Hudební Rozhledy

Slavní umělci ve stínu hákového kříže

Vdovin nečekaný nápadník

Robert Rytina | 04/21 |Studie, komentáře

Manželé Lehárovi v roce 1947 v Bad Ischlu

Doktor Leo Pollak se zhluboka nadechl, aby dostal do plic co nejvíc čerstvého jarního vzduchu. Budu to potřebovat, pomyslel si, za chvíli bude hůř. Přestože byl jako lékař zvyklý na hodně pestrou paletu pachů, musel si na ty, se kterými se setkal v Terezíně, zvykat hodně dlouho. A vlastně si na ně nezvykl dodnes. Až tam si uvědomil, jak je smrt nápaditá a kolika různými způsoby se umí člověku připomenout.

Ulice ghetta se se soumrakem pomalu vylidňovaly. Jednak nebylo na mizerně osvětlených veřejných prostranstvích o co stát, a mimoto ze všech nároží zářily nové plakáty z komandatury, zpřísňující denní i noční režim a pravidla shromažďování osob. Tahle oficiální nařízení byla ale Pollakovi celkem ukradená. Jako lékař, pracující pro samosprávu, měl v kapse dokumenty, opravňující ho k volnému pohybu po celém ghettu v jakoukoliv dobu.

Co ho ale skutečně zaujalo, byly nové, ručně malované poutače, které zahlédl připíchnuté na vratech jedné bývalé stáje. Doktor se u nich na okamžik zastavil. Na kusu balicího papíru byla vodovými barvami vyvedena reklama na koncertní provedení Prodané nevěsty v Magdeburských kasárnách. A hned vedle visel podobný plakát s pozvánkou na Figarovu svatbu! Vida, řekl si doktor, nejen smrt, ale i život dokáže být ještě pořád nápaditý. Vydal se znovu na cestu a umínil si, že se na obě představení musí rozhodně vypravit.

Když dorazil ke kasárenské budově s označením L 408, ještě jednou se pořádně nadechl a teprve pak vzal za kliku. Vstoupil a smrdutá hrůza ho znovu uhodila vší silou do nosu. Stáří. Hniloba. Plíseň. Výkaly. A smrt, která je na tomhle místě přítomna na každém rohu, v každé budově a v každé místnosti. Na palandách tu byli namačkaní staří lidé snad ze všech koutů Evropy. Než došel Pollak po špinavých schodech do prvního patra, minul hned několik přeplněných místností. Hlavou mu prolétlo, kolika nešťastníkům, kteří tu v šeru ještě pořád živoří, vypíše možná už zítra úmrtní list.

Sundat klobouk z hlavy napadlo doktora až ve chvíli, kdy vstoupil do „Zimmer 125“. Jeho přítel Alois měl naštěstí postel hned v přízemí u dveří, takže byl návštěvník jako vždycky rád, že se nemusí do labyrintu chodbiček mezi palandami ponořit hlouběji.

„Dobrý večer, Aloisi! Tak jsem tady!“ Ležící stařec, přikrytý chatrnou dekou, otevřel oči. Pak se pomalu posadil. „Vítejte, Leo. Co jste mi přinesl?“ Pollak si uvědomil, že svou přítomností vzbudil nežádoucí pozornost řady zdejších obyvatel, a proto si raději rovnou přisedl k příteli na slamník.

„Zařídil jsem si chvilku volna a donesl vám něco malého k narozeninám,“ řekl šeptem. Nato sáhl do kapsy a podal Aloisovi malý balíček. „Dobře si to schovejte. Je tam pár sucharů, a dokonce i kousek čokolády. A mimochodem – všechno nejlepší!“

Obdarovaný se ani neusmál a unaveně se na doktora podíval. „Měl byste to dát někomu, kdo to ještě ocení, Leo. Pro mě už je toho škoda. Víte sám, že od chvíle, co tady umřela moje paní, už od života opravdu nic nečekám... Ale když už jste si na mne vzpomněl, tak vám taky něco dám.“

Starý muž se pomalu sehnul a vzápětí vytáhl zpod postele malý kufřík. Doktor mu s tím musel pomoci, protože se ukázalo, že je to nad starcovy fyzické možnosti.

