Hudební Rozhledy

Jaroslav Doubrava - Další pokus o resuscitaci odkazu velkého skladatele

Jaromír Havlík | 04/21 |Studie, komentáře

Jaroslav Doubrava © foto Petr Zora, 1959

V říjnu (přesně 2. 10.) loňského roku uplynulo 60 let od smrti Jaroslava Doubravy (1909–1960). Na konci předmluvy ke své doubravovské monografii1 dokončené v roce 90. výročí Doubravova narození, jsem tehdy napsal toto: Za největší úspěch svého bezmála desetiletého snažení bych osobně považoval situaci, za níž budoucí autor nové (a lepší) monografie o Jaroslavu Doubravovi nebude muset zahajovat předmluvu svého spisu výrokem: „Jaroslav Doubrava byl velký český skladatel“. Po těch 18 letech od vydání monografie si nejsem zcela jist, zda se mé tehdejší toužebné přání vyplnilo. Vypadá to, že ani dnes se Doubravova osobnost a dílo nestaly samozřejmou součástí našeho kulturního povědomí. Ví o něm jen nemnoho nadšenců a odborníků, jeho hudba nezní ani na koncertech, ani v divadlech, jen málo jeho skladeb bylo od té doby zpřístupněno na hudebních nosičích. A to je škoda nejen pro Doubravu samotného, nýbrž ještě více přímo pro nás.

V následujícím „seriálu“ o této pozoruhodné, leč stále polozapomenuté osobnosti české hudby 20. století chci učinit další oživovací pokus… V několika kapitolkách a kapitolách vyjdu samozřejmě z poznatků, k nimž jsem dospěl ve výše zmíněné monografii. Pojednání bude mít poněkud nestandardní podobu – upustím od líčení životopisných reálií i od analýz skladeb a zaměřím se prvořadě přímo na Doubravovu osobnost z mnoha úhlů pohledu ne zcela obvyklých u textů tohoto druhu. Hýčkám ve svém srdci naději, že se mi možná takto lépe podaří vzbudit zájem, který posléze povede k tomu zásadnímu, totiž k poznání Doubravovy tvorby, která by svého autora rozhodně měla přežít dnes i v dobách příštích.


Kapitolka první:

Fyziognomie a vnější dojem

Začněme několika citáty Doubravových přátel, spolupracovníků a žáků: „Doubrava byl ‚sympaťák‘ vzezřením, chováním, barvou hlasu, prostě vším.” (Jiří Berkovec)

„Doubrava byl krásný člověk, výrazně hezký muž s mírně plachým, zádumčivým výrazem, hustými kaštanovými vlasy, které měl až do smrti, mužsky zatvrzelý, paličatý, nepřizpůsobivý…“ (Jan Hanuš)

„Doubrava byl jako učitel oblíben mimo jiné i proto, že byl pohledný, fyzicky krásný muž. Navíc měl svou laskavost ‚napsanou‘ už v obličeji…“ (Dr. Antonín Roubic, jeden z Doubravových žáků)

„Doubrava byl svými žáky, tedy jedenácti až třináctiletými dětmi, velmi oblíben, protože:

a) byl fyzicky krásný

b) byl laskavý, nepoužíval fyzické tresty, spíše v případech nekázně svým silným hlasem překřičel celou třídu, občas i peprně nadával (‚vy blbouni‘)

c) znamenitě vykládal: jeho výklad byl zajíma- vý i tím, že pan učitel měl široké, zvláště kulturní zájmy a znalosti. Vědělo se o něm, že je i skladatel, kterého hrají i v Praze – proto měl přirozenou autoritu…“ (jiná vzpomínka dr. Roubice)

Všichni, kdo Jaroslava Doubravu osobně znali, se shodnou na tom, že to byl fyziognomicky krásný muž. Nám, kteří neměli to štěstí poznat se s ním přímo, dosvědčí přesně totéž fotografie: korunou jeho středně vysoké postavy byla zajisté hlava s hustou kšticí tmavých, dozadu česaných vlasů a hlubokýma tmavýma očima za brýlemi. V hloubi těch očí jako by se stále skrýval jakýsi záhadný smutek, smutek bez původu, jaksi „sám o sobě“, dalo by se říci krásný smutek, s nímž se Doubrava nejspíš už narodil, s nímž komunikoval ve chvílích samoty a tvůrčího zamyšlení, a který naopak přísně držel na uzdě ve společnosti jiných. Doubrava byl totiž také nesmírně hodný a srdečný člověk – i na tom se bez výjimky shodnou všichni, kdo ho dobře a dlouho znali.

Veselost a humor patřily k Doubravovi rovněž a velmi hojně, ve společnosti přátel nikdy nezkazil žádnou legraci, jako výtvarník byl později znám především jako karikaturista, mezi jeho literárními pracemi je spousta znamenitých epigramů; humor a zvláště ostrá satira představují rovněž jednu významnou větev jeho tvorby. Přestože na většině zachovaných fotografií se Doubrava tváří vážně a zasmušile, označil Jaroslav Šeda – jeden z nejbližších přátel dospělého Doubravy – za nejcharakterističtější znak Doubravovy fyziognomie široký, otevřený úsměv, jímž Doubrava s neodolatelnou bezprostředností navazoval kontakt, ale který mohl v některých případech i maskovat přirozenou tendenci ke smutku, tesklivému přemítání, což bylo, zdá se, jeho duchovní „dominium speciale“, jímž nechtěl obtěžovat své okolí. Přitom nelze mluvit o žádné chorobné melancholii či trudomyslnosti: Doubrava byl psychicky zdravý a silný jedinec s velmi střízlivým a věcným pohledem na život. Rozhodně nebyl typem psychicky křehkého a rozviklaného romantika, pohybujícího se mimo realitu a tuto jen obtížně zvládajícího.

Cestu za uměním si musel tvrdě vybojovat a obdobnou vytrvalost prokázal později v ustavičných sporech s oběma totalitami, s nimiž mu bylo komunikovat. Doubrava byl spíše typ tichého bojovníka, jehož opoziční aktivity měly povahu individuálních, neokázalých činů a projevů, s jejichž důsledky se opět srovnával individuálně a bez publicity. Samozřejmě, že ustavičné zdolávání překážek, tím spíš překážek často hloupých a nesmyslných, jaké dokáže vyprodukovat právě totalita, nakonec do značné míry vyčerpá i ty nejsilnější jedince – Doubrava platil za svou nezměrnou pracovitost, trpělivost ve zdolávání překážek – a v neposlední řadě i energii vydávanou na vyrovnávání se s neúspěchy – především zdravotně. K charakteristickým znakům řady Doubravových fotografií patří vedle dvou základních typů vzezření – hlubokého zamyšlení nebo onoho širokého úsměvu se dvěma řadami zdravých zubů – také neodmyslitelná cigareta. Byl od mládí silný kuřák a velkokonzument kávy, kterýmižto prostředky udržoval svůj organismus v pohotovosti v dobách, kdy byl plně vytížen učitelskou profesí a komponovat mohl jen po nocích. Vypěstoval si celoživotní návyk, který jeho od přírody pevnému a zdravému organismu zajisté neprospěl, spíše naopak – o tom, že se na jeho předčasném odchodu spolupodílel, nemůže být pochyb.


Kapitolka druhá:

Zdravotní stav a předčasná smrt


Jaroslav Doubrava zemřel předčasně, jako jedenapadesátiletý – a otázka jeho zdravotního stavu tudíž vystupuje do popředí. Zmínil jsem již na jiném místě výstižný aforismus Doubravovy dcery Jarmily, že její otec měl tak silný a odolný organismus, že dokázal plných 51 let odolávat jeho krajně nezdravému až hektickému životnímu stylu a pracovnímu tempu. Doubrava nejspíš netrpěl žádnou chronickou chorobou. V mládí se určitě cítil zcela zdráv, o čemž svědčí i některé jeho vlastní výroky (pravda nečetné), které jsem na příslušných místech rovněž uvedl. Dlouhou dobu ani neměl potřebu svůj zdravotní stav nějak pravidelněji či dokonce úzkostlivě sledovat. Po matce však přesto nejspíš zdědil srdeční chorobu, kterou si v mládí nemusel ani uvědomit. Potíže nastaly až po válce v Praze, kdy se jeho pracovní tempo i v důsledku změny prostředí (přechod z klidného maloměsta do rušného kulturního centra) značně zvýšilo, a navíc se zintenzivnily stavy psychických napětí a stresů z vnitřního konfliktu s totalitním režimem, z úsilí vystoupit z KSČ, nepřízně kritiky a mocných... Pokračovaly i Doubravovy nezdravé návyky v konzumaci cigaret a kávy. Od počátku 50. let se pak v diáři paní Doubravové objevují stále častěji poznámky o manželově zhoršujícím se zdraví. Hlavní potíže měl se srdcem a cévami. V pokročilejším věku trpěl kornatěním tepen, sklerózou, a tudíž i častými bolestmi hlavy nejspíš ze špatné průchodnosti cév v mozku – a s tím vším spjatou chronickou nespavostí, která musela Doubravův organismus totálně vyčerpávat. Hlavní příčinou smrti byla nejspíš mozková mrtvice, z níž se ale v prvním okamžiku zdánlivě zotavil… Lékařská úmrtní zpráva hovoří víceméně standardně o srdečním selhání jako o bezprostřední příčině smrti. Každý, kdo Doubravu blíže znal, mi potvrdil, že Doubrava svůj brzký konec vnitřně tušil. Subjektivně cítil svůj zdravotní stav nejspíš velmi autenticky, aniž přitom chtěl svými pocity nadbytečně obtěžovat či zneklidňovat své okolí. Jan Hanuš vzpomínal na příhodu, při níž na jedné ze schůzek „pondělníků“ při večeři nenadále praskla Doubravovi skleněná miska s třešňovým kompotem. Doubrava to považoval za „varování osudu“. Událost na něj hluboce zapůsobila – a krátce nato Doubrava skutečně zemřel.

