Hudební Rozhledy

Jiří Bělohlávek: Má vlast a Berlínští filharmonikové

Antonín Matzner | 04/19 |

Přes šest tisíc návštěvníků se v průběhu tří předem zcela vyprodaných koncertů v pověstném sále Berlínských filharmoniků ve dnech 18.–20. 10. stalo svědky výjimečného hudebního zážitku v podobě v zahraničí zřídkakdy kompletního provedení Smetanova cyklu Má vlast. V českém účastníkovi podtrhl jedinečnost této události už samotný příchod ke slavné budově, lemovaný špalírem dalších dychtivých zájemců, opatřených cedulkami s prosbami o lístky. Se stále ještě doznívajícími pocity národní hrdosti z předchozího „koncertu“ českých fotbalistů, kteří právě reprezentantům Německa uštědřili v jejich vlastním prostředí v mnichovské Alianz Aréně výmluvnou porážku 0:3, jsme listovali ve vzorně vypravené, zdarma poskytované programové brožuře s obsáhlou životopisnou statí o Smetanovi a jeho cyklu z pera Wolfganga Stähra, řadou dobových rytin, Plickovou fotografií „stověžaté“ Prahy, faksimilií žofínského plakátu prvního souborného uvedení díla a v neposlední řadě s profilem hostujícího dirigenta Jiřího Bělohlávka. Ve shrnujícím výčtu umělcovy kariéry připomenul jeho operní produkce v Glyndebourne, MET i místní Komické opeře, současný post šéfdirigenta BBC Symphony Orchestru a samozřejmě také několikeré hostování u pultu Berlínských filharmoniků od roku 1986 (naposledy v předloňské sezoně s díly Martinů, Mozarta a Dvořáka). Rovněž se tu dovídáme, že Berlínští filharmonici pod taktovkou Richarda Strausse přišli nejdříve do kontaktu už v roce 1895 s Šárkou, ale celý cyklus naposledy uvedli před dlouhými sedmnácti lety s Jamesem Levinem.

