Hudební Rozhledy

Rappresentatione di Anima, et di Corpo – archivní kousek stále aktuální

Karla Hofmannová | 12/21 |Zahraničí

Anett Fritsch (Anima), Daniel Schmutzhard (Corpo) © foto archiv Theater an der Wien – Werner Kmetisch

Florentská camerata je institucí z dějin hudby, jejíž myšlenkou a snahou bylo oprostit zpěv od tehdy již překombinovaného kontrapunktu a dát ho do služeb dramatickému umění. Tím bylo myšleno drama antické, neboť šlo o renesanční dobu, která objevovala a přiváděla k životu starořecké autory a jejich díla. A zpěv měl nejprve zdůraznit slovo, pak rytmus a nakonec tón. Z této představy vznikla doprovázená monodie s deklamací slova, podepřeného akordickým doprovodem a spoluúčastí antického chóru, který děj komentoval. Tolik učebnice dějin hudby.

Mluvíme zde tedy o konci 16. století ve Florencii, kdy se scházeli vzdělanci a milovníci umění v domě hraběte Giovanniho Bardiho a poté u Jacopa Corsiho. Ideově toto společenství vedl muž se známým jménem, Vincenzo Galilei, otec pozdějšího hvězdáře. Členem Cameraty byl i Emilio de'Cavalieri, dvorní hudební intendant. Ten sice z Florencie po konfliktu odešel, ale v roce 1600 byl vyhlášen Milostivý rok a mohl se vrátit. V jedné římské modlitebně byla tedy provedena jeho alegorická duchovní opera s názvem Rappresentatione di Anima, et di Corpo (Představení o duši a o těle). Sem právě kladou hudební historikové vznik nového monodického slohu a označují právě tohle představení za operní prvotinu.
Právě tuhle první operu inscenoval soubor opery Theater an der Wien a předvedl ji publiku ve druhé polovině září 2021. Režie se ujal Robert Carsen, který je spolu s Luisem Carvahlem i autorem scény. Připravili představení sice historické, ale v současném a aktuálním podání, velmi srozumitelné a sdělné. Diváci sice v rouškách, ale šťastní, že se opět hraje a že se hraje dílo, o kterém se sice setrvačně píše v hudebních dějinách, ale dosud ho nikdo ze současníků neslyšel. Pokud ovšem v létě 2018 nenavštívil někdo festival ve Znojmě, kde právě tohle dílo představil publiku Czech Ensemble Baroque s týmem Ladislavy Košíkové, Tomáše Hanzlíka a Romana Válka.

Začátek představení v Divadle na Vídeňce nijak nenasvědčoval tomu, že se chystá nějaké představení, spíš to vypadalo, že zapomněli, že se nějaké představení má hrát. Zcela prázdná a holá černá scéna, nasvícená jen pracovními světly, měla odhalená všechna svá technická zákoutí a na scéně se pohybovalo několik lidí v ošuntělém civilním oblečení s cestovními taškami a kufry, jako v nádražní hale. Zdravili se více či méně srdečně, tvořili hovořící skupinky nebo jen tak posedávali po zemi. Postupně jejich hovory nabývaly na intenzitě, až se z bočního portálu zvedl ze země ošuntělý muž s vizáží bezdomovce, vratkým krokem a nedopitou láhví. Zvučný baryton Georga Nigla dal na vědomí, že je Tempo (Čas), a že ať chtějí, nebo ne, stále zde vládne on. Od té chvíle bylo jasné, že představení začalo. Za otáčení točny a v běžící hudbě se lidé převlékali na boku jeviště ze svých zavazadel a každý si přinesl na jeviště židli. Poskládali je do řad a Chór v černém oblečení byl připraven k akci. A byl to Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera. Po celé představení tento sbor nejenže skvěle zpíval, ale jeho akce byly prokládány tanečními kreacemi šestnácti profesionálních tanečníků různých národností, z nichž svítí v programu jediné české jméno – Martin Dvořák. Choreografie Loreny Randiové byla natolik chytrá a působivá, že si běžný divák nevšiml, kdo je vlastně tanečník a kdo zpěvák, pohybová kultura všech byla natolik vypracovaná, že působila u všech účinkujících přirozeně.
Celé dílo je koncipováno ve třech aktech a je to v podstatě trvalá diskuse na téma „co je v životě důležité“; odpověď na tuto otázku hledá dvojice mladých lidí, dívka Anima (Duše) a chlapec Corpo (Tělo). Je to nikdy nekončící zápas vyhrocených kontrastů mezi tělesností a duchovnem, řádem a chaosem, asketismem a poživačností, chudobou a bohatstvím, cudností a sexuální náruživostí, ctností a hříchem. O každém z těchto témat běží jeden obraz, ve kterém se názorně ukazuje nádherná a blyštivá stránka hříšného a nevázaného jednání, aby se vzápětí přeměnila ve svůj žalostný důsledek a opak. Obdivuhodné jsou nápady režijního zpracování, které vytvářejí na scéně, jen vykryté celistvými plochami, barevné scény ze hříšného života bohatých lidí, a dokonce jejich sexuálních orgií. Práce s nahým tělem je tu stejná jako s postavou v kostýmu. Svléká se ústřední pár a dává najevo, že nahota je kostým. Po orgiích neváhá režisér účastníky před zraky diváků svléknout z bohatých krásných kostýmů do naha a odhalit na předscéně stárnoucí a vrásčitá těla, zkroucená bolestí, a přesto stále skvěle zpívající! A pozor, tyhle scény nejsou ani oplzlé ani urážlivé či odpudivé, i když jsou silné a nezadají si s obrazy Hieronyma Bosche. Skvělé nápady režiséra neopouštěly, text líčení hrůz a muk pekelných je ilustrován vytažením nahého baletu z propadliště, zavěšením polonahých trpících lidí na táhla a jejich pověšením nad hlavy ústředního páru, za kterým stojí v zadní části jeviště mniši v černých kutnách s černými tirádami na hlavách. Zlaté a rudé oblečení výstředních boháčů kontrastuje s bílými kostýmy radujících se obyčejných lidí a andělů v závěru a výpověď inscenace je silná a jasná.

