Hudební Rozhledy

Nabucco na internetu i v Janáčkově divadle

Helena Havlíková | 10/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Enrico Casari (Ismael) a Csilla Boross (Abigail) © foto archiv Národní divadlo Brno – Marek Olbrzymek

Opera Národního divadla v Brně zprostředkovala 19. 5. 2021 svou novou inscenaci Verdiho opery Nabucco v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii Jiřího Heřmana nejprve online z Janáčkova divadla bez diváků a 29. 6. 2021 se mohla po dlouhých osmi měsících divadelního lockdownu uskutečnit ta „správná“ premiéra s publikem, jakkoli stále ještě početně limitovaným a v rouškách.

Rozdíl to byl velký. Jak je pro inscenace Jiřího Heřmana typické, jejich podstatnou složkou je světelný design. V Nabuccovi vycházel z pološera, z něhož různorodé svícení „vykrajovalo“ situace a dodávalo jim atmosféru v základním ladění tmavě modré a zlatisté podle Ištařiny brány. Tento styl svícení se ovšem mohl projevit až v divadle. Pro záznam, který se utápěl v příšeří, až ve tmě, to byl základní handicap.
V případě Nabucca bylo zvlášť podstatné, že si divák mohl užívat svoji vlastní volbu, na co se při sledování představení zaměří. Byly to jeho oči, které „snímaly“ scénu v jejím celku – bez rušení slídivými zoomy kamer a střihy záběrů, kterým občas unikal kontext situací. A právě v případě režie a světelného designu Jiřího Heřmana, scénografické koncepce Tomáše Rusína a kostýmní výtvarnice Zuzany Štefunkové Rusínové byl ten celostní pohled podstatný.
Inscenace se vyvíjí v mnoha plánech s paralelními a na sebe navazujícími situacemi rozmístěnými po celém rozlehlém jevišti Janáčkova divadla. Při sledování v divadle tak byla mnohem zřetelnější celková Heřmanova koncepce založená na poučenosti archeologickými výzkumy o kultuře Mezopotámie, Verdim i jeho libretistou Solerovi v době kompozice opery neznámými, které umožňují si udělat přesnější představu o době, kdy se děj opery Nabucco odehrává. A jak je pro Heřmanovy režie typické, provázela ji stylizace náboženských rituálů a obřadů, jejíž komplexní jednolitost a estetická vytříbenost v internetovém záznamu zanikala. Divadelní čas také otvíral širší paletu konotací na základě použitých znaků – spouštěných kamenů, misek s přesypáváním písku, s vodou nebo ohněm. Podobně se uplatňoval zlatistý pás jako tóra i plášť Nabuccovy zpupnosti nebo zlatý prstenec zavěšený jako koruna i spouštěný jako mříž, když odkrýval opojení mocí i úzkost a osamění, které takové postavení přináší. Když klesne níž, stává se obručí, která Nabucca a pak i Abigail obemkne jako vězení. Také pouhé stoličky místo vznešeného královského trůnu naznačovaly nicotnost moci, o kterou se přitom svádí takový boj.
Naopak zlatá Archa úmluvy s okřídlenými cheruby, umístěná v zadní části jeviště, při pohledu z hlediště bez detailních záběrů kamer zanikala. A divadelní podoba také poukázala na úskalí stereotypizace obřadnosti v pohybovém aranžmá především sboru. Při celkovém pohledu bez střihů na detaily inscenaci až zahlcovala téměř permanentní přítomnost přidané taneční postavy boha Baala (jako repliky dochované sošky s frýžskou čapkou nalezené v Sýrii).
Přesah tématu morálky, síly a slabosti vládců, toužících ovládnout svět, které je aktuální stále, lze dovodit z kostýmů Zuzany Štefunkové Rusínové, kdy Ismael má tričko a současný oblek až lázeňského typu, Fenena plášť moderního střihu a dnešní styl obleku má i Velekněz. Jednotné modré Babyloňanů včetně Nabucca a zpočátku i Feneny, bílé kostýmy Izraelských včetně Zachariáše a po přestoupení na židovskou víru Feneny sice pomáhaly při orientaci v ději, ale jejich unifikovaný střih a také pohybové aranžmá sbory odosobnily do role pouhé snadno manipulovatelné masy, posunované na šachovnici moci. Je ovšem možné, že šlo o inscenační záměr. Pouze Abigail se na začátku odlišuje černou barvou šatů, ale po převzetí královské moci i ona získá modrý kostým, zatímco šílený Nabucco je v černém.
Operu Nabucco uvádí brněnská opera v podstatě v jednom obsazení. Takže v divadelní premiéře vystupovali s výjimkou menší role Baalova velekněze (David Nykl) stejní sólisté jako při internetové. Jakkoli hudební složka inscenace při živém záznamu většinou ztrácí na plasticitě, tentokrát výsledná zvuková podoba na internetu sólistům přála – i díky kvalitnímu snímání prostřednictvím mikroportů a citlivému mixu zvuku. Jiří Heřman totiž rozehrál inscenaci do velmi vzdálené hloubky jeviště, a třebaže orchestr citlivě reagoval na úroveň zvuku, hlasy sólistů, když byli v dálce, i přes dobrou akustiku Janáčkova divadla zanikaly. Doplatili na to i sólisté tak mocných hlasů, jakými vládnou barytonista Dalibor Jenis v titulní roli Nabucca a sopranistka Csilla Boross v roli Abigail.
V internetovém záznamu však Dalibor Jenis potvrdil své světové renomé právě v rolích italského repertoáru a zejména v árii, v níž žádá o odpuštění (Dio di Giuda!), předvedl nádhernou kantilénu a procítěná pianissima. Pro roli krále navíc má impozantní zjev a herecky se vypořádal i s obsedantním budováním svého „paláce“ pouze z kostiček jako z lega během prvních dvou dějství. Jistě i vzhledem k Nabukadnesarově pověsti budovatele Babylónu jako největšího města tehdejšího světa byl v brněnské inscenaci král Nabucco spíše než drsný válečník a ješitný panovník, který se chce zpupně stát bohem, vnitřně rozervaným hloubavým intelektuálem a pozorovatelem dění, bolestně hledajícím vlastní identitu. Problém zvoleného pojetí ale spočíval v tom, že Nabuccova rozervanost byla vlastně setrvalý stav, neumožňující zřetelněji odlišit scény „šílenství“ od jeho prozření.

