Hudební Rozhledy

Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora 2021

Julius Hůlek | 10/21 |Festivaly, koncerty

Konstantin Lifschitz, stálá hvězda festivalu © foto archiv Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora – Alan Pajer

Letošní XIV. ročník Mezinárodního festivalu komorní hudby Kutná Hora svým časovým umístěním zopakoval nutnou změnu, jež postihla ročník předchozí, a vlivem dosud ještě vševládnoucích okolností pandemických musel být přemístěn z konce jara na konec léta, konkrétně na závěr srpna (21.–29. 8.). Ovšem to nebylo na újmu kvality celé události, spíše naopak. Kumulované problémy, které si hudební umělci musí vinou už rok a půl trvajících a hlavně doslova existenčně neblahých omezení prožívat, nyní paradoxně přispěly ke koncentrované festivalové události zahrnující úctyhodných 16 samostatných koncertů během jediného týdne! Nejeden z nich by si svým významem, obsahovou i interpretační hodnotou zasloužil důkladnou analýzu a samostatnou recenzi.

Sobotní preludium s Jiřím Bártou

Beze zbytku to platí pro obvyklé sobotní festivalové preludium (21. 8.), které svůj příznačný „preludijní“ patos, v minulých letech obvykle vyjádřený názvem, tentokrát přeneslo do vlastního obsahu celého pozdně večerního koncertu. Mystický a samotnou událostí přímo magický prostor suterénní kaple Božího těla se rozezněl jediným nástrojem – violoncellem. Zakladatel a umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta přišel se skutečně originálním nápadem: zkombinoval a navzájem v jednolitý proud hudby propojil všechna Preludia z Šesti suit pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha (BWV 1007–1012) s výběrem z 24 preludií pro sólové violoncello, op. 100 Mieczyslawa Weinberga.
Cyklus M. Weinberga (1919–1996) nám v podstatě představil dílo neznámého skladatele polského původu, většinu života žijícího a působícího v Rusku, je dílem navýsost radikálně avantgardním a zůstává jím i v kontextu našeho století. Bylo nesmírně poutavé více jak hodinu sledovat dialog mezi hudebními promluvami historicky od sebe vzdálenými více jak dvě století. Dobře víme, že J. Bárta hraje svého Bacha pokaždé poněkud jinak, a právě tato flexibilita nejenže umožnila posluchačskou syntézu, ale zároveň vzájemně ozvláštnila kompoziční a také interpretační přístup k uchopení pojmu preludia pro daný sólový nástroj vůbec. Bach tu působil dojmem jakéhosi komentáře nad věcí, zatímco progresivní Weinberg se většinou dral nemilosrdně do popředí, aby někdy až šokoval originalitou, technickými nároky a hlavně obsahem plným rafinovaných postupů, četných tematických citátů a všudypřítomného patosu a napětí.

Lifschitzův Beethoven

Máme-li pokračovat ve výčtu toho, co činí letošní ročník vskutku jedinečným a neopakovatelným, pak je třeba zdůraznit naprosto bezprecedentní význam souborného provedení všech dvaatřiceti Sonát pro sólový klavír Ludwiga van Beethovena v řadě osmi podvečerních koncertů, výrazně defilujících v průběhu celého festivalového týdne, a tím i významně spoluurčujících jeho celkový ráz. Kromě jiného tím byl splacen jistý dluh loňskému beethovenovskému roku.
Jediným (!) protagonistou tu byl zahraniční interpret, jedna z dlouholetých, stálých hvězd pojednávaného festivalu, Konstantin Lifschitz, pianista žijící a působící ve Švýcarsku. Sled postupně uváděných Beethovenových klavírních sonát v zásadě respektoval chronologii jejich vzniku a každodenně rozezníval prostor barokního kostela sv. Jana Nepomuckého. Jen v případě jednoho koncertu posloužil interiér gotického chrámu sv. Barbory. Ke spravedlivému, adekvátnímu posouzení celé události by byla sebedůkladnější odborně i oborově fundovaná samostatná recenze naprostým minimem, aby postihla vše, čím jsme byli každý den obdarováváni. Považme jen, že kompletní řadu Beethovenových klavírních sonát, tedy plných minimálně šestnáct hodin znějící hudby, provedl Lifschitz zpaměti!
Úhrnem lze konstatovat, že Lifschitz svým interpretačním stylem bytostně konvenuje Beethovenovu celkovému heroickému až titánskému založení, s interpretačním vyústěním do velkoryse pojaté, pravdivé monumentality. Výrazová rovina akcentovala právě tuto linii, avšak spolu s interpretem jsme prožívali i náladově bolestně rozervané polohy Beethovenových žánrově osobitých a dobové normě vlastně už od tvůrčích počátků značně se vymykajících sonátových útvarů. Neutuchající interpretova energie se pojila s neomylně jistou technikou, vyrovnaným úhozem, plným, avšak vnitřně rozmanitě strukturovaným a také čitelným zvukovým spektrem. Nadšené publikum Lifschitz opakovaně dokázal přivést až k vytržení a to mu pokaždé oplácelo potleskem vestoje.