Ústřední dvojici ztvárnili mladí lidé, jako Anima (Duše) vystoupila německá sopranistka Anett Fritschová s jasným a příjemným sopránem a jejím průvodcem v roli Corpo (Tělo) byl Daniel Schmutzhard, rakouský barytonista s příjemnou barvou hlasu a uvolněným projevem. Byli pojati jako dvojice trampů, kteří putují světem, on extrovertně a nadšeně zkouší vše, co se mu zdá přitažlivé a žádoucí, zatímco ona ho usměrňuje a snaží se přivádět k rozumu. Což se vesměs nedaří, a proto je tu prostor pro další postavy, které vstupují mezi ně. Nejzajímavější postava s největším ohlasem u diváků byl Angelo Custode (Anděl strážný), obsazený kontratenorem. Italský pěvec Carlo Vistoli vládne svěžím a zvučným hlasem s témbrem polnice a jeho vystoupení byla nejsilnějším zážitkem. Další postavou byl Intelletto (Rozum) v podání Cyrila Auvity, který zpíval příjemným, měkkým, i když menším tenorem, se schopností koloratury. Mezzosoprán italské pěvkyně Giuseppiny Bridelliové, která představovala postavu Vita mondana (Světský život), měl v sobě vášeň a energii a nespoutaný projev. Rakouský basbarytonista Florian Boesch zastal postavu Consiglia (Dobrá rada) a se svou tělesnou konstitucí byl výborným představitelem poživačných postav, ke kterým přidal sytý a nosný hlas. Piacere (Radost, Požitek) je ženskou postavou, kterou ztvárnila Margherita Maria Salaová, italská pěvkyně s barevným altem a s lehkým nadhledem. Měla průvodce, Compagni di Piacere, které představovali mladí umělci. Michal Marhold, mladý barytonista, pochází z Prahy, studoval JAMU v Brně a působí na zahraničních scénách v Mozartových a Janáčkových operách. Matúš Šimko je slovenský tenorista ze Slovenského národního divadla v Bratislavě, který debutoval v představení jako host. Rakouský barytonista Georg Nigl se objevil vedle postavy Tempo (Čas) ještě i jako Mondo (Svět).
Hudební stránku představení měl na starosti soubor Il Giardino Armonico, který dirigoval jeho zakladatel Giovanni Antonini. Soubor, hrající na originální barokní nástroje, se specializuje na hudbu 17. a 18. století, je považován za špičku ve svém oboru a spolupracuje se špičkovými sólisty a pěvci. Zvuk orchestru je měkký a svěží a hudebníci hrají virtuózně a s barokním výrazem. Svoji erudici měli možnost předvést nejen ve spolupráci se zpěváky, ale především ve dvou intermezzech, vložených mezi třemi akty. Intermezzo I obsahovalo tyto skladby: Giovanni de Macque: Seconda Stravaganza, Anonym: La morte della Ragione (Pavana), Giovanni Gabrieli: Sonata XIII a otto voci.
Intermezzo II obsahovalo skladby: Giovanni Pietro del Buono: Sonata VII Stravagante sull' Ave Maris Stella a Dario Castello: Sonata decimaquarta a quattro voci.
Závěrem představení byla veselá oslava Boha, vše v bílém, i ústřední dvojice. Text sděluje, že „… kdo Bohu slouží, je bohatý všude…“, a dokládá to všeobecná veselice s tancem na rytmizovanou hudbu. „… Se zpěvem a smíchem jsme hned v nebi“, tvrdí finále. Doklad, že barokní člověk nebyl jen fanatik či heretik, ale dokázal se radovat ze života, aniž by hřešil či někoho pohoršoval. Pohled, který nás možná překvapuje, ale neexistuje důvod, proč to zpochybňovat, když máme očitého svědka, Emilia de'Cavalieriho.

Wien, Theater an der Wien – Emilio de´Cavalieri: Rappresentatione di Anima, et di Corpo. Hudební nastudování a dirigent Giovanni Antonini, režie Robert Carsen, scéna Robert Carsen & Luis Carvalho, kostýmy Luis Carvalho, choreografie Lorena Randiová, světla Robert Carsen & Peter van Praet. Il Giardino Armonico, Arnold Schönberg Chor, sbormistr Erwin Ortner. Premiéra 19. září 2021, recenze psána ze 4. reprízy 27. září 2021.

Nahoru | Obsah