Hudební Rozhledy

Jan Schulmeister - Patnáctiletý klavírista

Milan Bátor | 12/21 |Rozhovory

  • Jak jsi, Honzíku, vstoupil do světa hudby v době, když jsi ještě nedosáhl nohama na pedály?
    Já jsem byl s hudbou srostlý od raného dětství, protože oba rodiče jsou muzikanti, a tak kolem mě pořád zněla hudba. A protože maminka je klavíristka, velmi brzy jsem zkoušel brnkat melodie na klaviatuře. Vyhledával jsem si je ještě bez jakéhokoli pedagogického dozoru, až maminka uznala, že by nebylo od věci začít s opravdovým hraním. Přihlásila mne proto do Základní umělecké školy v Kroměříži k paní učitelce Evě Zonové, kde jsem strávil krásných deset let.

  • Jak si obě pedagogické osobnosti, tebou nepochybně respektované, rozuměly?
    Vždycky se naprosto shodovaly ve všech hudebních názorech i postupech. Nikdy nenastal ten problém, že by se s něčím nesouhlasilo. Vždy byly ty názory téměř stejné, pěkně se doplňovaly.
    Navíc je kromě profesních záležitostí spojuje i dlouholeté přátelství, takže ta spolupráce měla ještě další rozměr.
  • V současnosti jsi posluchačem konzervatoře.
    Ano, nyní studuji v prvním ročníku na Konzervatoři Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži ve třídě své maminky.
  • Takže tě nevyslaly do světa. Uvažovali jste o studiu na jiné než domácí konzervatoři?
    Určitě ano, a já do budoucna počítám s tím, že si jiné studijní prostředí vyzkouším třeba formou programu Erasmus v zahraničí. Je to ještě v počátcích, ale rád bych odcestoval na nějaký čas například do Berlína, Paříže nebo Londýna.
  • Mají klavíristé studijní ideál podobný houslistickému parnasu, jakým je Juilliard School v New Yorku?
    Juilliard School je beze sporu skvělou školou. Přesto si myslím, že ani tak nezáleží na škole jako takové, ale především na tom, jaké tam najdu pedagogy. Proto nepřemýšlím o destinaci, ale o osobnostech.
  • Třeba u Krystiana Zimermana?
    Ano, o tom přemýšlím poslední dva roky –velmi bych si přál být u něho v Basileji, kde učí od roku 1996, ale nevím, zda to ještě platí. Hledal jsem informace na internetu, ale ty aktuální jsem nenašel. Tak nevím, zda tam má ještě mistrovskou třídu. Myslím si, že by to byla výjimečná zkušenost, kdyby se mi podařilo dostat se právě k němu. Mým velkým klavírním vzorem je také Arcadi Volodos, ruský klavírista žijící ve Španělsku. Také setkání s ním, třeba na mistrovských kurzech, by bylo jistě velmi inspirující. V červnu jsem byl na jeho recitálu ve vídeňském Konzerthausu, kde hrál Schubertovu Sonátu číslo 18 G dur a Brahmsových Šest klavírních kusů. To byl koncert, na který nikdy nezapomenu. Hrál naprosto nadpozemsky – úžasné barvy, fenomenální pianissima – a ty nekončící fráze – prostě muzikantské nebe. Ale mezi mé klavírní oblíbence a vzory také patří další zázrační pianisté, jako Murray Perahia, Radu Lupu, Martha Argerich, a samozřejmě Vladimír Horowitz se Sergejem Rachmaninovem. I když poslední dva jmenovaní velikáni již nežijí, jsou pro mne věčnou inspirací.
  • Zvítězil jsi v řadě domácích i mezinárodních soutěží, na kterých se hrál mezinárodní repertoár. Měl jsi někdy možnost uplatnit české skladby?
