Hudební Rozhledy

Filharmonické vzpomínání - Václav Neumann s taktovkou

Miroslav Vilímec | 04/21 |Studie, komentáře

Václav Neumann a (zleva) Miroslav Vilímec a Rafael Kubelík

V minulém článku jsem se snažil vykreslit některé osobní rysy Václava Neumanna. Dlouholetý šéfdirigent s námi trávil hodně času, kromě zkoušek a koncertů se účastnil konkurzů, při častých zájezdech prožíval s orchestrem vše dobré i zlé. Je tedy přirozené, že se mi Václav Neumann vybaví především jako civilní osoba a neodmyslitelná součást běžného filharmonického prostředí. Sdíleli jsme s ním ale také bohaté hudební prožitky na pódiích celého světa. Vůči jeho umění by bylo nespravedlivé, kdyby právě takové dojmy v mých vzpomínkách nepřevážily.

Když jsem vcházel do bran České filharmonie, vnímal jsem Václava Neumanna již jako vše- obecně uznávaného dirigenta. Široká hudební veřejnost ho znala i z velmi populárního televizního cyklu výchovných koncertů pod názvem „Česká filharmonie hraje a hovoří“. Neumann zde vystupoval i v roli moderátora, jeho výklad vždy zaujal brilantním, často emotivním slovním projevem. Přiléhavě se to ale pojilo s pečlivě vybranými, záměrně kontrastními ukázkami. Samozřejmě se vnucovala otázka, jestli Václav Neumann hudební výraz neposunuje až ke zbytečnému patosu a rozmáchlými gesty mu již nepřidává nálepku určitých „póz“. Zda svoje hudební cítění Neumann pouze okázale přehání, nebo je schopen i niterného, byť silného prožitku, či je v jeho umění určitou měrou zastoupeno obojí, to mi zodpověděly již první koncerty pod jeho taktovkou.

Pokud mám hodnotit nezaujatě, řekl bych, že jsem poznal Václava Neumanna z různých stránek. Souviselo to především s konkrétním repertoárem. Jako šéfdirigent měl Václav Neumann na programu prakticky vše, od baroka po současnost, od zemité české hudby a proslulých symfonických hitů všech národních inspirací po křehce strukturovaná či intelektuálně obsažná díla jiného typu autorů. Vyplývalo to z jeho „pracovní povinnosti“ předložit posluchačům co nejrozmanitější nabídku. Tento úkol vždy jakéhokoliv šéfdirigenta, odpovědného za dramaturgii, značně svazuje. V jasné výhodě jsou naproti tomu takzvaní pendlující dirigenti, kteří cestují mezi orchestry s oblíbeným programem, vyhovujícím jejich naturelu.

Neumann se samozřejmě věnoval především české hudbě. Snad nejčastěji hrála Česká filharmonie Dvořákovu „Novosvětskou“. Osob-ně jsem napočítal 240 svých účastí a do této sbírky byly v prvních letech mého působení načteny celé desítky provedení právě s Václavem Neumannem. Nejsilněji na mě působila Neumannova „Novosvětská“ v Carnegie Hall v New Yorku v roce 1987. Jistě to ovlivnil i fakt, že jsem zde „Novosvětskou“ hrál poprvé v úloze koncertního mistra, byť tehdy jen alternujícího za onemocnělého Bruna Bělčíka. Pociťoval jsem určité rozechvění, uvědomoval si slavný sál i odpovědnost před houslovým sólem v Largu. Zároveň jsem ale vnímal mimořádně inspirující náboj z dirigentského projevu, který mi pomáhal napětí zvládnout a událost si užít. Dnes vzpomínám na toto provedení „Novosvětské“ jako na jedno z nejpřesvědčivějších.

