Hudební Rozhledy

Letní slavností staré hudby napříč staletími i zeměmi

Helena Havlíková | 09/21 |Festivaly, koncerty

Loutnista a umělecký vedoucí souboru La fonte musica, Michele Pasotti © foto archiv Letní slavnosti staré hudby – Petra Hajská

Letní slavnosti staré hudby ani v době covidových restrikcí neslevily z vysokého renomé tohoto mezinárodního festivalu. Organizátorky v čele s ředitelkou Josefínou Knoblochovou a hlavní dramaturgyní Janou Semerádovou programem 22. ročníku (20. 7. – 5. 8. 2021) potvrdily neotřelou dramaturgii, která v kombinaci s citlivě zvolenými místy historické Prahy stále dokáže vnášet do čím dál bohatší nabídky koncertů staré hudby nové impulzy – ať už volbou souborů, ale i u nás zřídka nebo vůbec neslýchaným repertoárem.

Zahajovací koncert (20. 7.) přinesl renesanční vokální polyfonii 16. století ve svrchovaném podání německého souboru Calmus Ensemble. Koncert podnítil posluchače ve zcela zaplněném v kostele Panny Marie a slovanských patronů Emauzského opatství k duchovní meditaci nad životem a smrtí s útěchou hudby a biblických textů na cestě do věčnosti. Osu programu tvořily pětihlasé Lamentace mistra tohoto stylu Orlanda di Lasso, který zhudebnil k nočním modlitbám během svatého velikonočního třídenní Jeremiášův pláč nad dobytím Jeruzaléma Babylóňany. Večer doplnilo žalmové moteto Thomase Stolzera, vycházející ze stylu třetí generace franko-vlámské kompoziční školy, zatímco funerální moteta Leonharda Lechnera vnesly na závěr po převaze franko-vlámského stylu impulzy italského madrigalu. Vokální polyfonii se i u nás věnuje řada souborů (Cappella Mariana, Tiburtina Ensemble nebo Collegium Vocale 1704), nicméně německý vokální soubor Calmus Ensemble vedle vytříbené sezpívanosti při prolínání přediva hlasů od jasného sopránu Anji Pöche po hluboký bas Manuela Helmekeho vnesl do interpretace mnohem výraznější uplatnění dynamiky od jemných pianissim třeba v prosbách, aby Hospodin pohlédl na zármutek Jeruzalémských, po gradace při rozbouřeném líčení Božího hněvu a lidských hříchů.
„Recept“ na tento interpretační styl následující den Calmus Ensemble „prozradil“ na interpretačním semináři, při kterém se jeho účastníci mohli dozvědět více nejen o variabilitě vztahů mezi textem a hudbou nebo o výslovnosti, pro které neexistuje jediné správné řešení, ale je otázkou vkusu, ale i o nalézání důvodů pro zvolený způsob. Zájemci si však hlavně po úvodní rozcvičce a rozezpívání mohli při interpretaci vybraných skladeb prakticky vyzkoušet způsoby tvoření frází, dříve zapisovaných bez taktových čar, tak, aby se podařilo vybalancovat linie jednotlivých hlasů a zároveň z přediva polyfonních linií vytvořit celkový souzvuk.
Do pozdního středověku na italské cesty skladatele Johannesa Ciconia přenesl posluchače v kostele sv. Martina ve zdi (22. 7.) soubor La fonte musica, který se specializuje na stále málo probádanou hudbu italského trecenta. Ciconiovo rozkročení mezi dožívající styl ars nova a „moderní“ ars subtilior prezentovala jeho moteta, ballaty, kánon, madrigal, Gloria a Credo z mešního ordinaria. Rozšířené o skladby, jejichž autory dnes neznáme, zazněly v různé kombinaci hlasů sopranistek Aleny Dantchevy a Francesky Cassarini a tenoristy Gianluky Ferrariniho, hráče na fidulu Teodora Baù a Michele Pasot- tiho, loutnisty a uměleckého vedoucího souboru. Zejména zhudebnění světských textů s bohatými melismaty i kolorováním melodií v sobě měla náboj napínavých vyprávění o strastech milostných trýzní. Se znalostmi ze semináře Calmus Ensemble, že při provádění této hudby je v závislosti na poučenosti i vkusu interpretů „dovolená“ značná volnost, zarazil až drsně syrový a silný zvuk fiduly, která „tvrdila muziku“ tak intenzivně, že jemné drnkání loutny až zanikalo.
