Hudební Rozhledy

Filharmonické vzpomínání - „Náš“ Václav Neumann

Miroslav Vilímec | 04/21 |Studie, komentáře

Václav Neumann © foto archiv Miroslava Vilímce

V minulém článku jsem zmínil své první setkání s Václavem Neumannem, které se odehrálo při pohovoru po mém konkurzu do České filharmonie. Uznávaného šéfdirigenta jsem poznal jako srdečného člověka s pozitivním nadhledem a typickým ležérním úsměvem. Tento dojem však nebyl jen počáteční. Potvrdila to celá další doba, kdy jsem měl možnost pod jeho taktovkou hrát.

Neumannovu éru jsem jako hráč orchestru prožil „jen“ 14 let. V paměti se mi ale ukotvilo tolik příznačných vjemů, že by to vydalo na mnohem delší období. Poznal jsem celou řadu šéfdirigentů, někteří mi byli blízcí, ale Václava Neumanna jsem měl vysloveně rád. A myslím, že jsem zdaleka nebyl sám. Pokud se podívám do nedávné historie filharmonie, šlo vlastně o něco výjimečného. Orchestr totiž vždy vede se svými dirigenty, v případě šéfdirigentů to platí dvojnásob, stálou válku. My jsme tomu tehdy říkali „třídní boj“. Velmi často mají dirigenti různé představy o směřování orchestru a chtějí se pochopitelně také odlišit od svých předchůdců. Orchestr na případné změny citlivě reaguje a střeží si tradiční hodnoty a zvyky. Někdy je lpění na zažitých věcech a na vydobyté identitě oprávněné, někdy ale může vyústit do apriorního odmítání všech nových „pořádků“. Mezi orchestrem a dirigenty je vždy jisté napětí, které v lepším případě obě strany obohatí, v tom nejhorším pak znesváří.

Neumann vedl filharmonii od roku 1968. Tato intenzivní spolupráce vytvořila vzájemné pouto, které bylo více než uměleckým svazkem. Orchestr vnímal Václava Neumanna nejen jako šéfdirigenta, ale také jako osobu, která s ním sdílela kromě koncertních úspěchů i jejich odvrácenou tvář. Projevilo se to například při náročných zájezdech, kdy byl Václav Neumann skutečně členem týmu. „Pan šéf“ – později se vžilo i „šéfík“ – empaticky vnímal pocity a příhody jednotlivých filharmoniků, rozuměl jim a choval se, jako by byl jedním z nich. Nepamatuji si, že by někdy zkřivil obličej, když se tu a tam někomu něco nezdařilo. Měl v orchestru řadu věkově příbuzných členů, se kterými ho pojily bližší vztahy, cestu si ale hledal i k nově příchozím hráčům.

Vzpomínám, jak při zájezdu do USA v roce 1987 mi zavolal na hotelový pokoj. Zvedl jsem sluchátko – „Please?“ a očekával z recepce výzvu k opuštění pokoje, aby mohla uklízečka konečně započít svoje dílo. „Tady Neumann, neruším?“ Pozval mě tehdy na večeři do hotelové restaurace, samozřejmě jsem nemohl odmítnout. Celý zájezd jsem tehdy vypomáhal v roli koncertního mistra za onemocnělého Bruna Bělčíka. Václav Neumann mě zřejmě chtěl poznat blíže, možná jen chtěl nějakou společnost, toho dne se žádný koncert nekonal. Byly to ale příjemné chvíle. Neumann se s nepředstíraným zájmem vyptával na mé studium, kdo mě na housle naučil hrát, jak se mi v orchestru líbí, co hraji nejraději. Rozhovor však nezůstal jen u hudby, byl velmi srdečný a nevyhýbal se ani běžným osobním záležitostem. Měl i zajímavou mezihru. V jedné chvíli totiž Neumann vstal od stolu, šel si doplnit talíř trochou paštiky, připravené na obloženém, tzv. „švédském“ stole. Zavadil přitom o uměle naskládaný, několikapatrový mrakodrap různých pochoutek, čímž nastal dominový efekt. Výtvarně skvěle naaranžovaná pyramida se s příšerným lomozem skácela, číšník naštvaně přiběhl a zjišťoval viníka. Neumann tuto situaci elegantně zvládl, se svým vrozeným šarmem číšníkovi s politováním oznámil, že způsobil „katastrofu“. Vyšel z toho vítězně, číšník se nestačil uklánět a ujišťoval Neumanna, kterého jistě vůbec neznal jako umělce, že se vlastně nic nestalo.