Baroko jde do Kutné Hory

Do třetice se ještě zastavíme u právě pro letošek charakteristické adorace baroka, konkrétně koncertu s přiléhavým anglickým názvem „Barocco goes to Kutná Hora“ (24. 8.). Ne že by barokní hudba na festivalu v minulosti nebyla přítomna, avšak letos tomu byl poprvé věnován tematicky speciální, i po interpretační stránce specificky zaměřený večer, a to především díky interpretům specializovaným na stylově věrohodnou interpretaci hudby historicky vzdálenějších období. V popředí takto stanuly flétnistka Jana Semerádová, umělecká vedoucí pražského souboru Collegium Marianum, a houslistka Magdalena Malá spolu s Markem Kubátem, jenž hrou na theorbu spolu jistil doprovodné kontinuo.
První polovinu programu, věnovaného autorům vesměs italským, vyplnil triptych koncertantních a sonátových děl Antonia Vivaldiho (RV 106, 51, 41), jenž poukázal na svého tvůrce poněkud z jiné, žánrově i repertoárově méně známé a stylovou interpretací navíc vybroušené stránky. Posluchačsky objevné bylo – před závěrečnou Triosonatou G dur Giuseppa Tartiniho – uvedení dvojice Sonát autorů širšímu publiku málo známých, popřípadě vůbec neznámých, Giovanniho Benedetta Piattiho a Francouze Niccola Dôthela. Večer, situovaný do akusticky pro tento účel optimálně disponovaného interiéru kaple Božího těla, názorně poukázal na specifické zásady i praktické dovednosti, jaké vyžaduje věrohodná interpretace staré hudby, včetně svébytného interpretačního myšlení a představivosti. Prezentovaná díla až intimně komorního baroka, exponovaná hlavně melodicky, vynikla dynamicky i výrazově vyklenutými a namnoze virtuózně „naplněnými“ frázemi tvarovaným Janou Semerádovou. Díky dynamice, výrazem i smyky akcentovanému podílu Magdaleny Malé pak celek zvukového obrazu skutečně a přesvědčivě „dýchal“. Připomeňme ještě stylově kvalifikovaný podíl Jiřího Bárty a jeho barokního violoncella včetně odlišného držení nástroje, dobového smyčce a vůbec způsobu hry. Spolu se svým nadějným synem Josefem Bártou si mj. zahrál ve Vivaldiho Sonátě pro dvě violoncella a theorbu (R 41).

