Hudební Rozhledy

Dvořákova Praha 2021

Markéta Jůzová | 12/21 |Festivaly, koncerty

Houslový virtuos Josef Špaček © foto archiv Dvořákovy Prahy – Petr Dyrc

MHF Dvořákova Praha, který od roku 2008 pořádá Akademie klasické hudby s ředitelem Robertem Kolářem, si připomněl v rámci svého 14. ročníku 180. výročí narození Antonína Dvořáka. Koncerty se konaly ve dnech 6. – 24. 9. 2021 především ve Dvořákově síni Rudolfina, v Anežském klášteře a mimořádně i v katedrále sv. Víta. Pořadatelé a organizátoři se mohli těšit z návratu světových umělců, výjimečných programů i s mistrovskými kurzy a plných sálů. Z deseti orchestrů vystoupilo v Praze pět zahraničních. Vstup do interiérů byl možný pouze po splnění podmínek stanovených ministerstvem zdravotnictví. Pestrou nabídku 28 akcí pro různé generace navštívilo téměř 15 tisíc diváků. Česká filharmonie měla společnou rezidenci s Bamberskými symfoniky. V rámci festivalu byla pokřtěna nová alba a uskutečnil se 55. ročník Mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga.

Filarmonica della Scala slavnostně zahájila festival

Sedmnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha slavnostně zahájila ve Dvořákově síni Rudolfina 6. 9. 2021 světoznámá Filarmonica della Scala z Milána, která v Praze hostovala v rámci exkluzivního turné. Významný kolumbijský dirigent Andrés Orozco-Estrada, současný hudební ředitel Vídeňského symfonického orchestru a hudební ředitel Houstonského symfonického orchestru, jenž na sklonku sezony skončil jako šéfdirigent Frankfurtských rozhlasových symfoniků, nastudoval pro prestižní festival dva různé programy.
U příležitosti oslav 180. výročí narození Antonína Dvořáka zazněla na zahajovacím koncertě skladatelova erbovní díla. Večer otevřel renomovaný německý violoncellista Daniel Müller-Schott, jenž má na svém kontě řadu ocenění a ve své kariéře nahrál výběr z Dvořákovy tvorby se Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku řízeným dirigentem Michaelem Sanderlingem pro label Orfeo (2014). V Praze hrál na vzácný benátský nástroj z dílny Mattea Goffrillera z roku 1727. Interpretaci Koncertu pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, B. 191 vtiskl sametový tón, brilantnost, efektní rozvážnost ve frázích a niterný projev s expresí.
Řád, nepatetičnost, umírněnost v interpretaci romantické hudby, která nedisponovala pro nás typickou šíří přednesu melodií, jas i vřelost dodal orchestr s temperamentním dirigentem nejen violoncellovému koncertu, ale i vrcholné Symfonii č. 9 e moll, op. 95, B. 178 Z Nového světa.
Zvuk nejslavnějšího operního divadla v Evropě byl bohužel ovlivněn proticovidovými opatřeními. Členové orchestru hráli dle italských vládních nařízení s rouškami, odstupy mezi dechovou a smyčcovou sekcí i se stěnami z plexiskla v orchestru. Dirigent se ovšem na hráče často usmíval. Interpreti byli oceněni ovacemi vestoje a plné síni se odměnili přídavkem předehry z opery Lazebník sevillský G. Rossiniho, koncert přenášela ČT. 7. 9. hrálo těleso díla C. M. von Webera, W. A. Mozarta s houslovým virtuosem Julianem Rachlinem a J. Brahmse s úspěchem.

Academy of St Martin in the Fields s brilantním houslovým virtuosem Josefem Špačkem

