Hudební Rozhledy

Slavní umělci ve stínu hákového kříže - Zapomenutá primadona

Robert Rytina | 09/21 |Studie, komentáře

Gemaine Lubin jako Isolda v Bayreuthu v roce 1939 © repro archiv

Vernisáž výstavy v Oranžérii už měla podle časového itineráře dávno skončit, ale Arno Breker byl stále středem pozornosti všech přítomných. Každý z nich s ním chtěl prohodit alespoň pár slov. Sochaři připadalo, že všichni omílají stále jedny a tytéž superlativy o jeho umění včetně téměř identických obdivných komplimentů. Uvažoval, zda se dotyční ty fráze naučili někde ve škole, nebo je prostě napadají automaticky...

Tím víc se těšil, až se zbaví všech těch pétainovských ministrů a úředníků, důstojníků Wehrmachtu a představitelů německé okupační správy a alespoň krátce pozdraví pařížské přátele, s nimiž se seznámil už dávno před válkou. Omluvil se tedy z další konverzace s generálem von Barckhausen a se slizkým mužíkem jménem Bonnard, co si prý ve Vichy hraje na ministra školství, letmo zkontroloval, že se v jakési podobné společnosti dobře baví i jeho manželka, a odešel špalírem svých hrdinských soch k nenápadné ženské bustě, kde si smluvil schůzku se starými známými.
„Promiňte, mí drazí, ale dřív to vážně nešlo! Ostatně, vidíte to sami,“ zahlaholil na tříčlennou skupinku, zabranou zjevně do nějakého vážného rozhovoru.
„Vítej, Arno,“ přivítala ho vysoká blondýna s liščím boa, přehozeným přes ramena, a Breker jí okamžitě políbil ruku. „Už jsme mysleli, že když jako jedni z mála z téhle sešlosti nemáme pásku s hákovým křížem, tak si nás ani nevšimneš.“
„To tě snad nemohlo ani na moment napadnout, drahá Germaine!“ zvolal umělec. „Už proto, že jsem ještě neměl čas ti poděkovat za ten krásný přednes Wagnerových písní, které jsi zazpívala na začátku vernisáže. Byla jsi famózní, ostatně jako vždycky!“
Sopranistka Germaine Lubin se sice polichoceně usmála, ale okamžitě zase zvážněla.
„Nebýt toho, že jsem to vystoupení dostala téměř rozkazem, asi bys mě na takové nacistické trachtaci vůbec nepotkal.“
V tu chvíli vstoupil do rozhovoru štíhlý muž s hustou hřívou tmavých vlasů po zpěvaččině levici.
„Tak za prvé mě vy dva až trestuhodně přehlížíte, a za druhé – jakápak nacistická trachtace? Tohle je přece hlavně zahájení výstavy našeho přítele a génia Arna Brekera, nebo snad ne?“
Sochař se hlučně zachechtal a padl si s básníkem Jeanem Cocteauem do náručí.
„No jistě, Jeane, máš absolutní pravdu. Mně jsou nějací nacisté s celou svou ideologií i další světovou válkou ukradení. Jediné, co se mi na nich líbí, je to, že mají dobrý vkus – moje sochy obdivují, a to je pro mě nejdůležitější. A mimochodem, kdo je tenhle sympatický hoch, co je tu s tebou?“
Cocteau vzal mladíka, který se tak trochu schovával za zpěvaččinými zády, za paži a přitáhl ho blíž k Brekerovi.
„Dovol, Arno, abych ti představil jednoho z nejtalentovanějších mladých francouzských herců! Jean Marais, momentálně má největší radost a múza!“
„Těší mě, mistře,“ špitl mládenec a stiskl sochaři ruku.„A já myslela, že je tvá největší múza tady Arno,“ ozvala se jízlivě Germaine. „Četla jsem tvůj článek Arno Breker – Michelangelo současnosti...“Cocteau se ohradil. „Snad poznáš, drahá, co je jen metafora a básnická licence, ne?“
„Já možná ano,“ řekla zamyšleně pěvkyně, „ale jsem zvědavá, co si o tom budou myslet naši drazí Pařížané, až odsud jednou Němci odtáhnou a po téhle výstavě zbude jen vzpomínka v podobě tvého článku a fotek z mého vystoupení.“
Breker se rozesmál snad ještě srdečněji než poprvé.
„Cože – až odsud Němci odtáhnou? Měla byste se aspoň trochu zajímat o dění na bojištích, Germaine. Kam my Němci vstoupíme, tam už zůstaneme. A jak to tak vypadá, tak nejbližších tisíc let určitě!“
Paříž, 15. března 1942

