Hudební Rozhledy

Slavní umělci ve stínu hákového kříže - Orfeus v podsvětí

Robert Rytina | 04/21 |Studie, komentáře

Kurt Huber © foto archiv

Oba muži opustili restauraci a úslužný číšník za nimi zavřel dveře. „Vážně jsme se nechtěli ještě chvíli zdržet?“ zeptal se Carl a zvedl si límec kabátu, protože na ulici nepříjemně foukalo. „Jak víš, potravinových lístků mám dost.“ „No – nepřekvapuje mě to,“ odpověděl Kurt a nasadil si klobouk. „Dali bychom si kávu a popovídali si o libretu k Bernauerce, rád bych v tom trochu pokročil. A taky mě zajímá, jak jsi daleko s tím svým spiskem o Leibnizovi...,“ pokračoval Carl. „Promiň, trochu pospíchám. Mám ještě jednu důležitou schůzku. A mimo to,“ řekl druhý z přátel a ukázal prstem k vývěsnímu štítu podniku, „ta zdejší bukvicová brynda nestojí za nic, káva bych tomu rozhodně neříkal.“ „Tak dobře,“ přisvědčil Carl, „pořádné kafe si dáme někdy u mě. Přijďte i s Clarou, moje Gertrud by vás určitě taky zase ráda viděla.“ „Díky za pozvání, Carle. Doprovodíš mě kousek? Mám něco tady v parku za mostem.“

Věděl, že na odpověď čekat nemusí, a tak společně vykročili po Maximilianstras- se směrem k řece. Přestože státní smutek, vyhlášený počátkem měsíce, před několika dny skončil, na stožárech podél cesty pořád vlály vlajky s hákovým křížem stažené na půl žerdi a černé prapory. „Někdy si říkám, co asi čeká ty naše kluky, co kapitulovali u Stalingradu,“ poznamenal Carl s poukazem na truchlivou vlajkoslávu. „Bolševici s nimi nejspíš v rukavičkách zacházet nebudou.“ „To určitě ne,“ souhlasil Kurt. „A nikdo se jim nemůže divit. Naši tam vůbec neměli co dělat. Ani tam, ani nikde jinde v Evropě. Nebo dokonce v Africe. Je mi za Německo stydno, Carle. Tobě ne?“ Oslovený muž se zastavil. Když to jeho společník zjistil, zastavil také. „Co to... Co to povídáš, Kurte?“ Kamarádi si chvíli hleděli do očí. Okamžik, který se zdál být nekonečný, přerušil až Kurt. „Víš co, radši pojď, ať nejsme nápadní.“ Pokračovali tedy v chůzi a intuitivně ztlumili hlas. „Ty černé prapory jsou jen začátek, Carle. Teď už nás Rusové poženou až sem. A cestou najdou jen vypálená města a vesnice a možná i všechny ty Židy, co jsme poslali na východ. A ti jim řeknou, co jsme zač a jak jsme se tady k nim chovali... Spolu s Rusy přijdou ze všech stran Američani, Angličani, Francouzi, Poláci, černoši a kdo ví, kdo ještě. A ti všichni s námi budou účtovat!“ Carl se při těch slovech lehce otřásl. Možná to ale bylo jen zimou, protože už od začátku roku nevystoupila teplota v Bavorsku nad nulu. „No... Tak zle snad nebude, Kurte. Nebo... Myslíš, že ano?“ „Nemyslím, ale vím, Carle. A něco ti řeknu. Snažím se proti náckům něco dělat.“ Carl nápadně zrychlil chůzi, takže Kurt měl téměř dojem, že se jeho přítel dal na útěk. Měl co dělat, aby ho dohonil a srovnal s ním krok. „Jsi blázen, Kurte? Víš, co riskuješ? Chceš přijít o krk?“ „Hlavně chci mít jistotu, že se na sebe budu moci kdykoliv podívat do zrcadla a nebudu se muset stydět, Carle. Přál bych ti totéž.“ Přešli přes most a blížili se k parku. Před fontánou stáli dva mladí muži, kteří si jich všimli a krátce zamávali. Kurt se usmál a pozdrav opětoval. Pak se zastavil a podíval se Carlovi do očí. „Tak tady se rozloučíme. Ti mládenci jsou mí studenti a mají co dělat s tím... S tím, o čem jsem ti povídal. Kdybys o tom chtěl vědět víc, ozvi se.“ Carl stiskl Kurtovi pravici, načež zimomřivě vrátil ruku do kapsy kabátu. „Nevím, jestli o tom chci cokoliv vědět, ale určitě ti brzy zavolám.“ Kurt se usmál a nasadil čtverácký výraz, který u něj Carl viděl naposledy snad ještě v době, kdy byli sami studenty. „Jasně, promysli si to a zavolej. A kdyby ses chtěl přece jen dozvědět víc a třeba se připojit, řekni do telefonu nějaké tajné heslo. Co třeba O Fortuna?“