Světově proslulý britský komorní orchestr Academy of St Martin in the Fields, který má na svém kontě za dobu své dvaašedesátileté existence více než pět set nahrávek pro různá vydavatelství a proslavil se s dirigentem a se svým zakladatelem Sirem Nevillem Marrinerem vynikajícími interpretacemi Mozartovy hudby i nejprodávanějším soundtrackem k oscarovému filmu Miloše Formana Amadeus, měl 9. září 2021 na Dvořákově Praze hrát se svým uměleckým vedoucím Joshuou Bellem. Zářný americký virtuos však v září náhle oznámil, že nemůže z vážných rodinných důvodů na festivale vystoupit. Orchestr program nezměnil a sólistou večera se stal špičkový houslový virtuos Josef Špaček.
Ve Dvořákově síni Rudolfina otevřeli zahraniční hosté svůj program předehrou k Shakespearově komedii Sen noci svatojánské, op. 21 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Orchestr hrál bez roušek s menšími rozestupy. Dílo řízené z postu koncertního mistra zaznělo poněkud tíživěji, houslista Harvey de Souza svými gesty gradoval skladbu dramatičtěji občas na úkor přesného kompaktního zvuku. Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53, B. 108 Antonína Dvořáka provedl sólista Josef Špaček ve strhující interpretaci na housle zn. „LeBrun; Bouthillard“ Guarneri del Gesù (1732). Brilantně, velmi temperamentně, až dravě, přičemž pomalé pasáže obdařil srdečností a líbezností melodií. Když sólista nehrál, dirigoval orchestr, rovněž Harvey de Souza řídil občas gestem těleso ze své pozice koncertního mistra. Ze souhry vyzařovala radost i obdiv. Po ovacích vestoje přidal Josef Špaček Humoresku G dur č. 7, op. 101 A. Dvořáka s grácií.
V dramaturgii romantické hudby orchestr setrval i při zařazení Symfonie č. 1 C dur Georgese Bizeta. Ranou skladatelovu kompozici, kterou G. Bizet složil ve svých sedmnácti letech, hrál orchestr Academy of St Martin in the Fields s espritem, oslnivě v tématech, hutněji ve smyčcových sekcích a s menší šíří spektra barev i dynamiky, ale v přednesu honosně.

Legendární Herbert Blomstedt s vynikající Vídeňskou filharmonií

Poprvé od sametové revoluce v naší novodobé historii vystoupila Vídeňská filharmonie v Praze se dvěma rozdílnými programy, které představila v rámci dvou večerů ve Dvořákově síni Rudolfina. Lze hovořit o diplomatickém úspěchu v jednání mezi vedením světoznámého orchestru a MHF Dvořákova Praha, jejímž ředitelem je od roku 2019 Jan Simon. Oba koncerty ve dnech 12. a 13. 9. 2021 byly vyprodány. Slavné těleso řídil ve čtyřiadevadesáti letech legendární švédský dirigent Herbert Blomstedt, jehož hostování před deseti lety u České filharmonie, s níž provedl např. Dvořákovu Symfonii č. 7 d moll, op. 70, bylo mimořádné. Hráči slavného orchestru jsou velmi často testováni na koronavirus a do Prahy přijeli ve velkém obsazení. Programy koncertů Vídeňské filharmonie ovšem nebyly koncipovány přímo pro naši prestižní přehlídku, oba zazněly v rámci jejího zahraničního turné.

Na prvním koncertě Vídeňské filharmonie, která vystoupila rovněž v historii Dvořákovy Prahy poprvé, zazněla 12. 9. 2021 romantická díla. Od Franze Schuberta Symfonie č. 8 h moll, D. 759 „Nedokončená“ (1822) a Symfonie č. 4 Es dur, WAB 104 „Romantická“ (1873–1874) Antona Brucknera. Stejný program hrál orchestr s dirigentem v září před pražským koncertem ještě také v Grafeneggu, Lucemburku, Gentu a Amsterdamu. Obě díla, jež jsou standardním repertoárem orchestru, nastudoval Maestro zpaměti. Dirigoval bez taktovky a fráze utvářel jasnými gesty. Těleso hrálo zvukově výsostným přednesem s velkou škálou barev a intenzity. Schubertovu symfonii prodchnuli hráči detailní souhrou, leskem znění a nádhernými proměnami melancholických nálad se skvostnými dramatickými kontrasty. Brucknerově symfonii dodali navíc i úžasnou lyriku, skladatelovu apoteózu přírody obestřeli hloubkou vrstevnaté interpretace.