V tomto seriálu jsme se už setkali s několika slavnými pěvkyněmi, jimž obvinění z kolaborace s nacisty po druhé světové válce více či méně zkomplikovalo další život a kariéru. Sopranistky Elisabeth Schwarzkopf či Kirsten Flagstad si nicméně své místo na slunci uhájily a jejich jména znají miliony milovníků opery dodnes. Zcela jiným případem je ovšem osud francouzské pěvkyně Germaine Lubin (1. 2. 1890 – 27. 10. 1979). Kdysi nesmírně uctívaná a obdivovaná operní umělkyně je současnému hudebnímu publiku prakticky neznámá.
Důvodů, proč je tomu tak, je povícero, ale jedním z těch hlavních je opravdu zpěvaččina účast na vernisáži prominentního německého sochaře Arna Brekera (1900–1991) v Paříži na jaře roku 1942... Což je tak trochu paradox, protože životem uctívané operní divy se mihly i postavy mnohem znepokojivější: maršál Philippe Pétain, který byl během německé okupace Francie symbolem kolaborace s nacisty, a dokonce i sám Adolf Hitler. Leč nepředbíhejme.
Germaine Lubin se narodila v Paříži, ale dětství prožila ve Francouzské Guyaně, kde byl její otec lékařem. Právě od něj získala základy hry na klavír, a právě on byl tím, kdo jí rozmluvil touhu stát se také doktorkou a přiměl jí věnovat se hudbě. V roce 1908 tedy nastoupila na pařížskou konzervatoř, jejímž ředitelem tehdy nebyl nikdo menší než skladatel Gabriel Fauré (1845–1924). Ten si výrazně krásnou plavovlasou dívku s neméně krásným hlasem okamžitě zamiloval. O talentované sopranistce, kterou i během školních vystoupení doprovázel na klavír výhradně sám Fauré, se začalo brzy mluvit v superlativech. Když konzervatoř v roce 1912 opustila, měla už v kapse několik trofejí z prestižních pěveckých soutěží a mohla si po libosti vybírat pedagogy, u nichž se bude dále zdokonalovat. A rozhodla se vskutku rozumně: kromě inspirativního studia u francouzsko-ruské sopranistky Félie Litvinne ji mnohé naučily také operní legendy Lilli Lehmann a Jean de Reszke.
Už v roce svého absolutoria na konzervatoři debutovala v pařížské Komické opeře jako Antonie v Hoffmannových povídkách. Publikum, v němž nechyběli Claude Debussy nebo Paul Dukas, bouřilo nadšením... Krátce nato zde vystoupila i v titulní roli opery Pénélope svého mentora Gabriela Faurého, ale i jako Charlotte v Massenetově Wertherovi či jako Louise ve stejnojmenném díle Gustava Charpentiera.
V roce 1913 se Lubin provdala za francouzského básníka Paula Géraldyho (1885–1983) a roku 1916 se jim narodil syn Claude. O dva roky později se poprvé setkala s tehdejším francouzským národním hrdinou maršálem Pétainem, a jiskra, která mezi nimi přeskočila, byla skutečně oboustranná. Hrdina od Verdunu měl o krásnou Germaine vážný zájem, ale přestože se její manželství roku 1926 rozpadlo, omezily se její city k Pétainovy do budoucna jen na přátelskou korespondenci.
Její kariéra ovšem zářně pokračovala a od roku 1915 se na příštích téměř třicet let stala jejím uměleckým domovem pařížská Opera. V roce 1921 se poprvé pustila do wagnerovských rolí, díky nimž později překročil její věhlas i hranice Francie. Začala se Sieglindou ve Valkýře, pokračovala Elsou v Lohengrinovi a následně Evou v Mistrech pěvcích, Brünnhildou v kompletním Prstenu Niebelungově a Kundry v Parsifalovi.
