Hudební Rozhledy

Filharmonické vzpomínání - Česká filharmonie s proslulými sólisty

Miroslav Vilímec | 10/21 |Studie, komentáře

Zleva Miroslav Vilímec a houslista Jan Buble v rozhovoru s Itzhakem Perlmanem © foto archiv Miroslava Vilímce

Vážené čtenářky a čtenáři, v několika článcích jsem se neubránil podrobnějšímu přiblížení života orchestru na zahraničních zájezdech. Je samozřejmé, že mnoho takových koncertních turné zůstane nesmazatelně v paměti filharmoniků. Nyní bych se chtěl ale konečně odpoutat od „cestovatelských“ vzpomínek a vybavit si dojmy ze spolupráce vynikajících sólistů a sólistek, ať již při zájezdech či při koncertech v Praze.

Bylo jich nepočítaně. Dnes si z toho množství koncertů přednostně vybavím jen mimořádné okamžiky. I těch je ale hodně. Jsem houslista a z profesního zájmu převažují především vzpomínky na opravdové mistry tohoto nástroje.
Nelze zapomenout na účinkování České filharmonie s dnes již téměř legendárním Itzhakem Perlmanem. Umělecké cesty filharmonie a skvělého houslisty se propojily při koncertu ve švýcarském Montreaux. Do tohoto krásného města a sálu na břehu kouzelného jezera jsme pravidelně jezdili. V možnostech pořadatele zde bylo angažovat proslulé umělce a jedním z nich byl v roce 1995 právě Itzhak Perlman. Houslista, který přirozeně ovládal svůj nástroj, bohužel následkem obrny, prodělané v mládí, neovládal své nohy a byl odkázán na invalidní vozík či pohyb pomocí berel. Dalo by se říci, že snad z nějaké vyšší moci mu byly dány housle jako nedílná část těla a tento dar pak kompenzoval osobní fyzické limity.
S podporou invalidních holí Perlman energicky zdolal dlouhou orchestrální uličku, zatímco doprovázející dirigent Gerd Albrecht nesl kromě své taktovky i Perlmanovy cenné housle. Po odložení berel a předání nástroje začala filharmonie hrát předehru k Brahmsově houslovému koncertu, do ní vstoupil Perlman úvodem svého partu. U umělců jeho kategorie je nadbytečné rozebírat technické parametry, jeho sólový vstup byl prostě strhující a předznamenal podání celého koncertu. Perlmanovo provedení přinášelo vše. Niterná lyrika, umocněná příznačně vřelým tónem, byla prosta jakékoliv profesorské akademičnosti. Vše bylo spontánní. Perlmanův výraz odrážel jen to, co geniální hudba přináší. Vnitřně procítil každou nuanci, čistota projevu nebyla zatížená umělými efekty a jeho emocím se dalo věřit. Samozřejmě celé provedení okořenil i bravurně zvládnutou kadencí Josepha Joachima. Po koncertě zazněl burácivý aplaus, Perlman odevzdal housle, chopil se opět berlí, uklonil se a několikrát takto cestoval uličkou do zákulisí a z něj k prostoru pro sólistu, než stvrdil úspěch virtuózním přídavkem.
Perlman působil navíc sympaticky skromně, s orchestrem při zkoušce komunikoval přátelsky, potěšila i jeho ochota k dlouhotrvající autogramiádě po koncertě. Itzhaka Perlmana jsem vlastně potkal ještě mnohem dříve, při jedné z mezikontinentálních cest na letišti. Nebylo těžké poznat umělce s houslemi na pojízdném vozíku, po jeho odhalení jsem ho přepadl s tužkou a kusem papíru, vytrženého ze sešitu. Žádosti o podpis Perlman s úsměvem vyhověl a jako bonus přidal příjemnou konverzaci, též se zájmem o Českou filharmonii, kterou jsem v rozhovoru samozřejmě s hrdostí zmínil.
