Hudební Rozhledy

Igor Levit: občan, Evropan, klavírista

Alena Sojková | 10/21 |Rozhovory

Igor Levit © foto archiv Sonny Classical – Felix Broede

Jeden z nejpozoruhodnějších světových klavíristů Igor Levit poutá pozornost nejen svými projekty na hudebním poli, ale i svými občanskými postoji. Na Mezinárodním hudebním festivalu Rudolfa Firkušného vystoupí 2. 11., kdy zahraje poslední tři Beethovenovy sonáty.

Letos v dubnu vyšla Levitova biografie Hauskonzert, kterou napsal společně s německým publicistou a editorem týdeníku Die Zeit, Florianem Zinneckerem. Zinnecker doprovázel klavíristu po celý rok na jeho koncertech, zkouškách, nahrávkách i televizních vystoupeních. Čtyřiatřicetiletý pianista nezajímá německá média pouze jako vynikající interpret, ale i jako nepřeslechnutelný kritik porušování lidských práv. Často se objevuje nejen v německých talk show, ale velkou sledovanost a respekt má i jeho twitterový účet. Nakrátko ostříhaný mladý muž s ostrými rysy a tmavými vousy nosí rád tričko s nápisem „Love Music Hate Racism“.
„Chci víc než být jen klavírním virtuosem“ cituje Levita Deutsche Welle. To vysvětluje, proč klavírista navštěvuje uprchlické tábory a zajímá se o každodenní dění v politice. Ostatně, za své aktivní postoje byl oceněn německým řádem Order Merit.

Ke klavíru ve třech letech

Biografie Hauskonzert chrlí jména dirigentů, pedagogů, agentů, hudebních kritiků, zvukových mistrů i koncertních síní a festivalů. Chvílemi je lehce ironická, pak zase dává najevo emocionální zaujetí. To když Igor Levit líčí, jak jeho matka Elena Levitová se v roce 1987 procházela ruským městem Gorkij (v roce 1990 opět přejmenovaným na Nižnij Novgorod) a snila o tom, jak její syn, který se právě chystal na svět, bude na zdejším pódiu hrát Rachmaninova. Byla vedoucí klavírního oddělení hudební školy, a když byly jejímu synovi tři roky, začala ho učit na klavír.
O šest měsíců později Elena požádala vlastní učitelku, proslulou Bertu Marantz, aby si jejího tříapůlletého synka poslechla. Igor hrál Bachovy invence a jeho matka byla pokárána, protože měl špatný prstoklad! Nicméně v tomto roce poprvé vystoupil veřejně – s Beethovenovou Ecossaise in G. Nedlouho po desátých narozeninách hrál Griegův Klavírní koncert a další skladby virtuózního charakteru.
V roce 1995 se židovská rodina přestěhovala z Ruska do Německa. Usadili se v Hannoveru. Otec Simon je stavební inženýr, matka Elena klavíristka a učitelka. Následující roky byly krušné, ale rodině se podařilo integrovat do německé společnosti. V roce 2005 Igor Levit získal 2. cenu na Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu a v Hannoveru dokončoval studia na Hochschule für Musik und Theater.
Na jeho lidský vývoj mělo vliv i jedno setkání. Bylo mu málo přes dvacet, když mu po jednom z koncertů jakýsi německý právník středního věku řekl: „Nikdy nesmíte zapomenout na to, že ačkoliv jste vyrostl v Německu a žijete v Německu, patříte ke skupině obyvatel, kteří tu nemají co dělat.“ Levit tím byl šokován, o to více, že si uvědomil, že se na něj někteří lidé dívají jako na vetřelce.