Uvádím tuto příhodu jako příznačnou. Neumann nemusel používat titul či pravomoci z organizačního řádu, aby si vydobyl respekt. Ten byl přirozený a plynul právě z jeho osobních vlastností, k nimž vedle inteligence a noblesy patřila i elementární lidská slušnost. Zmínil jsem již jeho skromné zájezdové podmínky. Z řady dlouhých turné mi Neumann skutečně utkvěl v paměti jako spolucestující v autobusech či vlacích, trmácejících se od města k městu. Při pauzách náročných přesunů jsme ho uctivě nechali vystoupit z dopravního prostředku jako prvního, dlouhý baloňák a klobouk na jeho hlavě razil pak cestu ostatním filharmonikům na vytoužené občerstvení a odlehčení v odpočinkových „rastech“. Později i dnes u šéfdirigentů věc nevídaná! Vůbec to ale Neumannově přirozené autoritě neublížilo, ba naopak ji posílilo.

Podobných vzpomínek mám nepřeberně. Zjišťuji však, že omezený rámec textu mi již neumožní rozepsat se o Václavu Neumannovi jako o umělci. Hudba přitom byla jeho hlavním posláním a zároveň radostí. To nelze zestručnit do několika odstavců, proto bych vzpomínky na charismatického dirigenta raději vyčlenil do příštího článku. Místo toho nyní krátce zmíním Neumannovy osobní postoje a názory, které jsem jako člen orchestru v jeho blízkosti zaznamenal.

Václav Neumann byl vzdělaný, sečtělý muž, hudbu měl ale i při širokém rozhledu vždy na prvním místě. Zdánlivě se jevilo, že za svoje umělecké zorné pole málokdy upře zrak a pokud něco diskutabilního vidí, rychle se vrátí do svého bezpečného hudebního království. V České filharmonii působil Neumann kdysi jako violista, po odchodu Rafaela Kubelíka krátce orchestr vedl. Odešel pak k orchestrům do východního Německa, kde si získal výborné jméno i jako operní dirigent. V roce 1968 překvapil ty, kteří mu vytýkali určitou vlažnost ke společenskému dění. Na protest proti okupaci Československa, které se účastnila i armáda Německé demokratické republiky, ukončil svoje působení v Lipsku a vrátil se do Prahy. Mezitím emigroval Karel Ančerl a uprázdněný stolec šéfdirigenta České filharmonie byl nabídnut právě Václavu Neumannovi. Nebyl tedy do čela orchestru dosazen v normalizační době, nicméně do ní s Českou filharmonií nevyhnutelně vplynul.

Neumann měl již tehdy značný mezinárodní kredit. Normalizační systém si byl vědom, jak jsou pro jeho renomé důležité umělecké osobnosti a snažil se je hýčkat. Neumann se stal jakousi vizitkou tehdejší státní kultury, která byla v 70. a 80. letech štědře podporována. S titulem národního umělce, při zahajovacích koncertech Pražského jara, které často dirigoval, byl v zákulisí s velkou okázalostí přijímán prezidentem Husákem. V dramaturgii České filharmonie musel vykazovat povinné procento skladeb sovětských autorů a mohl bych vyjmenovávat další nutné úlitby tehdejšímu režimu. Václav Neumann se k ničemu nevyjadřoval, snažil se být netečný ke všem poctám a věnoval se především filharmonii.

