tom, že člověk najednou vnímá dirigentskou techniku jen jako prostředek pro zprostředkování a interpretaci hudby. Následně jsem si rozšířil studium v americkém Aspenu, kde mým učitelem byl David Zinman, který měl pro můj další vývoj opravdu velký význam. Právě od něj jsem získal jako student jeho cenu a často a velmi rád se do Aspenu vracím jako host.

    Navštívil jsem vaše představení Mozartova Idomenea ve Vídeňské státní opeře. Nemohl jsem si nevšimnout, že se hráči v orchestru v průběhu tohoto dlouhého a nelehkého představení usmívají. Vytvořil jste atmosféru opravdové pohody. Je to z vaší strany vědomé, nebo podvědomé?

    To je otázka dirigentovy psychologie, která se neučí, ale kterou musíte získat, naučit se ji v praxi. Záleží na vás, jakou atmosféru se vám podaří již v průběhu zkoušek navodit a jak pak dovedete inspirovat orchestr přímo při koncertu nebo operním představení. Tady k tomu samozřejmě navíc přistupuje vliv atmosféry v sále. Přiznávám, že Mozartovu hudbu mám velice rád a rád Mozartovy skladby interpretuji. Možná, že tato má vnitřní radost z Mozartovy hudby se skrz orchestr přenáší i na publikum.
  • Jak bojujete s tlakem pracovního okolí, které vám říká, kam máte jet na koncert a co dirigovat?
    Vždy už na začátku jsem vtažen do dramaturgického plánu. Často má management nasmlouvané sólisty, se kterými by rádi spolupracovali, a zeptají se mě, jestli bych s tímto výběrem souhlasil; následně vytváříme celý program. Málo kdy se stane, že by mě postavili mimo rozhodovací proces.
  • Stáváte se prezidentem Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Váš vztah k hudbě tohoto mimořádného autora je obecně známý. Myslíte si, že vás v tomto přístupu k Janáčkovi a jeho tvorbě ovlivnilo i vaše rodiště?
    Pamatuji si úplně přesně svůj první janáčkovský vjem. Byla to Glagolská mše, kterou jsem poprvé slyšel ve svých třinácti letech. V té době jsem poslouchal jeho skladby na walkmanu při procházkách po venkově, odkud pochází moje rodina a kam se dodnes velmi rád vracím. Všichni mě tehdy viděli jako „cvoka“, protože jsem hrál na housle, poslouchal jsem pro ně nepochopitelného Janáčka, věděli, že půjdu na tu „zvláštní“ školu: konzervatoř, což bylo netradiční. Jako operní dirigent jsem se setkal s Janáčkovou hudbou poprvé ve Španělsku, kde jsem v roce 2004 dirigoval Lišku Bystroušku. I tehdy mi byla velkou inspirací příroda. Právě to pouto člověka s přírodou, jejíž je součástí, ve mně Janáček silně vzbuzuje. A navíc samozřejmě folklor, ta hluboká znalost moravské lidové písně, ale i mluvy. Když jsem později díky svým spolužákům, kteří byli ze Slovácka, začal navštěvovat folklorní festivaly, poslouchat, provozovat a poznávat lidovou hudbu, hodně mi to pomohlo pochopit Janáčkovu hudbu.
  • A na závěr našeho rozhovoru se nemohu nezeptat: myslíte si, že přežije živá hudba tuto pandemii, nebo zůstaneme už pouze u streamování?
    Určitě přežije. Myslím si, že každý divák chápe, že osobní kontakt se zpěvákem nebo orchestrem se nedá nahradit. To je naše obrovská devíza, kterou dokážeme nabídnout. Právě po tomto bude velký hlad. Pevně v to věřím.

    Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka

    je připraven nabídnout svým posluchačům řadu komorních a symfonických koncertů, ale také folklorní večer či zajímavé doprovodné programy zahrnující jak besedy s účinkujícími umělci, tak tvůrčí dílny pro celé rodiny.

    Hlavní programovou osu letošního ročníku tvoří symfonické koncerty, na nichž vystoupí Filharmonie Brno, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie W. Lutosławského ve Vratislavi a rezidenční festivalový Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Tato tělesa budou řídit Dennis Russell Davies, Tomáš Brauner, Ainārs Rubiķis, Kristiina Poska a Tomáš Netopil. Mezi sólisty se objeví houslisté Ivan Ženatý a Kristóf Baráti, trumpetista Håkan Hardenberger, klavíristka Lise de la Salle, violoncellista Suren Bagratuni, violista José Adolfo Alejo Solis a sopranistka Kateřina Kněžíková.

    Festival bude mít poprvé ve své historii rezidenčního umělce. Bude jím Ivo Kahánek, který rovněž poprvé povede v rámci festivalu mistrovské kurzy zaměřené na interpretaci klavírní tvorby Leoše Janáčka.

    Janáčkův festival je znám svými programovými přesahy do jazzu a folkloru. Letos přivítají festivaloví posluchači jazzového kontrabasistu Františka Uhlíře s jeho bandem a brněnský folklorní soubor Ondráš. Covidový rok 2020 výrazně poznamenal dětskou sborovou scénu, a tak prostor pořadatelé dávají také Ondrášku, Novojičínskému sboru ZUŠ, který patří ve svém oboru k nejlepším.

    Festival se uskuteční ve dnech 27. května až 1. července v Ostravě, Hukvaldech a některých dalších městech Moravskoslezského kraje. Pořadatelé jsou připraveni operativně reagovat na aktuální epidemiologickou situaci a v případě nutnosti upravit termíny i místa konání koncertů.

    Všichni však věří, že k tomu nebude muset dojít.

    Nahoru | Obsah