Druhý večer uvedla Vídeňská filharmonie skladby z období moderny a romantismu. Od Arthura Honeggera Symfonii č. 3 „Liturgickou,“ H. 186 (1945–1946) a Symfonii č. 4 e moll, op. 98 (1884–1885) Johannesa Brahmse. Stejný program hrála i v létě na Salcburském festivale. Honeggerově symfonii vtiskl orchestr vynikající plastičnost znění mísící měkkost i ostrost v monumentu plném žalu i nadějného jasu. Herbert Blomstedt ji dirigoval z partitury, Brahmsovu symfonii, jež zazněla honosně a majestátně, již opět zpaměti. S nadšeným publikem se rozloučili hosté přídavkem, Císařským valčíkem, op. 437 Johanna Strausse ml.
Krásná sóla zahráli např. koncertní mistr Volkhard Steude, flétnista Karl-Heinz Schütz, klarinetista Daniel Ottensamer, hobojista Sebastian Breit, trumpetista Reinhold Ambros či hornisté Ronald Janezic a Wolfgang Vladar.
Paradoxně hudbu Antonína Dvořáka, která je srdeční záležitostí Vídeňské filharmonie, hrál orchestr již 30. 9. 2021 v Bratislavě, kde vystoupil v Redutě s francouzským dirigentem Alainem Altinogluem a violoncellistou Gautierem Capuçonem. Doufejme, že speciálně pro naši prestižní přehlídku zvolí těleso v budoucnu Dvořákovo dílo, kterým by mohlo mimořádně obohatit festival.

Svatá Ludmila na Dvořákově Praze

Helena Havlíková

K oslavám 1100. výročí svaté Ludmily se připojila i Dvořákova Praha. A program byl nasnadě – oratorium k poctě této světice z pera skladatele, který je středobodem tohoto mezinárodního hudebního festivalu – Antonína Dvořáka. Uvedení 16. 9. přenášely v přímém přenosu Český rozhlas na stanici Vltava i Česká televize na kanále ČT art. Měl to být jeden z vrcholů letošního 14. ročníku Dvořákovy Prahy i hudební části svatoludmilských oslav.
Dojmy z provedení na Dvořákově Praze jsou však značně rozporuplné. Hlavně ve srovnání s provedením Dvořákovy Svaté Ludmily, op. 71, B. 144, na stejném festivalu před třemi lety v roce 2018. Je možné, že posluchači, kteří seděli v katedrále sv. Víta na jiném místě, a hlavně diváci televizního přímého přenosu nebo posluchači rozhlasu mohli vnímat koncert jinak, a to i dost výrazně.
Ačkoli mělo Dvořákovo oratorium při premiéře v Leedsu v roce 1886 pod skladatelovou taktovkou úspěch, bývá uváděno zřídka. Svatoludmilské výročí ovšem iniciovalo mimořádnou sérii koncertů po celé republice. Pro festival Dvořákova Praha bylo ve všech těchto souvislostech přímo „povinností“ oratorium uvést. Ale jako by volba prostoru katedrály sv. Víta dostala pod „tíhou“ oslav přednost před hudebními hledisky. Jistě, symbolika svatovítské katedrály je velmi silná, byť nikoli bezpro- středně ve spojení se sv. Ludmilou. A atmosféru koncertu umocnilo nasvícení. Ovšem katedrála je známá svou zrádnou a nevyrovnanou akustikou i nevyhovující dispozicí prostoru pro koncerty při umístění interpretů před kněžištěm.
Tam, kde jsem místo po příchodu našla já, v posledních řadách, jsem měla zcela nesourodý mix vjemů. Ten vizuální byl vlastně jen televizní, protože na velmi vzdálené pódium jsem neviděla a seděla jsem u obrazovky, na které běžel přímý přenos bez zvuku. Akustický dojem jsem měla sice přímo z prostoru katedrály, ale hudba zněla jako „udušená“ těžkými sametovými závěsy. A to přitom Pražský filharmonický sbor vedený Lukášem Vasilkem zpíval ve velkém obsazení. A například mezzosopranistku Janu Hrochovou, představitelku Svatavy, nebo basistu Gustáva Beláčka, představitele poustevníka Ivana, znám z jejich divadelních rolí jako sólisty s hutnými, znělými, plně barevnými hlasy.
I při tom utlumeném zvuku však dlouhé doznívání zůstávalo a provedení rozmazalo do rozpitého hudebního akvarelu, ve kterém se hlavně zpěvní hlasy, zejména v kontrapunktických a sborových částech, slévaly do mdle jednolité barvy i dynamiky. A nebylo rozumět ani slovo. Spíš jen z vizuálně z rozevlátých gest Petra Altrichtra šlo odtušit výrazovou mnohotvárnost této Dvořákovy partitury s tajemným líčením temného pohanského dávnověku, radostným vzýváním kvetoucí přírody, s pokornou něhou kněžny Ludmily, dramatickým borcením pohanského kultu až po obřadnou vznešenost závěru, který Dvořák, z historického hlediska anachronicky, zvýraznil použitím chorálu Hospodine, pomiluj ny.