Svých kontaktů vždy využil k její ochraně. Bylo jí často opravdu třeba, však zájezdy do západních států se neobešly bez občasných příhod, které neunikly nastrčenému pozorovateli. Ten s námi v těchto letech téměř vždy jezdil, byť v nenápadné roli doprovodného zástupce Pragokoncertu. V 70. letech prý došlo při zájezdu i k nějaké emigraci a Neumann pak musel v Praze vše hasit, aby se filharmonie nedotkly případné restrikce, např. omezení zahraničních cest. Václav Neumann tuto úlohu sehrál dobře, dá se říci bez ztráty cti, a orchestr tou dobou proplul v klidných vodách, při intenzivní činnosti doma i za hranicemi.

V 80. letech již nastala jiná společenská situace a rozvolnění bylo otázkou času. Neumann byl stále svůj a situaci kolem sebe zdánlivě nesledoval. Měl svoje koníčky, tím motorovým byl bělostný mercedes klasické postarší verze, který starostlivě opečovával. Často v něm přijížděl k Rudolfinu, oddirigoval, vyřídil případně nějaké vnitřní personální záležitosti a opět odjel do svého rodinného soukromí. Dovedl se povznést nad problémy, dovedl relaxovat, např. v hotelovém baru, při nezbytné a pro něho typické kávě před odjezdem do sálu. Teď se mi vybavilo, jak při týdenním hotelovém pobytu v Tokiu byla jeho každodenní radostí dopolední procházka do nedalekého obchůdku s potravinami, kde si koupil jeden ze skvělých japonských jogurtů. Ten malý krámeček si po několika zájezdech s Neumannem téměř zasloužil pamětní desku. Já jsem ho u Miyako Hotelu poblíž Meguro Station v Tokiu nedávno marně hledal, byl prý již zbourán.

Vrátím se však k Neumannovým reakcím na mimohudební záležitosti. Utkvěla mi v paměti chvíle, kdy neutrálně komentoval významnou událost nezapomenutelným způsobem. V přeplněném výtahu Paláce kultury, kde jsme měli mít téhož večera, 10. 2. 1984, koncert, někdo z hudebníků informoval: „Prý zemřel Andropov!“ (pozn. – tehdejší nejvyšší šarže Sovětského svazu). Neumann, který se tam také tísnil, reagoval tímto způsobem: „Ale nepovídejte... soudruh Andropov... no vidíte a my si tady dneska karnevalujeme...“ Pronesl svůj politicky neutrální komentář se schválně ležérním výrazem, jehož smysl nebylo možné nepochopit. Smetanův Pražský karneval, který jsme měli na koncertě hrát, stažen z programu samozřejmě nebyl.

Za několik let, to již nezastával funkci šéfdirigenta, se však o jeho názorech dozvěděla celá veřejnost. Měsíc před vypuknutím „sametové“ revoluce přispěl i Neumann k vyhrocení atmosféry. Na turné v západním Německu vyhlásil bojkot české televize a rozhlasu kvůli pronásledování signatářů protestních dokumentů. Filharmonie se k jeho postoji připojila v hlasování před následujícím koncertem ve Stuttgartu. Václav Neumann tento postoj posléze zdůvodnil v médiích a stal se ve vědomí orchestru opět ryze „jeho“ šéfdirigentem. V revolučních dnech dirigoval s odznakem Občanského fóra řadu koncertů ve Smetanově síni. Orchestr byl rád, že se tímto způsobem Václav Neumann zbavil pout, které ho jistě musely po dlouhou dobu vnitřně tížit. Bohužel byl jeho čas již vyměřen. Z Neumannova dirigentského umění, o kterém bych chtěl psát příště, jsme mohli těžit už jen krátce. Až do své smrti ve Vídni v roce 1995 však s námi často spolupracoval a vždy byl s velkým respektem a v přátelské atmosféře v České filharmonii vítán.

Nahoru | Obsah