Koncert na památku Corinne Chapelle

Pro úplnost dodejme, že dramaturgický pře-tlak daný nezvykle vysokým počtem koncertů se – kromě jiného – poněkud kuriózně projevil jednak dvojicí koncertů zahajovacích a jednak dvojicí koncertů závěrečných, přičemž prvním zahajovacím a druhým závěrečným byl rámován už zmíněný osmidílný blok Lifschitzova Beethovena. Apriorně atraktivní přítomnost Pavla Šporcla na druhém zahajovacím koncertu (22. 8.) ve výsledku bohužel nesplnila očekávání – tenký tón pověstných modrých houslí se v prostoru chrámu sv. Barbory místy zcela vytrácel zejména v Sonátě pro klavír a housle č. 1 G dur, op. 78 Johannesa Brahmse s Igorem Ardaševem. V případě Koncertu pro housle, klavír a smyčcový kvartet D dur, op. 21 Ernesta Chaussona s Heroldovým kvartetem vzájemný poměr zvukových proporcí dopadl lépe.
Bylo by ovšem nespravedlivé nezmínit další, v mnohém pozoruhodné a nezaměnitelné koncerty. Hned po zahájení to byl chopinovský večer (23. 8.) s excelujícím klavíristou I. Ardaševem a J. Bártou v Sonátě pro violoncello a klavír g moll, op. 65 Fryderyka Chopina a Heroldovým kvartetem v Koncertu pro klavír č. 2 f moll téhož autora. Významného zastoupení autorského jakož i účasti vynikajících interpretů (už pro to by si zasloužil podrobnějšího zhodnocení) se uprostřed festivalového týdne dostalo koncertu nazvanému „Agnus Dei“ (26. 8.), věnovaného památce Corinne Chapelle (1976–2021), vynikající francouzsko-americké houslistce, náležející rovněž ke kmenovým zahraničním hostům festivalu. Na jaře tohoto roku podlehla zákeřné nemoci.

Skvělý hobojista Vilém Veverka

Letos adorované baroko na sebe v programu významně upozornilo ještě jednou, a to koncertem nazvaný „Cantata“ (27. 8.), kreativně kombinujícím umělecký přednes (Vilma Cibulková, Jiří Lábus, Vilém Udatný) dosud nepublikované epické básně „Kantáta – tanec šílených“ Arnošta Lustiga s kantátou „Ich habe genug“ J. S. Bacha (BWV 82) s komorně citlivým, vynikajícím výkonem basisty Jaromíra Noska za doprovodu pardubického souboru Barocco sempre giovane. Deklamační projev herců v kapli Božího těla, až na V. Udatného, akusticky nedopadl, jak by měl.
Zato v Bachově kantátě exceloval i stylovým respektem znamenitý hobojista Vilém Veverka. Požitek z jeho technicky i výrazově perfektní a invenční hry se ostatně nabízel vícekrát – už v rámci zmíněného vzpomínkového večera předchozího dne ve skladbě Priápeia pro sólový hoboj Jana Klusáka a v Sonatině pro hoboj a klavír, op. 24 Miloslava Kabeláče s rovnocenně se podílející klavíristkou Terezií Fialovou. Také ona se tu výrazně projevila častěji, a to jak sólově, tak především v komorní spolupráci. Vrcholný výkon V. Veverka podal v náročném partu Mozartova Hobojového kvartetu, KV 370, na úvod prvního závěrečného koncertu (28. 8.).

Haydn a Beethoven na závěr

Už několik posledních let bývá zvykem, že festival končí detašovaným nedělním odpoledním koncertem v Bohdanči u Kutné Hory v místním kostele Zvěstování Panny Marie. (Lokalita je však kromě automobilu běžnou dopravou prakticky nedostupná.) Koncertem, tematicky vymezeným názvem „Papa Haydn“ (29. 8.) a věnovaným komornímu a koncertantnímu odkazu Josepha Haydna, jsme se s protagonistkou odpoledne, flétnistkou Janou Semerádovou, a spoluúčinkujícími – houslistkou Helenou Jiříkovskou, violistou Jiřím Kubátem a všudypřítomným violoncellistou Jiřím Bártou – historicky sice dostali ještě před Beethovena, nicméně večerní koncert v kostele sv. Jana Nepomuckého potvrdil, že ikonou letošní Kutné Hory je v neodmyslitelné symbióze s Konstantinem Lifschitzem právě on.

Nahoru | Obsah