Hudební Rozhledy

Mozaika nejslavnějších operních režisérů - Oldřich Mrňák

Radmila Hrdinová | 12/21 |Studie, komentáře

Historii české opery spoluvytvářeli i umělci, kteří zůstali po celý svůj aktivní život věrni jedné jediné scéně; pěvci, dirigenti, režiséři, jejichž jména se vepsala do paměti třeba jen regionální, ačkoli nepochybně patří do oné „velké“ historie, na níž se podíleli. Patří k nim i operní pěvec a režisér Oldřich Mrňák. Jeho život i tvorba jsou úzce spjaty s libereckým Divadlem F. X. Šaldy, jemuž věrně sloužil téměř půl století. Dá-li se o někom říci, že se zasloužil o vybudování českého operního života ve městě pod Ještědem, pak je to nepochybně Oldřich Mrňák. Jeho profesní i životní pouť je pozoruhodná.

Narodil se 28. června 1920 v nedalekých Hodkovicích nad Mohelkou. Divadlo ho okouzlilo už na základní škole, hrál v místním ochotnickém souboru a soukromě se vzdělával v hudbě. Do jeho snů však zasáhla válka i rodinné problémy. Matku brzy ztratil a otec, poštovní úředník, byl odvelen neznámo kam. Gymnázium studoval nejprve v Turnově a poté, co se ho ujal bratr, studia dokončil v Čáslavi, kde také absolvoval hudební školu. Jeho další cesta vedla do Prahy. Úspěšně složil zkoušku na Pražskou konzervatoř, ale nebyl přijat pro velký počet uchazečů. Vysoké školy se ostatně záhy uzavřely, a tak k realizaci snu o divadle nezbývalo než se pustit odvážně do divadelní praxe.
První kroky na jevišti si odbýval v letech 1940–41 v holešovickém Divadle Uránie jako člen operetního souboru. Další sezonu jezdil po Čechách s Líbalovou divadelní společností. Údajně na přímluvu Járy Pospíšila nastoupil od podzimu 1942 jako sborista operního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, tehdy se sídlem v Táboře. Tam také pokračoval ve školení svého operního basu u sólisty Karla Zavřela a dočkal se tu i první samostatné role – Indiána ve Smetanově Prodané nevěstě. Stýskalo se mu ale po rodném severu, a tak napsal dopis do libereckého divadla s žádostí o angažmá. V Liberci se ale hrálo pouze německy a k přijetí Čecha do souboru muselo být zvláštní povolení. Jako tamějšímu rodákovi se mu ho podařilo získat, a od podzimu 1942 nastoupil jako člen operního souboru v Liberci. Jak sám po letech vzpomínal, pro mladého pěvce to byla dobrá škola, uváděl se sice takřka výhradně německý repertoár, ale zato kvalitní, jako například Mistři pěvci norimberští nebo Fidelio. V roce 1944 bylo divadlo, jako všechna ostatní v té době, uzavřeno a členové souboru totálně nasazeni v místní textilní továrně předělané na výrobu součástek do kulometů. Pracovali zde i francouzští zajatci, s nimiž se Oldřich Mrňák sblížil, zval je do své nově založené domácnosti, kde poslouchali hudbu i rozhlas. Na udání za poslouchání zahraničního rozhlasu byl spolu s několika ostatními koncem roku 1944 zatčen gestapem, odsouzen k smrti a deportován do vězení v Chebu. Přes četné útrapy se mu podařilo přežít konec války, vyhnul se i transportu do Terezína, a jakmile to bylo možné, vrátil se zpět do Liberce, aby se zde podílel na budování českého divadla. Ve městě s množstvím odsunutých Němců to rozhodně nebylo snadné. Operu v Liberci před válkou i během ní uváděl německý soubor. V meziválečném období, v letech 1924–1938, jezdila do Liberce každoročně pravidelně hostovat česká opera z Olomouce. Nicméně, český stálý soubor zde nebyl a divadlo, respektive ti, kteří se ho v Liberci rozhodli obnovit, stáli před úkolem ho vytvořit. Již samotné obnovení divadelního provozu nebylo snadné, protože budova divadla sloužila po uzavření v posledním období války jako letecké velitelství a pro potřeby divadla byla prakticky vybydlená. Bylo třeba začít úplně od začátku. Divadelní fundus byl převezen ze zámku Lemberk a z dalších míst. Daleko těžší bylo sehnat umělecké síly. I to se ale přes značné úsilí podařilo.
Již 14. května 1945 svolal Mrňák schůzi českých divadelníků působících v Liberci, na níž byla založena závodní rada, v jejímž čele stanul jako předseda a která byla o čtrnáct dní později schválena jako národní správa divadla. O měsíc později byl národním správcem jmenován přímo Oldřich Mrňák.
Ministerstvo školství a osvěty pověřilo provozováním divadla Zemský národní výbor v Praze a nové české divadlo neslo název Zemské oblastní divadlo v Liberci. Mělo činoherní, operní, baletní, a dokonce i samostatný operetní soubor se sídlem v sousedním Jablonci nad Nisou, který ale byl prakticky po jedné sezoně zrušen a operetu nadále uváděla opera. V prvních letech prošlo divadlo existenční krizí. Zemský národní výbor z ekonomických důvodů již v létě 1946 od provozování divadla upustil a divadlo zachránilo ustavení Družstva Severočeského národního divadla, jak bylo divadlo v průběhu sezony 1946/47 přejmenováno. Existenci divadla zajistilo až znárodnění divadel po únoru 1948.

