Hudební Rozhledy

Den posledního soudu na Hudebním festivalu Znojmo

Helena Havlíková | 09/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Pavla Radostová zpívala part Archanděla.

Program letošního už 17. ročníku Hudebního festivalu Znojmo měl motto Pocta živlům a katastrofám. Vedení festivalu tak reagovalo na covidovou pandemii jako na memento, výzvu i naději v návrat k normálu. Prezident Hudebního festivalu Znojmo Jiří Ludvík ovšem nezapřel při vysvětlení této ústřední programové linie svůj bytostný optimismus i smysl pro humor: „Celá dramaturgie zároveň nutí člověka zamyslet se nad současným stavem světa, ale zároveň se bude chtít smát živlům a katastrofám. Vždyť i výborný virtuos nebo zpěvák je hudební živel a často i během koncertu může dojít k docela velké hudební katastrofě. Zároveň když bouchne sopka, je to katastrofa, ale v sopečném prachu roste úžasné víno, takže vše špatné je vždy k něčemu dobré...“

Nastudování festivalové inscenace opery nebo dalších žánrů hudebního divadla patří od počátků k vrcholům tohoto festivalu, který se pod vedením Jiřího Ludvíka a Romana Válka vyznačuje jedinečnou koncepcí i atmosférou. Propojuje hudbu různých žánrů, různá místa Znojma s jeho architektonickými památkami, jeho okolí i zdejší víno. A potkávají se na něm prestižní umělci s patronem festivalu Pavlem Šporclem v čele s nadanými adepty hudebního umění. Scénické produkce se dramaturgicky zaměřují především na díla období baroka, případně klasicismu a hledají cesty historicky poučené interpretace. Tak od roku 2005 zazněla například kompletní verze Purcellovy semiopery Král Artuš, Myslivečkův Montezuma, Haydnův Svět na měsíci, Rameauova Platée, Cavalieriho Svár duše s tělem, Vivaldiho Dorilla in Tempe nebo loni hudební pantomima Michaela Haydna Sen.
Třebaže se oratorium Der Tag des Gerichts (Den posledního soudu), TWV 6:8 z bohatého kompozičního odkazu Georga Philippa Telemanna kolem 3600 skladeb dnes propracovalo mezi známější díla a existuje i řada nahrávek (Nikolaus Harnoncourt, Hermann Max, Gotthold Schwarz), na našich pódiích se s ním nesetkáváme. Vzniklo v roce 1762, v posledních letech Telemannova dlouhého života. V obsazení pro sólové hlasy, smíšený sbor a orchestr s dechovými nástroji zastoupenými dvěma hoboji, fagotem, dvěma trubkami a třemi hornami bylo určeno pro veřejné provozování v sále hamburského Drillhausu, který jinak sloužil pro výcvik občanské domobrany. Zhruba sedmdesátiminutové dílo na německý text básníka, filozofa a teologa Christiana Wilhelma Alerse je rozdělené do čtyř obrazů označených jako rozjímání. Z rozvržení hudebních čísel – árií, arios a sborů, propojených recitativy, a z hudebního stylu s virtuózními pěveckými party je zřejmý vliv italské opery seria, ale i francouzské barokní hudby.
Telemannův Den posledního soudu sice nemá děj v tradičním slova smyslu, ale tématu posledních věcí člověka v pojetí křesťanské věrouky dodal skladatel velmi intenzivní dramatický výraz. Sólisty oratoria jsou, jak je pro tento žánr typické, alegorické postavy – Víra, Náboženství, Zbožnost, Rozumnost, Blaženost, Oddanost na straně jedné a Bezbožnost nebo Posměch na druhé. Doplňují je postavy biblické – Archanděl, Jan Evangelista a Ježíš. Nosnou součástí oratoria jsou také sbory – Neřestí, Věřících, Vyvolených, Blažených a Nebeských. Třebaže v oratoriu téma smrti, posledního soudu, pekla a nebeské spásy vychází z teologické disputace, Telemannova hudba překypuje barokními afekty hněvu, strachu i výsměchu, apokalypsy vedle Boží majestátnosti, blaženosti, velebnosti a jeho oslavy. Telemann hojně využívá také hudební vyjádření zvukomalebných obrazů blesků, bouřného větru nebo řádění živlů. A pohrává si se zvukem slov, když opakované „Es rauscht!“ evokuje šum křídel, který přechází do rachotu blesků, když se na nich nese Ježíš, aby vedl nad světem Poslední soud. Oratorium vrcholí triumfální obhajobou Posledního soudu jako součásti křesťanského pojetí světa.
