Hudební Rozhledy

Skladatelské oddělení plzeňské konzervatoře

Lenka Bočanová | 10/21 |Studie, komentáře

Pavel Samiec © foto Eva Hubatová

Často se stává, že pokud člověk o něčem určitý čas přemýšlí, přicházejí mu následně do cesty odpovědi či informace související s otázkami, které si klade. V době, kdy jsem shromažďovala materiály o skladatelském oddělení plzeňské konzervatoře, mne upoutal jistý komentář začínající slovy „Velikost člověka leží hluboko v jeho nitru…“. Považuji jej za výstižné předznamenání následného příspěvku, neboť jde o oblast, v níž právě síla a originalita osobnosti hraje podstatnou roli.

Konzervatoř Plzeň slaví v letošním roce 60. výročí své existence. V průběhu let prošla touto institucí řada mimořádných osobností jak pedagogických, tak i studentských. Tvář školy se postupně měnila, rozšiřoval se počet vyučovaných oborů. Jedním z novějších, zato nesmírně progresivních, je oddělení skladby.
Plány na jeho otevření spadají do roku 2004, kdy ředitel školy Miroslav Brejcha pověřil renomovaného skladatele a pedagoga Jiřího Bezděka vytvořením koncepce výuky a studijních plánů pro zahájení činnosti tohoto oddělení. Cílem bylo posílit počet mladých skladatelů v Plzeňském a Karlovarském kraji, a udržet tak generační kontinuitu umělecké hudební tvorby.
První studenti oddělení skladby se začali vzdělávat v roce 2006. Následný zájem byl proměnlivý. Poměrně náročný obor většinou přitahoval spíše pokročilé hudebníky, kteří již byli studenty či absolventy konzervatoře a jimž byla dána do vínku vedle vysoké míry inteligence též značná kreativita. Sám Jiří Bezděk k tomu říká: „Možná, že odpuzuji totální začátečníky, s nikým jsem ještě nezačínal ,od Adama‘, ale přijímám už lidi, kteří mají něco nakomponováno… Skladatelské oddělení plzeňské konzervatoře je ,moje dítě‘, které bych opustil jen za nejkrajnějších podmínek. Je také laboratoří, ve které si ověřuji, jaký smysl má hudební teorie pro praxi. Mým krédem je neučit z pozice síly (uděláš to tak, protože to chci JÁ), ale na základě argumentace hudebněteoretické logiky. Proto také nevnucuji moderní kompoziční styl, ale dokonalé řemeslo v rámci zvoleného stylu.“
Prozíravé a inspirativní pedagogické vedení vydalo své plody v podobě výchovy pozoruhodných skladatelských osobností. Svým žákům J. Bezděk otevíral řadu možností v uplatnění jejich kompozic na pódiích českých i zahraničních. Studenti oddělení skladby společně navštěvovali koncerty soudobé hudby a semináře týkající se dané oblasti i mimo domovské město. Hned od počátku se také zapojili do činnosti Západočeského hudebního centra, které se již od roku 1990 zasazuje o prezentaci soudobé hudby se zaměřením na umělce, kteří jsou svým životem a prací spojeni s městem Plzeň. V rámci těchto komorních koncertů je pravidelně interpretována i tvorba mladých autorů plzeňské konzervatoře. Díla západočeských autorů z cyklu s názvem Napříč generacemi se také stala standardní součástí festivalu Smetanovské dny, v němž pravidelně zaznívají. Celé oddělení se také prezentovalo na četných pracovních seminářích skladatelských oddělení Prahy a Plzně.
Prvními studenty oddělení se stali v roce 2006 Pavel Samiec a Martin Červenka, k nimž se v roce 2008 připojil Jiří Vyšata.

