Hudební Rozhledy

Týden komorní hudby v Českém Krumlově opět jubilejně

Julius Hůlek | 09/21 |Události

Julie Svěcená © foto archiv Festivalu komorní hudby Český Krumlov – Lubor Mrázek

Letos měl týdenní letní festival komorní hudby v Českém Krumlově (27. 6.– 4. 7.) zase o něco významnější „předznamenání“, neboť svým 35. ročníkem dosáhl dalšího ze svých jubileí.
Historicky první místní festivalová událost svého druhu má svůj ustálený řád, nicméně v posledních dvou letech se stalo zvykem, že zahájení přísluší Jazzbandu schwarzenberské gardy formou nedělního podvečerního koncertu na prvním zámeckém nádvoří. Je vedeno a moderováno klarinetistou, saxofonistou a zároveň dramaturgem festivalu Martinem Voříškem.

„Vytěžením“ zapomenutého repertoáru z unikátní schwarzenberské hudební sbírky dokázal nejen oživit tradici schwarzenberských gardistů sahající do 18. století, ale především repertoár jejich meziválečné kapely, provozující cosi, co se tenkrát obecně považovalo za jazz, dnes v podstatě populár, včetně většinou německojazyčných písní. (Gardisté, z nichž se postupem věků stávali úředníci, obligátně příležitostně působili i jako hudebníci.) Poslech této specifické hudební kreativity bývá každoročně osvěžujícím, a přitom stylově věrohodným požitkem díky sestavě vynikajících jazzmanů.
První dny festivalu vůbec patří relativně lehčí múze, včetně úterních večerů nazvaných „Jazz nad Vltavou“, poslední dobou pořádaných v zahradě Městského divadla (29. 6.). Nabídku tradičně hodnotných kreací tu letos měla rozhojnit šansoniérka Petra Ernyeiová se svým kvintetem, aby se osobitým, tu lyrickým, tu expresivnějším šarmem vyznala ze svého obdivu k spřízněným zpěvačkám českým a americkým. Leč slibně se odvíjející večer byl po několika málo písních bohužel nemilosrdně přerván letní bouřkou.
Zmínka o relativně lehčí múze platila i pro rozjezd festivalu, co se týče hudby takzvaně vážné v podobě pozdně večerního nedělního nokturna (27. 6.) na nádvoří Tramín v klášterní zahradě svěřeného České dechové harmonii. Účinkující hudebníci, členové České filharmonie, v technicky i výrazově vynikajícím podání přiblížili oblibu spíše odlehčeného žánru dechové harmonie v období hudebního klasicismu. Ta se právě u Schwarzenbergů těšila obzvláštní pozornosti, jak =vedle Partity Es dur, op. 79 Františka Vincence Kramáře Krommera a Serenády Es dur (K 375) Wolfganga Amadea Mozarta doložila dobová úprava Jana Venta Mozartovy předehry k opeře Figarova svatba spolu s Variacemi na téma z opery Oční lékař, jež zkomponoval Joseph Triebensee. Muzikolog M. Voříšek i v tomto případě využil bohatství schwarzenberského archivu. Pozornost, jakou dramaturgie v posledních letech věnuje rekonstrukci hudební kultury schwarzenberského prostředí, je chvályhodně cílevědomá a má nepochybnou zásluhu na hodnotové kontinuitě a specifičnosti festivalu.
Tento záměr letos působivě obohatil večer písní s klavírem (1. 7.) mnohomluvně nazvaný „Lásky radost a trápení v písních slavných skladatelů i komponujících šlechticů“ v zasvěcené a hluboce zainteresované interpretaci Stanislava Předoty (zpěv) a Heleny Suchárové Weiser (klavír). Hudební kreativita šlechticů je nezanedbatelnou oblastí, věnovali se jí dokonce příslušníci vládnoucích dynastií a nejednou dosáhli pozoruhodných výsledků. Nyní byly opět ze schwarzenberského archivu vybrány písně Arnošta ze Schwarzenbergu, Mořice z Ditrichštejna a Franze Ignaze von Becke, vesměs starších či mladších Mozartových současníků. Jedná se o specifickou, dalo by se říci skromnější vrstvu raně romantické písně, jak ve druhé polovině programu potvrdilo srovnání s výběrem z cyklu Die schöne Müllerin (Spanilá mlynářka) Franze Schuberta, který možno považovat za těžiště večera, včetně zasvěceného komentáře S. Předoty. Jeho výkon byl korektní, mohl však mít širší rejstřík barevných, dynamických, a hlavně výrazových valérů. (Uvedl ještě výběr z Cypřišů Antonína Dvořáka.) Vrchol večera ovšem tkvěl v hlubokém interpretačním ponoru, obdivuhodné technice a celkově grandiózním i minuciózním ztvárnění, jakým se Schubertova rozsáhlého a hudebním obsahem závažného klavírního Impromptu, op. 90, č. 4, zmocnila H. Suchárová Weiser uprostřed písňového výběru.

