Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba - Zátopek běží v rytmu muziky Beaty Hlavenkové

Tomáš Pilát | 10/21 |Studie, komentáře

Beata Hlavenková © foto Pavel Horák

Film Davida Ondříčka s prostým, ale výstižným názvem Zátopek je sice hraný, pro naše účely ho ovšem můžeme brát tak trochu jako dokument. Vystupují tu skutečné postavy a vracejí se reálné děje, byť historicky ne vždy zcela přesně. Každopádně co se týče prostředí a rekvizit, je až dokumentárně přesný. Hlavní postavou snímku je fenomenální československý běžec Emil Zátopek a sekundují mu například jeho manželka, oštěpařka Dana či australský vytrvalec Ron Clarke. Všechny postavy a děje pak propojuje hudba komponistky a pianistky Beaty Hlavenkové.

Sympatická muzikantka s Ondříčkem spolupracovala už na jeho televizní sérii Dukla 61 (2018). „David má rád moji autorskou hudbu, stejně jako já jeho filmy. U Zátopka bylo jasné, že budeme pracovat s mnoha běhy a se sportovní tematikou obecně. Zároveň jsem věděla, že Emil a Dana Zátopkovi byli velcí milovníci lidové hudby. To byly výchozí pozice nápadů, jak hudbu k filmu uchopit,“ vzpomíná Hlavenková.
V prvních fázích práce se s režisérem nebavili ani tak o tom, jak by měla výsledná hudba melodicky a instrumentačně vypadat, spíš hledali cestu k tomu, aby jim oběma, ale i dalším – třeba střihačovi – vyhovovala. Byl to dlouhý proces, během kterého se hledaly správné emoce a způsob jejich podpory. Hudební motivy přicházely později. Ten úplně první po zahajovacím natáčecím dnu, kterého se Beata zúčastnila. Ne že by chtěla komponovat už ten večer, ale režisér ji k tomu telefonicky vybídl. Hned druhý den mu tak předložila první skici. „Samozřejmě se mi líbil scénář, a už při jeho čtení jsem si v hlavě formovala nějaké myšlenky, sledovala jsem děj a myslela u něj hudebně. Pak přišlo to natáčení – a první noty. Další vznikaly postupně. Jeden důležitý motiv, konkrétně maratonský, jsem třeba složila na Silvestra, když jsem si jenom tak hrála na piano. Občas v takové chvíli přijde požehnání a něco vás napadne,“ vzpomíná s úsměvem skladatelka. Hudba k filmu tak, podle ní, přicházela postupně, o přesných časech a místech se prý moc mluvit nedá.
Onen úplně první motiv vycházel z průměrného tempa Zátopkova běhu. Beata vyhledávala různé informace a vytvářela koncept, který by pomohl vzniku odpovídající hudby. Právě tak zjistila tempo závodního vytrvalostního běhu. Muzikanti takové údaje převádí na takzvané „beats per minute“, tedy tempo, ve kterém píší. To se skladatelce stalo vítaným vodítkem. „Spoustu nápadů, které mám, vysedím nebo jsou na nějaké mentální úrovni. Nemusím o nich mluvit, ale v hudbě se odrážejí. Někdo spočítal, že průměrný běh obnáší sto osmdesáti čtyři až sto devadesát osm kroků za minutu, a toho jsem se chytla,“ říká.