Asi bych takto na letišti „neotravoval“ Perlmanova souputníka v těchto časech, kdy oba vládli houslovému nebi – Pinchase Zukermana. To je houslista, ale i osobnost jiného založení. Jeho obrovskou kvalitou bylo mistrovství plného zvuku, který byl vždy záměrně mužný. Propracovaná a připravená interpretace včetně výrazových fines byla patrná z konečné verze na pódiu. Hra to byla dokonalá, i když více objektivní než ta Perlmanova. Mohl tam ale někdy chybět sympatický moment okamžitého tvůrčího zápalu, nečekaný pódiový impulz.
S Zukermanem jsme hráli na Pražském jaru v roce 1990 Beethovenův koncert, jeho housle zněly jako dělo. Později ve filharmonické abonentní řadě zahrál též Mozartův koncert A dur a celý večer tehdy, včetně sólového výstupu, dirigoval. Mozart zněl opět velmi mužně, vše bylo pod absolutní kontrolou. Zvláštním způsobem pojal přídavek. Aby dosvědčil, že titánský zvuk nedosahuje jen díky italským houslím, před přídavkem se zastavil u posledního pultu primů a s mým kolegou Václavem Řehákem si vyměnil housle. Nástroj běžných kvalit teatrálně ukázal překvapenému publiku, zahrál na něj Presto z Bachovy Sonáty g moll a za bezchybné provedení s naprosto stejnou hladinou zvuku sklidil zasloužený aplaus. Ještě před předáním houslí nástroj znovu okázale předvedl publiku, jako by chtěl říci – vidíte, jaký jsem génius, mohu zahrát prakticky na všechno!
Zukerman byl vždy velmi sebevědomý, navštívil jsem i jeho houslový kurz, přidružený k hostování ve filharmonii. Nezáviděl jsem tehdejším účastníkům jejich poníženou úlohu na pódiu, Zukerman je okamžitě porazil první poznámkou a vlastní ukázkou, se kterou se samozřejmě nikdo nemohl poměřovat. Bylo to tak trochu „one man show“, kdy vítěz byl předem jasný. V tom nerovném boji jsem tehdy ocenil odpověď jednoho z účastníků, který na zpochybňující otázku Mistra – „Proč to tak hrajete?“ odpověděl taktéž sebevědomě – „Protože se mi to tak líbí!“. Zukerman tato slova nečekal, trochu mu to vyrazilo zbraň, samozřejmě jen na chvilku. Musím ale uznat, že jeho připomínky žákům byly z věcného hlediska naprosto správné.
Rok 1990 byl ve filharmonii doslova posvěcen setkáním s vynikajícími umělci. Leonarda Bernsteina jsem zmínil v úvodním článku tohoto seriálu a Rafael Kubelík moje vzpomínání určitě důstojně uzavře. Díky návratu Kubelíka jsme ale v Praze přivítali také další naší zámořskou celebritu – vynikajícího klavíristu Rudolfa Firkušného. S tím jsme již na zájezdu v roce 1987 hráli v Carnegie Hall pod taktovkou Václava Neumanna Klavírní koncert č. 2 Bohuslava Martinů, v porevolučním roce v Praze to byl stejný koncert již s Rafaelem Kubelíkem a v roce 1991 pak ještě Klavírní koncert g moll Antonína Dvořáka.
Pražské jaro 1990 přivítalo i dalšího světového houslistu, Shloma Mintze. S tím jsme tehdy hráli Mendelssohnův Houslový koncert e moll, který s námi opakoval vícekrát, včetně zahraničního hostování, např. v již vzpomínaném sále na břehu jezera v Montreaux. Mintz měl charisma, hrál vždy s klidným přehledem, dbal též pečlivě na plný zvuk houslí. V době svého zenitu patřil ke světové špičce a z jeho hry lze těžit mnoho inspirace.
Jako mladý umělec získal popularitu Václav Hudeček a rozvinul bohatou sólovou kariéru, také díky svému zařazení coby sólisty České filharmonie. Po mém příchodu do orchestru jsem ho slyšel často, ať to již bylo v provedení Paganiniho koncertu D dur či v koncertech Antonína Dvořáka a Jeana Sibelia, s nimiž s filharmonií cestoval po zájezdech.