Uvést takto koncipované dílo scénicky není snadné. Na Hudebním festivale Znojmo zaznělo 23. 7. v kostele sv. Michala a lze velmi ocenit, že se režisér a choreograf Radim Vizváry nenechal strhnout k módním schválnostem. S pokorou k danému tématu využil interiér kostela sv. Michala, a jeho tři lodě a žebrovou klenbu s hvězdicovým motivem a obrazem patrona kostela nad oltářem ligth designer David Kachlíř působivě nasvěcoval v symbolice barev bílé, žluté, fialové, modré nebo rudé. Rozmístění a seskupování sboru a sólistů vytvářelo působivé živé obrazy, v nichž zastavovaná gesta vycházela z afektu dané situace. Se zatajeným dechem jsme sledovali příchod Ježíše, a rozfázované mávání paží všech účinkujících postavených do jedné řady za ním s velkou intenzitou umocňovalo sílu tohoto Spasitele. Skvělým nápadem bylo umístění názvů nebo jmen postav oratoria na jakýchsi stylizovaných monstrancích – nejen vizuálně, ale i tím, že rozsvícení příslušného světla napomáhalo v orientaci, která postava právě zpívá. Snad jen moderní stoličky se zbytečně vymykaly této inscenační koncepci, jejíž dominantou zůstala hudba.
Oratorium zaznělo v provedení rezidenčního orchestru festivalu – Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka. Pro jeho přístup k historicky poučené interpretaci je typická široká paleta hudebního výrazu umocněná zvolenými tempy a dynamikou. Telemannovo oratorium skýtalo pro takovou interpretaci skvělý základ, ze kterého se v sólově pojatých doprovodech závěrečných árií výborně uplatnili i jednotliví hráči – Ján Prievoznik na violu da gamba, Rastislav Kozoň na hoboj, Jakub Baran na fagot i dvojice houslistů Josef Žák a Eva Kalová.
V případě oratoria je základem sbor, ze kterého se pro jednotlivé postavy vyčleňují interpreti do sólových částí. Ve skvělém nastudování sbormistryně Terezy Válkové se zpěváci jako součást sboru přizpůsobovali celkovému zvuku – a zároveň se prezentovali v sólových partech. Tadeáš Hoza vyjádřil majestát Ježíše jako soudce i spasitele v kontrastu s Jaroslavem Březinou, který vnesl do oratoria výsměšný a ironizující prvek v postavě Posměchu. Barevností svého sopránu obdařila postavu Víry Markéta Böhmová, Pavla Radostová projasnila part Archanděla a bas Jiřího Miroslava Procházky zdůraznil alegorii Zbožnosti. Méně přesvědčivě vyzněla při premiéře árie Prvního Blaženého kontratenoristovi Matejovi Bendovi a altistka Lucie Karafiátová Netušilová se coby Rozumnost nevyvarovala intonačních nepřesností.
Nicméně poselství inscenovaného oratoria jako varování nejen před Božím hněvem, ale i jako varování člověka před jím samým rezonovalo s publikem ve zcela zaplněném kostele, a vyznělo tak v tomto vzájemném souznění s obrovskou intenzitou i nadějí návratu k pokoře před vesmírným řádem přírody nebo Boží prozřetelností.

Znojmo, kostel sv. Michala. Georg Philipp Telemann: Der Tag des Gerichts. Dirigent Roman Válek, režie Radim Vizváry, sbormistryně Tereza Válková, scéna a kostýmy Marek Cpin, light design David Kachlíř, český překlad Vladimír Chytil. Orchestr & Choir Czech Ensemble Baroque. V rámci Hudebního festivalu Znojmo, premiéra 23. 7. 2021.

Nahoru | Obsah