Pavel Samiec (*1984) vystudoval na plzeňské konzervatoři nejdříve hru na akordeon a po čase v nově vzniklé třídě J. Bezděka i kompozici (2006–2012). V současné době zde sám vyučuje hudebněteoretické předměty. První skladby pro klavír vytvořil ještě pod dohledem skladatele Jaromíra Bažanta, k němuž docházel na konzultace.
Dnes zní hudba Pavla Samiece na koncertních pódiích, v národních i mezinárodních soutěžích a festivalech, každoročně jsou jeho skladby vybírány i na festival Dny soudobé hudby v Praze. V roce 2009 získal za skladbu Našeptávač – fantazie pro housle a akordeon čestné uznání ve skladatelské soutěži „Generace 09“, v roce 2012 se dostal do finále skladatelské soutěže v Madridu se skladbou Canción del amor y Danza de la muerte, která byla zkomponována na objednávku Orquesta Sinfónica Chamartín (Madrid), a o rok později se stal absolutním vítězem skladatelské soutěže Antonína Dvořáka. Rodné město jej dvakrát ověnčilo cenou Plzeňský Orfeus. Na svém kontě má jak sólové a komorní skladby, tak i díla orchestrální. V Praze v roce 2014 vystoupil jako sólista s Karlovarským symfonickým orchestrem pod vedením Miriam Němcové ve svých Skicách pro akordeon a symfonický orchestr, na objednávku Jihočeské filharmonie byla napsána První symfonie. Důležitou roli hraje v jeho tvorbě též oblast vokální – za mužský sbor Ne recorderis peccata mea, Domine získal v roce 2016 na soutěži OPAVA CANTAT 3. cenu. Zajímavé plody přinesla též spolupráce se souborem Kolegium pro duchovní hudbu Víta Aschenbrennera, pro něž napsal Oratorium k obrazu Panny Marie Klatovské či dílo Blahoslavený Hroznata.
To, že Samiecovy skladby nejsou určeny jen pro jedno dvě provedení, ale jsou interpretovány stále, přináší autorovi uspokojení. Sám to komentuje slovy: „Poslední dobou mě to z mnoha důvodů hodně táhne k akordeonu, nástroji, na který jsem hrál odmala. Právě on mě přivedl k soudobé hudbě. Literatura pro akordeon není příliš rozsáhlá, a tak člověk tak nějak splácí dluh. Navíc skladatel nerad píše do šuplíku, a proto je rád, když se skladby hrají. No a akordeonové se hrají. Když jsem se byl podívat na soutěži v Praze, mé skladby hrálo asi 8 dětí z různých koutů republiky. V Pule hrají mé skladby i děcka z Itálie či Chorvatska – a to člověka potěší.“

Martin Červenka (*1984) působí v současné době v Praze jako programátor administrativních aplikací, hudba však byla a je významnou součástí jeho života. Po absolvování hry na klavír na plzeňské konzervatoři byl přijat na Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity, kde studoval pod vedením Zdeňka Vimra obor sbormistrovství, a paralelně si na plzeňské konzervatoři rozšiřoval své kompoziční dovednosti studiem oboru skladba. Je tedy pochopitelné, že následné směřování vedlo Martina Červenku především do oblasti hudební pedagogiky a sbormistrovství. V roce 2006 založil neprofesionální smíšený sbor, s nímž koncertoval nejen v západočeském regionu, ale i v zahraničí, zejména v Německu, Itálii a v Anglii; v letech 2011–2019 vedl společně se sbormistrem Lukášem Markem Komorní sbor českých muzikantů, složený ze studentů plzeňské pedagogické fakulty. Tento sbor získal na festivalu Jirkovský Písňovar ocenění Zlaté pásmo (2012) a na festivalu Canti veris Praga (2013) Cenu Zdeňka Lukáše za provedení Lukášovy skladby Pater Noster. K Červenkovým dosavadním skladatelským úspěchům patří ocenění v aranžérské soutěži sborového festivalu Jirkovský Písňovar a čestné uznání v mezinárodní skladatelské soutěži Festivalu sborového zpěvu v Jihlavě za sborový cyklus Tři duchovní zpěvy (2010). Vedle vokálních děl zahrnuje výčet jeho kompozic především řadu sólových a komorních skladeb, věnuje se též aranžím.