Kapitolka třetí:

Povaha, temperament, emocionalita, vnitřní svět


I této partii bychom mohli postavit do záhlaví jako motto stručnou, ale výstižnou charakteristiku jednoho z Doubravových pozdějších nejbližších přátel – Jaroslava Šedy, který v rozhlasovém medailónku v předvečer Doubravových nedožitých pětasedmdesátin (23. 4. 1974) konstatoval že „Doubrava měl dravě něžný naturel“. I v charakteristice základních povahových rysů se Doubravovi přátelé a kolegové vzácně shodují: všechny charakteristiky akcentují Doubravovu lidovou srdečnost a družnost, ale také tvrdohlavost a nekompromisnost ve věcech mravně a umělecky zásadních. Jako student platil Doubrava za rebelanta, paličáka – ale také za vášnivého diskutéra, imponujícího v debatách o čemkoli svým nevšedním rozhledem a znalostmi. Když mu jeho bývalá spolužačka z učitelského ústavu Jarmila Vilímová poslala „na vojnu“ tehdy čerstvý český překlad Remarquova románu „Na západní frontě klid“, potěšila ho hned dvojnásobně: jednak kvůli knize samotné, jednak proto, že získal knihu u nás tehdy údajně vojákům zakázanou (kvůli přílišnému pacifismu).

Svérázné spojení lidového a intelektuálního nalezlo v Doubravově osobnosti velmi originální výraz. Což nikterak neznamená, že byl člověkem snadno dešifrovatelným. Naopak, byla to složitá a vnitřně poněkud protikladná osobnost: zarputilost a paličácká sveřepost se u něj snoubily s vřelou bezprostředností, přímočarostí – a také plnokrevnou, něžnou lyrikou. Doubrava byl v zásadě člověk vysoce introvertní, přitom však nebyl samotář – naopak, byl člověk velice družný s ohromnou potřebou komunikace v jakékoli formě – nejvíc samozřejmě mluvené a písemné. Jako člověk introvertní a v jádru plachý navazoval kontakty pozvolna a opatrně. V získaném a „ověřeném“ přátelství byl však příkladně vytrvalý.

Subjektivně měl zajisté sklony k pesimistickému životnímu pocitu, otázky života a smrti (a smrti zejména) ho, dá se říci, přímo magicky přitahovaly, netrpěl však žádnou romantickou rozervaností, melancholií či trudnomyslností. Na to měl v sobě příliš zdravý a pevný lidový základ. I zde máme po ruce charakteristiku přítele Ladislava Malého: „Jaroslav nejraději chodil na hřbitovy, tam byl nejveselejší. Vůbec nebyl smutný – vážný a přemýšlivý, to ano, ale smutný ne. Ani nikdy nebyl skleslý nebo deprimovaný – to nikdy, i když ostatní byli. On měl v sobě nějakou zvláštní vnitřní jistotu.“

Ostatně: na druhé straně byl Doubrava velký milovník a producent humoru. Kolega a přítel Václav Hrubeš, ředitel měšťanské školy v Přelouči (Doubrava tam učil v letech 1936–39), píše Doubravovi v dubnu 1940 do Chrudimi mimo jiné: „Občas se tu zasteskne po Vašem bujarém slově, vtipu, smíchu...“ Další z kolegů-učitelů, Bohumil Gallat, vzpomínal na Doubravu jako na milého, skromného člověka, který nikdy nezkazil žádnou legraci. Doubrava miloval humor, miloval veselí zvláště ve společnosti lidí jemu známých a blízkých, miloval satiru jako jeden z prostředků boje „s hloupostí a zlobou“. Jeho „družné písemnosti“ jsou plné humorných veršovánek, parodií, epigramů. Kolegovi z rozhlasu, skladateli a dirigentovi Antonínu Šatrovi, gratuloval 21. 2. 1951 k padesátinám takovýmto přípisem:


Vy hudební jste vývoj postrčil
upřímný ruky stisk – Váš v úctě Ostrčil.
Když jsem Vás neuznával, to jsem se tehdy sek‘,
teď dílo Vaše vydám – za Orbis Karásek.
Vašeho ducha plam kol šuměl letem vichra.
Jsem zcela oddán Vám – za SČS Váš Sychra.
Vy hrál jste občas mne a já Vás hrát chci nyní
Vám ruku tisknu teď – Váš v úctě Toscanini.
Jaképak mluvení – co skladba, to je perla.
Přijměte pozdravy uctivé od Ančerla.
Ve fuze „Díkůvzdání“ jsou trouby z Jericha
uctivý ruky stisk od Kleibra Ericha.
Když slyším Vaši „Smrtku“, tu říkám si jen „ach“,
kam vývoj dospěl až – Vám vždy oddaný Bach.
Ve „Slavných předehrách“ jsem větší o tři vteřini!
– Promiňte češtinu – jsem Talián – Váš Rossini
.

Básnický vzkaz dr. Karlu Šromovi je datován 17. 5. 1957:

Když musa mu na podloubí tlachá,
když v rozhlase nechytne nic z Vlacha,
když mu došla sporá miska mlíka,
kterou kdysi líčil na „Plivníka“,
když je vzdálen na hony a míle
od toccaty kdysi „černobílé“,
když zmrzely litomyšlské túry,
když se pletou řádky partitury,
když Zdenička ve hře přebila mu karty
jme se dělat švandu ze své party
a na hlavy přátel drze vyšle
zpupné rýmy z města Litomyšle.
Tvá parta však vezme svou odvetu
jen co skončíš práci na baletu.
Až se díla chopí tancmajstr a divy,
pak tě přejdou rýmy, vtipy, invektivy,
pak už bude konec žertování! –
Zatím dosti – zdravím Tě i paní.
J. D.


Písemný pozdrav Janu Rychlíkovi z prázdnin 1959 zní následovně:
Příteli a spolumistře:
Karel koncert píše bystře
také Hanuš umně vplétá
svoje city do kvarteta.
Josef hraje tu svou pózu,
vymlouvá se na sklerózu,
smělým hledem ve zraku
měří dálky z Riegráku.
Iša – postrach celé party
dal si šít šaty u Bárty,
aby skončil v čase krátkém
s toaletním nedostatkem.
Holza zdraví kdesi z lázní
já se tady chvěju bázní:
nechci dělat sýce sice,
ale tahle Vltavice
to zas bude otrava –
zdraví tě tvůj Doubrava.


Nebo jiný – psaný rovněž Janu Rychlíkovi:
Zatímco Ty – klid si správně chráně
o jazzu si píšeš na Parkáně
přátelé Tví – až se pot z nich lije
pracují na větách symfonie.
Nevědí nic, jak je krásné září,
když si nápad nápadem zas maří.
Chýlí trud jim prošedlé již skráně,
zatímco Ty, klid si správně chráně
v Bechyni se válíš na Parkáně.

Jinou gratulaci napsal Doubrava 18. 3. 1959 k svátku svému příteli a spolupracovníkovi dr. Josefu Bachtíkovi:

Ať žije Josef – nakladatel,
byť nechodí dnes ve kruh přátel
a místo na ně, dští pach nardu
na jednoho z těch cizích bardů.
Toť jistější – vždyť bard z těch fjordů
už nedráždí dnes kritik hordu
a taky nezná svazu mordu
– a když nic zlého nenapáše,
ctěn je – i vedle Dobiáše.
Však přesto – zdráv buď nakladatel,
vždyť Josef je a spisovatel
a znalec hudby – i svých přátel,
ať vzpomene ve vůni nardu
na jednoho z nich, jménem Jardu.