    České skladby v repertoáru mám a také se je snažím do soutěžního repertoáru zařazovat. V letošním roce jsem rozšířil svůj „český program“ o dvě skladby z Českých tanců Bedřicha Smetany – Hulána a Slepičku. První jmenovanou jsem zařadil do soutěžního repertoáru Concertino Praga 2021, ale také dalších mezinárodních soutěží. Letošní doba celosvětových lockdownů paradoxně přála velkému rozšíření hudebních soutěží ve formátu on-line. Stačilo zaslat videonahrávku, která nesměla být upravována. Proto jsem v nahrávacím studiu na Hudební akademii múzických umění v Praze živě natočil repertoár, který se pak rozeslal podle uvážení do jednotlivých soutěží. V estonském Tallinu to byla soutěž Odin, následovala soutěž ISCART ve švýcarském Luganu, italská soutěž v Orbetel- lo, dále North International Piano Competition ve švédském Stockholmu a Piano International Competition In memoriam Vladimir Horowitz ve Španělsku. Velice si cením také dvoukolové soutěže Nordic International Piano Competition ve švédském Malmö, kde byl předsedou poroty Piotr Paleczny, vynikající polský klavírista, který zasedá také v porotě Chopinovy mezinárodní soutěže ve Varšavě.
    Účast na soutěžích pro mne dopadla výborně. Kromě prvních cen jsem na třech z nich měl i absolutní vítězství všech věkových kategorií, což mně vyneslo také několik pozvání na různé klavírní festivaly a mistrovské kurzy po Evropě. To mi udělalo velkou radost.
  • Kterou hudbu nejraději posloucháš a hraješ?
    Nyní jednoznačně hudbu Johannesa Brahmse, ta je naprosto na vrcholku mých hudebních sympatií. V repertoáru mám zatím jenom jednu jeho skladbu – Intermezzo Es dur, ale mám rozpracovaný celý opus 117 a do budoucna plánuji nastudovat další jeho skladby. Brahms je podle mě jeden z nejgeniálnějších skladatelů, co kdy žili.
    Obdivuji ale také hudbu Sergeje Rachmaninova a velmi rád poslouchám klavírní i symfonickou tvorbu Alexandra Skrjabina. Z klasicistního období si úplně nejvíc vážím Beethovenovy hudby, především jeho pozdní tvorby. Vedle toho mám také rád Roberta Schumanna a Franze Schuberta. Obzvlášť mně fascinují Schubertovy pozdní sonáty. Od Schumanna nejvíce obdivuju cyklus Kreisleriana. Je ale zajímavé, že Fryderyk Chopin tuto skladbu úplně neuznával, četl jsem, že se mu nejvíc ze všech Kreislerian líbila obálka not. Já si ale myslím, že je to jedno z jeho nejkrásnějších děl, které si zaslouží obdiv. Ode mne ho rozhodně má…
    Můj vkus se samozřejmě vyvíjí. Asi ve dvanácti letech jsem byl velkým fanouškem Franze Liszta a také mě uchvátila hudba Arnolda Schönberga a poněkud výstředního Karlheinze Stockhausena. Schoenberg mi zůstal, Stockhausena jsem opustil… (smích)
  • Co obnáší členství ve sdružení Petrof Art Family, kam jsi byl přijat v roce 2018?
    Petrof Art Family je volné seskupení muzikantů z celého světa, které sdružuje právě společnost Petrof. Patří tam třeba soubor Duo Petrof nebo domácí Petrof Piano Trio, stejně tak celá řada významných sólových hráčů. Je pro mne tedy velkou ctí, že mohu být součástí tohoto uskupení a zároveň jeho nejmladším členem. Společnost Petrof mne podporuje především formou sponzorství při tvorbě mých kompaktních disků. S její pomocí mi vyšly už tři tituly, což je krásné. První vznikl v mých jedenácti letech, druhý ve třinácti a letošní, poslední kompaktní disk, obsahuje živou nahrávku se soutěžními snímky, díky nimž jsem se stal také finalistou letošní soutěže Concertino Praga. V této souvislosti bych ale také rád poděkoval za podporu, kterou mi poskytují naši blízcí přátelé — manželé Přikrylovi z Rožnova pod Radhoštěm.
  • Tobě se, Honzíku, poštěstilo vyrůstat v hudební rodině. Kam až sahá ta vaše rodinná tradice?