Obsazení sólistů byla celkově vyrovnané. Klíčovou postavu Nabuccovy adoptivní dcery Abigail, která na svou touhu po moci doplatí životem, ztvárnila maďarská sopranistka Csilla Boross, která právě v Brně rozvinula svoji kariéru. Pěvecky zvládla náročnou roli suverénně a dařilo se jí zprostředkovat vývoj od pyšné královské dcery přes zdrcující poznání svého pravého původu pouhé otrokyně, pomstychtivé uloupení moci až k závěrečnému pokání. Legitimní královskou dceru Fenenu, Abigailinu sokyni v boji o trůn i v lásce k Ismailovi, ztvárnila mezzosopranistka Václava Krejčí Housková, která jde v Brně z role do role, je bezpečnou oporou brněnského sólistického ansámblu a velmi dobře se vyrovnala s akustickými nástrahami režijní koncepce. Zatímco na záznamu basista Jiří Sulženko jako židovský velekněz Zachariáš svým výkonem jednoznačně napomáhal orientovat se ve střetu morálních hodnot dobra a zla, jeho bas při divadelním představení poněkud zanikal, a oslabila se tak protiváha židovského velekněze vůči Abigail. A Enrico Casari, který se v Brně uvedl jako mladší Živný v Carsenově inscenaci Janáčkova Osudu, přes své italské pěvecké školení jako Ismael svůj tenor zbytečně přepínal. Vynikající byl ovšem brněnský sbor pod vedením Pavla Koňárka. Diskoordinace, která narušovala internetovou podobu inscenace, se v divadle vůbec neprojevila. Orchestr řízený Ondrejem Olosem potvrdil pečlivost nastudování, ale koncentrace nebyla taková jako v Oněginovi nebo v Bohémě, které byly prozářené pelem post-covidové dychtivosti.

Brno, Národní divadlo Brno – Giuseppe Verdi: Nabucco. Hudební nastudování Ondrej Olos, režie a světelný design Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová, pohybová spolupráce Kateřina Prášková, videoprojekce Tomáš Hrůza, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturgie Patricie Částková. Janáčkovo divadlo, divadelní premiéra 29. 6. 2021.

Nahoru | Obsah