Nepříznivá recenze Jiřího Vysloužila na premiéru Dona Quijota nalezla u Doubravy odezvu v následujícím lapidárním epigramu:

Vysloužil by zasloužil, aby brzy dosloužil.

Podle dalšího z mnoha svědectví Jaroslava Šedy vystupoval Doubrava navenek vždy přísně a korigovaně. Vypadal jako plachý, nesmělý člověk, který si jen tu a tam zažertoval (většinou to ale byly žerty spíše trpké, ironické), ale své vřelé, žhnoucí nitro otevíral jen málo, opatrně, a ne před každým. Přitom jeho emocionalita i temperament byly velmi intenzivní. Doubrava působil navenek dojmem člověka plachého a neprůbojného, uzavřeného, nejistého, nedůvěřujícího sobě ani okolí, trochu tajemného (jeho záliba ve hřbitovech, baladičnosti a jistém, řečeno po hrabalovsku, „krasosmutnění“ tak mohly působit). Velmi komplexní a výstižnou charakteristiku mi písemně poskytl další z Doubravových blízkých přátel a kolegů z rozhlasu, dr. Jiří Berkovec. Stojí za to ji na tomto místě ocitovat:
„S Jaroslavem Doubravou jsem se poprvé setkal v době svého studia na pražské konzervatoři při akustické zkoušce v pražském rozhlasovém studiu, kterou jsem podstoupil v roce 1948 jako klavírista – doprovazeč violisty Antonína Hyksy. Doubrava tehdy zastával v rozhlasu funkci referenta pro pořady komorní hudby. Tak jsem jej poznal při nástupu do hudebního oddělení pražského rozhlasu v listopadu 1949, kdy jsem byl přijat jako komentátor do oddělení symfonické a komorní hudby, vedeného dr. Jaroslavem Zichem. Oba, Zich i Doubrava, mne seznamovali s rozhlasovým provozem a zasvěcovali mne do praxe rozhlasové ‚kuchyně‘. Zvlášť Doubrava, který rozptyloval nejistotu mého vstupu do nového prostředí humorným líčením svých vlastních rozhlasových počátků. (Nepoučen, připravil jeden ze svých prvních pořadů, na němž si velmi zakládal, z údajů kartotéky odvysílaných skladeb v domnění, že jde o kartotéku zvukových záznamů – přišlo se na to až těsně před vysíláním pořadu, žádná skladba v něm obsažená nebyla nahrána.)

Záhy jsem se přesvědčil o Doubravových rozsáhlých znalostech hudební tvorby nejen z oboru jemu svěřeného, o širokém rozhledu po současném hudebním dění nejen domácím, o jeho smyslu pro vhodné slohové vazby při sestavách programů, o jeho mimohudebních zájmech, zvlášť ze sféry literárně historické (hlavně memoárové); nadto jsem v něm poznal vzácného člověka ryzího charakteru. Mnoho jsem získal z častých rozhovorů s ním, zprvu v pauzách v rozhlasové jídelně (obvykle mne a přítele Zdeňka Petra vyzval ‚pojďte na kafe‘), později v Doubravově bytě v Kladské ulici na Vinohradech a při společných procházkách v Riegrových sadech. To už jsem měl příležitost sledovat – nejednou zblízka – Doubravovu tvůrčí činnost skladatelskou. Slyšel jsem Věru Řepkovou hrát z rukopisu Doubravovu Sonátu pro klavír, dokončenou v době mého nástupu do rozhlasu; věděl jsem o jeho záměru psát písně na texty lidové poezie (uskutečnil jej pak v cyklu Prostopravda); byl jsem svědkem zrodu koncepce baletu Král Lávra. Pamatuji si skici motivů, zaznamenávané na kus papíru při sáhodlouhých programových poradách rozhlasových pracovníků (jak to Doubrava často dělával při nezáživných projevech ‚načalstva‘, jak říkával); na úvahy o instrumentaci vstupní scény baletu, v níž se měl zpěvák doprovázet na kolovratec – organistrum – Doubrava zamýšlel vyjádřit zvuk tohoto nástroje dvěma anglickými rohy; z hotové partitury jsme pak s Janem Frýdou přehráli čtyř- ručně části baletu na Doubravovu žádost skupině jeho přátel. Pamatuji též na informativní provedení nahrané suity z baletu v pražském Divadle hudby, které uváděl Jaroslav Šeda a k němuž jsme s Annou Hostomskou adaptovali verše Havlíčkovy básně v jakýsi průvodní komentář k ději na scéně. Podobně jsem v letech 1953–55 prožíval genezi baletu Don Quijote až k brněnské premiéře v prosinci 1957. To už Doubrava v rozhlasu nepůsobil, odešel – pokud si správně vzpomínám – roku 1955, když předtím zastával nejprve funkci vedoucího gramofonového archivu a potom ústředního lektora. Stýkali jsme se pak už jen příležitostně po koncertech v Umělecké besedě aj.; častěji v době, kdy Doubrava komponoval operu Balada o lásce na libreto mého blízkého přítele Jana Weniga (rodila se z úvah při jejich společných procházkách po vinohradských hřbitovech).

Kromě výtisků vokálních, komorních a orchestrálních skladeb, které mi Doubrava věnoval, mám kdesi v knihovně uschován notový autograf, svědčící o jeho družném soužití s rozhlasovými spolupracovníky, smyslu pro humor a typické muzikantské pohotovosti: fragment náčrtu oslavné ‚kantáty‘ na počest 50. narozenin dirigenta Františka Dyka (9. 5. 1952), spředené zpaměti z citátů Wagnerových a jiných oper z Dykova repertoáru. Doubrava spolu s dalšími ‚rozhlasovými‘ skladateli (Kabeláč, Slavický, Trojan, Šrom, Jaroch, Mácha aj.) šel vlastní vývojovou cestou po názorové a hudebně výrazové stránce.

Konformisté z tehdejšího Svazu skladatelů to nelibě nesli; objevovaly se i hlasy o ‚rozhlasové frakci‘; dávali to najevo jak v osobním styku, tak veřejně, zejména v posuzování prováděných skladeb (tehdejší Hudební rozhledy v 50. letech přidělovaly záměrně kritiky Doubravových děl recenzentům z ‚farnosti‘ – jak by řekl Josef Suk – Doubravovi nenakloněné). Škoda, že se Doubrava nedožil alespoň částečné rehabilitace svých stěžejních děl (zvl. III. symfonie v pozdních 60. letech, neřkuli nynějšího plného uznání jeho závažného přínosu české hudební kultuře, které mu právem patří.“

V Berkovcově charakteristice je připomenuta jedna svérázná Doubravova záliba – hřbitovy: zmiňuje se o ní mnoho Doubravových přátel. Jan Hanuš mi na toto téma řekl: „Hřbitovy, to byla Jarouškova mánie. Znal podrobně všechna zákoutí Olšanských hřbitovů, navštěvoval i židovský hřbitov na Vinohradech – měl tam známého hrobníka, který mu vždycky půjčoval čepici...“ Dcera Jarmila vysvětluje tuto otcovu zálibu potřebou klidu k přemýšlení, který Doubrava při procházkách hřbitovy pociťoval. Domnívám se, že zde lze nacházet i jiné spojitosti, zejména s Doubravovým osobitým vnitřním smutkem, jakousi až zálibou ve smutku, od níž jako by vedla přímá cesta k baladičnosti a tragičnosti mnoha jeho děl a tvůrčích plánů.

Opravdovost a serióznost patřily rovněž ke standardní výbavě Doubravovy osobnosti. I o tom existuje řada svědectví a Doubravovo skladatelské dílo především. Jan Hanuš se na toto téma vyjádřil takto: „Doubrava bral od mládí veškeré své činy smrtelně vážně, nesnesl povrchnost nebo jen formální hru. Za vše cítil velkou odpovědnost. Školení u Jeremiáše ho nejen dokonale teoreticky vybavilo, ale i mravně – osobnostně právě ve směru k odpovědnosti, pravdivosti a nejvyšších měřítek etických.“ Přesto (nebo spíše právě proto) nesnášel formality a povrchnost, byl hospodárný nejen v otázkách finančních, nýbrž i ve využívání času – jako by celý život tušil, že ho nemá nazbyt. Proto mu také později byly proti mysli zejména dlouhé a neproduktivní schůze. Pakliže se z nich nemohl omluvit, krátil si při nich dlouhou chvíli kreslením karikatur nebo prostě komponoval. Zejména umění, tvorbu a poslání umělce bral Doubrava smrtelně, dalo by se říci osudově vážně. Vždy kladl důraz na poctivost a odpovědnost tvůrčí práce. Nejlépe je to opět doložit několika citáty z Doubravových autentických výroků na toto téma. Jde většinou o pasáže z dopisů přátelům:
„... život stojí za to, aby byl žit, dostane-li se člověku lásky, přátelství a pocitu dobře vykonané práce. A všecko to se nepočítá množstvím, ale intenzitou...“

„... vždycky jsem hledal tu ‚studánku domova‘ v sobě a vždycky jsem se snažil, abych ji, když už ji třeba neprohloubím, alespoň nezanesl blátem (zjevná narážka na Martinů Otvírání studánek, jh). A nepodaří-li se nám vždy, aby srdce ‚rostlo ke hvězdám‘, snad neselžeme v tom, aby rostlo ‚vzhůru‘.