Hip hop a Monk vedli

Poměrně pomalý koncertní start byl pro Levita prospěšný. Mohl se věnovat budování repertoáru, aniž by čelil nadměrným očekáváním. A pomohlo mu to vyrovnat se i s nesnadným údělem zázračných dětí. V mnoha ohledech to byl normální student, který po vzoru svých německých spolužáků propadl americkému hip hopu. „Bloumal jsem s walkmanem na uších a znal jsem každou písničku Eminema,“ svěřil se vloni Alexi Rossovi v New Yorkeru. Poté propadl muzice Theloniouse Monka. „Je to absurdní, ale měl na mě obrovský vliv ve způsobu, jak hrát na klavír. Zvuk obnažený až na kost. To je pro mě Beethoven.“
Jedním z Levitových učitelů na hannoverské Hochschule byl Fin Matti Raekallio, který na něj vzpomíná: „Takzvané hodiny klavíru nebyly interpretačními lekcemi, protože Igor nepotřeboval nic učit. Místo toho jsme hodně mluvili – o hudbě, o životě, zkrátka o všem. Asi nikdy jsem se nesetkal s takovou přirozenou zvědavostí jako u Igora,“ vzpomíná finský pedagog. Je tu však další autorita – i pražským posluchačům známý kanadský klavírista Marc-André Hamelin. „Když jsem studoval, byl Marc mým hrdinou. Cokoliv natočil, musel jsem se hned naučit. Nyní jsme dobří přátelé a někdy i společně hrajeme,“ připomíná Igor Levit.

Streamy v době covidu

Jak došlo k jeho populárním streamům v době covidu? Vloni 10. 3. hrál v Labské filharmonii v Hamburku Beethovenův 3. a 5. klavírní koncert. Nedávno předtím vyšla jeho nahrávka kompletních Beethovenových sonát a chystal se na beethovenovské turné po evropských městech. (Jeho beethovenovský recitál jsme měli slyšet i na loňském zrušeném Firkušného festivalu.) Druhý den – 11. 3. – bylo všechno jinak. Kancléřka Angela Merkelová varovala před šířící se pandemií a kulturní programy byly zrušeny. „Byl to pro mě šok,“ řekl Igor Levit Alexi Rossovi. „Ale hned následujícího dne mě napadlo, co kdybych svá domácí vystoupení streamoval? Tak jsem na Twitteru oznámil: ,Jsem tu a budu pro vás hrát z domova.‘ Ale v ten okamžik jsem si uvědomil, že nemám žádnou kameru ani nevím, jestli Twitter unese třicetiminutový záznam. Propadl jsem panice. Byla to katastrofa. A tak jsem vyběhl do posledního obchodu s elektronikou, který byl ještě otevřený, a nakoupil tam zařízení za 24 eur.“
Klavíristé Levitovy generace – Lang Lang, Yuja Wang – jsou středem všeobecného zájmu, ale žádný z nich není srovnatelnou figurou v oblasti politiky ani kultury. V německy mluvících zemích znají Igora Levita nejen fanoušci klasické hudby, ale i ti, kteří sdílejí jeho levicové názory. Objevuje se ve sledovaných pořadech německé televize, účastní se politických panelových diskusí i výročních setkání Strany zelených. Jeho streamované koncerty přitáhly pozornost i na nejvyšších místech. Po dvaadvaceti streamech byl pozván do zámku Bellevue, sídla německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, aby další z domácích koncertů odehrál tam. Ze strany německé hlavy státu to bylo velkorysé gesto, jímž chtěl vyjádřit podporu všem umělcům, kteří se vinou pandemických opatření ocitli v krizi.
Čtvrtého května loňského roku odehrál Igor Levit dvaapadesátý streamovaný koncert. „Potřeboval jsem si odpočinout, nabrat síly. Během čtyř týdnů jsem nepřečetl jedinou knížku,“ postěžoval si Alexi Rossovi. Někteří žurnalisté jeho domácí koncert nadneseně přirovnávali ke „žhoucímu krbu národa“. „Proboha! Chtěl jsem jen něco sdílet, něco dělat, místo abych seděl doma a hroutil se,“ vysvětluje Levit. „A možná poprvé skutečně chápu, co hudba znamená – cosi, co vás udržuje při životě.“

