Hudební Rozhledy

Zvláštní případy klávesového oddělení - Enharmonium – překvapení nejen pro Brucknera

Jakub Zahradník | 10/21 |Svět hudebních nástrojů

Že jste nikdy neslyšeli o enharmoniu? To není žádná ostuda. Harmonium se díky pevné laditelnosti, relativně jednoduché výrobě a hráčsky dostupnému ovládání osvědčilo jako vhodný nástroj pro experimenty. Vzpomeňme například na šestinotónové harmonium ve sbírce Českého muzea hudby. Enharmonium pak bylo pokusem o nástroj s pevným laděním, který by byl schopen hraní čistých intervalů. Nejdále v těchto pokusech se dostal zřejmě geniální japonský inženýr Tanaka. Třeba jeho nápad někdo probudí. Požádal jsem dalšího z členů našeho velice různorodého „klávesového oddělení“, aby se s námi podělil o záhadu starou dobrých 130 let...

Dnešním vypravěčem je PhDr. Petr Koukal, Ph.D., specialista na hudební památky a hlavní organolog-památkář Národního památkového ústavu, věhlasný odborník přes varhany a ladění, autor mnoha českých i cizojazyčných statí a knižních publikací, mimo jiné autor platné metodiky pro památkovou ochranu varhan v ČR. Zájemcům o pochopení historických ladění, jejich výšky a historii vývoje rovnoměrné temperatury nelze než doporučit jeho publikaci Dobře rozladěné varhany (NPÚ 2013), první knihu toho druhu v české literatuře, která zdaleka přesahuje varhanářskou problematiku a je čtenářsky velmi sdělná. Z posledních knih dr. Koukala připomínáme Varhany brněnské a loketské školy a jejich zvukové ideály (NPÚ 2019) a Problematiku restaurování zvuku varhan (spolu se Zd. Otčenáškem, NPÚ a AMU2017). A nyní již pojďme vstříc oné záhadě:
Život slavných skladatelů je většinou dobře popsaný a všeobecně známý. Přesto někdy narazíme na téměř nepoznanou a pozoruhodnou kapitolu. Kupodivu to platí i o Antonu Brucknerovi, který rozhodně nepatřil k žádným bouřlivákům jako Liszt či Wagner. Tento uznávaný skladatel a varhanní virtuos se ke konci svého života setkal s hudebním nástrojem, který neznal, a byl jím zcela uchvácen. Ono setkání proběhlo naprosto nečekaným a doslova exotickým způsobem. Brucknerův žák a sekretář Friedrich Eckstein to zažil a popsal až s přídechem jisté záhadnosti. A protože se jednalo o klávesový nástroj, vzbudilo to zájem i našeho „klávesového oddělení“. Dovolíme si určitou licenci a přiblížíme volně tuto příhodu jeho očima.
„Jednoho dne roku 1890 jsme pracovali v Brucknerově bytu na Hesstrasse, když někdo zaklepal na dveře. Šel jsem otevřít a tam stál dobře oděný, tajemně vypadající cizinec, nepochybně Asiat. Představil se jako dr. Šóhei Tanaka (1862–1945), člen japonského zastupitelství ve Vídni, a žádal o setkání s Mistrem. Ten ho s určitým váháním přijal a s ohromením uslyšel, že pan Tanaka studoval akustiku a hudební teorii v Berlíně u Helmholtze a že se mu podařilo zdokonalit dřívější Thompsonovy a Bosanquetovy enharmonické varhany.
Překvapení nebralo konce, neboť pan Tanaka předal užaslému Brucknerovi nejen svou německy psanou monografii o čistém ladění a o svém vynálezu, ale s mnoha úklonami a slovy uznání ho pozval, aby se na japonském vyslanectví seznámil s tímto novým hudebním nástrojem, který nazývá enharmonium. A k tomuto účelu že má s sebou vůz, kterým tam může Mistra dovézt během několika minut. Brucknera to zaskočilo a zpočátku byl dost neochotný. Vůbec jsem se nedivil, protože ho nějaké společenské kratochvíle zvlášť nezajímaly. Jenže jsem na něm viděl, že se jeho zájem probouzí ze zcela jiných důvodů.
Už dříve se zabýval čistým laděním, vždyť jako varhaník a později i Sechterův žák o tom hodně věděl. Jako skladatel vždy přesně rozlišoval matematicky čisté ladění od běžné temperatury a v harmonické „čisté sazbě“ zabraňoval „matematické disonanci“ kvint, jak sám říkával, kdy je kvinta nad druhým durovým stupněm nečistá. Takže po počáteční neochotě nakonec souhlasil.
A tak jsme odjeli s doktorem Tanakou na japonské velvyslanectví, kde jsme byli přivítáni s velkými ceremoniemi a uvedeni do budoáru vyslancovy manželky, kde se nacházelo ono podivuhodné enharmonium. Dr. Tanaka začal hrát předehru k Lohengrinovi ze zvláštního, velmi složitého a pro nás zcela nepochopitelného notového zápisu. Účinek byl velmi překvapivý a ohromující. Když hned pak zahrál tutéž skladbu na vedle stojící běžné harmonium, naladěné v rovnoměrné temperatuře, měli jsme dojem, že je nesnesitelně rozladěné! Mého Mistra to velice zaujalo a hned napsal na papír několik enharmonických akordických spojů a modulací. Dr. Tanaka to přepsal pomocí svých znaků a čísel a usedl k enharmoniu. A nyní jsme měli jedinečné potěšení všechny ty jinak pouze myšlenkové, čistě intelektuální záměry slyšet v plné skutečnosti, prostřednictvím jasně slyšitelných tónových postupů! Po tom všem se Bruckner nechtěl s novým harmoniem rozloučit a oddával se požitku ze všech možných kombinací čistých akordů.“
