Hudební Rozhledy

Don Giovanni v Ostravě

Josef Herman | 02/19 |

Maria Guleghina v roli Lady Macbeth

Nemám rád výročí. Některá by se ale světit měla. Třeba 220 let od premiéry „opery oper“, Mozartova Dona Giovanniho. Připadlo na pondělí 29. 10., kdy Stavovské divadlo, kam ta přeslavná událost spadá, vůbec nehrálo! V opeře Národního divadla moravskoslezského však jubileum oslavili okázale nastudováním veleopery v novém překladu písničkáře Jarka Nohavici. A bylo jim jedno, že zcela výjimečně posunuli premiéru na pondělí.
Nohavica splnil druhou položku trojí objednávky ostravské opery: za překlad Così fan tutte obdržel loňskou Cenu Sazky a Divadelních novin, na Figarovu svatbu se chystá. Jeho přebásnění da Ponteho libreta doložilo, jak výrazně obohatí operní inscenaci přesně volená slova, která oscilují mezi dvěstědvacet let starým (mladým?) dílem a naší dobou, a precizně odpovídají zpěvnímu temporytmu hudby. Zkrátka, když nejde jen o základní informaci z titulkovacího zařízení, ale o „vůni“ konkrétního textu!

Leporello na samém počátku opery hlídkuje před Komturovým domem, kde Giovanni dobývá Donnu Annu, a stýská si na službu sledem krátkých tónů – budiž dokladem, jak Nohavica dodržuje temporytmus a ctí základní reálie: „Je to hrozné sluhou být / Ve dne v noci tak se dřít / Chleba jíst a vodu pít / Pár dukátů za to mít.“ Jenže bylo dobré tu postavu trochu posunout k dnešní době a dát jí něco ze současného slovníku: „Já bych taky chtěl být pánem / Býti pánem to je džob“. A dále si ztěžuje: „Pán se muchlá v domě s ženskou / A já dělat mám mu garde / Řek´ mi hlídej bodyguarde / Můj bodyguarde.“
V téže scéně se Komtur, který přišel na pomoc dceři, na Giovanniho oboří: „Marně zkoušíš lumpe pláchnout / Najdu si tě to si piš“, zatímco Giovanni Donnu Annu hrubě odhání: „Nehulákej hloupá ženská / Kdo jsem nikdy nezjistíš“. Zase jazykové aktualizace, které nemají jen pobavit, ale upřesnit, kdože ty postavy vlastně jsou! Part Dona Ottavia, šlechtického nekňuby už v Mozartově hudbě, Nohavica přeložil archaickými operáckými tirádami, například když tiší Donnu Annu nad mrtvolou Komtura: „Nelkej a slyš co říkám / Své slzy šátkem setři / Vždyť já jsem tu tvá láska / A dál chci být jen tvůj“. Všimněte si, zpívá především o sobě! Donna Anna je na tom podobně, ale Giovannim podvedená Donna Elvíra je „lidovější“ a Nohavica ji tudíž vybavil zčásti archaickým a zčásti současným slovníkem: „Může mi z vás někdo říci / Ten gauner kam se skryl? / On bolest nekončící / V mém srdci způsobil.“ Giovanniho její péče hodně otravuje, proto jí při večeři odsekne: „Rád bych to dojed´ / Rád bych to dopil / Jestli chceš taky / Židli tu máš.“ Když odvádí Massetovi jeho nevěstu Zerlinu, ten jí spílá jako sedlák: „Zmije jedna šelmo krotká / Že já vůl tě vůbec potkal.“ Z Zerliny se dělala trpná oběť zhýralého Giovanniho, v Nohavicově překladu o jejím ženském instinktu není pochyb: „Jak ráda s tebou šla bych / Však cítím divný strach / Je údělem všech slabých / Mít srdce na vážkách.“ Inu lepší šlechtic než sedlák, jen kdyby věděla, jestli to vyjde! Když se později kajícně vrací k rozzlobenému Massetovi, vemlouvá se mu svůdnou melodií: „Naplácej mi můj miláčku / Dej mi páskem po zadečku / Potrestej svou Zerlinečku / Ona ví že zaslouží.“ A když ho ještě později vlastními vnadami léčí z ran, Nohavica vystupňoval lehkou erotiku do poeticky dvojsmyslné strofy: „Holoubek chtěl by ven / Těsná je klec / Zvedni se lásko / A jdem na věc.“
Nohavica do textu ke gaudiu poučených diváků zapojil i jméno dirigenta, s nímž je rozehraná scéna hostiny. Leporella zase nechal přiznat divadelní realitu: „Cos mi sedlo na průdušky / To ten divadelní prach / Je tu všude v kulisách“. Když pak Komtur účtuje s Giovannim, zaleze bázlivý Leporello pod stůl a drmolí: „Mámo maminko milá má mámo / Zachraň malého Leporellka.“ Giovanni však ani při pádu do pekla neuhne: „Já v poslední svou vteřinu / Chci dívčinu ach dívčinu / Je tu ... Ke mně se shýbá / Ách mě líbá... / Satanáš / Ááá...“. To všechno přesně odpovídá Mozartovu propojení tragiky, grotesky a komiky, ale také relativitě prostopášnosti, která je trestána – takový je přece život!
Nohavica pečlivě buduje text s vícero ohledy: charakterizuje postavy, jejich sociální postavení, mentální úroveň, rozpoložení, ctí jistou archaičnost hudby, a tudíž šetří (na rozdíl od Così fan tutte) současnými slovy, vulgarismy, natož ostravačtinou, snaží se co nejúsporněji postihnout situaci. A samozřejmě odvádí perfektní textařskou práci ve vztahu slova k hudbě. Takřka se ostýchám dodat samozřejmé, že ho k tomu mimo jiné kvalifikovala právě jeho písničkářská praxe. A nemylme se, o opeře toho ví hodně!