Vedle nevyhovující akustiky byla velmi diskutabilní zvolená verze. Autorem libreta je básník Jaroslav Vrchlický, který se ve třech dílech oratoria zaměřil v duchu romantizujícího pohledu na svatoludmilskou legendu pouze na situaci, kdy se kněžna Ludmila po pohanských obřadech setkává s poustevníkem Ivanem, učí se od něho křesťanské víře, přivede k ní i knížete Bořivoje okouzleného její krásou a oba přijímají na Velehradě křest. Ačkoli Vrchlický v libretu zpracoval jen malý úsek Ludmilina života, rozsahem textu se rozmáchl a původní délka oratoria kolem dvou a půl hodiny byla od počátku předmětem kritiky. Sám Dvořák při řadě svých pokusů o revizi oratoria Svatá Ludmila navrhl škrty, ale zredukovat provedení na polovinu původní délky s dalšími škrty Petra Altrichtra, tedy na hodinu a čtvrt, už považuji za zákrok, který zasahuje do samé podstaty díla. Kdy jindy než při výročí svaté Ludmily a kde jinde než na tak prestižním festivalu, mezi které se vypracovala Dvořákova Praha, zasvěcená tomuto skladatelskému mistrovi, by oratorium Svatá Ludmila mělo zaznít kompletně. Když se navíc z provedení pořizoval televizní i rozhlasový záznam.
Nelze nesrovnávat s provedením Dvořákovy Svaté Ludmily v roce 2018. Tehdy bylo uvedení tohoto oratoria nejen součástí stého výročí oslav české státnosti, ale hlavně součástí velkoryse koncipované řady Dvořák collection, ústřední dramaturgické linie zaměřené na Dvořákovy vokální kompozice mimo opery a písně. Ve Dvořákově síni zazněla v kompletním znění. I tehdy se na provedení podílela Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor a tenorista Richard Samek jako Bořivoj. Ovšem provedení tehdy pozvedla synergie všech interpretů pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši a skvěle obsazených hlavních sólistů – sopranistky Kateřiny Kněžíkové a basisty Jozefa Benciho. A jedinečný ráz dodalo tomuto provedení i to, že na náměstí Jana Palacha se před panoramatem Hradčan s nasvícenou sochou Antonína Dvořáka k účinkujícím v Dvořákově síni přidalo na 250 členů amatérských a poloamatérských sborů z mnoha měst.
V tomto srovnání koncertní uvedení Svaté Ludmily na letošní Dvořákově Praze (pro úplnost dodejme, že titulní roli zpívala Eva Hornyáková) především razantním vykrácením a volbou akusticky nevyhovujícího prostoru katedrály sv. Víta úrovně provedení před třemi lety nedosahovalo. Festival si tak může jen „odškrtnout“ splněnou povinnost.