Mimochodem – sama má s během své zkušenosti. „Jako dítě jsem běhání nesnášela, cestu k němu jsem si našla až v dospělosti. Měla jsem malé děti a potřebovala jsem relaxovat. Bydlela jsem tehdy v Podolí a ráda jsem běhávala podél řeky do Modřan. To mě hodně bavilo. Po přestěhování za Prahu je to s mým běháním horší, ale nedávno jsme si pořídili psa, tak možná zase začnu. Emil Zátopek ve filmu říká: běh není jenom o nohách, ale je v hlavě. Zřejmě mám v hlavě něco, co mi běhání zavřelo, a musím si to odblokovat,“ slibuje sobě i svému psovi skladatelka.
Zmíněný „beats per minute“ princip si pochvalovali jak režisér Ondříček, tak i spoluscenárista a konzultant filmu Jan P. Muchow a střihač Jarosław Kamiński. „Hodně mi to pomohlo,“ chválí držitel Evropské filmové ceny nápad Beaty Hlavenkové. Na druhou stranu: v jiné sekvenci filmu slavný československý běžec Ronu Clarkovi radí, aby při běhu hlavu příliš nepoužíval, že by se od toho měl oprostit. „To je zajímavé, a souhlasím s tím,“ podotýká Beata Hlavenková, a pokračuje: „Jako mentor v hudbě radím často to samé. Hlavou se něco naučíme, to je samozřejmě důležité, a pak přijde tvorba. Když máš řemeslo v malíčku, když jsi ve svém oboru zběhlý, je to v tobě. A při komponování nebo hraní pak vypínáš levou hemisféru, tedy centrum, kde máme rozum, a víc používáš intuici a nápady. Takhle to asi myslel i filmový Zátopek.“
Výraznou inspirací byl Hlavenkové moravský folklór. Emil Zátopek se narodil v Kopřivnici, Dana Zátopková v Karviné – Fryštátě a žila v Uherském Hradišti, a Beata Hlavenková v beskydské Vendryni. „Vlastně ani přesně nevím, odkud písničky, se kterými jsem pracovala, pocházejí. Písně z různých oblastí mají různou charakteristiku, například u nás ve Vendryni se zpívala spousta slezských, po našemu řečeno polských písní, na jihu Moravy u slovenských hranic a kolem Kopřivnice zase jiné. K té muzice jsem si tak hledala správnou cestu, nořila se do vzpomínek a tetelila se,“ vybavuje si. Filmová hudba Beaty Hlavenkové je tak průnikem všech zmíněných vlivů. „V člověku se vždycky odráží místo, kde se narodil a v jaké kultuře vyrostl. A jsou tu i jisté technikálie – melodie a písně jsou v určitých módech, a s tím se pak už dá dobře technicky pracovat. Můžu třeba napodobit něco, co zdánlivě připomíná nějakou jinou melodii,“ popisuje muzikantka své tvůrčí postupy.
Herec Václav Neužil coby Zátopek několikrát ve filmu zpívá, většinou právě lidové písně. Před natáčením pracoval s lektorkou prožitkového zpívání, muzikoložkou a terapeutkou Zuzanou Vlčinskou. Ta je autorkou knihy Písně na cesty krajinami duše, která obsahuje více než sto lidových písní roztříděných do tematických a emočních oblastí (Písně smutku, Písně cesty, Písně stromů, Písně zlosti, Písně obřadné, Kolíbačky, Písně společné zábavy a pospolitosti, Písně dívčí touhy a ženské rozvernosti, Písně mužské lehkosti a nezodpovědnosti, Rozhovory mezi muži a ženami a Balady). Ke každé písni je připojen příběh a sbírka současně dává návod k jejich možnému terapeutickému využití. Na knize spolupracovala i hlasová trenérka Beaty Hlavenkové, paní Pavla Fendrichová. Ve skladatelčině knihovně tedy podnětná publikace samozřejmě nechybí.