Jiří Vyšata (*1965) je osobností širokého záběru. Vystudoval technologii obrábění na VŠ strojní a technologické v Plzni a pracoval jako programátor obráběcích strojů. V současné době vyučuje na Katedře technologie obrábění Západočeské univerzity.
Od dětství jej nesmírně přitahovala hudba. Hrál na několik nástrojů, působil v řadě hudebních uskupení různého žánrového zaměření. Naučil se hrát i na harfu a sám si háčkovou harfu dokonce postavil. Do kompozičního oddělení v Plzni byl přijat v roce 2008, a to rovnou do 3. ročníku, neboť měl již za sebou předchozí studium na konzervatoři v Teplicích. Tam jej vedl Václav Bůžek.
Jiří Vyšata je typem nesmírně hloubavého umělce, svou tvorbu směřuje především do oblasti komorní a písňové. Při svém pracovním vytížení v zaměstnání i jisté povahové plachosti se uměleckých klání neúčastní, největší odměnou je mu samotné plnění snu. Kompozice je pro něj záležitostí osobní až intimní: „V umění dnešní doby (nejen hudebním) nacházím mnoho originálních inovativních trendů a působí to na mě dojmem, že se dělá pro tu originalitu, která se především dnes cení. Je často experimentální a sofistikované, až rafinované a svým novátorstvím se dostává do povědomí znalců a k ocenění. Takové umění je především důležité, impozantní a má tendenci ohromovat. … Ne tak často se však dnes v umění setkávám s laskavostí a něhou nebo s prostou radostí, po nichž, jak cítím, má duše prahne. Život člověka často prochází nesnadnými a temnými místy a já jsem objevil, že útěchu poskytuje půvab krajiny a přírody. A začal jsem hledat, jak tuto vlídnou konejšivost, tuto milou i tajemnou harmonii člověkem nepřetvořené přírody přenést do hudební řeči. Pro sebe jsem si nazval ten způsob přírodní lyrikou. Je to něco, co budu průběžně hledat a co se budu znova a znova pokoušet vyjádřit… Chci, aby na člověka poslouchajícího hudbu mohlo sáhnout něco, co obsahuje zasnění, něhu, laskavost, radost či legraci.“

Všichni tři zmínění skladatelé se v roce 2013 spojili při spolupráci na vzniku Neobarokní suity, kompozici složené z prací tří individualit a sjednocené využitím prvků starších hudebních forem a technik. Suita vznikla v rámci projektu občanského sdružení Svět podle Jakuba „Probuzení Barbořiných varhan“, jehož cílem byla záchrana unikátního nástroje v Manětíně. O dva roky později se tvůrci sešli u podobného úkolu. Tentokrát zněl název společného díla Pět řek a původní skladatelské trio bylo rozšířeno o dalšího studenta kompozice Tomáše Karpíška a samotného vedoucího oddělení skladby Jiřího Bezděka. Každý z tvůrců se nechal k vytvoření své symfonické věty inspirovat jednou z plzeňských řek. Celé dílo společně s pěveckým sborem přednesl v říjnu 2015 ve Velké synagoze orchestr složený ze studentů hudebních škol pěti partnerských evropských měst Plzně, včetně hostitelské. Pěvecké sbory a orchestr vedl dirigent latinskoamerického původu Norman Gamboa. Šlo o jeden z velkých projektů v rámci hlavního hudebního programu Evropského hlavního města kultury Plzeň 2015. Připravilo jej ve spolupráci s plzeňskou konzervatoří a dalšími institucemi opět občanské sdružení Svět podle Jakuba.

