Hudební Rozhledy

Kateřina Kněžíková a Mozart

Helena Havlíková | 12/21 |Rozhovory

Kateřina Kněžíková © foto Petr Weigl

V rámci cyklu nového nastudování Mozartových oper na libreta Lorenza da Ponte ve Stavovském divadle bude po premiéře Dona Giovanniho v srpnu 2021 následovat v lednu 2022 opera Così fan tutte s dirigentem Karstenem Januschkem a v režii Tatjany Gürbaci. Fiordiligi, jednu ze sester, které se rozhodnou jejich snoubenci (pošetile) podrobit zkoušce věrnosti, v této inscenaci vytvoří sopranistka Kateřina Kněžíková. Po úspěchu s Káťou Kabanovou na prestižním festivalu v Glyndebourne a dvou nových kompaktních discích Phidylé a Fantasie s písňovým repertoárem je to pro Kateřinu Kněžíkovou velký návrat k Mozartovi.

  • Jestli jsem správně počítala, od svého mozartovského debutu v roli Melie v liberecké inscenaci Apollo et Hyacinthus v roce 2005 jste vytvořila třináct (!) postav v Mozartových operách (Melia, Zerlina, Donna Elvira, Barbarina, Zuzana, Papagena, Serpetta, Servilia, Vitellia, Despina, Ilia, Blonda, Pamina). Teď k nim přidáte čtrnáctou – Fiordiligi. Z vašeho pohledu – proč právě Mozart se stal, resp. více než patnáct let je klíčovým autorem vašeho operního repertoáru?
    Je to poprvé, co vidím výčet svých mozartovských rolí takto černé na bílém. Je to krásná bilance. Na těchto rolích je vidět, jak za těch patnáct let člověk zraje a setkává se s různými typy postav. Mozartova hudba byla, je a doufám, že dlouho ještě bude součástí mého repertoáru. Myslím, že udržuje můj (a nejen můj) hlas ve svěžesti, pružnosti,a vždy si na ní ověřím, jak pracuji s technikou a hlasem v jiném repertoáru, tedy ne klasicistním. Považuji tento styl za skvělou hygienu. Teď více než kdy jindy.
  • O hlasové hygieně v souvislosti s Mozartem mluvíte nejen vy, ale často i mnozí další sólisté. Co to přesně znamená?
    Mozartova hudba je velice prospěšná především pro její transparentnost. Je slyšet každý výkyv, nedá se zpívat silově. Je o velké koncentraci, soustředěnosti a kázni. Pokud delší čas zpívám romantický nebo český repertoár, vždy se po určité době vracím k Mozartovi jako k ukazateli, jestli nepřepínám hlas. Zda dokážu na jednom tónu udělat messa di voce a zda zvládám jasně pracovat s klasicistním vedením fráze. Pokud zjistím, že se mi to nedaří, a cítím, že jsem zpívala jiný repertoár déle, než bylo zdrávo, vracím se tzv. zpátky na stromy a cvičím tak dlouho, dokud se potřebná kázeň nevrátí. Pro mě není výmluva to, že dělám i jiný repertoár, a tím pádem nemohu dobře zazpívat Mozarta. To je berlička, která se dřív nebo později vymstí. Ve výsledku je technika stejná, jen se musí vědomě použít jiný druh frázování, jiné výrazové prostředky. Zkrátka jiné koření.
  • V mozartovském repertoáru máte hlavně subretní role temperamentních služek, ale i v lyrickém oboru zamilované dívky (Pamina, Ilia), ba dokonce také dramatičtější „dračice“ (Donna Elvira, Vitellia). Jaký je mezi nimi rozdíl – a jsou vám některé role bližší?