„... bylo by škoda, kdybyste od začaté práce utekl, a to jen proto, že jeden z mnoha kritiků Vás neocenil tak, jak jste očekával. Každý z tvůrčích lidí může postaviti proti kritice jen vlastní práci, která si nakonec vynutí respekt, bude-li dobrá.“

K dalším osobnostním rysům Jaroslava Doubravy náležela dychtivost, netrpělivost v touze po poznání (víme, že byl od dětství vášnivý čtenář) a podobná dychtivost až netrpělivost i v uměleckých plánech (Jan Hanuš to charakterizoval slovy: „Jaroušek byl taková fabrika na nápady”): měl rozpracovanou spoustu děl, zvláště jevištních, z nichž většinu zákonitě nedokončil. Při vlastním tvůrčím procesu byl ovšem maximálně trpělivý a důsledně korigoval a retušoval dílo až do konečného tvaru. Šeda i Hanuš – dva z přátel, kteří byli přímými svědky Doubravova komponování a s nimiž Doubrava konzultoval i díla ještě nehotová, rozpracovaná, shodně hovořili o „stozích skic“, které Doubrava ke každé skladbě vypracovával. Papír popisoval hustě, až do krajů (byl velmi šetrný, nikdy nepatřil k bohatým lidem). Emocionalita a racionalita byly u Doubravy ve vzácné rovnováze a vzájemně se prospěšně doplňovaly. Měl učitelskou aprobaci mj. z matematiky a schopnost racionálního kalkulu mu zůstala celoživotně a příznivě spolupůsobila i v Doubravově tvůrčím procesu.

Doubrava byl velmi vzdělaný, sečtělý a celoživotně zvídavý člověk. Už v dětství pročetl téměř všechny ročníky „Vlčkovy Osvěty“, která byla určena především dospělým intelektuálům. Měl univerzální znalosti od matematiky (na tu měl učitelskou aprobaci) až po dějiny, kulturní historii, religiozitu, umění. Zde si dovolme opět konkrétní doklad ve vzpomínce přítele Václava Javůrka : „Jarek mě jednou příjemně překvapil, jak dokáže aplikovat znalosti z antického světa. Paní Jar. Prokšová-Evaldová nastudovala se svými žákyněmi balet z řecké historie. Už nevím, jak se jmenoval. Já jsem měl roli mladého řeckého hrdiny, který tančí proti skupině dívek – Erynií. Hlavní osobou v tom baletu byla sl. Maurerová st. jako Pallas Athéna. Řecký jinoch kromě řeckého oděvu a obutí musel mít také vhodnou úpravu vlasů. A tak (tuším pan Panýrek) holič a kadeřník v Široké ulici převzal úlohu takovou hlavu vytvořit: vlasy mi nabarvil do zlatova a báječně nakadeřil do vln. Právě, když jsme se kochali jeho dokončeným uměleckým dílem, dorazil Jarek. Podíval se na mne a zprudka se pustil do mne i do holiče: ‚Ale to je přece nesmysl, takhle přece řečtí jinoši nevypadali. To se musí předělat‘. Dovolil ‚zlatou‘ hlavu nechat, ale z vlasových vln musel pan holič vykouzlit bohaté kudrlinky podle pokynů pana Doubravy. Nevím, zdali by si toho nedostatku na mé hlavě všimla kritika, nebo dokonce obecenstvo, ale já se dále utvrdil v tom, že Jarek zná a umí.“

S vrozenou plachostí a neprůbojností se u Doubravy pojila i dojemná nepraktičnost ve všech věcech životní empirie. V těchto věcech měl od mládí tendenci obklopovat se „tajemníky“ – tedy lidmi ochotnými ho v těchto věcech zastupovat – jednat s úřady, s pořadateli koncertů, dramaturgy, obstarávat náročnější nákupy a podobně. V mládí v Chrudimi byl takovým Doubravovým „tajemníkem“ přítel Václav Javůrek, který mi v dopise sdělil na adresu kamaráda z mládí mimo jiné toto: „Jarek byl slušný, zdvořilý, řekl bych, v běžných otázkách života nerozhodný. Byl vysoce inteligentní a mnohostranně nadaný člověk. Na fyzické práce (ani na tělocvik, jak známo) nebyl. Své vysoké IQ s úsměvem vysvětloval tím, že jeho příbuzenstvo má mezi sebou i švédské předky – a křížením ras přece sílí inteligence – dodával k tomu.“

V charakteristice základních povahových rysů Doubravovy osobnosti se vzácně shodují i svědectví dalších jeho blízkých přátel:

Josef Bachtík: „Doubrava měl ,donquijotské dilema‘. Byl plný ideálů a nadšení a zároveň neuměl řešit reálné životní problémy, což v něm vzbuzovalo skepsi. Měl to se svou poctivostí a opravdovostí v životě těžké.“

Rudolf Vonásek: „Doubrava byl výmluvný, nesmlouvavý, místy i tvrdohlavý. Jen občas býval veselý a humorný, jeho humor byl však mnohdy zatrpklý, ironický, moralistní, epigrafický. Jinak byl ale upřímný, přímočarý s dojmem místy až naivní bezprostřednosti. “ Karel Šrom: „Doubrava byl velice skromný a uzavřený. Křivdu sice nesl těžce, ale nedával to na sobě znát. Za jiné však bojoval. Byl plachý, nespolečenský, sdílný jen v úzkém kruhu přátel. Nové přátele získával těžce, ale pak si je držel zuby nehty. “

Jiří Berkovec: „Doubrava byl totálně introvertní typ.“

Poté, co se oženil, vzala tyto praktické každodenní starosti na sebe především jeho manželka, která mu vytvářela ideální podmínky pro jeho tvůrčí činnost, o jejímž významu byla hluboce přesvědčena. Přibyli i další organizačně zdatnější přátelé, kteří byli „Jarouškovi“ kdykoli nápomocni ve věcech, které prostě nezvládal. Přímo dojemně o něj v různých profesně organizačních záležitostech „pečoval“ například Jan Seidel (nastudování Krále Lávry v Olomouci a Dona Quijota v Brně, kdy za Doubravu jednal s divadelní mašinérií, zajišťoval zkoušky, tiskové besedy před premiérou, a dokonce i květinové dary pro premiéru), mnohé pro něj vykonal i Jan Hanuš, Jaroslav Šeda a řada dalších.


Kapitolka čtvrtá:

Životní postoje, politická orientace, religiozita

Doubrava byl lidového původu, a politicky tudíž inklinoval k levici. Měl silně vypěstované sociální cítění, soucítil s trpícími, chudými, malými, obyčejnými lidmi. Proto také tak dokonale porozuměl duchu lidové poezie (stejně jako např. Janáček). Uměl se dokonale vcítit do myšlení prostého člověka, muže i ženy, pochopil podstatu chlapeckého furiantství (Mladost) a dívčího bolu z nenaplněné lásky (písňový cyklus Čarovaná láska, sborový cyklus Pět zpěvů o lásce, obojí pak v opeře Balada o lásce). Právě tak měl vyostřený smysl pro odhalování zdrojů a příčin lidské hlouposti ve všech jejích projevech od méně škodlivé „prostoty“ (Líný Honza) až po velmi nebezpečnou „hloupost mocných“ (Křest sv. Vladimíra, Král Lávra). Byl demokrat a jako uvědomělý a vzdělaný plebejec (sit venia verbo) samozřejmě nemohl snést totalitu – jak nacistickou, tak později komunistickou. Metodám jeho komunikace s totalitou se věnujeme zvlášť v následující kapitole.

