Hudební Rozhledy

Filharmonické vzpomínání - Česká filharmonie stále na cestách

Miroslav Vilímec | 09/21 |Studie, komentáře

Miroslav Vilímec, New York 2001 – větrné, ale ještě bezpečné chvíle na věži „dvojčete“ © foto archiv Miroslava Vilímce

Vážené čtenářky, vážení čtenáři! V minulém článku jsem odhadl čas, strávený v Japonsku během mého působení v České filharmonii, přibližně na dva roky. Japonsko ale nebylo pro orchestr jedinou destinací. Pokud bych z pracovních plánků sečetl čas, strávený na všech zájezdech, zjistil bych, že jsem kromě domácí existence žil vlastně paralelní život s houslemi a kufrem po celém světě.

Při této úvaze se mi vybavuje známé přísloví „všude dobře, doma nejlépe“. Kdo by přehnaně uznával pravdivost druhé části lidové moudrosti, asi by nikdy neměl dělat konkurz do České filharmonie. Necítil by se totiž „nejlépe“ po dobu mnoha let, kterou zájezdové plánky vyměřují. Já jsem se snažil vnímat hlavně první část přísloví, proto vzpomínám na téměř všechny zájezdy pozitivně. Samozřejmě byly rozdíly v atraktivnosti prostředí.
Časté zájezdy po Německu v 80. a 90. letech byly jistě obohacující po umělecké stránce. S šéfdirigentem Václavem Neumannem jsme zažili řadu vynikajících koncertů, ve Stuttgartu, Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu, Mnichově, a vytvořil bych takto celý místopis západoněmeckých měst. Také na druhé straně Německa, ve východní zóně, Česká filharmonie slavila spolu s velmi oblíbeným Václavem Neumannem velké úspěchy, ať již v Lipsku, Drážďanech, Berlíně... Zájezdy po Německu umožňovaly vzhledem k malé vzdálenosti mezi městy časté přesuny orchestru a vysokou frekvenci koncertů. Zde nebyl čas vnímat zájezd „turisticky“. Kulisy se navíc příliš nelišily od domovské Prahy, pokud neberu v potaz obchodní třídy se zbožím, za kterým se v Praze jezdilo pouze do Tuzexu v Šárce či do stejné prodejny poblíž metra Mládežnická (dnes Pankrác).
Zájezdy v Německu znamenaly každý den stejný program – hotelovou snídani, rychlé sbalení kufru a přejezd do dalšího města. Vzhledem k uvolňování hotelových pokojů až v odpoledních hodinách bylo běžné dlouhé čekání v recepcích s kufry, konečně pak ubytování, před odjezdem na zkoušku před koncertem chvíle odpočinku na hotelu, koncert, návrat do hotelu a přemýšlení, na kdy nastavit budík vzhledem k dalšímu rannímu přesunu. Pracovní činnost jak u běžícího pásu, někdo je prostě zaměstnán u pokladny ve velkoprodejně, někdo jezdí stále stejnou trasu tramvají jako řidič a někdo také produkuje umění.
Vybavuje se mi úsměvný moment z jednoho vydatného zájezdu po Švýcarsku a Rakousku, kdy jsme po mnoha koncertech končili v krásném Salcburku. Vzpomínám, jak jsme po zkoušce čekali na filharmonický autobus, který nás měl odvézt na krátký hotelový odpočinek před koncertem. Malebné náměstíčko brázdily zatím historické povozy se zapřaženými koňmi. Velký požitek z Mozartova města ale nesdílel vedle stojící kolega, houslista Stanislav Bodlák. Upřeně pozoroval na ulici čekající drožku, mezi turisty v Salcburku oblíbený dopravní prostředek a historickou atrakci. Otázal jsem se přítele Bodláka, o čem tak přemýšlí, a očekával jsem nějakou analýzu partie z našich dramatických šachových soubojů. „Tak medituji nad tím, zda má těžší život muzikant na zájezdu či tamhle ten kůň ve spřežení!“ – zněla odpověď. Načež se jeho obličej po jisté době rozjasnil. Po srovnání těžkých údělů kolega vyhodnotil, že oproti tažnému zvířeti má filharmonik přece jen o něco pohodlnější život.
V minulém článku jsem se svěřil, že mi k srdci moc nepřirostlo Japonsko. Již jsem napsal, že jsem tam byl dvacetkrát, pokaždé v Tokiu, Ósace a snad ve všech zdejších velkoměstech, v centrálním Japonsku, na jižním ostrově Kjúšú, zrovna tak v severním Japonsku. Tam, v Sapporu na ostrově Hokkaidó, mě mile překvapil nádherný sál s akustikou, která byla srovnatelná s naší zamilovanou Suntory Hall v Tokiu. Nemile ale překvapila nečekaná zima, na kterou byli v této oblasti připraveni jen zkušení členové orchestru. Japonsko je rozprostřeno po velké ploše vertikálně, z čehož pramení i teplotní rozdíly. Na jižním Kjúšú panuje horké léto a v tu dobu v Sapporu padá sníh. Při jednom ze zájezdů se však počasí sjednotilo. Přijeli jsme totiž v monzunovém období. Déšť a vlhko sužovaly celé Japonsko, bez deštníku nebylo možné vyjít z hotelu.