    Každá role mě nesmírně bavila a přesně odpovídá období, kdy jsem je zpívala. Vidím tady tři skupinky rolí, které přicházely v přesný a správný čas, a jsem ráda, že jsem si prošla od malých rolí až po ty velké. Naučila jsem se na tom nesmírně moc. Ráda vzpomínám na roli Serpetty v opeře La finta giardiniera a samozřejmě na roli Zuzanky, která mě ještě stále provází. A nemohu nevzpomenout na Despinu, se kterou jsem si užila spoustu legrace. Nicméně toto období, kdy jsem zpívala role temperamentních postav, je už pryč,a přede mnou se tak otevřela další, zcela nová kapitola charakterních mozartovských rolí. Vedle Donny Elviry a Vitellie to bude tuto sezonu Fiordiligi a v příští sezoně pak Hraběnka.
  • Jak právě tato pro vás nová Fiordiligi zapadá do vaší mozartovské galerie?
    Zapadá naprosto logicky do vývoje mého hlasového oboru a krásně doplňuje své kolegyně, Vitellii a Donnu Elviru. Myslím, že je to parádní role, na které budu moci zúročit své předchozí mozartovské zkušenosti, ale zároveň také zařadit další „dramatičtější“ postavu do svého repertoáru. Už zkrátka nemohu být mladou Despinou. Možná kdyby byla režijní koncepce jiná. Taková, kdy je Despina o mnoho starší a zkušenější ženou než její paní, to snad ano. Ale režijní záměr je většinou zcela opačný. Je nádherný pocit, že ještě mohu někam směřovat a vyvíjet se. Mozartova hudba je pro mě naprosto logická a přirozená, a proto nevidím důvod, proč nerozšiřovat či se nevracet k rolím tohoto typu. Navíc, já miluju typ ansámblové opery, kterou Così fan tutte bezpochyby je.
  • Nejen v Così fan tutte, ale v řadě Mozartových oper jste postupně vytvořila více rolí – v Donu Giovannim Zerlinu i Donnu Elviru, ve Figarově svatbě Barbarinu i Zuzanku, v Kouzelné flétně Papagenu i Paminu, v La clemenza di Tito Servilii i Vitellii. Má to pro vás nějaký význam, výhodu, nevýhodu?
    Myslím, že je vždy výhodou znát už danou operu tzv. zevnitř a být připravený na repertoárový posun. A samozřejmě se naposlouchaná hudba rychleji učí. Člověk ale nesmí sázet na to, že mu to do hlavy naskáče samo. Tím procesem člověk projít musí. Nevýhodu bych spatřovala v tom, když se stane, že v jednom divadle zpíváte jednu roli a v dalším druhou ze stejné opery. To je hudební ekvilibristika nejvyššího stupně.
  • V poslední době jste se s Mařenkou a Rusalkou posunula blíže k mladodramatickému oboru. Je „návrat“ k Mozartovi obtížnější?
    To je velmi subjektivní. Já mohu tvrdit, že se mi díky Mozartovi zpívá český repertoár dobře a naopak. Je to ale můj názor a pocit, který se mnou nemusí jiní sdílet. Mám v tomto obrovskou sebereflexi a raději budu zpívat méně dramatický repertoár než se vzdát Mozarta. Pro mě je tento autor zcela zásadní. Návrat by byl obtížnější, kdybych jeho hudbu zcela ze svého repertoáru vypustila, ale to se zatím neděje. A doufám, že i za deset let budu moci Mozarta zpívat, byť to samozřejmě budou role adekvátní věku a hlasovému zrání.
  • Je ještě nějaká další role v Mozartových operách, kterou byste ráda ztvárnila?
    Je to samozřejmě Hraběnka z Figarovy svatby. Ale velice by mě zajímala i Elettra. To je však ještě v nedohlednu. Uvidíme. Snažím se velmi pečlivě naslouchat tomu, co mi hlas říká, a doposud se mi to vyplatilo. Častokrát to v mém případě navenek vypadá, že záměrně bojkotuji oborové zařazení, ale mince má vždy dvě strany. Je důležité projít všechna pro a proti, vyzkoušet si part s pianistou, uvědomit si, jak hutný orchestr je na které ploše. Jaké mám kolegy a hlavně, kdo diriguje. To jsou všechno kritéria, která jsou pro mě důležitá a která mě přibližují k rozhodnutí „vycestovat“ z oborového šuplíku.