Chvályhodná pozornost je kromě schwarzenberského genia loci programově věnována stylově širší a zároveň specifické vytříbenosti, čímž se publiku dostává poznání nových, či dokonce netušených uměleckých hodnot. Takové krédo jistě splnil koncert českobudějovického souboru Dyškanti založeného a vedeného muzikologem Martinem Horynou. Kolektiv vystoupil ve své charakteristické sestavě a cappella. Obsah a ráz večera v klášterním ambitu (2. 7.) i v tomto případě dostatečně vystihl název „Josquin Desprez a jeho současníci v českých pramenech“. Budiž zdůrazněno, že zmíněným poznáním i požitkem z poslechu mnohdy netušeného bohatství dochované renesanční vokální polyfonie jsme byli obdařeni díky jednak badatelskému úsilí M. Horyny, jednak zasvěceným podáním vokalistů, jejichž souboru bude příští rok obdivuhodných 40 let. Zatímco právě dotčená stylová vrstva může působit posluchačsky poněkud introvertně, pak hudební baroko naopak dává na odiv dramatičnost a efekt, a to včetně její vrstvy ideově i tematicky duchovní.
Bezprostředně to v prostorově a stylově souznějícím klášterním kostele demonstroval slavnostní koncert (3. 7.) pražského vokálně instrumentálního souboru Capella Regia Praha (příští rok oslaví 30 let působnosti) s jeho uměleckým vedoucím, varhaníkem a rovněž badatelsky činným a zásady stylové interpretace vyznávajícím Robertem Hugem. Ten, kromě jiného rovněž zásluhou svého výzkumu a interpretační důslednosti, obohatil naše vědomosti o vskutku poutavou duchovní vokálně instrumentální tvorbu v podstatě neznámého skladatele českého baroka první třetiny 18. století Gunthera Jakoba.
V programovém spektru letos sice převažovala hudba historicky vzdálenějších období, avšak za připomenutí určitě stojí dvojice koncertů recitálového charakteru. Nejdříve pestrým programem z děl autorů české a evropské romantiky (30. 6.) přispěla mladičká houslistka Julie Svěcená, interpretačně evidentně vyspělá a nadále hodně slibující. Publikum okamžitě a vřele reflektovalo vkusně vedený a výrazově podtržený i korigovaný drajv a také spolehlivě ukotvenou techniku. Pozornost zasloužil výkon zkušeného, v doprovodu citlivě ohleduplného a invenčního klavíristy Václava Máchy. V samotném závěru festivalového týdne, v jakémsi jeho komorním postludiu během nedělního podvečera, se odehrávalo neokázalé, avšak tematicky a interpretačními výkony pozoruhodné vystoupení další houslistky, Lucie Sedlákové Hůlové (4. 7.). Opět jsme se ocitli uprostřed vrcholného baroka, konkrétně výběrem tzv. Růžencových sonát houslového virtuosa a autora druhé poloviny 17. století, severočeského rodáka Heinricha Ignaze Franze Bibera. Nevšední a nesmírně obtížné kompozice pro sólový nástroj a basso continuo, počítající s technikou skordatury neboli přeladěním strun, zazněly v technicky dokonale a stylově věrohodné interpretaci, s adekvátně pojatým niterným zaujetím, včetně odborného výkladu. Varhanními skladbami českého a evropského baroka Biberovy sonáty svébytně orámoval Jaroslav Tůma.
Vinou přetrvávající pandemie se opakoval loňský scénář a „Barokní noc“, jež festival dříve na prahu léta opakovaně zahajovala, musela být posunuta až za pojednaný týden vyplněný koncerty (23. a 24. 7.). Jestliže Barokní noc pro někoho může být v rámci festivalu událostí stěžejního významu, pak stejně dobře uprostřed jejího karnevalového dění s rekonstrukcí barokních slavnostních atrakcí, včetně opulentní hostiny a dobového ohňostroje v pozdně večerní zahradě, může být hlavním bodem operní představení v historicky jedinečně zachovaném divadle z 18. století. Již tradičně tu běží o rekonstrukce pozdně barokních oper v původním jazyce, zpravidla italštině, popřípadě němčině na základě notových pramenů z českokrumlovského zámeckého archivu.