Do všech těchto dramatických událostí byl Oldřich Mrňák aktivně zapojen, a to nejen organizačně, ale i umělecky. Již 5. října zahajuje operní soubor provoz pod taktovkou nového šéfa opery Milana Zuny premiérou Smetanovy Prodané nevěsty, v níž Mrňák vytvořil postavu Kecala. A v Rusalce uvedené ještě v prosinci téhož roku ztvárnil Vodníka. Dvě stěžejní role českého operního repertoáru v kriticky krátkém čase nastudování znamenaly pro pětadvacetiletého basistu jistě nelehký úkol. V první poválečné sezoně k nim přidal i Gremina v Evženu Oněginovi, otce Palouckého v Hubičce a žalářníka Beneše v Daliboru. Všechny role (a mnohé další) pak zpíval v průběhu dalších dvou desetiletí. Jako velmi mladý se tak rychle zařadil do prvního basového oboru, a to jak v českém, tak i světovém repertoáru. Kromě vážných rolí, jako byl Lutobor v Libuši, Ramfis v Aidě nebo Kašpar v Čarostřelci, se stále více uplatňoval i jako buffo bas; v tomto oboru posléze dosáhl velkého mistrovství. A to nejen pěvecky, ale i herecky. „Kromě hlasového fondu má i nepřebernou zásobu vtipných činoherních gest,“ psal recenzent Zemědělských novin v roce 1949 o jeho Mumlalovi ze Dvou vdov. K jeho parádním rolím patřil kromě Kecala i přitroublý a namyšlený purkmistr Van Bett z Lortzingova Cara a tesaře, doktor Bartolo, Janek z aktovky V studni, a především titulní role v Donizettiho opeře Don Pasquale.
Ale nevyhýbal se ani soudobému repertoáru. V roce 1951 ztvárnil například titulní roli v premiéře opery Maxmiliána Hájka Jan Výrava uvedené pod taktovkou skladatele a v režii Tomáše Boka. Postupně, jak sílila jeho aktivita operního režiséra, svou sólistickou kariéru omezoval, od 60. let se věnoval už pouze režii.
Jako operní režisér se začal uplatňovat záhy po válce. Nejprve v pozici asistenta režie, první asistenci zaznamenáváme v Rigolettovi v prosinci 1948, kde zároveň zpíval roli Sparafucilla. A měl se u koho učit, neboť v liberecké opeře v té době hostovali režiséři Hanuš Thein, Josef Munclinger, Luděk Mandaus, Karel Jernek a další osobnosti. Poprvé je uveden jako režisér u Blodkovy jednoaktovky V studni (uvedené spolu s Novákovým Zvíkovským raráškem), ještě s poznámkou „dle rozvrhu Hanuše Theina nastudoval Oldřich Mrňák“. Samostatně pak debutuje v listopadu 1950 jednoaktovou operou Václava Kálika Lásky div, uvedenou společně s balety Karneval a Šeherezáda. Během 50. let pak už režíruje prakticky v každé sezoně, nejprve české opery – Dalibora, Branibory v Čechách, Dvě vdovy, Hubičku, Tajemství, Libuši, Rusalku, Čerta a Káču a další. Podílí se i na prvním poválečném souborném provedení Smetanova operního díla v Liberci v roce 1954. Vedle českého repertoáru a klasických titulů italské, francouzské, německé či ruské provenience, jako jsou Evžen Oněgin, Carmen či Verdiho a Pucciniho opery, najdeme ale jeho jméno spojené i s operou 20. století: v jeho režii se v 50. a 60. letech hrála například Tarasova rodina Dmitrije Kabalevského, Pauerova Zuzana Vojířová či Krejčího Pozdvižení v Efesu.
Výraznou příležitost dostal po nástupu dirigenta Rudolfa Vašaty do funkce šéfa opery v roce 1960. Vašata hojně uváděl díla 20. století, zavedl pravidelný hudebně dramatický festival Liberecké jaro a celkově pozvedl libereckou operu na úroveň sledovanou se zájmem celostátní i zahraniční kritikou. Oldřich Mrňák v té době režíruje Burianovu Maryšu, Prokofjevovy Zásnuby v klášteře, operu Záhadný pan X skladatele Alfreda Uhla. A v tomto trendu pokračoval i po Vašatově odchodu – v 70. letech měla v jeho režii v Liberci opera Oty Ferenczyho Nevšední humoreska, aktovky Josefa Boháče Námluvy a Iva Jiráska Medvěd, k Prokofjevovi se vrátil inscenací opery Semjon Kotko. V roce 1981 uvedl liberecký soubor z jeho iniciativy a v jeho režii československou premiéru opery německého skladatele Guida Masanetze Vasantasénáho, inspirovanou indickým eposem. Oldřicha Mrňáka podobné úkoly lákaly, vyhovovaly jeho činorodému a objevitelskému duchu i jeho nepřeberné jevištní invenci. V té době jsem působila v libereckém divadle jako dramaturg činohry (a částečně i opery) a pamatuji se, s jakou vášní se Oldřich Mrňák při přípravě Vasantasénáho nořil do studia indických reálií a jak zcela vážně vyjednával s vedením divadla i liberecké zoologické zahrady, zda by k inscenaci, nebo alespoň k její propagaci v ulicích Liberce nebylo možné zapůjčit slony (!). Takový byl Oldřich Mrňák a jeho smělé vize o podobě i zviditelnění opery, jež si nezadaly na jedné straně s představami dávných divadelních principálů, na druhé i současných marketingových manažerů.