Po roce 1989 bych k němu přiřadil jediného podobně uvažujícího překladatele, a to, bohužel, předčasně zesnulého Jana Panenku – vzpomeňme na jeho překlad Gassmannovy opery Kritická noc, v níž Pandolfo ohrožuje nápadníky své dcery pistolí a oni se brání slovy: „My chceme po vás důkaz, že máte zbrojní průkaz!“. Šrapnel hozený mezi diváky. Případně na árii složenou z názvů všemožných jídel! Tehdy se to hodně diskutovalo, jenže není autentičtější evokovat současnými prostředky ducha opery buffy, než manipulovat s její mrtvolou? Jak Panenka, tak Nohavica operní překlad odlehčili a aktualizovali právě současnou jazykovou úrovní, tím, že nelpěli na původním, často dnes sotva použitelném tvaru.

Což ovšem zrovna není případ Dona Giovanniho. Mimo jiné pro zcela výjimečné postavení se u nás tato opera překládala opakovaně a v zásadě kvalitně! Byť se poprvé hrála v původní „vlašské“ verzi, které se v německo-české Praze také běžně nerozumělo. Je příznačné, že hned dva překlady jsou z roku 1825 (J. N. Štěpánek, S. K. Macháček), to se nesměle rozbíhal český obrozenský operní život. Poslední před Nohavicou, a stále hraný, protože vynikající, je překlad Rudolfa Vonáska (1950), kterého bych, a ještě Evu Bezděkovou, zařadil do uvedeného špičkového překladatelského kvarteta. Nicméně stejně jako k Shakespearovi i k da Pontemu je třeba stále se vracet, neboť nejlepší překlady podléhají dobovým zvyklostem, a proto stárnou. I Nohavicův překlad to čeká.

Ostravská inscenace je však výtečná i jinak. Osobně cítím Mozartovu hudbu dynamičtější, s většími tempovými rozdíly, nežli dirigent Paolo Gatto, který však partituru nastudoval precizně spolu se sbormistrem Jurijem Galatěnkem. Překvapivá je dvojí až trojí (!) alternace vzhledem k dnešní snaze o jedinečnou podobu inscenace. Ostravští se tak mohou dočkat v titulní roli i Daniela Hůlky, zatím ji však opanoval neméně vysoký Martin Gurbaľ mocným basem, kterého režisér Michael Tarant poprvé skutečně rozehrál. Jako vždycky Tarant staví inscenaci z hereckých postav, jejich vztahů a situací, Mozartova hudba, a možná i Nohavicův překlad, ho však dovedly k větší nadsázce nežli obvykle. Správně! Rozehrál akce v hledišti, zapojil dirigenta, oslovil diváky, rozhýbal spolu s choreografem Igorem Vejsadou sólisty i sborové scény. Základem jeho vize příběhu je tajemný labyrint, nasvícený bodovými reflektory a ozářený svíčkami, podle Nohavicova překladu „temná zákoutí“, z nichž se vynořují postavy a jednotlivá dějiště. Vizuálně se příběh nijak násilně neaktualizuje, tím méně historicky koloruje – působivou výpravu určuje drama!

Dodejme, že na premiéře Donnu Annu famózně zazpívala Eva Dřízgová-Jirušová, Komtura Bogdan Kurowski, energickou Donnu Elvíru Anna Číhalová. Jen Luciano Mastro neměl svůj den v Donu Ottaviovi. Nohavicovu robustnímu pojetí Masseta a Zerliny přesně dostáli Michal Křístek a Agnieszka Bochenek-Osiecká. Oblouk postav uzavírá Leporello, v němž předvedl pozoruhodné hlasové i komediální kvality Jan Martiník. Bylo zjevné, že postavu zkoušel s alternujícím Andrejem Besčastnym. Řekněme mladí a mladší interpreti se v takové inscenaci zřejmě hodně naučili. Takhle se má slavit významné jubileum!

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Wolfgang Amadeus Mozart: Potrestaný prostopášník aneb Don Gio¬vanni. Překlad Jaromír Nohavica, dirigent Paolo Gatto, režie Michael Tarant, scéna Dana Hávová, kostýmy Klára Vágnerová, choreografie Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 29. října 2007 v Divadle Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah