Hudební Rozhledy

Mozaika nejslavnějších operních režisérů - Josef Průdek

Radmila Hrdinová | 10/21 |Studie, komentáře

Josef Průdek © foto Blanka Zahradníčková

Jako řada operních režisérů i Josef Průdek začínal svou kariéru jako zpěvák. Operní zpěv vystudoval na Pražské konzervatoři a Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze (u Teodora Šrubaře).
Na otázku, zda je osobní pěvecká zkušenost pro operního režiséra podstatná, v rozhovoru pro portál Opera Plus uvedl: „Je jistě mnoho úspěšných režisérů, kteří si vlastní pěveckou praxí neprošli. Ale můj vklad jako zpěváka je patrný především v první fázi zkoušek, kdy mám veliké pochopení pro obtížnost práce zpěváka, který musí najednou hudební, pěveckou a hereckou stránku sjednotit do jevištního celku. Tak pro tohle mám asi velké pochopení a toleranci. Prostě vím dobře, jak je zpěvácká profese těžká.“

Už během studia na HAMU Průdek často zastával pozici asistenta režie, především u Bohumila Zoula, od něhož získal první zkušenosti jak při práci, tak při diskusích o operní režii. V roce 1969 nastoupil jako čtyřiadvacetiletý sólový barytonista do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. A s jižními Čechami je od té doby spojen dosud.
Po menších úkolech se záhy uplatnil i ve velkých barytonových a poté i basových rolích, vytvořil Rigoletta, Jaga, Scarpiu, Porgyho, Mozartova Figara, Leporella i Dona Alfonsa, stěžejní barytonové role Smetanových oper, Dvořákova Vodníka i Mefistofela v Gounodově Faustovi. Své pěvecko-herecké kvality musel osvědčit před publikem ve velmi mladém věku, to ho však přijalo a stal se jedním z kmenových pěvců souboru. Z této životní etapy si odnesl mimo jiné chvályhodný zvyk dávat ve svých režiích prostor mladým pěvcům.
V roce 1974 zaskočil při nastudování Čertovy stěny za onemocnělého Hanuše Theina. V té době měl za sebou již řadu asistencí u režisérů Jaroslava Ryšavého, Milana Fridricha a Inge Švandové Koutecké. Inscenace měla úspěch, a ačkoli i nadále působil v souboru jako aktivní pěvec, otevřela se mu cesta k režii.
V roce 1990 se stal šéfem opery Jihočeského divadla a během svého pětiletého období jí dal výraznou tvář. A to jak dramaturgií, tak i inscenačním názorem. S dramaturgem Janem Panenkou a dirigentem Václavem Noskem začali uvádět kromě velkého repertoáru i komorní opery, jež byly vhodnou příležitostí ke tříbení inscenačního stylu. Průdek se v nich uplatnil především jako pěvecká a herecká osobnost s výrazným komediálním talentem (např. jako Pandolfo v Kritické noci Leopolda Gassmanna).
Do Jihočeského divadla přivedl nové osobnosti, mimo jiné činoherní režisérku Janu Kališovou. Hledal i nové prostory pro operní inscenace. Našel je jak v unikátním Maškarním sále českokrumlovského zámku, tak i v navrácení opery na Otáčivé hlediště, kde po generální rekonstrukci v letech 1989–93 ustavil systém dnešního provozování opery, včetně umístění orchestru v letohrádku Bellarie. První inscenací po rekonstrukci byl v roce 1994 Rigoletto v režii Jana Kačera. Jako režisér si Průdek prostředí přírodní scény sám vyzkoušel operními inscenacemi Dvořákovy Rusalky (2005 a 2009), Verdiho Síly osudu (2008) i Leoncavallových Komediantů (2011) s Caniem Josého Cury. Jeho českokrumlovské inscenace patřily vždy k divácky oblíbeným, našly v nich uplatnění jak pěvecké a herecké individuality, tak i přírodní scenérie před Otáčivým hledištěm.
Studium na HAMU absolvoval Průdek Figarem z Mozartovy Figarovy svatby, jehož si později zazpíval i na jevišti Jihočeského divadla. A právě Figarova svatba je jednou z oper, k nimž se Průdek opakovaně vracel. Svým kvalitním činoherním základem, daným Beuamarchaisovou komedií, vyhovovala jeho způsobu práce. Poprvé režíroval Figarovu svatbu v Českých Budějovicích v roce 1985. V inscenaci uplatnil na tu dobu nezvyklé posazení orchestru na jevišti. V roce 2014 se na téže scéně k tomuto řešení vrátil. Umístěním orchestru na jeviště zdůraznil divadelnost jevištního tvaru. Sám tvrdil, že tímto krokem usiloval o prolomení bariéry mezi hledištěm a jevištěm, přičemž se opíral o praxi z doby Mozartovy, kdy byl dirigent součástí vizuálního vjemu. Zároveň ale v práci s pěvci důsledně vypracoval situace v duchu přirozeného činoherního projevu. Sám zmínil, že mu šlo o dosažení „až filmového efektu v interakci pěvců na jevišti“. A to je charakteristický rys pro všechny Průdkovy režie. Není mu vlastní umělá jevištní stylizace, vždy tíhne ke quasi realistickému projevu založenému na pravděpodobnostním jednání. Potřetí se k Figarově svatbě vrátil v roce 2002 na jevišti Stavovského divadla v tradičněji pojaté, nicméně rovněž „činoherně“ či „filmově“ rozehrané inscenaci.
K Průdkově režijnímu působení v Jihočeském divadle patří i řada inscenací hudebně-zábavného žánru, od klasické operety jako Netopýr až po muzikály jako Divotvorný hrnec. Svým režijním přístupem měl k operetě i muzikálu blízko, ostatně sám v nich vytvořil řadu rolí, od Celestina a Majora v Mamzelle Nitouche přes Tovjeho v Šumaři na střeše až po Doolittla v My Fair Lady, jímž se v roce 1995 loučil s českobudějovickým publikem.
V roce 1996 se Josef Průdek stal šéfem opery pražského Národního divadla. Znamenalo to pro něho zároveň rozloučení s pěveckou kariérou, protože, jak sám zmiňoval, šéfování operního souboru první scény se už z časových důvodů nedalo s pěveckou kariérou skloubit. K pěveckým či pěvecko-činoherním rolím se ale nadále formou jednotlivých hostování rád vracel a vrací, především na svém „domácím“ jihočeském jevišti.
V Národním divadle vystřídal Josef Průdek první porevoluční šéfku opery Evu Herrmannovou, která se zasloužila o zásadní proměnu podoby operního divadla této scény. Do poměrně konzervativního inscenačního stylu nechala s jistým rizikem vtrhnout režiséry z oblasti činohry, filmu, pohybového divadla i zahraničí. Ve shodném trendu pokračoval i Průdek, který činoherní infuzi do operní režie obohatil o mladší generaci (Petr Lébl, J. A. Pitínský, Vladimír Morávek), pokračoval i v inspiraci pohybovým divadlem (Ctibor Turba a opětovně Pavel Šmok) a především se mu podařilo navázat kontakt s předními osobnostmi světové režie (Robert Wilson, David Pountney), o jejichž spolupráci usilovala již Herrmannová, ovšem k jejichž hostování došlo až na hranici střídání šéfovské éry Josefa Průdka a Jiřího Nekvasila v sezoně 2001/2002.
Průdek jako režisér již před svým nástupem do funkce šéfa opery inscenoval v Národním divadle Jakobína (1993), Sedláka kavalíra a Komedianty (1994), po nichž pak následovaly jeho inscenace oper Její pastorkyňa (1997), Prodaná nevěsta (1999) a již zmíněné Figarovy svatby (2002).
Průdkovy režie neznamenají zásadní průlom do inscenačního stylu opery Národního divadla, ale zejména z hlediska precizace hereckých prostředků byla jeho detailní práce s pěvci na vztazích i situacích důležitým přínosem, který zvláště mladým pěvcům nahrazoval nedostatek zkušeností i předchozího hereckého školení. Průdka lze s jistou nadsázkou charakterizovat i jako pedagoga operního herectví v praxi. Některým pěvcům vystavěl jejich roli tak, že z toho těží dodnes. Příkladem může být třeba Kostelnička Evy Urbanové. Skrze detailní práci s pěvci buduje Průdek jednotlivé situace v drobných, ale podstatných gestických i pohybových detailech, dovádí je do čitelných i vtipných point a dává postavám srozumitelnou, nekomplikovanou podobu opřenou o metodu psychologického herectví při respektování hudební charakteristiky postav. Poslední zmíněná kvalita je důležitá, protože Průdka odlišuje od řady činoherních režisérů, kteří pracují v zásadě podobným způsobem, ale často postrádají právě schopnost porozumět hudební výstavbě díla.

V Průdkových inscenacích si divák i po dlouhé časové prodlevě vybaví řadu konkrétních detailů, jimiž charakterizoval postavu: v Její pastorkyni to byla třeba řada drobných, ale nikoli nevýznamných akcí kolem řezání bičiště, vykrajování brambor, broušení osudného nože, v Prodané nevěstě v Národním divadle smlouvání Jeníka Valentina Prolata s rozšafným Kecalem Bohuslava Maršíka, rezolutní Mařenka Heleny Kaupové velmi aktivně a věrohodně vzdorující rodičům, naivní Brisceinův Vašek zajímající se o svůj velocipéd víc než o Mařenku a řada dalších, detailně rozehraných situací.
Dvě Průdkovy režie v Národním divadle se z výše popsaného modelu vymykaly. První byla světová premiéra opery Jeremias Petra Ebena realizovaná v prostoru svatovítské katedrály více méně oratorním způsobem, druhá pak Vrchlického a Fibichova Smrt Hippodamie, jež svou formou scénického melodramu přinášela inscenační omezení, neladící příliš s jeho režijním stylem.
Průdkovo šéfovské období v Národním divadle prošlo řadou bouřlivých situací, jednou z mediálně nejsledovanějších byla připravovaná režie Dalibora Milošem Formanem, kdy byl Průdek kritizován za příklon ke konzervativnějšímu řešení, aby nakonec paradoxně vznikla rovněž kritizovaná inscenace v režii J. A. Pitínského. Z mnoha dobrých počinů Průdkova šéfování nelze rozhodně vynechat inscenace komorních oper realizované ve studiovém prostoru Divadla Kolowrat. Po roce 2003 se Průdek vrátil do Jihočeského divadla, kde jako režisér realizoval řadu dalších úspěšných operních inscenací a kde na českobudějovické konzervatoři předává své zkušenosti studentům operního zpěvu a herectví.
Operního režiséra Josefa Průdka lze označit jako tradicionalistu v nejlepším slova smyslu. Nikoli ale jako konzervativce. Nejsou mu blízké experimenty za každou cenu, jeho cílem je tlumočit dílo divákovi srozumitelnými a uváženě zvolenými prostředky – od scénografie přes aranžmá sólistů i sborů až po detailní hereckou práci prolnutou organicky do pěveckého výrazu. Vždy se vymezoval proti dělení operní režie na moderní a tradiční.
„Moderní je hlavně režie smysluplná, která vychází z partitury díla, z autora, kterého respektuje, z díla, jehož výraz a styl chce vyjádřit a umocnit. Některé dnešní režie, takzvané moderní, jsou spíš výstřednosti, s dílem ani autorem nemají často nic společného. Režisér v opeře přece musí rozumět hudbě, když už opravdu nic jiného, tak by měl mít aspoň hudební sluch,“ tvrdí Průdek v jednom z rozhovorů a dodává: „Osobně vyznávám službu skladateli a jeho dílu, jak se snažila česká režijní škola od dob legendárního Ferdinanda Pujmana.“

Nahoru | Obsah