Zpátky k soundtracku filmu Zátopek. Co se týče hlavních melodických motivů, inspirovala se jeho autorka spíše vztahy a ději, než že by přiřazovala motivy jednotlivým postavám a ty pak ve filmu variovala. Samozřejmě i jednotlivé figury mají své motivky, které se v různých podobách opakují, jsou ale spíše vedlejší, a tudíž méně nápadné. „Je to především pojítko pro mě,“ vysvětluje hudebnice s tím, že se zaměřila především na interakce postav. Pracuje tak například s motivem Dany a Emila, Emila a Rona, a z důležitých dějových momentů například s dramatickými závody, během obecně, svatbou nebo Zátopkovým snem. Důležitý pro ni je i motiv zrady. „Je dobré, když se ty věci nějakým způsobem propojují,“ říká k tomu. A ony se opravdu propojují. Hudební doprovod sním- ku tvoří – i přes svou pestrost – fungující a soudržný celek.
Vedle melodické rozmanitosti se o pestrost soundtracku zasazují i hudební aranže jednotlivých filmových sekvencí. Autorka využívá jak sólového klavíru (akustického nebo taženého přes „pluginy“, tedy hudební programy), elektroniky obecně, jazzového tria nebo symfonického orchestru, a to tak, jak zrovna cítí. „V jakékoliv hudbě funguje kontrast. Když je kontrastu málo, může být hudba monotónní. Skoro vám až vadí, protože je pořád stejná. S tímhle pracuju, ať dělám cokoliv,“ nechává komponistka nahlédnout do své tvůrčí kuchyně. Z jejích hudebních spolupracovníků stojí za zmínku trumpetista Oskar Török, basista Rastislav Uhrík a Beatin manžel Patrik Karpentski. Svůj podíl na celkovém vyznění muziky má i Jan P. Muchow. A nepřeslechnutelný je samozřejmě sCore Orchestra, který zní ve „velkých“ scénách, například při doběhu maratonského závodu. Za dirigentským pultem stála šéfka tělesa, slovenská umělkyně Michaela Rózsa Růžičková. Michaela spolu s manželem Jurajem pomáhali Beatě i s orchestrací, přepisem jednotlivých tracků z elektronického programu do not. „Občas toho mám moc a nemám na všechno čas. Proto se ráda obklopuji lidmi, kteří umí a se kterými se mi dobře dělá,“ vyznává se muzikantka.
Jak zdůrazňuje, dobře se jí pracuje i s režisérem Davidem Ondříčkem. „Je to muzikální tvůrce, navíc aktivní muzikant, kdysi hrával v kapele na klávesy,“ pochvaluje si. Vyzdvihuje přitom velký respekt, který jeden k druhému a jeho práci chová. Že by se třeba snažil do snímku „propašovat“ nějakou svou melodii nebo se tu chtěl blýsknout jako muzikant – interpret, to se nikdy nestalo. „Když jsem ho vybídla, aby něco zahrál na piano, tak se vždycky jenom smál. Už dlouho veřejně nemuzicíruje. Ovšem do práce mi nemluvil. Máme spolu v mnoha ohledech společný vkus, já vím, co má rád za hudbu, on zná moje desky a rád poslouchá moje věci. Zásadní pro mě bylo, že mě nikdy nenutil do něčeho, co by nevycházelo ze mě,“ konstatuje Hlavenková s uspokojením.
Takzvanou referenční hudbu, tedy náhradní, dočasnou, nasazovanou pro lepší orientaci při střihu a dokončovacích pracích, David Ondříček jako režisér nepoužívá. I to si Beata Hlavenková pochvaluje. „Myslím, že využívání referenční hudby skladatelé příliš v lásce nemají. Postupně si na ni totiž všichni zúčastnění zvyknou, a i když ji analyzujete horem dolem, už se do ní nemusíte strefit. Byla jsem ráda, že David referenční muziku nepoužíval. A s uspokojením to kvitoval i střihač Jarosław Kamiński. Vzájemně a v symbióze jsme se tak dokázali inspirovat – on mojí hudbou, já zase jeho střihem, všichni společně temporytmem běhu. A za to jsem moc vděčná,“ předestírá Hlavenková své pocity.
Ve svém vyznání pak pokračuje. „Psát muziku pro film znamená hledat to správné vyvážení. Vždycky jsem vnímala, že u obrazu nebo u scény by hudba měla podpořit jejich vyznění. Při práci na hudbě k sérii Dukla 61 mi David řekl, že lidi mají v slzných váčcích jenom určitý počet slz a že bych to celé neměla tolik takzvaně dojit. Prostě že se to s hudbou nesmí úplně přehnat. V tom spočívá hledání té správné balance. Myslím, že u Dukly 61 a Zátopka jsem se hodně naučila. Pochopila jsem, jak co funguje a jak co nefunguje.“
Závěrem zajímavost. Soundtrack k filmu Zátopek vyšel elektronicky a z fyzických nosičů pouze na LP. Vinyl je přitom jasně červený. Proč? „Červená deska, bílá a modrá viněta – to je vlastně naše vlajka. Navíc Zátopek běhal i v červených trenýrkách,“ vysvětluje s úsměvem Beata Hlavenková.

Nahoru | Obsah