Tomáš Karpíšek (*1991) pochází z hudebnické rodiny. Studoval na plzeňské konzervatoři hru na kontrabas. Středoškolská studia uzavřel na Mezinárodní konzervatoři v Praze ve třídě Petra Riese, ve vzdělávání pokračoval na HAMU ve třídě Jiřího Hudce a své studium zakončil magisterským diplomem na HfM Freiburg im Breisgau v prestižní kontrabasové třídě Božo Paradžika. Po ukončení studií získal angažmá ve Vídni, kde téměř dva roky účinkoval ve Vídeňské státní opeře a pravidelně hostoval ve Vídeňské filharmonii. V současné době je kontrabasistou České filharmonie, ale spolupracuje i s dalšími českými a zahraničními orchestry (kupříkladu s Collegiem 1704) a pravidelně vystupuje na samostatných recitálech.
Kromě hry na kontrabas se věnuje komponování. Na plzeňské konzervatoři studoval ve třídě profesora Jiřího Bezděka v letech 2008–2016 a poté absolvoval mnoho seminářů ve Velké Británii, v Německu i v ČR. Jeho skladby zazněly v Čechách i v zahraničí. Dlouhodobě spolupracuje s britským hudebním nakladatelstvím Recital Music, které již vydalo jeho dvě svity pro kontrabas sólo (č. 1 „Liturgická“ a č. 2 „Images of Lapland“) a objednalo i další kompozice. Soutěžním úspěchem byla 3. cena za Sonátu pro flétnu a klavír v Mezinárodní skladatelské soutěži Generace 2010 a jeho první kontrabasová svita byla vybrána jako povinná skladba na Mezinárodní kontrabasové soutěži F. Simandla 2016. Karpíškova symfonická kompozice Příběhy Dona Quijota byla v květnu 2015 premiérována a zároveň natočena Plzeňskou filharmonií. V rámci projektu Pět řek vytvořil symfonickou fantazii Mže – Amnis Iter.
„Nejraději komponuji na objednávku, nebo minimálně s vizí nějakého provedení. Komponování ,do šuplíku‘ mě moc nemotivuje, ačkoli i tak někdy pracuji. Poměrně často a rád komponuji pro svůj nástroj, tedy pro kontrabas. Ale velmi nerad bych byl vnímán pouze jako kontrabasový skladatel. Je senzační zabývat se čas od času nějakou větší orchestrální partiturou, ale takovou příležitost skladatel, bohužel, příliš často nemá. Kromě komponování samotného mě také velmi baví aranžování.“
V současné době Tomáš Karpíšek prochází doktorandským studiem na Pedagogické fakultě ZČU – obor Hudební teorie a pedagogika.

Kompozičním oddělením plzeňské konzervatoře prošlo i několik pozoruhodných žen a dívek. V roce 2011 byla ke studiu přijata Romana Schuldová (*1965), někdejší absolventka školy ve hře na klavír. Je spjata s městem Staňkov, kde působí na základní umělecké škole.
Tvorbou autorky prostupuje hluboká lidskost, opravdovost, duchovní rozměr, a to nejen v komorních dílech či Koncertu pro klavír a orchestr (2013), ale především v melodramu na vlastní texty K svátku borovic (2013), v symfonii pro velký orchestr Vzkříšení člověka (2014), v oratoriu pro smíšený pěvecký sbor a malý orchestr A tys mě uslyšel (2014) či symfonické básni Job (2016). V poslední době se více zaměřuje na tvorbu pro děti. Kromě hudebně pedagogické a kompoziční činnosti se věnuje i psaní poezie. Za své básnické sbírky získala několik ocenění. „Pořád skládám, protože je to můj chleba a nemohla bych bez toho žít… Hudbě a poezii vděčím za překonávání těžkých životních situací,“ shrnula své pocity Romana Schuldová.