Mnichov, únor 1943

„Ó štěstěno, jsi jak luna, jsi proměnlivá, někdy rosteš, jindy ubýváš...“ Těmito slovy začíná jedna z nejpopulárnějších a nejhranějších vokálně instrumentálních skladeb 20. století: kantáta Carmina burana skladatele Carla Orffa (1895–1982). Právě on je oním Carlem z úvodního příběhu. A kdo byl Kurt? Nikdo jiný než Orffův blízký přítel Kurt Huber (1893–1943), od roku 1926 profesor psy- chologie a hudby na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Během druhé světové války se zde blíže seznámil se studenty Hansem Schollem a Alexandrem Schmorellem, jež ho přivedli do odbojového hnutí Die Weisse Rose (Bílá růže). Jeho hlavní činností bylo rozšiřování protinacistických letáků, přičemž Huber se stal autorem textu letáku v řadě šestého – a bohužel i posledního. Dne 27. února 1943 se kolem idealistických spiklenců definitivně stáhla smyčka gesta-pa a řada z nich včetně Hubera byla zatčena.

Den nato se v Huberově domě skutečně rozdrnčel telefon. Zvedla ho Kurtova manželka Clara, která zjistila, že na druhém konci je – Carl Orff. Toho zpráva o přítelově zatčení naprosto šokovala; když ho však Clara požádala, zda by nemohl využít svého společenského vlivu a za Hubera se na vyšších místech přimluvit, rezolutně to odmítl. Vykřikl: „Copak to nechápeš? Tohle může zničit i mě!“ Pak položil telefon a s Clarou Huberovou se už nikdy nesetkal...

Lze vůbec Orffovi jeho strach o vlastní bezpečí racionálně vyčítat? Nacistický režim vládl tou dobou v Německu už deset let a o tom, jak zachází se svými nepřáteli, věděli velmi dobře i jeho největší příznivci. Atmosféra po katastrofální porážce německé armády u Stalingradu pak krvežíznivost represivních složek mocenského aparátu ještě znásobila, takže Huberovi za jeho vystoupení proti říšským zájmům evidentně nebylo pomoci. Se zlou se konečně potázala i snaha zorganizovat sbírku pro Claru Huberovou, která se po manželově zatčení ocitla bez prostředků – autor tohoto statečného gesta Hans Leipelt byl brzy sám zatčen a popraven.

Carl Orff se každopádně bál svého spojení s Huberem a Bílou růží zbytečně. Kurt během výslechů jeho jméno nikdy nezmínil (nebylo ostatně ani proč) a statečně se choval i během zasedání lidového soudu, které začalo dne 19. dubna 1943. Dočkal se během něj oznámení o potupném zbavení pro- fesury, odebrání doktorátu a dalších ponižujících útoků, jimž ho vystavil nechvalně proslulý soudce Roland Freisler. Verdikt: trest smrti stětím gilotinou. Karl Huber se ovšem s ortelem vyrovnal více než důstojně. Ještě než byl 13. července ve věznici Stadelheim rozsudek vykonán, stihl ve vazbě dopsat velkou biografii filozofa a matematika Gottfrieda Wilhelma Leibnize. O tom, že do osudů přítele Orffa ještě zasáhne i po vlastní smrti, se mu však určitě ani nesnilo...

V době Huberovy popravy zbývaly do konce války téměř dva roky. Co během nich dělal Carl Orff? Navenek dál zůstával chloubou své vlasti, které po stále populárnější kantátě Carmina burana z roku 1937 věnoval v roce 1943 stylové pokračování pod názvem Catulli carmina a téměř současně i svou dodnes nejznámější operu Die Kluge (Chytračka). Nacistický tisk postavil Orffa na úroveň Richarda Strausse a Hanse Pfitznera, tedy mezi největší žijící německé hudebníky. „Jeho kompozice jsou druhem jasné, bouřlivé, a přesto vždy disciplinované hudby, kterou naše doba vyžaduje,“ shrnul jeho přínos list Völkischer Beobachter. V roce 1944 se ministr propagandy Joseph Goebbels osobně postaral o to, aby byl Orff oficiálně zproštěn povinnosti vstoupit do armády, a mohl se tak dál věnovat pouze komponování. V prosinci téhož roku se mu za to skladatel odměnil krátkou skladbou, věnovanou „Vůdci Adolfu Hitlerovi, mecenáši německého umění.“

A jaký byl autor hudby, kterou „doba vyžadovala“, v soukromí? Rozhodně úplně jiný, než jak by měl správně angažovaný umělec ve službách Hitlerova národního socialismu vypadat. Ze všeho nejvíc mu záleželo na vlastním soukromí – a to i ve vztahu ke svým nejbližším rodinným příslušníkům. Jeho manželky (během celého života vystřídal celkem čtyři) ho poznaly jako člověka „neschopného trvalé lásky“ a „pohrdajícího lidmi“. Občas prý z něj šel strach, protože byl plný „démonických sil“ a často se v noci probouzel s křikem. Orffovo jediné dítě, dcera Godela, která se narodila z jeho prvního manželského svazku s Alicí Solscherovou, svého otce zbožňovala, ale zároveň nesmírně trpěla, protože jemu samotnému byla naprosto lhostejná. „Myslím, že si mé narození vůbec nepřál a po celý život jsem mu jen překážela,“ řekla v pozdním věku s hořkostí. Uvědomíme-li si, že Carl Orff proslul kromě své skladatelské činnosti také jako autor převratné pedagogické koncepce Schulwerk, podle níž se děti po celém světě dodnes úspěšně učí vztahu k hudbě, tanci a rytmu (ostatně, kdo si během hodin hudební výchovy nikdy nezahrál na bubínky, paličky či zvonkohry, zvané „Orffovy nástroje“?), vychází z toho jeho vztah k vlastní dceři jako obzvlášť nepochopitelný a znepokojivý.

