Hudební Rozhledy

Janáčkova Věc Makropulos poprvé v Plzni

Marta Ulrychová | 12/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Ivana Veberová (Emilia Marty) a František Zahradníček (Doktor Kolenatý) © foto archiv Divadla J. K. Tyla – Martina Root

Je málo jevištních děl, která mohou žít vedle sebe nezávisle ve své původní podobě i pozdějším zpracování. Taková je i Věc Makropulos, na jedné straně Čapkova konverzační komedie, na druhé straně Janáčkova opera s dramatickým průběhem a závěrečnou katarzí. Janáčkova úporná snaha o zhudebnění Čapkova díla svědčí o jeho zájmu o další z nevšedních „lékařských“ témat, k nimž Čapka s největší pravděpodobností podněcoval jeho přítel, spisovatel a lékař František Langer. Vedle klonování a nevyléčitelné nemoci je to i otázka prodloužení lidského života a únosnosti této procedury na psychiku člověka.

Janáček nikdy neměl u plzeňského publika a koncertních posluchačů na růžích ustláno. Pomineme-li komorní hudbu a naopak si povšimneme uvádění operních, oratorních a symfonických děl, pak k velkým propagátorům Janáčka rozhodně patřil v letech 1955–1967 dirigent Bohumír Liška. Pod jeho vedením zde poprvé zazněla kantáta Amarus, opakovaně Taras Bulba, z oper Káťa Kabanová (1958), Její pastorkyňa (1964) a Příhody lišky Bystroušky (1965). Jeho následovník na postu šéfa opery Karel Vašata v Plzni poprvé, ale také naposledy nastudoval Zápisky z mrtvého domu (1969). Tato inscenace byla poslední, kdy se dramaturgie odvážila nabídnout jiné dílo, než byla trojice výše uvedených oper. Sledujeme-li období od roku 1945, prvenství v počtu nastudování náleží Její pastorkyni, uvedené celkem osmkrát. Když si v rámci této statistiky seřadíme poslední inscenace, tedy Káťu Kabanovou (1998), Příhody lišky Bystroušky (2004) a Její pastorkyni (2009), stojí za povšimnutí, že nepočítáme-li komorní kantátu Zápisník zmizelého (2015) ve výtečném provedení Tomáše Kořínka, frekvence uvádění Janáčkových děl se nápadně zmenšila a od zmíněné Její pastorkyně (2009) uplynulo celých dvanáct let. To vše vyvolává otázku, nakolik jsou sólisté a orchestr obeznámeni s interpretačními specifiky Janáčkovy hudby. Zpěváci mají v tomto směru výhodu – v rámci hostování se s Janáčkem setkávají i na jiných scénách. Úskalí absence musí tudíž zvládat především orchestr. Domnívám se, že přes nesporné kvality orchestru plzeňské opery a bohatou erudici dirigenta Norberta Baxy se nelehký úkol interpretovat jednu z nejtěžších Janáčkových operních partitur nepodařilo zvládnout tak, jak bychom očekávali. Chyběla ostrost a útočnost sčasovek, vnitřní naléhavost lyrických pasáží, větší vy- užití kontrastu, lesk a plný zvuk orchestrálních tutti. Neblahou roli zde bohužel hraje i akustické prostředí a hluboké orchestřiště plzeňského Velkého divadla.