Michaela Augustinová (*1996) svými mimořádnými schopnostmi upoutávala pozornost již v dětském věku. Hrát na klavír začala v pěti letech a v devíti komponovat. Na plzeňské konzervatoři absolvovala jak obor hra na klavír u Lukáše Klánského, tak skladbu u Jiřího Bezděka. Je laureátkou mnoha klavírních soutěží. Město Plzeň ji dvakrát (v roce 2011 a 2018) udělilo cenu Plzeňský Orfeus za propagaci města v oblasti hudební kultury. Hráčské a interpretační zkušenosti si prohlubovala na četných klavírních masterclassech. Ve studiu obou zmíněných oborů pokračuje na pražské HAMU. Bohatý vnitřní svět a imaginaci promítá kromě hudby také do literární oblasti – věnuje se psaní povídek, fejetonů a básní.
Roku 2016 získala studijní prémii Českého hudebního fondu na první klavírní koncert Labyrint světa a cyklus Enigmata pro harfu. Tento harfový cyklus též zazněl roku 2018 v japonském Nagasaki. V roce 2018 se uskutečnila premiéra její absolventské kompozice Mše, vytvořené na vlastní text, o rok později obdržela za melodram Kosmologie 2. cenu a Cenu interpretů na Mezinárodní soutěži Zdeňka Fibicha v kompozici melodramů. Smysl pro zvukový experiment a tvorbu pro méně obvyklé nástroje osvědčila ve skladbě Sudoku, vytvořenou pro kantele a premiérovanou v Praze finskou virtuoskou Juulií Pölönen.
V tvorbě Michaely Augustinové hraje významnou roli duchovní tematika. Během studia na HAMU vytvořila mimo jiné Pět lyrických obrazů na křesťanské malby Marcely Pušové, Magnificat pro sólový soprán, smíšený sbor a varhany a jedním z posledních děl je bakalářská práce Žalm 92 pro sólový soprán a komorní orchestr. „Moje kompozice také ovlivňují synestezie, díky nimž se dobře zhudebňují např. vizuální vjemy. S tím jsem nejvíc pracovala v již zmíněných ,Pěti lyrických obrazech‘ a také ve ,Zvukomalbách‘ pro flétnu, klarinet in B, vibrafon a violoncello. Hned dva další inspirační zdroje, tradiční židovská hudba a příroda, se spojují ve skladbě ,Zarzirim‘ (hebrejsky ,Špačci‘) pro šofar, flétnu, 2 klarinety in B, housle, violu a violoncello,“ říká o své tvorbě skladatelka. V následujícím akademickém roce čeká Michaelu Augustinovou stáž na Jeruzalémské akademii.

Sára Dzvoniková, rozená Soukupová (*1995), studovala skladbu na plzeňské konzervatoři v letech 2011–2017, v současné době se profesně věnuje personálnímu a projektovému managementu a mezinárodnímu podnikání, které vystudovala na VŠE v Praze. Hudba je její láskou a náplní volného času. Od dětství hrála především na housle a na klavír. Má blízko k folkloru, ráda se zabývá kreativním zpracováním lidových písní, a tak její kompoziční tendence směřuje především do oblasti komorní a vokální. Po dobu studia na konzervatoři se vlastní tvorbě věnovala velice intenzivně. Inspiraci stále čerpá u svých oblíbených hudebních skladatelů, v židovských písních, českém folkloru a biblické tematice.
V poslední době si Sára Dzvoniková oblíbila tvorbu pro děti a žáky ZUŠ, své zaujetí pro hudbu předává dál během výuky hudební teorie a skladby. Jako certifikovaný pedagog volného času si postupně vytváří vlastní metodiku výuky skladby pro děti. Výuce skladatelství a vlastní tvorbě se chce věnovat i nadále.
„Ráda teď tvořím pro děti (často na konkrétní zadání) skladby hlavně pro housle, klavír a flétny, a třeba i pro komořiny. Obzvlášť ráda ale skládám i pro sbory, a to nejen ty dětské. … V poslední době jsem se zamilovala do výuky skladby, kterou učím soukromě. Velice mě těší, že mohu svým žákům pomáhat formulovat jejich nápady, hudební myšlenky, učit je pracovat s různými skladatelskými nástroji, spolupodílet se na tvorbě jejich vlastních děl a pomáhat jim zachytit jejich vnitřní bohatství na papír. Někdy si připadám jako sochař, který pomáhá svému žákovi v kusu mramoru objevit a z něj osvobodit jedinečné umělecké dílo.“
K umělecky nejzajímavějším absolventům oddělení skladby posledních let patří Jan Rösner, Václav Špíral a Petr Hájek.