S téměř extatickým přijetím se ovšem v roce 1930 setkala v Paříži její první Isolda. Fyzická krása a silný, vyrovnaný hlas ji k této roli přímo předurčovaly. Roku 1938 zpívala v památném představení pod vedením Wilhelma Furtwänglera, o rok později v Londýně na pozvání Sira Thomase Beechama a konečně v červenci 1939 se stala vůbec první Francouzkou, která zpívala Isoldu v Bayreuthu (zde pod taktovkou Victora de Sabaty). Na party, kterou na zpěvaččinu počest pořádala rodina Wagnerova, se objevil i Adolf Hitler, jenž složil Germaine nečekaný hold: byla prý nejlepší Isoldou, jakou kdy slyšel...
Rok nato už si německý vůdce prohlížel Paříž jako její pokořitel, ale krásná Isolda si nepřipouštěla, že by to mělo mít na její kariéru jakýkoli vliv. Dál zpívala zejména v německých operách (Fidelio, Rosenkavalier) a Isoldu si zopakovala v Paříži v letech 1941–1942 mimo jiné pod taktovkou nadějného dirigenta Herberta von Karajana.
V roce 1944 však byla Francie osvobozena a nastal čas účtování. Germaine Lubin se záhy dočkala zatčení a uvěznění. Soud, před nímž se krátce nato objevila, ji vinil ze spolupráce s nacisty a úzkými styky s německými a kolaborantskými prominenty. Obvinění číslo jedna se týkalo jejího vystoupení na zmíněné Brekerově vernisáži a bylo označeno za obzvlášť odporný čin, jímž zpěvačka definitivně potvrdila svou pověst nacistické přisluhovačky. Zpěvačka se hájila překvapivým tvrzením, že s koncertem na vernisáži souhlasila jen proto, že jí za něj německé úřady přislíbily propuštění židovského sbormistra Maurice Francka z vězení. Jakékoliv další vazby na okupanty sopranistka rozhodně popírala, a nutno dodat, že její výpovědi potvrdila řada osob, jimž během okupace pomáhala. Rozsudek soudu z roku 1946 však zněl přesto tragicky: Lubin byla odsouzena k doživotnímu žaláři a propadnutí veškerého majetku státu. Přestože se od jejího věznění následně upustilo a zpěvačce bylo pouze nařízeno opustit Francii, zanechalo v ní chování jejích krajanů pocit hluboké křivdy.
Nucený exil v Itálii přerušila zpěvačka až v roce 1950, kdy se vrátila opět do Paříže. Díky obnoveným soudním řízením se domohla vrácení většiny zabaveného majetku, a co víc, začala opět zpívat na veřejnosti. Po několika úspěšných recitálech začala pomýšlet na návrat na operní pódia, když v roce 1953 zasáhla její život další rána: její syn Claude spáchal sebevraždu. Tehdy Germaine Lubin na jakoukoliv další kariéru zcela rezignovala a následující čtvrtstoletí působila už jen jako učitelka zpěvu.
„Utrpěla jsem obrovskou nespravedlnost“, posteskla si krátce před smrtí. „Mí vlastní krajané mě připravili nejméně o deset let kariéry. A proč? Protože jsem zpívala německy a znala se s německými umělci? Mým nepřátelům to, bohužel, dalo šanci uspokojit jejich závist... Pokud jsem se stýkala s Němci za okupace, bylo to vždy jen proto, abych tím pomáhala Francouzům, kteří byli v nebezpečí. V tu chvíli to byl jediný způsob, jakým jsem mohla sloužit své zemi. Nikdo neví, kolik vězňů jsem pomohla dostat na svobodu... Odměnou za to mi byly téměř tři roky ve vězení a zabavení zámku v Tours. Obtěžoval se mě ale někdo zeptat, proč jsem například nikdy nepřijala pozvání Winifred Wagner zpívat za války v Německu?“
Jedna z nejslavnějších wagnerovských pěvkyň první poloviny 20. století zemřela téměř v zapomnění v roce 1979. Dnes už po ní zbývá jen několik nahrávek, které navzdory svým technickým nedokonalostem dokládají, že zejména ve Wagnerových rolích byla Germaine Lubin skutečně obdivuhodnou interpretkou. „Nerada zpívám na jevišti role obětí,“ řekla kdysi v jednom rozhovoru na vrcholu své pěvecké dráhy. A osud jako by se rozhodl jí roli oběti dopřát alespoň v reálném životě, a to měrou vrchovatou...

Nahoru | Obsah