V Doubravově pozůstalosti je spousta písemných dokladů o jeho reakcích na iritující a tísnivé události, v nichž musel žít. Většinou jsou to koncepty dopisů (často nakonec neodeslaných), dále soukromé deníkové záznamy, kam ukládal to, co nemohl vyslovit naplno a veřejně. Nezalekl se ovšem ani toho. Ve stylizovanější podobě jsou pak jeho zásadní postoje znát i v oficiálních a odeslaných písemnostech, jako jsou hlášení ČHF, odpovědi v různých anketách i v textech některých rozhlasových pořadů, které připravoval. Zajímavé svědectví podal i Miloslav Kabeláč (sdílel s Doubravou řadu let společnou kancelář v rozhlase): oba těžce nesli nespravedlnosti 50. let. Doubrava se čas od času „odreagovával“ psaním různých protestů a námitek, které pak ale většinou neodeslal. Kabeláč zmiňuje také jednu úvahu, kterou Doubrava zamýšlel poslat do Hudebních rozhledů. Jmenovala se Shoda a píše se v ní mj. toto: „To, že si lépe rozumíme, ještě neznamená, že se ve všem shodneme. Jsme na to příliš různorodí – a za to snad právě bychom si měli být vzájemně vděčni. Věřím ale pevně, že se shodneme v těch základních věcech. Alespoň tak, aby nikdy již nevyhrávala závist nad prací, drzost nad statečností a ti, kteří nic nenašli ani nehledali, nad těmi, kteří poctivě hledají. Byl by smutný pohled vidět ty, kteří z bezmoci či neschopnosti opustili práci, jak překáží v práci těm, kteří něco mohou a dovedou. A bylo by to zvlášť smutné v hudbě, která je uměním uzavřeným všem, kteří je opravdu nemilují a nemají pro ně v pořádku nejen uši, ale i srdce.“

Řada ostřejších a otevřenějších politických narážek je uložena v soukromé korespondenci spolehlivým přátelům, což byl jeden z typických znaků totality – jakási „tichá pošta šedé duchovní sféry“ nebo též varianta orwellovského „doublethink“ (k jehož vyvinuté podobě ovšem Doubrava nikdy nedospěl). Spektrum Doubravových přátel bylo pozoruhodně pestré a odráželo rovněž charakteristické paradoxy společenského klimatu vytvořeného totalitou. Doubrava se pochopitelně přátelil s oponenty režimu, soustředěnými zejména kolem rozhlasu, kde se vytvořilo jakési „druhé tvůrčí centrum“ vedle Svazu skladatelů (M. Kabeláč, K. Slavický, J. Jaroch, O. Mácha, K. Šrom, J. Rychlík, J. Berkovec a řada dalších). Mezi oběma „tvůrčími centry“ panovala netajená nevraživost a z řad funkcionářů oficiálně jediného tvůrčího skladatelského svazu byl ustavičně vyvíjen tlak na likvidaci „rozhlasové frakce“. Další přátele měl i v uměleckých kruzích mimo rozhlas – v Umělecké besedě, v Přítomnosti a posléze i v řadách přátelského klubu tzv. „pondělníků“, jejichž čelným aktivistou byl Jan Hanuš .

Řada jeho přátel a známých byla po válce členy komunistické strany. Někteří z nich zůstali jeho přáteli i poté, co on sám ze strany odešel. Na několik osobností z tohoto okruhu je třeba upozornit zvlášť, neboť i ony byly charakteristickými „osobnostmi totality“, hodnocení jejichž činnosti představuje neobyčejně složitý problém, neredukovatelný například na jednoduché schéma „co komunista, to darebák“. Komunistou byl Doubravův učitel Otakar Jeremiáš, lidsky bezesporu důstojná osobnost, kterou Doubrava bezmezně ctil nejen jako svého učitele, nýbrž i jako bytost duchovně spřízněnou, mravně čistou, umělecky zasloužilou a všeobecně respektovanou už dlouho před válkou i za války. Nejinak tomu bylo i v případě komunisty – ale současně i renomovaného znalce hudby, spisovatele, vědce i popularizátora, řečníka, organizátora, zasloužilého národního buditele v době Protektorátu Mirka Očadlíka, jehož Doubrava rovněž plně respektoval a ctil. Tito staří „idealističtí“ předváleční komunisté byli příslušníky levicové duchovní elity národa.

Rapidní proměna nastala po válce, a zvláště poté, co se komunisté chopili u nás moci. Plánovitě budovaná masovost členské základny KSČ měla mimo jiné za následek její totální osobnostní neucelenost. Ve straně se z těch či oněch příčin ocitli i lidé různých charakterových vlastností a lidských kvalit. Z hudebníků zde byly za prvé osobnosti v nejlepším případě umělecky i lidsky průměrné. Těm členství ve straně zajistilo společenské postavení, jehož by se jinak, např. svou profesionální výkonností, stěží dobrali. Byli to často i lidé závistiví, s komplexy méněcennosti vůči výraznějším osobnostem, k nimž se také podle toho chovali.

K umělecky průměrným až podprůměrným kariéristům tohoto druhu z řad skladatelů lze počítat např. Miroslava Barvíka, Jaroslava Tomáška nebo Josefa Stanislava. Přinejmenším poslední jmenovaný je znám svým neskrývaným a neutuchajícím nepřátelstvím vůči Doubravovi. Barvík se po strmém pádu své strmé stranické kariéry uchýlil do ústraní a později v sobě nalezl skryté rezervy (včetně těch morálních) a vykonal i mnoho záslužného na poli operní dramaturgie v Brně, popularizace hudby a výchovy mladých hudebníků. Nicméně právě období jeho stranické kariéry, během níž to dotáhl až na generálního tajemníka Svazu československých skladatelů (1949–1953), je dokladem (minimálně dočasného) hlubokého lidského úpadku.
Jinou skupinu představovali cílevědomí kariéristé z řad nadprůměrných, nadaných osobností, které moc rovněž zaslepila, avšak kteří zároveň dokázali alespoň občas využít svého postavení i v zájmu vyšších cílů než pouze osobního prospěchu, či dokonce nízké mstivosti vůči kvalitnějším jedincům. To je např. případ Jiřího Pauera, jehož evidentní skladatelské nadání uznával i Doubrava, ač nesouhlasil s jeho nepochopitelnými tvůrčími ústupky vládnoucí estetické doktríně (Zuzana Vojířová). Svou vysokou uměleckou náročností se vysoký stranický funkcionář Pauer (a jemu podobní, jako třeba Jan Kapr – ten ovšem bez přímé souvislosti s Doubravou) zasloužil i o mnoho dobrého, co mu při budoucím důkladném hodnocení poválečné historie české hudby nemůže být upřeno. V této skupině profesionálně vyspělých komunistických funkcionářů je vedle toho i několik nanejvýš rozporných osobností, peripetie jejichž kariéry budou jednou vyžadovat zvlášť důkladnou analýzu (např. Antonín Sychra nebo Jaroslav Jiránek).

A pak zde byli jedinci charakterově kvalitní, kteří věřili původním „čistým“ komunistickým ideálům (nebo je možná ztotožnili s ideály obecně humanistickými) i poté, co se tyto nepokrytě rozplynuly ve víru politicko-mocenských praktik, a snažili se podle nich a podle klíčových nepolitických mravních zásad vykonávat své úřední, stranou garantované pravomoci spíše v duchu vyšších, nadosobních cílů ruku v ruce se svou profesionální odbornou aktivitou. A právě mezi těmito osobami měl Doubrava přátele, kteří mu zůstali věrni i poté, co se stal pro jiné soudruhy zavrženíhodným odpadlíkem.

To je případ Jaroslava Šedy a Jana Seidla. S oběma se Doubrava setkal až po válce v Praze. S Jaroslavem Šedou se poznal na půdě Syndikátu českých skladatelů někdy na přelomu let 1948/49. Sblížila je společná kantorská tradice, nesporně i krajanství (téměř o generaci mladší Šeda byl rovněž Východočech z Ostrova nad Orlicí). Jejich vzájemný pracovní kontakt začal (dle Šedova svědectví) někdy kolem kompozice Krále Lávry, o jehož zhodnocení a propagaci se Šeda velmi zasloužil. Napsal tehdy zasvěcenou a apologetickou stať, na svou dobu odvážně formulovanou 9, v níž provedl dobrou analýzu a výklad nového díla a zároveň připojil základní informace o tehdy v Praze ještě nepříliš známém skladateli. Šeda hodnotil Krále Lávru celkově velmi pozitivně, vytkl skladateli pouze určitou „krátkodechost melodiky“. Doubrava článek autorizoval a postupně se mezi ním a Šedou vytvořil vřelý přátelský vztah opřený o vzájemnou důvěru a odborný respekt. Šeda Doubravu často navštěvoval a byl svědkem jeho tvůrčího procesu, zasvěcovaným i do skic. Šeda, mladý hudební kritik a publicista, vedoucí pražského Divadla hudby (významné a zasloužilé instituce, co se propagace a popularizace soudobé hudby týče), nastoupil k 1. 4. 1953 na vlivné místo ředitele Gramofonových závodů. Pro soudobou hudbu a jmenovitě pro Doubravu vykonal mnoho – za jeho života i po jeho smrti. Daleko více než stranická příslušnost ovlivňovala dlouholeté přátelství mezi Doubravou a Šedou lidská blízkost. Šeda tendoval spíše k altruismu a své postavení podpořené členstvím ve straně využíval především ve prospěch jiných a hudby jako takové. Budoucí hodnocení osobností typu Jaroslava Šedy nebude možné odbýt poukazem na jeho celoživotní členství v komunistické straně.