„Položte ten kufr na postel a otevřete ho, Leo.“ Pollak učinil, oč ho oslavenec požádal. Alois v zavazadle krátce zalovil, a za chvíli už držel v ruce jakousi zažloutlou brožuru. „Vezměte si to, doktore. Tady to asi nemá žádnou cenu, ale kdo ví. Třeba to s nějakým šílencem v uniformě vyměníte za něco k snědku.“

Lékař na darovanou tiskovinu ohromeně hleděl. Pak jí letmo prolistoval a zjistil, že je plná podpisů a věnování.

„Ale to je přece…“

„To vypadá úplně jako program k premiéře Veselé vdovy od Lehára,“ zvolal kdosi z protější postele. Když se k nim nevítaný zvědavec naklonil blíž, poznal v něm Pollak muže, který prý kdysi býval ve Vídni policejním radou. Jak se jenom jmenuje?

„Já tam v Divadle Na Vídeňce tenkrát byl,“ pravil bezejmenný, „vy taky, pane?“

„Jo, já taky,“ přisvědčil doktorův přítel.

„A kde jste seděl?“ zeptal se vetchý vetřelec téměř vyšetřovatelským tónem. „Já byl v lóži hned nad orchestrem.“

Doktor Pollak v Terezíně obvykle mnoho důvodů k radosti neměl. Teď se ale skoro rozesmál, když si představil, co asi jeho přítel Alois odpoví. A opravdu se v něm nezklamal.

„No tak to jste měl vážně senzační výhled. Co se mě týče, já tam toho tenkrát moc nenaseděl. Ten chlap v kroji tady na titulním listě,“ řekl a ukázal na fotografii kníratého krasavce, „to jsem totiž já.“

Ghetto Theresienstadt, 3. března 1943


Divadelní program v rukou užaslého lékaře si zaslouží bližší pozornost. Byl vydán dne 30. 12. 1905 u příležitosti premiéry operety, které osud předurčil stát se jednou z nejpopulárnějších představitelek tohoto žánru všech dob. Zmíněná programová brožura ji avizovala slovy: „Die lustige Witwe. Operette in drei akten von Victor Léon und Leo Stein. Musik von Franz Lehár.“ Vedle textu se v oz- dobném rámečku vyjímala fotografie dvojice v balkánských krojích, představující ústřední pár Hanny Glawari a hraběte Danila Daniloviče. Onou dámou byla rodačka z Varnsdorfu a slavná operetní sopranistka své doby Mizzi Günther (1879–1961), pánem pak pozdější obyvatel terezínského bloku L 408 z úvodního příběhu.

Narodil se 3. 3. 1872 v rodině vídeňských židovských obchodníků jako Alois Pollitzer, ale coby operetní a filmová hvězda byl znám pod uměleckým jménem Louis Treumann. Jeho proslulost a přímluva vlivných osob ho po Hitlerově anšlusu Rakouska v roce 1938 chránila před osudovým dopadem norimberských zákonů relativně dlouho. V létě 1942 však úporné nacistické snaze učinit z Vídně „das Judenfrei Stadt“ neunikli ani Alois s manželkou. Dne 28. 7. proto spolu museli nastoupit do transportu, směřujícího do terezínského ghetta. Jednašedesátiletá Stefanie Treumann zde jen několik týdnů po příjezdu zemřela na střevní katar. Jejího muže to uvrhlo do hluboké deprese, z níž ho vysvobodila až smrt, způsobená „celkovou tělesnou zchátralostí.” Došlo k ní 5. 3. 1943 a úmrtní list vyplnil a podepsal právě MUDr. Pollak…

V zařízení, jakým bylo Ghetto Theresienstadt, neměla teatrologická vzácnost typu programu k premiéře Veselé vdovy patrně opravdu žádnou reálnou hodnotu. Tu zde ostatně v očích svých věznitelů neměli ani zdejší nedobrovolní obyvatelé. Devět měsíců po Treumannově skonu se o tom měl přesvědčit i Leo Pollak, jehož stopy končí 15. 12. 1943 na rampě vyhlazovacího tábora Au-schwitz-Birkenau.