Tento zážitek byl pro Friedricha Ecksteina tak silný, že ho připomíná i po dlouhých letech, se smutným konstatováním o praktických překážkách, kvůli nimž se Tanakovo enharmonium v hudebním životě neujalo. Nebylo divu, neboť naše další pátrání prokázalo, že tento teoretik a vynálezce se svým vlastním, byť zdokonaleným způsobem vrací k pokusům rozšířit počet kláves v rámci oktávy: jak ukazují připojené ilustrace, zavádí šestou půltónovou klávesu a zejména opět dělí ostatních pět kláves na poloviny či dokonce třetiny po způsobu tak zvaných subsemitonií, známých například u varhan 17. století. Tanakův vynález však je schopen různým nastavením a přepnutím na stejné klaviatuře měnit čisté ladění pro modulace v křížkových nebo béčkových tóninách.
Pak je zde ještě onen pro Ecksteina i Brucknera neznámý a záhadný notový zápis, který jediný umožňoval hru na tomto enharmoniu. I v tomto případě už máme odpověď. Tanaka provedl zásadní přeměnu notového zápisu na základě principu: klávesy, odpovídající jako takové notám, mohou současně představovat intervaly místo tónových výšek. Jinými slovy – noty zde neznamenají pevně dané tónové výšky, ale intervaly. Základní zásadou takového notopisu je přednost „matematické“ čistoty intervalu, kterou lze zapsat pomocí vodorovné čárky pod nebo nad notou. Tato čárka a její umístění znamená, že označený tón je o tzv. komu nižší nebo vyšší (případně o dvě), z čehož vyplývá, na které klávese je třeba ho zahrát. K tomu Tanaka zavádí ještě další pomocné znaky podle transpozičních táhel svého enharmonia. Podle jeho přesvědčení to student hudební teorie snadno pochopí, ale pro dnešní adepty je to mimořádně obtížně, a proto nepraktické.
Takže klávesových nástrojů s čistým laděním jsme se vzdali a jen někdy přijímáme aspoň nerovnoměrnou temperaturu. Ale pokud by to některého varhanáře či jiného nástrojaře zajímalo a chtěl si Tanakovo enharmonium vyrobit, mělo by to být možné, stačí říci. Technické nákresy a popisy máme k dispozici…
Jak dosvědčuje Brucknerovo překvapení, nešlo jen o nějakou hračku. Zkusme si znovu představit onu situaci. Anton Bruckner, na vrcholu svých sil, znalostí a zkušeností, byl v pozici, kdy už může říci, že všechno zná a jen tak něco ho neudiví. A najednou, nečekaně, se setkává s něčím, co natolik vzbudí jeho pozornost a přináší tak silné dojmy, že reaguje málem jako zvědavé a potěšené dí- tě, které volá ještě, ještě…. A právě kvůli čistému ladění, s vidinou jeho uplatnění v praxi Šóhei Tanaka věnuje léta svého života na studium v daleké cizině a svůj talent na realizaci hudebního nástroje, který to umožní. Hudební život však šel jinou cestou…
Douška: Zeptal jsem se dr. Petra Koukala, zda ví, co se stalo s oním enharmoniem, a zda jsou známy další osudy dr. Tanaky. Odpověděl, že ano, že Tanaka šel ve své snaze houževnatě dál, sehnal si doporučení nejlepších evropských vědců a hudebníků (kteří za výrobu a uplatnění například při vý- uce ve školách a sborech marně orodovali – pozn. red.) a nakonec si dal enharmonium patentovat v USA (den před Štědrým dnem roku 1890 pod číslem 443305 – schematický obrázek patentu je na internetu k dispozici – pozn. red.). Ale tím to skončilo, takže se vrátil do Japonska a věnoval se jiným oborům (např. sestrojil kalkulačku – pozn. red.).
Podíval jsem se proto zkusmo na všemocný internet a našel jistý počet odkazů a zmínek, včetně matematického vysvětlení Tanakovy tónové struktury. Výroba enharmonia podle všeho probíhala v podniku Ph. J . Traysera ve Stuttgartu. Nakonec se mi podařilo objevit jedno enharmonium z roku 1935, které se nachází ve sbírce oganologického muzea Kunitachi College of Music (hudební univerzity v Tokiu). Člověk by se musel ale pro úplnost seznámit i s enharmonii stavitele Bosanqueta (z let 1872–73) a generála Thompsona (z r. 1856) dostupnými v Anglii. Ty mají (podle vyobrazení) neuvěřitelně složité klaviatury.
[Redakční poznámky – Jakub Zahradník]

Nahoru | Obsah