Druhé pozoruhodné přátelství uzavřel Doubrava s Janem Seidlem. Seidel byl Doubravův vrstevník (ročník 1908 stejně jako Kabeláč), k hudebnické profesi dospěl podobně jako Doubrava – od původní profese učitelské. Stejně jako Doubrava byl též výtvarník. Už předválečný komunista postupoval po válce v rychlé úřednické i umělecké kariéře, kterou samozřejmě urychlila po únoru 1948 i jeho zasloužilá stranická příslušnost: stal se prvním ředitelem znárodněných Gramofonových závodů (tuto funkci po něm roku 1953 převzal právě Šeda), postupně zastával řadu nejvyšších funkcí v hudebních uměleckých i provozních institucích: byl v letech 1958–1964 šéfem a současně dramaturgem opery Národního divadla (za jeho éry zde byl podruhé nastudován např. Bergův Vojcek – v roce 1959 v režii F. Pujmana a v hudebním nastudování J. Krombholce), předsedou Svazu skladatelů, předsedou organizačního výboru Pražského jara aj.

Jako skladatel se prosadil zejména v poválečné a zvlášťˇv první poúnorové etapě svými masovými písněmi, v nichž – na rozdíl od Doubravy – věrně sloužil i komunistické ideologii. Dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů socialistického realismu v české hudbě. Seidel ovšem rozhodně patří do galerie složitých a rozporuplných osobností totalitní éry, v nichž se stranická kariéra ustavičně střetávala se zdravým lidským charakterem. Seidel je klasický případ osobnosti s vysoce vyvinutým „double-think“, jímž si kompenzoval vnitřní rozpor mezi stranickými direktivami a mravními zásadami. Seidel byl jako straník „otrlejší“ než Doubrava, zůstal však i přesto dobrým člověkem a v mezích možností se takto dokázal rovněž projevovat. Jako vysoký funkcionář se pochopitelně podílel na řadě nespravedlivých a byrokratických aktů komunistické kulturní politiky, na druhé straně mu však (podobně jako např. Pauerovi) nelze upřít i mnoho pozitivního, co dokázal prosadit nejen jako straník znalý mechanismů, manévrovacích možností i úskalí, nýbrž i jako člověk s elementárním lidským charakterem.

Seidel pomáhal nesmělému, nepraktickému – a po vyškrtnutí ze strany i oficiálně neoblíbenému – Doubravovi, jak mohl – více ovšem po neoficiální, osobní linii. Zmínil jsem jeho organizační aktivitu během zkoušek a přípravy premiér obou Doubravových baletů, kde fakticky vystupoval jako Doubravův agent. Na rozdíl od malých osobností formátu Barvíka, Stanislava či Tomáška netrpěl Seidel vůči Doubravovi žádným komplexem průměrnosti (ač rozdíl mezi svým a Doubravovým skladatelským nadáním musel znát a prožít) – i v tom je vizitka skutečné, silné osobnosti, jíž Jan Seidel rozhodně byl.

V souvislosti se životními názory nelze pominout ani otázku Doubravova vztahu k náboženství. V jeho díle jsou zastoupeny i rozmanité duchovní náměty, což předběžně dokládá jeho spíše pozitivní vztah k víře. V mládí však Doubrava rozhodně nebyl praktikujícím křesťanem: v jeho učitelských služebních výkazech se opakovaně objevuje na příslušném místě poznámka „bez vyznání“. Ke katolicismu se formálně přihlásil před sňatkem, avšak ani poté se nestal praktikujícím katolíkem. Vnitřní, osobní vztah k víře ovšem rozhodně měl. Nemuselo se to konkrétně manifestovat pouze křesťanstvím, nejspíš u něj šlo o jistotu (nebo alespoň potřebu) nějakého transcendentálního duchovního horizontu („měl v sobě zvláštní vnitřní jistotu“ – L. Malý). Jaroslav Šeda tvrdil, že ho přímo jako věřícího neznal, ale metafyzické principy ho přitahovaly a „věčnost“ pro něj měla velký význam. Jiří Berkovec uvažuje i o Doubravově ovlivnění protestantismem (Komenský), i když nikoli z přísně teologického hlediska – spíše z hlediska mravního zákona.


Kapitolka pátá:

Komunikace s totalitou


Životním údělem Jaroslava Doubravy se stalo prožití nejproduktivnější části jeho poměrně krátkého života v prostředí dvou totalitních režimů. Doubrava byl člověk sveřepě svobodomyslný. Totalitu tudíž zcela přirozeně nemohl snášet. Opozice vůči totalitě byla ovšem vždy, neboť to plyne z podstaty věci, záležitostí obtížnou, v lepším případě nevděčnou, v horším nebezpečnou. Nacistický režim u nás vládl všemi klasickými prostředky totality: terorem, zastrašováním, ale i přesvědčováním, kompromitováním, korupcí – prostě lámáním lidských charakterů za účelem jejich lepší manipulovatelnosti. Jistěže i v tomto nelidském prostředí, zostřeném navíc válečným stavem, bylo třeba žít lidsky. To pro charakterově pevné, lidsky vyspělé jedince znamenalo především žít se vztyčenou hlavou a čistým svědomím.

Hrdinství těch, kteří se rozhodli k přímému organizovanému odboji se zbraní v ruce, dnes už nikdo nezpochybní. Určité problémy byly a jsou dodnes s vyhodnocováním jiných, ne přímo odbojových či dokonce organizovaně bojových aktivit, nýbrž aktivit méně viditelných, skrytých, spíše individuálních, jimž se říká opoziční. Bylo třeba povzbudit malověrné, udržovat při životě jiskřičku naděje v již rezignujících myslích a srdcích. Této služby sobě i druhým se chopili mnozí a umělcům mezi nimi náleželo významné místo. Nemíním zde připomínat všeobecně známé pravdy o významné roli umění – a hudby především – za nacistické totality. Chtěl bych spíše na modelovém případě Jaroslava Doubravy konkrétně demonstrovat některé opoziční postoje a metody komunikace s totalitním režimem a konkretizovat skutečnosti, zprostředkovávané dnes těm, kteří dotyčnou dobu nezažili, začasté formou již značně abstraktních, tj. v přímé přesvědčivosti poněkud ochablých pravd.

Za protektorátu měla speciálně hudba, přes všechny zákazy provozování děl s protiněmeckou a národně exponovanou tematikou, k dispozici poměrně široký arzenál symbolických vyjadřovacích prostředků, jejichž pomocí se národní komunita mohla i za dané situace nouzově dorozumívat. Nejnápadnější z těchto symbolů (hymna „Kde domov můj“, husitský chorál) se sice ocitly na indexu, avšak přesto je čeští skladatelé i v této kritické době používali přímo houfně: pravda, příslušná díla byla v aktuálním čase prakticky neproveditelná. Došlo-li přesto občas k veřejnému provedení, dělo se tak s velkým rizikem. Doubrava se i jako učitel dostával za Protektorátu do sporů s vládnoucí mocí (konflikt se školním inspektorem kvůli vyučování matematiky v němčině), na sklonku války spolupracoval s partyzánským oddílem.

V roce 1941 napsal cyklus tří ženských sborů Svítání: Závěrečný sbor zahajuje v sólových sopránech motiv takřka citující nápěv Kde domov můj. Z počátku 40. let je rovněž Doubravův mužský sbor Sudoměř exponující bez skrupulí nápěv husitského chorálu. Svítání bylo v roce 1942 v Chrudimi veřejně provedeno Plavcovým Pěveckým sdružením východočeských učitelek, o provedení sboru Sudoměř nejsou doklady. Neprovedena zůstala (a to nikoli pouze za války, nýbrž dodnes!) dvě velká národně buditelská díla – Poselství a I. symfonie s hojným zastoupením zmíněných hudebních symbolů. A pak je zde II. symfonie „Stalingradská“, dílo evidentně odbojného charakteru, jehož rozhlasovou premiéru 8. 2. 1945 řídil O. Jeremiáš. Připomínám jen, že tragickou shodou okolností byla Stalingradská symfonie premiérována ve stejný den, kdy byl gestapem umučen mladý český kritik Zdeněk Němec za svůj odvážný referát o Jirákově provedení Mé vlasti s Českou filharmonií, jehož skryté narážky naneštěstí gestapo pochopilo správně. Poválečné osudy Doubravovy II. symfonie ovlivnila už éra druhé – komunistické totality. Veřejné koncertní premiéry tohoto díla se skladatel nedožil.