    Máte pravdu, z tatínkovy strany sahá až do první poloviny devatenáctého století. Podle vyprávění je zakladatelem hudební tradice rodiny František Černý, narozený v roce 1843, který byl ve Zlonicích žákem regenschoriho Antonína Liehmana a spolužákem Antonína Dvořáka. Později odešel do Petrohradu jako kapelník, odtud se již ale nevrátil. V Čechách zanechal manželku a tři děti. Jeho nejstarší syn, také František, můj prapradědeček, byl vojenský kapelník. Působil v Budapešti, ale později se usadil v Olomouci, kde založil první hudební školu. Měl sedm dětí, dvě dcery a pět synů. Všechny jeho děti byly významné muzikantské osobnosti. Ve třicátých letech v hudebních kruzích působili Cyril Černý, klavírista, Váša Černý, violoncellista, který byl také za Kubelíka ve 20. a 30. letech koncertním mistrem České filharmonie. Vyučoval na konzervatoři v Brně a na hudebních akademiích v Brně, Bratislavě a v Praze. A to byl můj praprastrýc. Dalším hudebníkem rodiny byl houslista Oldřich Černý, který byl po dvacet let do roku 1958 jedním z koncertních mistrů Pražského rozhlasového orchestru.
    Nejmladší ze sedmi dětí byla moje prababička Kateřina. Ta vystudovala hru na klavír u profesora Viléma Kurze. No a pomalu jsme se přesunuli k ještě žijící člence našeho hudebního klanu. Je jí moje babička Marta, provdaná Schulmeisterová. Měla krásný hlas a v duchu rodinné tradice se také vydala na hudební dráhu. Vystudovala na konzervatoři zpěv a více než šedesát let působila na Základní umělecké škole Žerotín v Olomouci. Vychovala řadu zpěváků a mnozí z nich dodnes působí pedagogicky i koncertně po celé republice.
    Z tatínkovy strany, z rodiny Schulmeisterů, měl k hudbě vztah můj pradědeček. Byl nevidomý a v duchu své doby se vyučil v Brně v košíkářské škole, kde získal i profesi ladiče. V Olomouci působil jako uznávaný ladič klavírů a zde se také seznámil se svou budoucí ženou, mou prababičkou Josefou. Jejich nejmladší syn, můj dědeček Jan, byl houslista a po celý svůj aktivní profesní život vyučoval hru na housle na konzervatoři v Kroměříži. Zemřel v roce 2018.
    Kdo správně rozšifroval naší rodinnou mytologii, zjistil, že já tvořím její šestou generaci.
  • A závěrečná otázka patří nejbližší budoucnosti.
    V nejbližší době mě čeká sólový recitál ve švýcarském Luganu. Je to jedna z cen, kterou jsem letos získal na Mezinárodní hudební soutěži ISCART. Jejím ředitelem byl tehdy italský klavírista Tiziano Rossetti, který je zároveň ředitelem Hudební akademie v Luganu. Od něj jsem také dostal nabídku ke studiu, kterou jsem s radostí přijal. Tato soutěž byla multioborová, proto do poroty usedli mimo jiné také koncertní mistři milánské La Scaly. Moje soutěžní nahrávka je zaujala natolik, že mě pozvali ke společnému koncertu, na kterém zazní Mozartův Klavírní kvartet g moll.
    Doma v České republice mám na programu, pokud nám epidemiologická situace dovolí, čtyři recitály a také účast na 54. ročníku mezinárodní klavírní soutěže Virtuosi per musica de pianoforte v Ústí nad Labem. Tuto soutěž mám velice rád, je to taková moje srdeční záležitost. Protože je věkově omezena, je to naposledy, kdy se jí můžu zúčastnit. Moc se těším a chci si její atmosféru opravdu užít.
    Mám také rozpracován nový repertoár, který připravuji na projekty v příštím roce. Byl bych moc rád, kdyby se mi podařilo uskutečnit všechny plány, protože chci předávat posluchačům to krásné, čím nás hudba obohacuje.

    Nahoru | Obsah