Fenomenální klavírní trio

Kurátor Komorní řady Dvořákovy Prahy, skvělý izraelský klavírista Boris Giltburg, vystoupil letos na prestižním festivale ve Dvořákově síni Rudolfina na dvou koncertech s proslulým souborem Pavel Haas Quartet. V triu či kvintetu zahráli díla R. Schumanna, A. Dvořáka a D. Šostakoviče. Výjimečná formace špičkových interpretů obohatila současně festivalový repertoár stěžejní dramaturgické linie Dvořák Collection. V Sukově síni Rudolfina 13. 9. 2021 v rámci doprovodného programu řady Pro budoucnost kurátor vedl inspirativně mistrovský kurz pro nadějné klavíristy.
V Anežském klášteře se uskutečnil 19. 9. 2021 komorní koncert, ke kterému B. Giltburg přizval houslistku Veroniku Jarůškovou a violoncellistu Petera Jarůška. K festivalovému provedení společně zvolili díla Antonína Dvořáka a Franze Schuberta.
Skladby A. Dvořáka Klavírní trio č. 1 B dur, op. 21, B. 51 a Klavírní trio č. 2 g moll, op. 26, B. 56 upřednostnili interpreti v první části programu. I když obě kompozice z druhé poloviny 70. let 19. stol. nepatří k vrcholným komorním dílům skladatele, jako např. pozdější Klavírní trio č. 3 f moll, op. 65, B. 130, jsou interpretačně velmi náročné.
První trio vynikalo radostnou expresí rozdílných výrazů v projevu hry, ostřejším přístupem houslistky, měkkým úhozem klavíristy s širší paletou barevných odstínů a niternou interpretací violoncellisty se sametovou tónomalbou a schopností dialogicky rozehrát part. V souhře byly skvělé modulace, rozvíjení témat, energie, vášeň a hloubka uchopení díla s gradací.
Druhé trio, kontrastní, teskné a meditativní, tematicky chudší než předchozí skladba, disponující také ostinátními rytmy a v efektním závěru v přechodu do G dur i jasem a radostí, zaznělo na vysoké interpretační úrovni s hloubkou procítění v detailech a porozumění tvorbě skladatele.
Koncert uzavřeli hudebníci rozsáhlým Klavírním triem č. 2 Es dur, op. 100 Franze Schuberta. Melancholické romantické dílo obdařili silným výrazem, dramatičtější emocionalitou a suverenitou virtuózního přednesu.

Laureát Sir András Schiff

Světoznámý britský klavírista a dirigent maďarského původu Sir András Schiff, rezidenční umělec 17. ročníku MHF Dvořákova Praha, převzal 20. 9. ve Dvořákově síni Rudolfina Cenu Antonína Dvořáka 2021. Ocenění umělci udělila Rada akademiků za jeho dlouholetou podporu hudby českých skladatelů na světových pódiích i prostřednictvím nahrávek. V repertoáru se proslulý interpret často zaměřuje na tvorbu B. Smetany, A. Dvořáka a L. Janáčka. Prvním zahraničním oceněným se stal americký violoncellista Yo-Yo Ma (2015) a Sir András Schiff je druhým zahraničním laureátem.
Na letošním festivalu představil slavný umělec s velkým úspěchem ve Dvořákově síni Rudolfina 17. 9. svůj recitál z romantických děl R. Schumanna i A. Dvořáka a komorní koncert Dvořákových děl 20. 9. se členy Panochova kvarteta. Na HAMU v Praze vedl 21. 9. mistrovský kurz. Svou rezidenci korunoval závěrečným festivalovým koncertem.
Česká filharmonie, rezidenční orchestr festivalu, s klavíristou a dirigentem Sirem Andrásem Schiffem vyprodali Dvořákovu síň Rudolfina, kde 24. 9. 2021 program otevřeli předehrou k opeře Don Giovanni, K. 527 Wolfganga Amadea Mozarta. I když dirigentovo pojetí bylo velmi galantní a poněkud v kontrastu s dramatickou hudbou vrcholného klasicismu, neobvykle působilo bezprostřední (aniž posluchači mohli poděkovat potleskem) uvedení další skladby večera, Mozartova Koncertu pro klavír a orchestr č. 20 d moll, K. 466. Volba plynulého přechodu ovšem vyzněla příjemně, neboť díla mají úzkou tonální příbuznost a dramatický charakter. S analytickou brilancí, lehkostí úhozu, rutinním nadhledem i se zpěvností rozehrál introvertní pianista proslulou skladbu na koncertní křídlo zn. Steinway & Sons. Orchestr mu byl dobrým partnerem v lyrických místech, méně v provázanosti témat na úrovni dialogu, na kterém se promítlo minimum gest Sira Andráse Schiffa řídícího těleso, jež postrádalo lehkost interpretace. Naopak velký nadhled, na rozdíl od dirigenta, měli hudebníci při provedení Slovanských tanců, I. řady, op. 46, B. 83 Antonína Dvořáka. Dílo s pestrou škálou barev zahráli procítěně, s hloubkou a srdečně.

Nahoru | Obsah