Vlastní koncert se pro mne, ale nejspíše také pro početnou delegaci českých kolegů (s „rozhlasáky“ dokonce přijel téměř každodenní průvodce ranní vltavskou Mozaikou Pavel Ryjáček) čímsi, na co zřejmě budu vzpomínat po celý zbytek života. Navzdory tomu, že nás všechny právě toto Smetanovo dílo provází od mládí a díky Pražským jarům se s ním setkáváme v realizaci nejrůznějších dirigentů každoročně. Přesto nám Bělohlávkovo pojetí, jemuž nejlepší světový orchestr vyšel nejspíš ve všem vstříc, zprostředkovalo notoricky známou hudbu v téměř nových obrysech, zbavených nepatřičných nánosů přehnaně sentimentálně patetického národoveckého výkladu. Především zcela jednoznačně prokázalo omyl, jemuž někdy podléháme, když zdůrazňujeme nedostižnost provedení cyklu českými hudebníky a orchestry. Ostatně ani berlínské těleso není už dávno jen zdaleka německým, v přítomné době ho tvoří hráči 17 různých národností. K svým způsobem dokonalé interpretaci Smetanovy hudby stačilo, aby Jiří Bělohlávek svojí důvěrnou znalost partitury i osobní zaujetí dílem přenesl během zkoušek a vlastních koncertů na hráče a ti jeho koncepci respektovali a naplnili svými výkony. Bělohlávkově příslovečně zdrženlivějšímu přístupu jakoby v kontaktu s tímto přímo vzorově disciplinovaným kolektivem narostla křídla, jeho jindy uměřenější gesta byla o poznání rozmáchlejší, z reakcí každého z hráčů po celých pětasedmdesát minut bez přestávky (!) provozované skladby sálala nejenom soustředěná pozornost, nýbrž takřka živočišná radost a nadšení. Tento obraz by byl patrně stejně přesvědčivě vemlouvavý, kdybychom stejnou kreaci sledovali v televizi při vypnutém zvuku.
Jestliže jedna z těch bez výjimky nadšených recenzí v českých denících byla nadepsána titulkem „Objevná Má vlast v Berlíně“, sluší se dodat, že tomu tak nebylo díky nějakým převratným novotám, nýbrž spíše právě naopak – víceméně návratem k urtextu původní Smetanovy partitury počínaje obsazením bez zdvojených dechů až ke skladatelovým poměrně podrobným agogickým, tempovým a dynamickým návodům. Jakkoli jsou pochopitelně všichni současní čeští dirigenti Vlasti dotčení mnoha trvale zaznamenanými výkony svých předchůdců, z nichž Bělohlávek má podle mého mínění asi blíže k pojetí Talichově než k pozdějším provedením Ančerla a zejména tempově živější koncepci Neumannově, on sám považuje tuto svoji „berlínskou“ verzi „za interpretaci nezatíženou tolik tradicí předcházejících provedení, ale založenou na velmi věrném čtení textu partitury, které ve spojení s nepopsanými Berlínskými filharmoniky umožnilo nasvítit řadu detailů z tohoto nového úhlu pohledu“.
Už v úvodním Vyšehradu jsme si tentokrát mohli doslova vychutnat měkkými akcenty podtrženou vláčnost jeho hlavního tématu, po vzrušeném vrcholu působivé zvolnění v klarinetech i následné ztišení jímavého kantabilního trojhlasu fléten s klarinetem v Ces dur před důstojnou uměřeností závěrečného Largamente. Obdobným intonačním perfekcionismem, precizní souhrou s důrazem na kulturu zvuku a optimální barevné proporce vyzněla rovněž Vltava v jednolitém proudu bez oněch vlnových nárazů, která občas slýcháváme u tuzemských orchestrů s neuspěchanou svatební scénou analogicky k druhé polkové epizodě cyklu v pozdějších Luzích. Jakkoli následující Smetanův obraz českých Amazonek v Šárce v Bělohlávkově přetlumočení nikterak nepostrádal žádoucí dramatické vzruchy ani rudimentární smyslnost, dostalo se v patřičné míře také na ony lyrické předěly jako je tklivý zpěv primů po prvním klarinetovém sólu (Pochettino meno) či v druhém z těchto vstupů excelentního sólo-klarinetisty orchestru Karl-Heinze Steffense. Počáteční díl Z českých luhů a hájů ((Molto moderato) měl onen autorem zamýšlený maestosní záběr stejně jako zhruba od druhé třetiny věty obdařil dirigent každou z jejích jednotlivých epizod podmanivou šíří zpěvných kantilén, ať už v hymnickém motivu triové části L’ istesso tempo poco meno vivo či při dvojím opakování tria po fugovém provedení a těsně. Aby dosáhl tohoto účinu a vyhnul se tempovým švům, musel Bělohlávek ovšem ještě předtím zvolit ono možná jediné ideální, střízlivě odměřené tempo ústřední fugové části Luhů, které poté umožnilo scelit veškerý proud této mnohovrstevnaté hudby do přesvědčivého epického vyznění včetně závěru už zmíněné polky v G dur. Návratem k originálnímu obsazení a tudíž oproštěním od monstrózního zvuku navzájem se slévajících nástrojových skupin zde čitelně vynikla také její dvoudobá melodie v dřevech oproti triolám smyčců (možná i tohle měl na mysli svým tzv. autentickým provedením Norrington, ale chyběl mu hráčský potenciál, o který mohl svojí koncepci opřít Bělohlávek). Konečně veskrze průkazného vyznění s patřičnou mírou napětí se dostalo i oběma závěrečným básním cyklu, kterým Bělohlávek v dokonalé jednotě s orchestrem propůjčil jen málokdy slýchanou naléhavost a podobně sugestivní účinek.
V ideální akustice sálu Philharmonie se tak odehrál velký muzikantský svátek, nadšeně přijatý už na místě nejen posluchači, ale také samotnými členy orchestru a jejich přítomným šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem s manželkou Magdalenou Koženou. Hostujícímu dirigentovi se od něho dostalo okamžitého pozvání k dalším vystoupením s doslovným přáním, že by to mělo být častěji než dosud. Příště Jiří Bělohlávek s Berlínskými filharmoniky údajně uvede Schumanna a Brahmse, ale ještě předtím zazní pod jeho taktovkou Vlast znovu při jejich hostování na festivalu v Aix-en-Provence 3. července 2008. Mezitím jí na jaře nastuduje v Lipsku s orchestrem Gewandhausu a proslýchá se o jejím provedení také s „jeho“ domovským orchestrem BBC v Londýně. Záznam berlínských koncertů vyjde také na CD a posluchači Českého rozhlasu budou mít příležitost seznámit se s touto nahrávkou už během novoročního večera na stanici Vltava.

Nahoru | Obsah