Týž divadelní program ale v téže době a na jiném místě posloužil jako dárek mimořádné hodnoty. V dubnu 1943 se v Mnichově konala premiéra nové inscenace Veselé vdovy a při té příležitosti tu došlo k jednomu ostře sledovanému setkání. Své čtyřiapadesáté narozeniny sem přijel oslavit sám vůdce Velkoněmecké říše Adolf Hitler (1889–1945) a v ústrety mu vyšel skladatel Franz Lehár s pozorností, jíž udělal diktátorovi neobyčejnou radost. Nadšený Hitler listoval brožurou z roku 1905 a vzpomínal, jak ohromující dojem na něj v letech jeho vídeňského živoření Lehárova opereta učinila. O tom, jestli během rozhovoru obou mužů padlo i jméno Louis Treumann, nebo jestli se některý z nich v té době zajímal o jeho osudy, však bohužel není nic známo…

Předešlé dvě příhody s týmž divadelním programem v hlavní roli, myslím, docela dobře ilustrují absurditu situace, v níž se král „stříbrného věku vídeňské operety“ Franz Lehár (1870–1948) v letech 1938–1945 ocitl. Většina spolupracovníků – tedy libretistů, herců či divadelních podnikatelů –, která kdy prošla skladatelovým životem, byla židovského původu. Manželka Sophie Paschkis Kohn (1878–1947), s níž se Lehár oženil v roce 1924, byla také Židovka. Mohl se tedy německým nacistům dostat do rukou lepší příklad představitele prohnilého a dekadentního umění, než byl právě Lehár?

Po pravdě, pro jeho dehonestaci udělali skutečně mnohé. Když se roku 1934 rozlétla do celého světa poslední velká Mistrova opereta Giuditta, v Německu byla obratem zakázána. Proti dílu, které se údajně „otevřeně vysmívá autoritám“, se dokonce konaly v Berlíně i dobře organizované demonstrace. Téhož roku označil německý operetní skladatel Eduard Künneke (1885–1953) Lehárovo dílo za úpadkové, židovské a obecně nevyhovující potřebám nového německého umění. Země úsměvů, Paganini, Carevič a další Lehárovy opusy začaly být hromadně stahovány z repertoáru říšských divadel – když vtom se nechal Vůdce slyšet, že mezi jeho nejoblíbenější hudební tituly patří kromě Wagnerových oper také Veselá vdova...

Jako první pochopil Hitlerovy priority ministr propagandy Joseph Goebbels. Když za ním přišel prezident Říšské hudební komory Richard Strauss (který se kdysi tolik snažil vyrovnat se Lehárovým valčíkům těmi svými v opeře Růžový kavalír) s návrhem vyřadit tvorbu rakouského operetního giganta z veřejného života, dostalo se mu odpovědi: „Za Lehárem a jeho hudbou stojí masy. Kdo stojí za tou vaší, pane doktore?“ A tak byl roku 1936 pozván Franz Lehár jako čestný host na zasedání zmíněné kulturní instituce a v roce 1938 triumfoval jako dirigent silvestrovského představení Veselé vdovy v Berlíně.

Hitlerova posedlost touto operetou se stala mezitím veřejně známou. Sám dílo označil za ukázkový příklad „svatého německého umění“ a kdykoli se mohl setkat se skladatelem osobně, nemluvil pak několik dní o ničem jiném. Než v roce 1938 vtáhly německé jednotky do Rakouska, pouštěl si z radosti Hitler nahrávku Veselé vdovy na gramodesce několikrát za sebou. Führerova hospodyně vzpomínala, jak se jednou kancléř strojil před zrcadlem do fraku a ptal se: „Co říkáte? Nevypadám úplně jako Danilo?“ Nahrávka operety pak zněla do omrzení i v takzvaném Vlčím doupěti, kde Vůdce plánoval válečné operace.