Na počátku Doubravových lidských i uměleckých osudů v poválečných patnácti letech, které mu osud ještě vyměřil, stál vstup do komunistické strany v revolučních květnových dnech roku 1945. Doubrava, člověk z lidu, nadšený pro vše krásné a ušlechtilé, plný ještě čerstvých zážitků z války, vstoupil do KSČ jako mnoho jiných mladých lidí s nejčistšími úmysly a jistě i opravdovou vírou ve správnost komunistických proklamací a nadějně vyhlížejících plánů. Události února 1948 mu však daly poznat skutečnou povahu komunistické politiky – a Doubrava se rozhodl, přinejmenším pro klid svého svědomí, ze strany odejít. Jelikož nebyl člověkem otevřeně konfliktním (a první poúnorové období politického teroru navíc varovalo před radikálním řešením tohoto ožehavého problému), rozhodl se znovu pro individuální rezistenci a vzdor: ignoroval stranické schůze, vyhýbal se stranickým funkcím (nejčastěji s poukazem na svůj špatný zdravotní stav) a čekal, až „straně dojde trpělivost“. Nakonec se v prosinci 1951 rozhodl požádat písemně o ukončení členství – a po více než půlročním čekání byl ze strany vyškrtnut „z důvodů neplnění stranických povinností a neúcty k členské legitimaci”. „Čistý do nového roku“, zapsal si do diáře na rok 1953 a jeho manželka si do svého zápisníku poznamenala lapidárně „velká úleva“.

Někteří jiní čeští skladatelé ve stejné době opěvovali stranickou legitimaci i jiné věcné a personální symboly socialismu a komunismu v masových písních a kantátách. Vyškrtnutí z KSČ proběhlo nad očekávání hladce – možná, že se v soukolí stranického aparátu někdo z lidsky kultivovanějších známých za odpadlého soudruha přimluvil. Bez následků se takovéto renegátství ovšem neobešlo. Doubrava sice nebyl tvrdě pronásledován, nebyl dokonce ani propuštěn ze zaměstnání v rozhlase, odkud se partajním kádrům podařilo vyštvat Klementa Slavického a de facto i Miloslava Kabeláče. Doubrava jejich odchod nesl velice těžce – a sám se nakonec rozhodl z rozhlasu odejít dobrovolně do svobodného povolání. Režim měl k dispozici jiné, relativně mírnější prostředky perzekuce, které však při dlouhodobé aplikaci působily neméně drtivě.

Doubrava se ocitl v oficiální nemilosti a byl ignorován: jeho hudba se hrála jen na úrovni nejnutnějšího minima, nebyla propagována, nebyla způsoby tehdy běžnými společensky oceňována. Pro skladatele, který se právě v této době dopracoval mistrovského tvůrčího stadia, to byl postih z nejhorších. Přitom proti takovýmto postupům šlo stěží účinně protestovat: chyběly písemné důkazy. Žádné úřední výnosy, žádné písemné dokumenty o tomto typu perzekuce režim neprodukoval. Postupovalo se metodou interních sdělení a příkazů prováděných většinou pouze telefonicky. Jednu konkrétní praktiku mi objasnil Jan Hanuš: režim se kupříkladu čas od času rozhodl povolit vydání skladby některého z neoblíbených autorů (např. kvůli alibi pro cizinu), ale současně s povolením publikace odstartovaly telefonické direktivy zakazující vystavovat dotyčnou partituru nebo nahrávku ve výkladních skříních knihkupectví, propagovat ji v HIS a podobně, aby dotyčné vydání zůstalo maximálně utajeno. Zároveň se do ciziny rozeslalo několik exemplářů publikace na důkaz toho, že u nás není nikdo pronásledován.

Druhý způsob polemiky s totalitou bylo jeho umění – pomocí metafory a umělecké stylizace, zvláště pak satiry a grotesky nastavoval ve svých dílech režimu křivé zrcadlo (Epigramy, Křest sv. Vladimíra, Král Lávra). Hluboký vnitřní protest vůči zlořádu pak přímo vyjadřuje Sonáta pro klavír ale i Don Quijote a formou velké symfonické tragédie se s ním vypořádává III. symfonie. Nepřímým vyjádřením hlubokého vnitřního smutku je pak Doubravova baladika a smutná lyrika (Čarovaná láska, Balada o lásce) nebo tvrdohlavý, zarputilý vzdor (Mladost, Perun ve Křtu sv. Vladimíra). Ač k tomu byl mnohokrát vyzýván (ještě jako člen strany), nenapsal Doubrava žádnou masovou píseň nebo kantátu na oslavu strany, socialismu, Sovětského svazu atd. Několik jeho budovatelských písní vesměs z předúnorové etapy nejsou písně politické, tím spíše ne v komunistickém duchu. Oslava nového míru či budovatelského elánu při rekonstrukci obnovené vlasti není téma ztotožnitelné s oslavou Stalina, Gottwalda, Sovětského svazu, stranické legitimace... Naopak Doubrava velmi osobitě „oslavil“ 1. výročí „vítězného února“ ve své Sonátě pro klavír. Její hudba hovoří nepokrytě a doslova sugestivně o autorových zdrcujících dojmech z okázalých oslav v únoru 1949. Je to první dílo tohoto typu a zacílení vzniklé v domácích podmínkách. Režim také nedopustil její veřejné provedení – opět se tak stalo metodou skryté perzekuce: sonáta byla nahrána v rozhlase (kde měl Doubrava řadu „spřízněných duší“), avšak veřejně mohla zaznít poprvé až na koncertě k 1. výročí skladatelova úmrtí. Poté vyšla i tiskem, avšak nejspíš za okolností popsaných výše. Dodnes toto významné dílo u nás zná jen málokdo. Sonáta byla sice nahrána na CD, nicméně o jejím veřejném provedení doposud nevím.

Dalšími díly Doubravovy otevřené polemiky s režimem skrze umělecké dílo jsou dvě satiry na náměty Karla Havlíčka Borovského. Opera Křest svatého Vladimíra zůstala nedokončena, balet Král Lávra byl dokončen, nastudován a proveden (v mimopražském divadle), ale neskutečné potíže, provázející poté přípravu koncertního provedení orchestrální suity z baletu, vylučují jakoukoli náhodnou shodu okolností: byl to znovu s největší pravděpodobností z pozadí organizovaný akt skryté perzekuce. Vůči Donu Quijotovi si pak oficiální kritika dovolila už otevřený útok, směřující na nejcitlivější místa (žánrová vyhraněnost díla, kvalita invence) a podpořený falešnými nebo vědomě či bezděčně mylnými argumenty.

Snad nejdrtivější svědectví o panování komunistické totality deset let po jejím nástupu přináší III. symfonie. Doubrava se jako člověk vysoce citlivý na sebemenší projev křivdy, bezpráví, násilí a nekulturního barbarství ocital po komunistickém převratu stále silněji ve stavu hluboké deziluze, mimo jiné i proto, že nebyl schopen (jako řada jiných) vypěstovat si ono orwellovské „doublethink“ – taktéž přímý a legitimní produkt totality. Zatímco nacistická totalita měla své zvráceně logické zdůvodnění ve válečných agresivních cílích, komunistická totalita se takovémuto nařčení vehementně bránila: slovo mír povýšila na jeden z ústředních pojmů svého politického slovníku, byť šlo ve skutečnosti opět pouze o kamufláž. Navíc nebyla zjevně protinárodní a mohla se tudíž vůči totalitě nacistické vždy do značné míry věrohodně vymezovat.