Jan Rösner (*1993) se věnuje především oblasti ansámblové a elektroakustické hudby. Jeho skladby byly představeny jak v tuzemsku (např. Orchestrem BERG), tak v zahraničí (v USA, Velké Británii, Japonsku, Německu, Rusku). V roce 2017 se zúčastnil edukativního zájezdu do Tokia organizovaného spolkem NEIRO, jenž byl též organizátorem International Shakuhachi Festival Prague, na kterém byly premiérovány Rösnerovy tři různé skladby pro japonskou flétnu šakuhači. V současnosti studuje skladbu v magisterském programu u Luboše Mrkvičky na Akademii múzických umění v Pra- ze a čtvrtým rokem působí jako dramaturg a spoluorganizátor Ensemble Terrible, souboru složeného ze studentů a absolventů HAMU a orientovaného na soudobou hudbu. V rámci studia také pracuje na výzkumném projektu, který se zabývá generativní kompozicí ve spojitosti s obrazem ve 3D v interaktivním virtuálním prostoru.
Od roku 2016 se věnuje profesionálně notografii. Kromě soukromých zakázek pracoval jako externista na partiturách pro nakladatelství Českého rozhlasu, Triga, Ricordi a Musica Mundana. Specializuje se sice na soudobou hudbu, ale jeho editorské portfolio zahrnuje i klasické partitury.
Již během studia na plzeňské konzervatoři získal za svou tvorbu řadu ocenění – v roce 2014 a 2015 v soutěži GENERACE, v roce 2015 cenu OSA Nejúspěšnější mladý autor vážné hudby a ve stejném roce též ocenění na Verdehr Trio Composition Competition, vyhlášenou International Clarinet Association. Účastnil se také finále mezinárodní skladatelské soutěže Antonína Dvořáka a v letech 2014–2015 byl stipendistou Nadace Českého hudebního fondu.
Přestože původním studijním oborem Jana Rösnera byl klasický zpěv, tíhne více k tvorbě komorní. V souhrnu jeho děl nalezneme například Dechový kvintet (2013), Smyčcový kvartet (2014), Trio for piano, violin and clarinet (2014), Per fagotto (2016), Composition for shakuhachi and percussions (2016), Composition for choir and synthesizer (2017), Composition for Trombone, Strings and Percussion (2017), Composition for Shakuhachi and Koto (2017), For 12 Instruments (2019) vytvořený pro Ensemble 10/10 (Liverpool Philharmonic) a další. Z posledních děl zmiňme například Verses and Words pro sólovou flétnu šakuhači, která zazní na International Shakuhachi Festival Prague 2021, magisterskou Skladbu pro smyčcové trio, 2 perkusisty a live electronics a připravuje kompozici pro Orchestr BERG určenou pro 5 smyčců a 2 rámové bubny.
Jména Václava Špírala a Petra Hájka lze slýchat ve spojitosti s názvem studia (či společnosti) „Zelí-Potkan“ sdružujícího mladé hudebníky. Zakládajícím členem byl kromě zmíněných též skladatel a kytarista Petr Švantner. Společnost, jejíž aktivity zaštiťuje Západočeské hudební centrum ve spolupráci s Hudební nadací Karla Pexidra, realizuje koncerty, semináře, workshopy, streamy a online příspěvky zaměřené na soudobou artificiální hudbu. Tu pak oba protagonisté popularizují netradičně hravým až absurdním, vždy však svěžím způsobem, jímž se snaží sdružovat hudebníky, oslovovat mladé lidi a aktualizovat kulturní život Plzně. „Chceme vyplnit existující informační blok a ukázat, že i to nejpodivuhodnější umění může být snadno přístupné, pokud má člověk otevřenou mysl. Hledáme rovnováhu mezi teoretickou a praktickou působností, vyhýbáme se akademickému pohledu na problematiku… vítáme mezi sebou zaujaté tvůrce, aktivní instrumentalisty i jiné umělce,“ upřesňuje Václav Špíral.
V současné době tvoří tým studia 7 aktivních členů – 5 skladatelů a 2 klavíristé. Od září 2019 navíc provozuje vlastní orchestr pro interpretaci soudobé hudby „Zelí-Potkan Orchestra“, v němž působí více než 20 hráčů. Jde převážně o vybrané studenty plzeňské konzervatoře, ale spolupracuje i s jejími absolventy či pedagogy.