Zdá se, že nejlépe se Carl Orff cítil v uzavřeném světě svých zájmů a zálib, z nichž čerpal inspiraci i pro svou hudbu.

Už od mládí inklinoval ke studiu antického dramatu a hudbě středověku, renesance a baroka, plně ho pohlcovalo kouzlo nejrůznějších mýtů, pohádek a pověstí. Stal se skutečným znalcem hudebních i literárních prazákladů evropské kultury. Patrně to nemohl být nikdo jiný než on, kdo v zaprášeném antikvariátu ve Würzburgu v roce 1934 objevil ve středověké sbírce světských a pijáckých písní skutečný klenot, díky jehož textům vznikla o několik let později jeho proslulá kantáta. „Všechno, co jsem až dosud napsal, je možné hodit do stoupy. Mé skutečné dílo začíná teprve skladbou Carmina burana,“ napsal v roce 1937.

Jako badatel byl Orff nesmírně fascinován dílem, které stojí na samém počátku operního žánru: Orfeem Claudia Monteverdiho. Cítil se jeho příběhem naprosto pohlcen, a to mimo jiné kvůli podobnosti svého příjmení se jménem pěvce, který se odvážil nemyslitelného a vstoupil do říše mrtvých. Do světa, ze kterého pro nikoho nebylo návratu, tedy až na Orfea samotného… „Pěvec čelí v podsvětí silám, u nichž si nejste jisti, zda tam byly už před jeho příchodem, nebo zda je vyvolala až jeho přítomnost,“ uvažoval Orff – a skutečná Hitlerova „říše mrtvých“, která z něj učinila jednoho ze svých prominentních Orfeů, mezitím spěla ke svému neodvratnému pádu.

V květnu 1945 se nacistické Německo pod náporem Rudé armády a západních spojenců zhroutilo, a skutečně nastal čas účtování… Mnichov se ocitl v americké okupační zóně, a už v roce 1946 zde začal denacifikační proces, jemuž neunikl ani Carl Orff. V rukou spojeneckých zpravodajců skončilo až znepokojivé množství důkazů toho, že skladatel sloužil režimu nepochybně mnohem aktivněji, než by byl sám ochoten připustit. Tak například: už zmíněný program Schulwerk neboli Musik für Kinder se snažil prosadit jako součást oficiální vzdělávací doktríny organizace Hitlerjugend. Skutečně křiklavým příkladem umělcova souznění s nacismem se pak zdála být značná finanční záloha, již přijal v rámci oficiální zakázky nahradit scénickou hudbu židovského skladatele Mendelssohna-Bartholdyho ke Shakespearovu Snu noci svatojánské jinou, árijsky čistou skladbou…

A v tu chvíli se Orff, tváří v tvář americkým zpravodajcům, odhodlal k neobyčejně troufalému kroku. Prohlásil, že všechna jeho oficiální činnost byla jen zástěrkou, která pomáhala krýt aktivity odbojové skupiny Die Weisse Rose, kterou založil spolu s přítelem Kurtem Huberem. Nebylo svědků, schopných to vyvrátit, nebo potvrdit (všichni skuteční členové Bílé růže byli už dávno po smrti), a tak se dostalo Carlu Orffovi v celku rychle a bezbolestně úplného očištění od jakéhokoliv nařčení ze spolupráce s nacisty.

Od tohoto okamžiku čekalo skladatele ještě dlouhých třicet šest let života coby uznávané evropské kulturní celebrity a vlivného pedagoga s pověstí humanisty. Jak se asi tomuto Orfeovi, který sestoupil do podsvětí, celou tu dobu žilo s vědomím, že se zpět na výsluní dostal jen za pomoci neobyčejně drzé a hanebné lži? Patrně nijak snadno. Svému zesnulému příteli Huberovi napsal dokonce jakýsi posmrtný dopis, ve kterém ho prosil za odpuštění. Operu Die Bernauerin, kterou s Huberem připravoval před jeho zatčením, uvedl v roce 1947 ve Stuttgartu a věnoval ji jeho památce. V závěrečné scéně, po nespravedlivé popravě Agnes Bernauerové, neobyčejně sugestivně prosí sbor, aby mu nebyla kladena smrt titulní hrdinky za vinu.

Carl Heinrich Maria Orff zemřel 29. března 1982 v Mnichově. Na jeho náhrobku je nápis Summus finis. Nejvyšší cíl…

Nahoru | Obsah