Pochybnosti nad zvoleným interpretačním přístupem však vyvolal koncert (26. 7., zámek Troja) s irskými baladami a tanci. Soubor A nocte temporis (Od nepaměti), založený v roce 2016 belgickým tenoristou Reinoudem Van Mechelenem a s úspěšnými nahrávkami Bachových árií, se pustil v tomto irském projektu do hudby, která je úzce spjatá s oblastí, kde vznikala a kde je její tradice stále živá (můžeme to přirovnat například k moravským cimbálovkám). Irské popěvky, písničky i písně předávané po dlouhou dobu jen ústní lidovou tradicí, často na velmi lascivní témata opěvující drsnými slangovými výrazy černoty chlupaté intimní ženské partie, ale také městské rajdy, nebo vzdorně protiválečné balady často se satirickým ostřím, ale i pastorální milostná vyznání nejde zpívat bruselsky „vzorně“ školeným hlasem s očima upřenýma do not, ani doprovázet naučenými, jakkoli brilantními variacemi na flétnu, harfu, violu da gamba nebo cembalo místo „živelné“ improvizace. Vysoký tenor Reinouda Van Mechelena se může skvěle uplatňovat zejména ve francouzské barokní hudbě, která měla na rozdíl od italských kastrátů tento hlasový typ ve velké oblibě, ale až obscénní syrovost nebo válečnické odhodlání ztrácí při „akademické“ interpretaci nepominutelný „říz“.
Závěrečný koncert festivalu (5. 8., kostel sv. Šimona a Judy) pozval své nadšené příznivce k operním radovánkám, jak si je v komnatách paláce ve Versailles dopřával dvůr krále Slunce a manželka jeho následovníka Marie Leszczyńská. V provedení souboru Collegium Marianum, rezidenčního festivalového orchestru pod vedením Jany Semerádové, a sedmi sólistů zazněla dvě divertissements, malé opery, které byly součástí luxusních dvorských zábav s lahůdkami bohatého občerstvení i hrami biliáru nebo karet.
Prvnímu divertissementu s příznačným názvem Les Plaisirs de Versailles (Potěšení z Versailles) Marka-Antoina Charpentiera z roku 1682 dominovala hašteřivá hádka vznešeně nyvé Hudby, kterou škádlí a popichuje nadrzle rošťácká Konverzace, jak tento kontrast alegorických postav skvěle vystihly Chantal Santon Jeffery s lyricky měkkým sopránem a Marine Lafdal-Franc se šťavnatým průrazným hlasem, než všichni dospějí k typickému závěru těchto produkcí – holdu králi, kterého svou rozepří chtěly obveselit. Druhá opera, Le Retour des dieux sur la terre (Návrat bohů na zem) Françoise Colina de Blamont z roku 1725, na festivalu zazněla dokonce v novodobé premiéře. Královský pár Ludvíka XV. a Marie Leszczyńské přímo v den jejich svatby okouzlujícími melodiemi přirovnává k laskavosti bohů nejen Nymfa Seiny, ale i olympští bohové, Hudba, Poezie, Láska, ba i pastýři. „Hostinu“ Letních slavností tak i letos obohatily hudební „delikatesy“ z bohaté tabule chutí a vůní baroka napříč styly a Evropou, které tento festival znovu a znovu objevuje.

Nahoru | Obsah