Hudební Rozhledy

Tosca ve dvojím obsazení

Jan Králík | 04/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Maida Hundeling (Tosca) a Paolo Lardizzone (Cavaradossi)

Z českých televizních programů vysílala dosud operu pouze ČT a v počátcích TV Premiéra. Z rodiny ČT nabízí nepravidelně reprízy a vzácně premiéry pouze současný Art. Národní divadlo moravskoslezské si proto průkopnicky domluvilo hned dvoje přímé vysílání obou obsazení nového nastudování Pucciniho Tosky s celoplošnou televizí Noe.

Opera, jejíž první dějství se odehrává v chrámu, je samozřejmě pro křesťanské vysílání plně přijatelná, i když dějem by obstála také jako thriller nebo krimi nebo history (a ovšem art). Prolomení žánrových bariér je stejně chvályhodné jako nasazení vlastního přenosového týmu a výsledná profesionální úroveň celého přenosu. Sejmout dobře operu ze scény pro televizi při živém představení – bez předchozích zkušeností – věru není snadné.

V úvodu obou večerů promluvil režisér představení a ředitel divadla Jiří Nekvasil. O jediné přestávce nabídl moderátor Marián Pospěcha průhledy do přestaveb a předtočené rozhovory se všemi představiteli hlavních rolí i s hudebním ředitelem a s autorem scénického řešení.

Scéna Daniela Dvořáka působila na obrazovce v prvním dějství monumentální iluzí průhledu do rozhlehlé chrámové lodi. Členěna byla příčnou mříží, dřevěným lešením pro malíře a uzamčeným vchodem do boční kaple, před níž stojí podle libreta kropenka a zpodobnění Panny Marie. Druhé děj- ství v paláci se hrálo rovněž před malovanou kulisou, avšak s realisticky zdobenými dveřmi a čelní vitráží s božím okem. Iluzi prořezávaly ostré vchody, druhý do vykachlíkované mučírny už naznačoval úkrok jinam. V závěru tohoto dějství se výrazněji uplatnila světla. Třetí dějství pak naplno doložilo scénografův záměr podtrhnout krutost doby, politiky a zvůle, které tragicky ničí životy umělců. Kulisy dvou předchozích dějství se nad vším sice ještě vznášejí, ale pod nimi je už obraz zmaru: kontejner policejní stráže, kropenka postavená na hlavu, dýka zabodnutá do země, andělský hrad jako plochá hračka, kýč pasoucích se ovcí a točité železné schody do nebe, odkud se při posledních akordech zvolna snese Tosčin šál.

Do této výtvarné koncepce stavěl režisér Jiří Nekvasil děj, aniž se snížil k módním posunům v čase či k urputně jinakostním deformacím. Postavy, příběh, slova a hudba jsou v Tosce natolik silné, že nic z toho nepotřebují. Režisér přesto našel k dotváření řadu detailů: malíř porovnává tvář obrazu s podobiznou v medailonku své milenky, spor o barvu očí se začne řešit na místě štětcem, kostelník si zapisuje malířovy politické výroky, v druhém dějství hraje roli nejen nůž na dopisy, ale i kapesník a stolní zrcadlo… Podobných detailů se objevilo vítaně víc, také v samém závěru po dokonané popravě zastavením rány z milosti.

Pandemický imperativ sice vyprázdnil hlediště, ale pro finále prvního dějství tím umožnil umístit sbor na prázdný balkon a sólistu ponechat na scéně ve výmluvném osamocení. Nepřítomnost diváků však dál scházela: režisér i dirigent předpokládali potlesk v předělu mezi druhým a třetím dějstvím. Ponechání takové myšlenky v televizním přenosu však vyznělo v sevřeném ději rušivě. Několik inscenačních prvků vzniklo možná bezděčně, pro někoho ale i schválně: výtvarně odpudivá socha před kaplí, malby šakalů, řeznicky zkrvavené zástěry mučitelů, obří kaluž krve promítaná nad zavražděné tělo, helmy popravčí čety, divadelní pád (v prvním obsazení) jako v cirkusové manéži…

Režii viditelně dodržovala obě pěvecká obsazení, v nichž pro přenosy zůstal bez alternace pouze Martin Gurbaľ jako Kostelník. Výsledné uchopení postav nezapřelo různost osobností i u menších rolí. Jako Spoletta byl Václav Morys až komický, Václav Čížek naopak uhlazený. Angelotti Františka Zahradníčka byl hlasově výrazný a nepřehlédnutelný, David Nykl v téže roli dramaticky sugestivní.

V trojici hlavních rolí se oba Scarpiové soustředili spíše na zpěv než na herecké detaily. Přitom Martin Bárta působil vladařsky a své touhy zjevně ovládal. Daniel Čapkovič naopak neskrýval plnokrevnost s momenty až démonickými. Oba Cavaradossiové prokázali pěvecky suverénní, ba vynikající dispozice. Paolo Lardizzone budil sympatie téměř chlapeckým zjevem a až slepou zamilovaností. Martin Šrejma předložil celistvé, přesvědčivé ztvárnění zralé osobnosti.

Představitelky titulní role byly ještě rozdílnější. Zkušená Maida Hundelingová doslova oslňovala nádherným, objemným dramatickým sopránem i v krajních polohách a pokyny režie dodržovala s nadhledem heroiny. Křehká Petra Alvarez Šimková vytvořila Tosku podle svého naturelu s bez- brannou opravdovostí pohledů, pohybů i výrazů. Lyrický soprán má v této roli méně efektních příležitostí, ale i ty lze uchopit a podpořit jimi uvěřitelnou postavu.

Hudební nastudování Marka Šedivého zaslouží pochvalu za respekt k pěvcům i spolehlivost a plastičnost orchestrálního zvuku. Titulky přesně a srozumitelně připravila Marie Kronbergerová, přenos režíroval P. Leoš Ryška společně s režisérem opery. Vysílání bylo věnováno památce P. Ervína Morcinka.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Giacomo Puccini: Tosca. Hudební nastudování Marek Šedivý, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marta Roszkopfová, sbormistr Jurij Galatěnko. Přímé přenosy TV Noe 13. a 15. 2. 2021, Divadlo Antonína Dvořáka. Fercesa Gecelik Fantazi iç Giyim Fantazi Gecelik G string Bikini Jartiyer

Nahoru | Obsah