Václav Benjamin Špíral (*1996) pochází z Plzně. Na konzervatoři absolvoval obor skladba, v současné době pokračuje ve studiu téhož oboru na Akademii múzických umění v Praze u Hanuše Bartoně, vyučuje na plzeňské konzervatoři a na ZUŠ v Bezdružicích. Komponuje od jedenácti let. První skladby vznikaly během studia hry na kytaru na ZUŠ, později začal navštěvovat soukromé hodiny u Pavla Samiece. Následoval vstup na plzeňskou konzervatoř, kterou absolvoval souběžně se studiem na gymnáziu.
Václav B. Špíral je aktivním členem Západočeského hudebního centra. Pravidelně spolupracuje s Vítem Aschenbrennerem a jeho orchestrem Consortium musicum a také s mnoha plzeňskými umělci: s Martinem Kosem (a celým Sojkovým kvartetem), Alenou Tichou, Věrou Müllerovou, Petrem Novákem, Matoušem Křiváčkem a samozřejmě s Petrem Hájkem. V interakci je také s brněnským Mirror Ensemble a s profesory, absolventy i studenty konzervatoří a HAMU v Praze. Rád se věnuje také mladým kolegům – hledá spřízněné duše v řadách studentů či absolventů plzeňské konzervatoře a mnohým z nich píše novinky na absolventské koncerty.
Za své skladby posbíral několik mezinárodních ocenění a v roce 2017 mu byla udělena cena Plzeňský Orfeus. „Do soutěží a podobných klání se už však z principu nepřihlašuji, nelíbí se mi a přijde mi, že hudba by přesně o tomhle být vůbec neměla… Ohledně samotné tvorby mlčím… Buď se to uslyší, anebo neuslyší. Dříve se mi na tato témata mlelo jedna báseň, v současné době k nim nemám co říci, resp. k nim spíše nic říkat nechci,“ shrnuje Václav Špíral.
Intenzivní práci se věnoval i v době nucené coronavirové pauzy, kdy nahrál několik koncertů a spolu s Petrem Hájkem natočil několik rozhovorů se skladateli.