Letitým sólistou České filharmonie byl tehdy také houslista Josef Suk. V 80. letech kulminovala jeho nejslavnější éra. Neslyšel jsem od něho Dvořákův či Beethovenův koncert, které má s filharmonií vzorově nahrané. Slyšel jsem ale Sukovu Fantazii, koncerty Albana Berga, Bély Bartóka nebo Bohuslava Martinů, stále v jeho vynikající formě. Po právu byl ve světě ceněn nikoliv jen jako potomek českých skladatelů, ale především jako jeden z plejády našich světových houslistů, k nimž se historicky přiřazují Josef Slavík, Ferdinand Laub, František Ondříček, Jan Kubelík, Jaroslav Kocian a Váša Příhoda.
Za éry šéfdirigenta Vladimira Ashkenazyho hrála filharmonie opět po létech s Idou Haendel. Kdysi zázračné dítě se přeměnilo v zázračnou dámu, která ještě po své osmdesátce udivovala svojí energií a technickou svrchovaností. S námi hrála Sibeliův koncert, hned po prvních taktech jsem poznal její typický tón s drobným, ale rychlým vibratem po vzoru Fritze Kreislera. Její nahrávky jsem rád poslouchal a nyní bylo opravdovým zážitkem vidět tuto světovou houslistku před sebou. Navíc to byla pro mě obrovská inspirace, v druhé půlce koncertu jsem hrál sóla ze Straussova Života hrdiny. Ida byla po přestávce v sále, po několika dnech zjišťovala u manažerky Evy Sedlákové můj telefon a skutečně mi zavolala. Příjemně jsme v kombinované „čecho-polštině“ (narodila se v Polsku) pohovořili, později dvakrát přijala moje pozvání do cyklu Hudba v synagogách plzeňského regionu, kde v plzeňské Velké synagoze hrála i přes pokračující věk opět znamenitě.
Nechci zůstat ale jen u mistrů houslové hry, mnoho skvělých zážitků se nám dostalo při hostování hvězd klavírního nebe. Firkušného jsem zmínil, vzpomínám i na strhující podání Schumannova koncertu a moll Martou Argerich na Pražském jaru v roce 1992. Dojem z energické ženy s havraními vlasy, které se vášnivě kmitaly nad tváří, ponořené do proudu hudby, se prostě nedá zapomenout. Častým hostem filharmonie byl i americký klavírista Garrick Ohlsson a přivítali jsme i nestora klavírní hry, legendárního Shuru Cherkasského.
Při jednom ze zájezdů do Japonska, v roce 2001, s námi vystoupil tehdejší šéfdirigent Vladimir Ashkenazy i jako sólista v Mozartově Klavírním koncertě č. 27 B dur. V pestré paletě barev rozezpíval nástroj v tokijské Suntory Hall, v Sapporu i dalších městech. Stejný koncert s námi provedl Ashkenazy i v roce 2002, též v Japonsku. Sólistkou zájezdu byla i známá Hélène Grimaud. Ta s námi v Suntory Hall vystoupila v Rachmaninovově Klavírním koncertu č. 2. Vzpomínám, jak pořadatele umělkyně vyděsila pozdním příchodem. Zpětně se zjistilo, že to bylo záměrné. Někteří umělci rádi nasávají atmosféru sálu dlouho před vystoupením. Grimaud má opačný rituál. Přiběhne na pódium na poslední chvíli, tehdy snad přímo z hotelové koupelny, jak bylo podle nějakých indicií filharmoniky konstatováno. Umělkyně je ale známá svým nevšedním životním stylem, pečuje např. o farmu vlků. Rachmaninova zahrála fantasticky!
Mohl bych pokračovat a zmínit violoncellistku Angeliku May, hvězdného Yo-Yo-Mu, z dalších violoncellistů Heinricha Schiffa, Mischu Maiského, Lynna Harella či Borise Pergamenščikova. Ten bohužel nedlouho po skvělém provedení Dvořákova Violoncellového koncertu h moll na Pražském jaru 2003 podlehl vážné nemoci. Nevynechal bych sólisty na dechové nástroje, ať to byl „zpívající“ filharmonický hornista Zdeněk Tylšar či klarinetistka Sabine Meyer. Houslista Oleg Kagan zahrál skvěle Beethovena – ale to bych se již opět podvědomě vrátil do svého houslového hájemství. Je čas uzavřít tuto kapitolu a věnovat se dirigentům, včetně sledovaného souboje o šéfdirigentský post, který kdysi vyburcoval k emocím nejen hudební veřejnost.

Nahoru | Obsah