Zvláštní byl pro mě japonský zájezd v roce 2011. Během něho jsem totiž nezahrál ani notu, maximálně na hotelovém pokoji. Tehdy jsem se jako koncertní mistr střídal s kolegou Bohumilem Kotmelem, každý z nás měl hrát polovinu koncertů. Dramaturgie přisoudila kolegovi začátek turné, můj čas měl přijít až po jeho půlce. Večer před zájezdovou premiérou jsem na hotelu pustil televizi a bylo mi jasné, že moje účinkování skončilo dříve, než začalo. Byl to pro Japonsko i pro nás šokující zážitek. Ve Fukušimě došlo po přílivové vlně k výbuchu jaderné elektrárny a pohroma zničila i strop koncertního sálu v nedalekém městě od tragédie. Tam jsme měli shodou okolností příště hrát, zůstali jsme ale zakonzervováni v Tokiu. S obavami jsme hleděli na vyprazdňující se obchody s potravinovými zásoby. Koncerty byly zrušeny a řešil se jen způsob rychlého návratu. Tehdy jsem také poprvé viděl Japonsko zbavené své nalinkované přesnosti a řádu, najednou zde panoval chaos, který Japonci asi dlouho nezažili. Naše cesta zpět byla hodně složitá. Orchestr se musel rozdělit na více únikových družin, pro zbývající členy, mezi nimiž jsem byl i já, přiletěl vládní speciál. Letělo se přes Sibiř, s mezipřistáním v zasněženém prostoru. Po příletu na letiště v Mošnově bylo zjišťováno naše případné zamoření. Detektor zkoumal stopy po jaderné havárii i na mém oblečení a příští den jsem se na fotografii takto objevil na přední straně Blesku. Potencionálně zamoření filharmonici se stali tehdy dostatečným tahákem pro bulvární noviny.
V Japonsku je mnoho krásných míst, některé působí i jako ikonický symbol, např. sopka Fudži. Na její zteč vyráželi sportovně zdatní filharmonici, řada z nich náročné stoupání úspěšně zvládla. Já jsem v té době vždy dával přednost hotelovému pokoji. Fascinace Japonskem by předpokládala i dobrou znalost historie a kultury této země, na to jsem byl asi málo trpělivý. Samurajské filmy, kterých bylo v televize na všech stanicích přehršle, mě tedy nechávaly naprosto chladným, stejně tak výkony tělnatých zápasníků sumo.
V Japonsku jsme kromě Eliahu Inbala byli se všemi svým šéfdirigenty, s Václavem Neumannem, Jiřím Bělohlávkem, Gerdem Albrechtem, s Vladimírem Ashkenazym dokonce čtyřikrát. Několikrát s námi procestoval Japonsko také Zdeněk Mácal. Po odchodu Gerda Albrechta vedl dva zájezdy Vladimír Válek, v 80. letech doplňoval Václava Neumanna Libor Pešek, pravidelně nás zde dirigoval i domácí Ken-Ichiro Kobayashi. Ze zahraničních dirigentů s námi zde spolupracovali také Charles Dutoit, Herbert Blomstedt, Yakov Kreizberg, Jean Fournet. V nedávné době stihl před svým odchodem ještě dva zájezdy Jiří Bělohlávek. Předposlední turné jsme absolvovali s Petrem Altrichterem a poslední se současným šéfdirigentem Semjonem Byčkovem.
Nyní přerušila pandemie většinu zahraničních cest, plánovaný zájezd do Japonska v minulém roce odpadl a možná se již do Japonska nepodívám. Říkám si ale, že to stačilo – dvacetkrát a dost!