  • Obecněji zaměřená otázka: vnímáte nějaké změny, posuny v mozartovské interpretaci – i v souvislosti s tím, jak se čím dál tím víc prosazuje tzv. historicky poučená interpretace, a to i z hlediska používání ornamentiky?
    Je úžasné, že se toto otevírá a je i snaha o jiné uchopení interpretace. Není to otázka jen čistě klasicistního ladění, ve kterém se prostě zpívá nejlépe, ale obecný přístup k větším detailům, ke správnému frázování, ke klasicistním finesám či použití ozdob. Myslím si, že podobně jako v období baroka je potřeba zdobit i v klasicismu. Je samozřejmě více nasnadě zdobit obšírnější ornamentikou árii, jejíž část se tematicky vrací. Jsou to povětšinou Mozartovy rané opery, které mají barokní přesah. U starších děl pak ornamentika souvisí nejen s typem opery (zda buffo, či seria), ale také s významem slov. Ne každá ozdoba se univerzálně může hodit ke všemu. Ve velké míře to souvisí s představou dirigenta a toho, jak moc je pěvec otevřen určité dávce improvizace. Ideálem samozřejmě je, když se sejde pěvec, kterému nečiní problém ozdoby používat a varírovat, a na druhé straně dirigent, který důvěřuje, že bude s ornamentikou zacházeno vkusně.
  • Spolupracovala jste v Mozartových operách s řadou dirigentů – Tomášem Netopilem, Robertem Jindrou, Alessandrem De Marchi, Jaroslavem Kyzlinkem, Jakubem Kleckerem, Peterem Ferancem. Jak byste charakterizovala jejich přístupy?
    Každý dirigent je zcela odlišný ve svém přístupu k interpretaci klasicismu jako hudebního slohu. Klíč k úspěchu je samozřejmě to, jak moc jeho hudbě rozumí a co kdo preferuje. S někým se spolupracovalo snáz, s někým méně, ale to je, myslím, přirozené a oboustranné. Je to o vzájemné chemii a o výsledné představě, čeho společně chceme docílit a jak funguje vzájemný respekt. Nehledě na to, Mozartova hudba je nakažlivá. Vleze vám pod kůži, do hlavy a nepustí vás.
  • Podobná otázka k režijním přístupům – Josef Průdek, David Radok, manželé Herrmannovi, SKUTR, Martin Čičvák, Yoshi Oida, Joël Lauwers, Vladimír Morávek...
    Ona by podobná odpověď zafungovala i na tuto otázku, jen bych u ní ještě doplnila to, že by režijní koncepce neměly popírat, či jít přímo proti dramatické a hudební stránce daného díla. Když manželé Herrmannovi inscenovali Fintu gardinieru, to byl naprostý ohňostroj nápadů – a i když to bylo jedno z nejtěžších zkušebních období, všichni jsme věděli, že výsledek bude stát za to. Na druhou stranu je učiněná katastrofa, když člověk věnuje všechny síly hudební přípravě a pak vám jedna režijní koncepce dokáže zničit a zošklivit život na šest týdnů a divákovi zážitek, za který si zaplatil. To by se dít nemělo. A režiséři by si toho měli být vědomi. Mám za sebou několik nádherných zkušeností, ale bohužel také i ty méně vydařené a šťastné.
  • Jak s dirigentem Karstenem Januskem a režisérkou Tatjanou Gürbacou tvarujete postavu Fiordiligi po hudební a představitelské stránce?
    V tomto případě vzniká inscenace, která je převzata z divadla v Kolíně nad Rýnem. Má své pevné kontury už teď a je jen na nás a na inscenačním týmu, jak moc se jí budeme držet. Jak bude vyhovovat i jinému obsazení a jak bude fungovat v prostoru Stavovského divadla. Vše je v procesu a doufám, že nám nic nezhatí její uvedení před pražským publikem.

    Nahoru | Obsah