Pozoruhodné ohlasy na veřejně známý milostný vztah „Hitler a Veselá vdova“ začaly brzy přicházet z celého světa. Šostakovič použil motiv z operety jako symbol německého vpádu do Sovětského svazu ve své Leningradské symfonii, podobně naložil s Lehárovou hudbou i Bartók v Přerušeném intermezzu. Když v roce 1943 potřeboval režisér Hitchcock charakterizovat masového vra- ha ve filmu Ani stín podezření, přisoudil mu jako leitmotiv valčík z Veselé vdovy...

Smutným paradoxem zůstává, že Hitlerova záliba v Lehárově hudbě někdejší skladatelovy židovské spolupracovníky neuchránila před mnohdy tragickým osudem. Téměř každému z nich bychom zde mohli věnovat stejnou pozornost jako Louisi Treumannovi. Libretista Veselé vdovy Viktor Léon (1858–1940) byl ve Vídni nacisty ožebračen, šikanován a posléze skonal na podvýživu. Jeden z libretistů Země úsměvů, Ludwig Herzer (1872–1939), uprchl z obsazeného Rakouska do Švýcarska, kde několik měsíců nato zemřel. Jeho kolega Fritz Löhner-Beda (1883–1942), rodák z Ústí nad Orlicí, byl zatčen hned po anšlusu a deportován nejprve do koncentračního tábora Dachau, později do Buchenwaldu. Jeho patrně poslední literární prací se stal text ke zdejší oficiální hymně „Buchenwald-Lied...“ Přestože stále doufal v Lehárovu přímluvu za své propuštění, nedočkal se jí a v prosinci 1942 byl surově utlučen kápem v táboře Auschwitz-Monowitz. Lehárův dvorní tenor Richard Tauber (1891–1948) se setkal s nacistickými násilníky tváří v tvář už v roce 1933 v Berlíně a roku 1938 si musel zachránit život dobrodružným útěkem na trase, v níž figurovaly Jižní Afrika, Švýcarsko a ve finále Velká Británie.

Mohl svým kolegům (a v mnoha případech i přátelům) Franz Lehár skutečně pomoci? Těžko říci. Starý muž neměl mnohdy ani možnost se o jejich osudech dozvědět, a navíc měl už tak dost problémů s permanentní snahou ubránit před nacistickou perzekucí vlastní manželku. Pro Sophii si během válečných let přišlo gestapo hned několikrát a vždy ji zachránily až Lehárovy zoufalé telefonáty na nejvyšší místa.

Konec války zastihl oba staré a vážně nemocné manžele v domě v Bad Ischlu. O tom, že spojení Hitlera a Veselé vdovy chápali vítězové jako čistě jednostranný vztah bez Lehárova osobního přičinění, svědčí už fakt, že hned 6. 5. 1945 nastoupila před Lehárovo sídlo americká vojenská kapela a zahrála na jeho počest směs melodií z jeho operet. Následná denacifikace proběhla tak, že si se slavným skladatelem vojenští vyšetřovatelé nechali udělat několik společných fotografií a poté se s ním co nejuctivěji rozloučili.

Franz Lehár zemřel jen několik měsíců po své milované Sophii dne 30. 10. 1948. Nedaleko jejich hrobky na hřbitově v Bad Ischlu byl už od předválečných dob připraven hrob s nápisem „Richard Tauber“. V něm je však uloženo pouze tělo pěvcova synovce Maxe, zatímco velký tenorista, věrný zemi, která ho přijala po útěku z vlasti, byl rovněž roku 1948 pochován v Londýně. Dějiny si zkrátka umí někdy hodně zvláštně zahrát s osudem, přátelstvím – i s láskou k operetě...

Nahoru | Obsah