Více jsem se vždy těšil do USA. Přitahovala mě samozřejmě především „Mekka“ všech hudebníků, slavná Carnegie Hall v New Yorku. V podstatě malá budova na 57 Street blízko rozložitého Central Parku je ze všech stran sevřena mrakodrapy. Snadno bychom ji přehlédli, její nenápadnost kontrastuje s tím, jakou bohatou historii a slavné okamžiky hudebních dějin ve své atmosféře skrývá. Hráli jsme zde hned při mém prvním americkém zájezdu s Václavem Neumannem, pravidelně i při dalších turné. Dvakrát jsem též zdolal, samozřejmě výtahem, desítky pater k nejvyššímu ochozu jedné ze slavných dvojčat World Trade Center, podruhé dokonce těsně před jejich tragickým koncem v roce 2001. Poblíž New Yorku jsem navštívil zápas hokejové NHL, kdy proti domácímu New York Islanders nastoupil za tým Colorada i náš hvězdný Milan Hejduk.
Ameriku jsem však neztotožňoval jen s New Yorkem. Svůj vlastní kolorit má San Francisco a vlastně celá Kalifornie, na jihu již silně křížená s mexickými vlivy. Letní náladu dávala slunná Florida, kouzelná byla městečka na východním pobřeží, která nezapřela starý anglikánský ráz, např. Baltimore. Umělecký zápor jednoho amerického zájezdu, spočívající v absenci koncertů ve význačných centrech, se obrátila ve výhodu při projíždění americkým vnitrozemím. Arizonské pláně s typickými skalními útvary byly jako vystřižené ze slavných westernů. Nemohu zapomenout také na hukot, který jsme slyšeli již zdaleka, když jsme se blížili k Niagarským vodopádům.
Sice jen dvakrát, ale velmi rád jsem byl s Českou filharmonií v Austrálii. Na první pohled zaujala čistota a spořádanost této země, nevšední fauna včetně tradičních klokanů a koal, zrovna tak i celková pohoda, která z našich protinožců vyzařovala. Samozřejmě jsem neopomněl navštívit historický olympijský stadion v Melbourne. Jako rekreační tenista a celoživotní náruživý fanoušek našich hvězd, postupně Jana Kodeše, Martiny Navrátilové a nyní Petry Kvitové, jsem zde dlouho obcházel a fotil areál tenisových kurtů Roda Lavera, kde se hraje jeden z nejvýznamnějších turnajů. Jsem také rád, že jsem mohl prolézt úzkými chodbami Cheopsovy pyramidy v Egyptě, spatřit malajské Kuala Lumpur či tchajwanské Taipei z nejvyšších věží měst, a tak bych mohl pokračovat.
Na zájezdy jsme ale jezdili především kvůli hudbě. Filharmonie většinou vyvážela svoje osvědčené „zboží“, skoro všude jsme hráli Dvořákovy symfonie, především Novosvětskou. Zájezdy byly také často okořeněny spoluprací s vynikajícími sólisty. Řadu z nich jsme uvítali i v Praze. Mezinárodní festivaly se svým skvělým finančním zajištěním však mohly zvát hvězdy hudebního světa zcela pravidelně. Významným interpretačním i dirigentským osobnostem, které jsem s filharmonií zažil jak v Praze, tak na zájezdech, bude patřit moje příští vzpomínání.

Nahoru | Obsah