Hudební Rozhledy

Pražská Akademie múzických umění slavila

Vojtěch Mojžíš | 12/21 |Události

Jan Mráček © foto Zuzana Lazarová

Pětasedmdesát let od svého založení si v tomto roce připomíná pražská Akademie múzických umění. Za vyvrcholení covidovou pandemií značně tlumených oslav tohoto výročí lze považovat slavnostní koncert 8. října 2021, ve Dvořákově síni Rudolfina. Byl přenášen Českou televizí, čemuž byl přizpůsoben průběh večera. Byl kratší než běžný koncert, začal až ve 20 hodin a proběhl bez přestávky.

Na úvod před auditorium, a tedy i před kamery vystoupili s gratulacemi dva řečníci, majordomus Rudolfina, ředitel České filharmonie David Mareček, a rektorka AMU Ingeborg Žádná.
Vskutku reprezentativními položkami večera, a tím i těchto oslav byli oba umělečtí protagonisté, sólista Jan Mráček a dirigent Leoš Svárovský. Jejich výkony byly skvělé. Na programu byla jen dvě díla, stěžejní pro českou hudbu, vrcholné plody svých tvůrců. Dvořákův Houslový koncert, op. 53, hrál absolvent HAMU Mráček zpaměti, s jistotou a nadhledem. Je to nesporně důstojný pokračovatel slavné české houslové školy.
Ze Smetanova cyklu symfonických básní dirigent Leoš Svárovský, rovněž absolvent, navíc i současný pedagog ústavu, vybral pouze tři části: Vltavu, Z českých luhů a hájů a Šárku. Je třeba si povšimnout, že jeho volba padla jen na básně z původní čtveřice Mé vlasti, a navíc v pozměněném pořadí. Takovouto selekcí dirigent učinil velmi neobvyklý a do značné míry i riskantní krok. Vsadil tím nepochybně na to, že dosavadní, již více než stoletá provozovací praxe tohoto cyklu připouští jak možnost uvádět všechny symfonické básně najednou, v na sebe navazujícím šestidílném, logicky se klenoucím pořadí, tak každou zvlášť. Vyslechli jsme tedy jen tři samostatné kompozice, které však v této interpretem zvolené konstelaci vytvořily také logickou klenbu, jinou ale, než je ta původně autorem zamýšlená. Více se blíží konvenci půdorysu třívětého sonátového cyklu (epický úvod – Vltava, lyrický střed – Luhy a dramatický závěr – Šárka), a přináší nečekané vyvrcholení – závěrečný razantní psychodramatický střet lásky a nenávisti na konci Šárky jako závěr celé sestavy. Tento efekt si dirigent Svárovský skutečně vychutnal, a všichni posluchači nepochybně s ním.
Perfektní byla orchestrální sóla. Jak studenti, tak i pedagogové, tedy všichni účinkující ústavu rozhodně nezklamali. Že se nejedná o orchestrální těleso, které spolu pracuje dlouhodobě a systematicky, a buduje si tak svůj specifický interpretační styl, na výkonu tohoto ad hoc sestaveného ansámblu poznat bylo.
Nelze si nevšimnout, jakou podobu měl tištěný průvodce večerem. Příslušné informace podává návštěvníkovi sice na osmi stranách (z toho dvě jsou umělecké portrétní fotografie), na křídovém papíře a dokonce dvojjazyčně, nicméně velmi nepřehledně. To, co každý ví nebo si dnes může i velmi snadno dohledat, je vytištěno řádně velkým písmem, naopak to, co bylo tento večer skutečně zajímavé, je vyvedeno tak drobným typem, že pro běžného návštěvníka v pološeru Dvořákovy síně absolutně nečitelné. To si patrně redakce předem nespočítala, takže k návštěvníkovi koncertu, který programový list ihned po koncertě hodí do koše, se to nejvíce zajímavé vůbec nedostalo.

Nahoru | Obsah