„Novosvětskou“ jsme ale nehráli jen v Carnegie Hall. Na zájezdech byla od České filharmonie vyžadována téměř na všech koncertech, čemuž se vedení orchestru bránilo a chtělo propagovat i další české skladatele. Pokusy o uvádění děl Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, dokonce i ostatních Dvořákových symfonií v té době příliš úspěšné nebyly. Výjimkou byla snad jen taktéž populární Dvořákova „Anglická“, většinou se ale snahy o programové obohacení vždy rozplynuly do další „Novosvětské“. Neumann ji dirigoval po četných amerických, anglických, německých, švýcarských městech, a nebyla to vždy centra. Pak byla znát určitá zakonzervovanost výrazu, v těchto případech ale pochopitelná.

„Novosvětskou“ jsme měli do nejposlednějších detailů propracovanou, jednotně cítěnou, mohli jsme ji hrát takřka se zavřenýma očima, vlastně i bez dirigenta. Provedení byla totiž vždy téměř totožná. Václav Neumann vystihl hudební vrcholy, narouboval na ně osvědčená efektní gesta a úspěch byl zaručen. Nejslavnější česká symfonie zněla v „originálním“ českém provedení a světové sály burácely obrovským potleskem. Přitom mohl orchestr někdy zapojit i tzv. automatického pilota, jak jsme s oblibou říkali. To ale neplatilo v případě Larga, které rozechvívalo Neumanna a následně i nás při jakémkoliv koncertu. V této větě bylo Neumannovo vcítění nejsilnější, však také Largo vždy pečlivě připravoval. Vzpomínám, jak slavnou melodii vyžadoval při zkoušce hrát v dlouhé frázi, téměř nekonečné. Názorně, s clonící rukou proti slunci napodobil Indiána, který se rozhlíží po široké prérii někam do dáli. Vždy jsem si na tento příměr vzpomněl, když s Neumannem plynulo Largo opravdu v sugestivní délce a šíři. Často nám říkal: „Dívejte se vždycky za obzor, hudba tam pokračuje!“ Tato širokodechost spolu se sytým tónem smyčcových skupin byla vždy zmiňována při hodnocení tehdejšího zvuku České filharmonie, který se skutečně od většiny dalších světových orchestrů odlišoval.

Globalizace začala stírat rozdíly v interpretačním projevu a stírá je čím dál tím více. Dirigenti bádají po originálních rukopisech a snaží se tzv. urtexty naplňovat do největších detailů. Pečlivě se zkoumají drobná znaménka v partituře, dynamická označení, akcenty a další vpisky často z prvotních, neopravených záznamů. Naopak až druhořadou inspirací se stává letitá tradice, takže se národní interpretační zvyklosti postupně vytrácejí.

Václav Neumann byl ještě ze „staré dobré školy“. Dlouhodobě utvářenou tradici ctil, i když v jejím rámci a v duchu tehdejší doby přistupoval ke skladbám s vlastní představou. Někdy i zcela benevolentně, často proti zápisu. Ten nikdy nepovažoval za svaté písmo, ale za nástin, který interpret tvůrčím způsobem rozvíjí. Různými škrty až brutálně zasahoval i do Mahlerových symfonií. Vždycky to ale bylo s přesvědčením, že ve skladbě překlene slabší místa a utvoří novou gradaci. Stejně volně řešil Neumann dynamiku. Nepatřil mezi dirigenty, kteří na lékárnických vahách poměřují např. rozdíly mezi pianem a pianissimem. „Hrajte víc, máte tady přece melodii!“ – to jsme slýchali také často. Dokonce jsme s humorem zavedli nové vysvětlení dynamických symbolů, tak např. p (piano) znamenalo „pařit“ (slangový výraz pro silné hraní), pp (pianissimo) „pořádně pařit“, mf (mezzoforte – středně silně) „mydlit furt“, fp (fortepiano, což značí náhlé zeslabení) jsme pojmenovali jako „furt pařit“. Jeden z kolegů, houslista Josef Navrátil, tvrdil, že nejtišší ppp je psáno speciálně pro něho a překládal ho jako „Pepíku, pořádně pařit!“. Nechci ale snižovat tehdejší projev orchestru. Při vší spontánnosti byla interpretace zvláště těch repertoárových skladeb účinně promyšlená a slavila úspěchy právě svým zdravým zvukem.