Letos byla dramaturgem M. Voříškem vybrána a materiálově připravena opera La Schiava (Otrokyně) skladatele stylově náležejícího pozdně barokní tzv. neapolské škole Niccola Picciniho (1728–1800). Piccini svou početnou operní tvorbou zvýznamnil své stejně bohaté životní osudy, ve druhé polovině života pobytem v Paříži dokonce výrazně zasáhl do vývoje dobové francouzské opery. La Schiava měla premiéru 1757 v Neapoli a spoluurčovala úspěšný start autorovy popularity v západní a střední Evropě. Žila tu pak svým vlastním životem v početných verzích, počítaje v to škrty i pozdější dodatky dílčích úseků, zejména recitativů, ale i árií, včetně zásahů do děje apod. Recitativy tentokrát hojně, ale proporčně citlivě škrtal též dirigent Robert Hugo, jenž realizoval hudební rekonstrukci celé opery s ansámblem Capella Regia Praha a podílel se spolu se Stevo Capkem na režii. Celé představení i tak trvalo jednu a půl hodiny. Svým charakterem dílo sice vychází z ducha comedie dell’arte, ale zároveň tento zdroj svým způsobem modifikuje a opouští. Je pravděpodobné, že opera byla ve své době uvedena právě na zámku v Českém Krumlově. Nepočetný instrumentální soubor zahrnuje kromě smyčců (3+3+2+1+1) dvojice hobojů a invenčních rohů, fagot a cembalo.
Obojí provedení osvědčilo kvalitní přípravu i zdařilou interpretaci, která dějovým proměnám dodala žádoucí esprit, hudebně tu jsou patrné názvuky téměř mozartovské. Děj plný symboliky, jinotajů, rafinovaných zápletek a odhalení se odehrává v livornském přístavu, v tamější kavárně i plenéru, s rozsáhlou a významnou peripetií v tajemném lese. Je nesen osudy dvou zprvu spíše přátelsky partnerských a teprve posléze mileneckých dvojic, jež ztvárnili Marie Fajtová – Arminda (otrokyně), Eva Müllerová – Nerina (majitelka kavárny), Rafael Alvarez Lelio (šlechtic z Livorna) a Ivo Hrachovec Asdrubal (námořní kapitán). V pěvecko hereckých výkonech, příkladně reflektujících charakter i jednání postav, dominovaly virtuózní koloratury a temperamentně procítěné árie sopranistky M. Fajtové spolu s bufózním, polohami vyrovnaným a příjemným basem I. Hrachovce. Pěvecky skvěle byly vyjádřeny nejen obsahově explikativní a relativně rozsáhlejší árie, ale také recitativy dalších dvou rolí, oscilující mezi relativně komorním a expresivnějším výrazem, a to sopranistkou E. Müllerovou a mexickým tenoristou R. Alvarezem. S využitím historicky autentického fundusu byla scéna oproti obligátně převažující statičnosti barokních oper působivě „rozhýbaná“, zejména zásluhou pantomimy pětičlenného kolektivu Alla Danza Brno Baroque v choreografii Františka Dofka. Jen zmínkou se dotkneme poněkud rušivých anachronických detailů (zářivě rozsvícené jméno Armindy na stromě a plastová lahev na víno).
Rádi a se zadostiučiněním konstatujeme, že letošní českokrumlovská Barokní noc opět přinesla výpravnou a zdařilou inscenaci pozdně barokní opery. Vřelé reakce publika, zrovna tak jako v případě předchozí série přitažlivých a hodnotných koncertů (řady jakkoliv vděčných posluchačů v atmosféře přetrvávající epidemie bohužel poněkud prořídly), jsou přesvědčivým dokladem úspěchu jubilejního festivalového ročníku.

Nahoru | Obsah