Petr Hájek (*1989) se skladbě věnuje od 15 let, první kompoziční pokusy konzultoval s klavírní pedagožkou a skladatelkou Romanou Schuldovou. Svůj jazyk od počátku rozvíjí na skladbách nejrůznějších žánrů od klasiky po taneční hudbu a aranže. Na Západočeské univerzitě v Plzni vystudoval softwarové inženýrství, jemuž se nyní věnuje profesně, a po ukončení vysoké školy nastoupil v roce 2014 na plzeňskou konzervatoř do kompoziční třídy Jiřího Bezděka. Díky svému předchozímu vzdělání začal v roce 2018 na této škole zároveň působit jako pedagog hudebnětechnologických předmětů. V absolventském ročníku studia skladby složil přijímací zkoušku na obor dirigování u Jiřího Štrunce, kde nyní své hudební schopnosti dál rozšiřuje. Aktivně se zabývá hudební pedagogikou a metodikou výuky zejména dětí – od roku 2019 je členem České Orffovy společnosti, pravidelně se účastní mnoha seminářů a skládá klavírní skladby pro děti. Za nejdůležitější bod svého působení na konzervatoři považuje popularizaci soudobé artificiální hudby realizované v rámci studia „Zelí-Potkan“.
Ve své kompozici se zajímá o současné racionální postupy, algoritmické metody za pomoci počítače, elektronickou hudbu, propojení artificiální hudby s nonartificiální, v podtextech skladeb nezřídka komentuje pocity člověka v současném fragmentovaném a chaotickém světě. Věnuje se tvorbě především pro domácí Zelí-Potkan Orchestra, kde zároveň působí jako pomocný dirigent.
Pod vedením Jiřího Bezděka studovali i jiní zajímaví tvůrci. Vedle hobojistky Kateřiny Trojanové, kytaristy a folkově zaměřeného Jakuba Červeného to byl také velmi osobitý kytarista a pedagog Petr Švantner.
V současné době studuje v kompozičním oddělení plzeňské konzervatoře několik slibných talentů, mezi něž patří Patrik Kotlár, Natálie Janecká, Ondřej Jírový, Anežka Štěpánová a Tereza Růžičková. Každý z nich se profiluje jiným, osobitým způsobem a lze očekávat, že z nich vyrostou kvalitní skladatelské individuality.
Osobností, která stmeluje celé skladatelské oddělení a udává hlavní směr, je však Jiří Bezděk, jenž letos oslavil významné životní jubileum.

Prof. Mgr. MgA. Jiří Bezděk, Ph.D. (*1961) studoval na plzeňské konzervatoři v akordeonové třídě předního českého pedagoga Jaroslava Vlacha, dále pak u Evžena Zommera a Martina Mintála. Právě hra na akordeon a poznávání soudobých děl pro tento nástroj jej postupně nasměrovaly k vlastní kompoziční činnosti. Skladbu vystudoval u Václava Riedlbaucha na Akademii múzických umění v Praze. Úvahy o komponování jej v polovině 80. let přivedly ke studiu hudební teorie (rovněž na HAMU v Praze), následovalo doktorandské studium na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity pod vedením Ilji Hurníka. Doktorát obhájil na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2006 byl po obhajobě habilitační práce jmenován docentem pro obor Hudební teorie a pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v roce 2000 ukončil studia na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát. Od roku 1990 působí na Katedře hudební kultury Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2009 byl jmenován vedoucím této katedry, o šest let později následovalo jmenování proděkanem pro vědu, umění a projekty Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni a v roce 2017 byl jmenován vedoucím Katedry hudební teorie HAMU.
Rozsah činnosti Jiřího Bezděka je nesmírně široký. Kromě vlastní tvorby, která zní na pódiích u nás i v zahraničí, se věnuje vědecko-výzkumné činnosti v oblasti kompoziční, hudebněteoretické, hudebněpedagogické a organizační. V odborné publikační práci se zaměřuje především na výuku dějin hudby 2. poloviny 20. století a na výuku harmonizace melodie. Věnuje se popularizaci hudby, často přednáší pro různé instituce především v jižních a západních Čechách (pedagogická centra, univerzita třetího věku, hudební školy atd.) či pro Český rozhlas. V oblasti hudební pedagogiky a metodiky vytvořil mimo jiné ucelený systém výuky hry na keyboard a vydal několikadílnou Českou školu hry na keyboard, hojně využívanou na základních uměleckých školách po celé republice.
Jiří Bezděk je zajímavou a inspirativní pedagogickou osobností, což se odráží především v kvalitě absolvujících studentů.

Nahoru | Obsah