Václav Neumann také často dirigoval Smetanovu Mou vlast. Dělal ji výborně, vycházel z osvědčeného Talichova pojetí. Vyšehrad se mu nerozpadal do jednotlivých sutin, Vltava jiskřila v pramenech a proudila tak, jak ji známe. Šárka byla útočná i romantická, Ctiradovy koně cválaly důstojně, ale nikoliv unaveně, v Luzích se lán obilí vlnil. Táborský chorál zpívali skuteční válečníci, „happy end“ Blaníku byl vítězný a radostný zároveň. Než jsem se setkal s provedením Rafaela Kubelíka, jevilo se mi vyvážené Neumannovo pojetí jako nedotknutelný zákon.

Zatímco však u stokrát hraných skladeb hrozila určitá strnulost, kompozice, které objevoval či cíleně prosazoval, Neumann dirigoval s enormním tvůrčím nasazením a okamžitou inspirací. Mohl bych jmenovat provedení Ostrčilovy Křížové cesty, Sukových veleděl (Zrání, Epilog, Asrael), Kabeláčových symfonií č. 7 a 8, 6. symfonie Martinů a mnoha jiných skladeb. Ze světové romantické tvorby vzpomínám na skvělou 5. i 6. symfonii Čajkovského. Díky zkušenostem z opery Neumannovi seděla Dvořákova rozlehlá vokální díla (Requiem, Svatá Ludmila aj.), rozuměl dramatickému náboji Janáčkových skladeb, ať to byl Taras Bulba, či monumentální Glagolská mše. S Mahlerovými symfoniemi byl Neumann důvěrně sžitý a soubornou nahrávkou jim vytvořil trvalý pomník. Živě si vybavuji oduševnělý výraz tváře, kterým přivedl k vrcholu Mahlerovu 2. symfonii na koncertu ve Stuttgartu se skvělou pěvkyní Christou Ludwig.

Výčet děl, ve kterých se vyžíval, bych mohl takto dále navyšovat. Určitě byly na druhé straně skladby, u nichž působilo Neumannovo pojetí diskutabilně. Tak např. v Mozartově „Pražské“ symfonii jsem postrádal více lesku, Neumann ji spíše poeticky přednášel. Příliš nedirigoval soudobou hudbu, ta ho evidentně, až na výjimky většinou staršího data, nebavila. Nadšeně nepřistupoval ani k doprovodům, i když já si na Neumanna osobně stěžovat nemohu. V roce 1985 mě ostražitě sledoval v nelehkém Paganiniho Koncertu D dur, v roce 1994 při svém posledním vystoupení v abonentních řadách České filharmonie mě doprovodil v Koncertu B dur Jana Kubelíka. To již při dirigování seděl a šetřil síly. Čtvrteční koncert za přítomnosti Rafaela Kubelíka byl vrcholem týdne. V pátek jsem za Neumannem před opakovaným koncertem přišel do šatny a poprosil jsem „pana šéfa“ o rychlejší tempo v jednom místě třetí věty. Souhlasil. Pak jsem ho ještě požádal o malou korekci tempa v části 1. věty. To už s vlídným úsměvem odvětil: „Poslouchejte, pane Vilímče, vy máte ale požadavků...“ Nezbývalo než kapitulovat, pousmát se a jít hrát. Neumann dovedl oddělit podstatné od méně důležitého a navodit atmosféru, ve které se sólista, koncertní mistr i každý hráč orchestru dobře cítil. Pro mě to byla nezapomenutelná spolupráce.

Za necelý rok jsem byl požádán, abych při koncertě České filharmonie v Rudolfinu pronesl vzpomínkovou řeč k jeho odchodu. Neumannovo srdce dotlouklo ve Vídni 2. září 1995. Několik dní poté, co s námi v Praze dokončil nahrávku jedné z Mahlerových symfonií. Bylo to nečekané a smutné. Uvědomili jsme si, že nenávratně odešel nejen „náš“ šéfdirigent. Ukončila se tím totiž i celá jedna významná epocha České filharmonie.

Nahoru | Obsah