Jít si za svými představami

Někdy bývají koncertní pianisté považováni za osamělé duše, uzavřené v palácích zvuků vyluzovaných z klaviatury. Na Igora Levita tato charakteristika nesedí. Má přátele na sociálních sítích, denně odešle nespočet mailů, textů a tweetů. Jak píše Alex Ross, je kulturním všežravcem, který má po ruce tu citát ze Simpsonů, tu z Franze Kafky. Chodí oblečený v tričku a v mikině a stěží byste ho na berlínské ulici rozeznali od jiných mladíků. Přes všechny Levitovy mimohudební aktivity však nelze přehlédnout, že se v mysli stále zaobírá hudbou. A nezáleží na tom, zda je napsána pro klavír. Během zkoušky mu třeba Beethovenovo Les Adieux připomene téma ze Soumraku bohů, a hned začne z hlavy přehrávat Wagnerovu operu. Ale zrovna tak se pustí do Henryho Manciniho, Niny Simone nebo Freda Hersche.
Šestnáctiletý Levit kdysi zaslechl Hamelinovu nahrávku The People United Will Never Be Defeated, kterou v roce 1975 zkomponoval americký skladatel Frederic Rzewski. Mladého klavíristu tak zasáhla, že autorovi napsal a požádal ho, aby další skladbu napsal pro něj. „Proč ne,“ odpověděl Rzewski. „Napíšu cokoli, ale za peníze.“ Jistý soubor nové hudby Levitovi pomohl, a tak skutečně obdržel Rzewského 2. knihu Nanosonát.
První nahrávka Beethovenových sonát vznikla poté, kdy na sebe klavírista upoutal pozornost jako člen programu mladých umělců BBC. V Sony Classical mu nabídli, aby natočil Měsíční svit, Appassionatu nebo Valdštejnskou sonátu, ale Levit prosazoval dvojdeskový komplet posledních pěti vrcholných sonát. V Sony kroutili hlavami, Matti Raekallio ho však podpořil a nahrávka vznikla. V letech 2017–2019 na projekt z roku 2013 Levit navázal a natočil komplet všech Beethovenových sonát.
Již jako beethovenovská autorita nahrál v roce 2014 Bachovy Partity, v následujícím roce Goldbergovské variace, Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík a Rzewského The People United. Dalším pozoruhodným počinem bylo album Life z roku 2018, jež připomíná německého umělce Hannese Mateho Mahlera, který zemřel na kole při silniční nehodě. Smrt blízkého přítele pro Levita znamenala nejen šok, ale i příležitost pochopit, kdo je on sám. Velkou pozornost mu vynesla i jeho kompletní nahrávka Beethovenových sonát z roku 2019. Na jaře roku 2020 natočil album Encounter se skladbami Bacha a Beethovena v úpravách Busoniho a Regera a se skladbou Mortona Feldmana Palais de Mari. Nedávno vyšlo jeho poslední album 24 preludií a fug Dmitrije Šostakoviče a se skladbou Ronalda Stevensona Passacaglia on DSCH.

Kdo je Igor Levit?

Nejen umělec a skvělý klavírista, který se zajímá o vše, co se děje kolem něj, ale i člověk, kterého nenechává chladným, co se děje ve společnosti. Jeho kritický tweet na adresu členů Alternativy pro Německo během uprchlické krize v roce 2015 způsobil, že po letech, kdy byl v jedné diskusi připomenut, mu začaly chodit nenávistné hanlivé zprávy. „Nechci se přeceňovat, druzí lidé jsou podobným atakům také vystaveni. Přinutilo mě to však uvažovat, kým bych chtěl být. Jsem hudebník, ale také jsem, kdo jsem. Nebudu víc křičet, ale mé činy budou stále hlubší a hlubší. Žijeme v zajímavé době,“ reagoval Levit, který odmítá postoj „Mlč a hrej!“. Když Dieter Borchmeyer publikoval před čtyřmi lety knihu s názvem Kdo je Němec, Igor Levit se charakterizoval slovy: „Občan. Evropan. Klavírista.“
Je nositelem mnoha cen: vloni se stal Recording Artist of the Year, v roce 2018 získal Gilmore Artist Awards, které je udělováno jednou za čtyři roky výjimečným klavíristům. V listopadu roku 2020 byl nominován na cenu Grammy. Vystupuje s nejlepšími orchestry – od Berlínských filharmoniků přes Clevelandské symfoniky a Gewandhausorchester po Concertgebouworkest či Vídeňské filharmoniky. V roce 2023 se stane rezidenčním umělcem festivalu v Lucernu. V listopadu bude mít pražské publikum příležitost se s tímto umělcem poprvé osobně setkat.

Nahoru | Obsah