Osobnosti, které včas prohlédly komunistickou taktiku, doplatily na toto poznání hlubokým psychickým traumatem, které jako by nebylo možné jakkoli pozitivně překonat. Někteří nanejvýš přechodně relaxovali pomocí „doublethink“, leč toto falešné vědomí nebylo dáno každému, a navíc vystřízlivění z něj bylo pro jedince s rezistentním lidským charakterem většinou kruté – tím víc, čím později se dostavilo. U Doubravy se dvojí myšlení nevyvinulo, čímž se jeho možnosti odreagování z traumatu omezily. Když koncipoval svou III. symfonii jako takřka bezvýchodnou tragédii, jasně cítil, že nemůže dlouhodobě nastřádanou trpkou životní zkušenost potlačovat ani regulovat do stravitelnější podoby. Situace byla příliš vážná, a pro Doubravu navíc už také příliš málo času. Zemřel rok po její premiéře, která se mohla uskutečnit jen díky solidaritě několika osobních přátel (Karel Šrom a Karel Ančerl především). Ohlas díla byl, jak jinak, víceméně zdvořilý, u oficiální kritiky pochopitelně zcela negativní.


Kapitolka šestá:
Jiné umělecké aktivity: výtvarník, literát


Doubrava byl všestranně umělecky nadaný člověk. Od mládí dobře kreslil a později se zabýval též malbou. Kreslení studoval též na učitelském ústavu a získal pro tento obor učitelskou aprobaci. Jeho učitelem byl znamenitý, umělecky aktivně činný výtvarník Ferdinand Pochobradský, s jehož žáky Doubrava v roce 1936 v Chrudimi společně vystavoval ve společnosti později známých výtvarníků Arnolda, Balíčka, Pekaře či Víška. Během 30. let byl učitel Doubrava několikrát zaangažován jako výtvarník (jeho přítel B. Gallat vzpomínal na Doubravovu spoluúčast na výtvarném řešení jakési kulturní výstavy v Pardubicích). Poté, co zvítězila profese skladatelská, věnoval se Doubrava výtvarné činnosti už spíše příležitostně a relaxačně. Dobře portrétoval, v roce 1937 namaloval autoportrét své budoucí choti, tchána a též portrét Otakara Jeremiáše. Zhruba z téže doby je i olej „Snímání z kříže“. Vynikl ovšem především jako zručný kreslíř – karikaturista i autor scénických návrhů k vlastním hudebně dramatickým dílům. Karikatury kreslil často při neúnosně dlouhých schůzích, jimiž býval „postižen“ zejména v poválečné etapě v Praze. Doubravovy dochované kresby – a zvláště pak rychle črtané karikatury – se vyznačují, stejně jako jeho hudba, strohou, lapidární zkratkovitostí, jednoduchostí a stoprocentní funkčností čáry, jdoucí přímočaře k vyjádření jádra problému bez nadbytečné dekorativnosti.

Jako literát byl Doubrava velmi aktivní a mnohostranný. Na rozdíl od výtvarné činnosti, kterou časem omezil, literární činností se zabýval soustavně po celý život a v mnoha případech plně profesionálně. Už od dětství psal prózu (povídky, detektivky), texty k loutkovým hrám a rovněž první operní libreto (Regina z Isolani). Později přibyla i poezie, některé své lyrické texty sám i zhudebnil jako písně či sbory. Přítel Václav Javůrek vzpomínal na svůj dojem z jedné Doubravovy mladistvé literární práce, kterou dostal od autora k posouzení ve stadiu rozpracovanosti: „Jarek se pokoušel i o tvorbu literární. Jednou mi přinesl svazeček listů (A5), abych si to přečetl. Četl jsem se zájmem a překvapením o času renesance v 15. a 16. století. Podrobnosti odválo už více než půlstoletí, ale dobře si pamatuji, že ten text na mne hluboce zapůsobil jakousi tajemností těch dávných dob. Byl to jeden z jeho nápadů a pokusů, který nedosáhl konečné podoby.“

Z poezie konkrétně vzpomeňme na písňový cyklus „Zpíváno na půl úst“, který psal Doubrava velmi pravděpodobně na své vlastní básně, a na libreta k vlastním hudebně dramatickým dílům. Libret a scénářů je v jeho literární pozůstalosti dochováno nejvíc – jde z větší části o rozpracované, nedokončené projekty operních libret či baletních scénářů. Autorsky se ovšem podílel prakticky na všech libretech a scénářích svých dokončených hudebně dramatických děl. Byl technicky zdatný stylista s velkým citem pro jazykovou kulturu, uměl brilantně využívat archaismy i vymýšlet kouzelné neologismy. Jako lyrický básník vstřebal a dokázal vkusně použít dobové moderní básnické trendy (symbolismus, poetismus), jeho humorné a satirické básně (epigramy, vtipné veršovánky přátelům, aktualizační doplňky k Havlíčkově básni v libretu ke Křtu sv. Vladimíra) mají brilantní spád, vyostřenou pointu – a opět znamenitý, působivý jazyk. V libretech a baletních scénářích prokázal i jako literát svůj nesporný dramatický talent a zkušenost divadelníka.

Později rozšířil svou literární tvorbu i o texty odborné: referáty, průvodní texty k rozhlasovým programům a rozmanité úvahy či polemické texty částečně pouze pro domo sua nebo pro úzký okruh přátel. Zvláštní položku jeho odborných písemností představují desítky lektorských posudků na nové skladby, jimiž byl pověřován jako člen odborných grémií Svazu skladatelů nebo Českého hudebního fondu. Řadu lektorských posudků vypracoval i pro rozhlas. Doubrava byl pověřován především lektorováním hudebně dramatických děl – oper a baletů. V těchto textech mohl uplatnit svou hlubokou a všestrannou vzdělanost, vysokou profesionalitu tvůrčího hudebníka, bystrý postřeh, schopnost formulovat úsudek – a v neposlední řadě i svou pověstnou, vrozenou laskavost, tolerantnost a velkorysost. U oper a baletů dokázal na vysoké odborné úrovni posoudit text i hudbu, zvláštní důraz pak kladl na divadelnost, dramatičnost, scénickou účinnost. Všestranně kladný posudek vypracoval např. na „Pražské nokturno“ Zbyňka Vostřáka, záporně se naopak vyjádřil např. vůči opernímu projektu Štěpána Luckého „Císař a básník“. Uměl napsat i posudky sžíravě ironické, setkal-li se s uměleckou nepoctivostí, malou sebekritičností či evidentní omezeností. Je vcelku zákonité, že i posudky vypracovával obdobně poctivě a pracně jako svá hudební díla: stručně řečeno dospíval ke konečnému znění textu přes sérii skic a náčrtů, v nichž své formulace postupně tříbil a precizoval, aby výsledný text byl krystalicky čistý nejen obsahově, argumentačně, nýbrž i formálně. V jeho pozůstalosti je dochována spousta konceptů a skic takovýchto posudků, na nichž lze sledovat postup Doubravovy práce neméně přesvědčivě jako jeho postup kompoziční.

Doubravova lektorská činnost kulminovala zejména v posledním pětiletí, kdy byl ve svobodném povolání. Pro konkrétnější představu o rozsahu Doubravovy odborné lektorské činnosti uveďme alespoň jeho vlastní údaj v diáři: v roce 1953 lektoroval jenom v rozhlase celkem 653 skladeb – vedle psaní výkladových průvodních textů k hudebním relacím. Poslední lektorské posudky, které zůstaly na jeho pracovním stole, se týkaly II. symfonie Františka Vrány a symfonického obrazu Pavla Kalety „Beskydy“ – od tohoto posudku Doubrava vypracoval pouze koncept začátku, celý text už takřka jistě nedokončil (posudek byl zadán 1. 9. 1960, tedy měsíc před Doubravovou smrtí): charakteristický Doubravův styl, oscilující mezi dobrosrdečností, snahou o pochopení druhého a pichlavou ironií pranýřující nedostatky, je patrný i z těch několika úvodních vět konceptu: „Kaletův symfonický obraz Beskydy je jistě poctivě cítěn a vypracován s veškerým uměním, kterého je autor schopen. Celá partitura však ukazuje, že autor na svůj úkol nestačil. Nechci zde zdůrazňovati, že invence i celé hudební myšlení skladatelovo zůstalo nějakým způsobem nedotaženo…“


Jaromír Havlík: Jaroslav Doubrava. Skladatel v sevření dvou totalit. Praha, Nakladatelství AMU 2002.
Karel Šrom komponoval v té době Klavírní koncert.
Dr. Josef Bachtík (1901–1971), libretista a hudební spisovatel.
Iša Krejčí. Dr. Václav Holzknecht.
Plánované školení funkcionářů SČS v Horní Vltavici na Šumavě.
Josef Bachtík v té době pracoval na monografii o Edvardu Griegovi.
Blíže k „pondělníkům“ viz memoárovou knihu Jana Hanuše:
Labyrint svět. Praha 1997, s. 205nn.
Šedův článek o Králi Lávrovi vyšel v Hudebních rozhledech 1953, č. 8.

Pokračování v dalším čísle

Nahoru | Obsah