Moji představu o ideální janáčkovské interpretaci nejvíce naplnili tři sólisté – František Zahradníček (Doktor Kolenatý), Tomáš Kořínek (Solicitátor Vítek) a Jan Ježek (Hauk-Šendorf). Oba tenoristé mají dobrou výslovnost, znělým hlasem a jistotou výšek naplňují Janáčkovu představu, kdy má hlas „vyrůstat přímo z mluvy do výšin zpěvu“. Jan Ježek herecky nesklouzl do polohy směšného infantilního staříka, ale naopak zachoval eleganci a důstojnost stáří. Příkladnou dikci, vyrovnaný, znělý hlas a přirozené, téměř činoherní herectví propůjčil své postavě František Zahradníček, který tak dokonale naplnil představu o respektovaném advokátovi doby první republiky. Své mnohaleté pěvecké a herecké zkušenosti zúročili ve svých rolích Jiří Kubík (Jaroslav Prus), Ivana Šaková (poklízečka) a Jan Hnyk (strojník), dobře se se svým partem vyrovnali i mladí členové souboru Zuzana Kopřivová (Krista) a Amir Khan (Janek).
Bohužel obsazení kanadského pěvce Philippa Castagnera do role Gregora nebylo šťastným řešením. Jeho nervní, místy až veristické pojetí role, vymykající se zažité tradici, by se dalo odpustit, nelze však u Janáčka tolerovat nesrozumitelnost slova, z něhož jeho hudba vyrůstá. Je to škoda, neboť tento pěvec v rámci svého lyrického oboru dobře předvedl na plzeňské scéně nejednu obtížnou partii (Princ, Lenský, Idomeneo).
Záměrně na konec jsem ponechala ústřední postavu opery Emilii Marty v podání Ivany Veberové. V Plzni, ale i na jiných scénách se v posledním desetiletí uplatňuje jako představitelka rolí mladodramatického oboru, jejichž počet narůstá do úctyhodného počtu. Je oporou plzeňského ansámblu a její spolehlivost připomíná vynikající sopranistku Liškovy a Vašatovy éry, Věru Vlčkovou. Nesnadný part Emilie Marty, jímž už přesahuje do dramatického oboru, zpívá bez alternace. Její pěvecký výkon vzbuzuje respekt, v hereckém ztvárnění jí sice chybí vrozená rafinovanost, dravost a sebevědomí operní divy, nicméně i tuto stránku se snaží dotáhnout dle režisérových představ. Jejímu vnitřnímu naturelu zcela odpovídá závěrečná scéna zlomené, bezmocné a nešťastné ženy.

Scénograf Daniel Dvořák a režisér Martin Otava zjevně nechtěli experimentovat, ale plzeňským divákům se předposlední Janáčkovu operu snažili představit v jejím klasickém provedení, tedy vytvořit atmosféru Prahy dvacátých let minulého století. Odtud projekce pražského orloje na oponu v samém úvodu opery jako symbol pomíjivosti. Velkoplošné projekce se poté uplatňují i v průběhu děje. Klasické jsou i do stropu vestavěné a soudními spisy naplněné regály Kolenatého kanceláře, mnohokrát osvědčené je i křeslo na vyvýšeném podstavci (2. dějství), v němž Marty přijímá své ctitele. Bohužel s touto koncepcí se nešťastně pojí kostýmy Dany Haklové. Ta tam je prvorepubliková elegance a střízlivost mužských obleků, která zde ustoupila karnevalové barevnosti. Křiklavé barvy na lesklém materiálu obleků, ale i bot a ponožek, jejichž symboliky se divák marně snaží dopátrat, sice dobře kontrastují s šedým pozadím, na druhé straně však ve spojení s Janáčkovou hudbou zbytečně multiplikují její účinek. Je zcela nepochopitelné, proč výtvarnice kánon barevnosti neobrátila ve prospěch Emilie Marty, pro niž naopak zvolila neutrální šedou. Právě ona je postavou, jež má strhnout pozornost mužů, snesla by tudíž extravagantní outfit. Režisér Martin Otava se naopak velmi dobře vyrovnal se všemi úskalími konverzační opery, když pěvce oprostil od velkooperních gest.
V každém případě lze první uvedení této Janáčkovy opery uvítat a zároveň i doufat, že se dramaturgie v budoucnu odhodlá seznam v Plzni uvedených Janáčkových oper doplnit i o další díla.

Plzeň, Divadlo Josefa Kajetána Tyla – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, videoprojekce Petr Hloušek, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéra 16. října 2021.

Nahoru | Obsah