Nebyl to ale žádný planý fantasta, ale člověk nesmírně pracovitý a v hudebním světě i operní literatuře značně zběhlý. Kromě režií psal i články do programů a další tiskové materiály. K jeho velkým láskám patřil Georg Friedrich Händel, byl aktivním členem Händelovy společnosti v Lipsku, kam každý rok jezdil, a toužil na libereckém jevišti uvést některou z jeho oper. To se mu posléze podařilo, v jeho režii se hrál Händelův Poros (1982) i Deidamia (1985). Skrze členství v Händelově společnosti i výbornou znalost němčiny měl četné přátelské kontakty s německým operním světem a díky jeho iniciativě udržovalo liberecké divadlo styk s kolegy alespoň v „povolené“ východní části Německa. V roce 1987 stál u zrodu Klubu přátel liberecké opery, na jehož činnosti se až do své smrti v roce 2003 podílel.
Během let měl nabídky na angažmá i z jiných divadel. Do Bratislavy ho lákal dirigent Milan Zuna, který tam během 50. let odešel, získat ho chtělo i plzeňské Divadlo J. K. Tyla, ale on zůstal věrný liberecké opeře, kterou pomáhal vybudovat a o jejíž tvář se, především s režisérem Rudolfem Málkem, pečlivě po desetiletí staral. Oba se výborně doplňovali, Málek byl režisér uměřenějšího a racionálnějšího přístupu, Mrňák živelný divadelník, který na jevišti uměl rozehrát příběh, vztahy, emoce. Blízký mu byl komediální žánr, Rossiniho Lazebník sevillský, Dvořákův Čert a Káča, Martinů Veselohra na mostě či Mirandolina, Nicolaiovy Veselé paničky windsorské. Ale já (a se mnou jistě další liberečtí diváci) s láskou vzpomínám i na jeho „vážné“ operní inscenace, jako byla Foersterova Eva, Kovařovicovi Psohlavci, Moniuszkova Halka a Strašný dvůr, Dvořákův Jakobín či Smetanova Prodaná nevěsta, jimž nechyběla srdečnost, vroucí cit, smysl pro hudební kvality díla i zasazení příběhu do jevištního obrazu, na němž se často podílel s dlouholetým libereckým scénografem Vratislavem Habrem.

Oldřich Mrňák zůstal stranou oficiálních cen, jež by si jistě zasloužil. Největším oceněním je ale paměť libereckých diváků, kteří jeho živou a energickou bytost i jeho tvorbu uchovávají ve svých srdcích i paměti.

Nahoru | Obsah