Hudební Rozhledy

Hudební ozvěny filmové sezony

Tomáš Pilát | 12/21 |Studie, komentáře

Z filmu Lidé krve Miroslava Bambuška © foto Společnost FreeSaM

Pomalu končí filmová festivalová sezona, ale nebojme se – volno, které si bere, bude jenom krátké. A filmy jako takové prázdniny nemají – do kin a na televizní obrazovky přicházejí stále nové počiny. Dopřejme si nicméně malé ohlédnutí a připomeňme několik snímků, které v nedávné době zazářily i díky muzice a obecně skvělému sounddesignu. Bez skvělé práce s hudbou, zvukem a ruchy by jejich vyznění bylo úplně jiné.

Vina ledvin

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě uvedl mimo jiné snímek režisérky Terezy Tary nazvaný Let viny. Je to hodně osobní film, ve kterém autorka popisuje cestu k řešení vlastních zdravotních, psychických i vztahových problémů, které, alespoň podle ní, pocházejí z nemocných ledvin. Jedním ze zásadních témat je vztah s matkou, mimochodem známou ostravskou rozhlasačkou Dagmar Misařovou. Na upřímnou debatu ji režisérka vzala do svého milovaného Moravského krasu, kde každé slovo zní s tajemnou ozvěnou a totéž platí i o hudbě. „Je to místo, kde se člověk může vnitřně očistit. Zdejší příroda pro mě znamená přirozenost, a přirozenost je krása,“ rozplývá se Tara. Co se týče hudby a zvuku, hledá tu především ticho doplňované zvukovými projevy vody, ať už tekoucí, nebo kapající. A tohle všechno tady nachází.
Neopakovatelná zvuková atmosféra tohoto místa se promítá i do filmu, který je navíc doplněn propracovanou zvukovou stopou. V ní se mísí několik hudebních proudů a žánrů od moderny po lidovou píseň. Zásadní hudební inspirací byla filmařce skladba Vltava od souboru Clarinet Factory. Jak říká, právě v ní cítila onu vodu, která je v Moravském krasu, a tedy samozřejmě i ve zdejších jeskyních, všudypřítomná. Dalšími zásadními hudebními autory ve filmu Let viny jsou (filmařčin manžel) Dalibor Habr a Tomáš Haluza. Prostřednictvím jejich kompozic chtěla režisérka zvukově znázornit a dále rozvinout prožitky, které v přírodě vnímá. Habr, Haluza a další muzikanti, vesměs hudebně spřízněné duše (Martin Otčenášek, Ondřej Karlík), pak prostřednictvím společné improvizace vytvořili působivý hudební doprovod filmu, který vždy odpovídá konkrétní situaci i místu, kde se zrovna nacházela kamera. „Začali jsme stříhat v době lockdownu a vybrali scény, do kterých by pasovala hudba. Po rozvolnění opatření jsme se všichni i s muzikanty zase po dlouhé době sešli, a oni velice přirozeně, spontánně všechny kompozice nahráli. Většina téhle hudby vznikla na jednom místě za jediný víkend,“ vzpomíná režisérka.

Důležitou součástí zvukové stopy dokumentu tvoří záznam představení Divadla Vizita. Vlastně celým filmem provází, objevuje se v různých situacích a tak trochu komentuje děj. „Můžeme ho brát jako výraznou hudební složku filmu, jako muziku. Jde o performanci, která nás zavádí do útrob ledvin zase trochu jiným způsobem,“ popisuje Tereza Tara další z vlivů, které ji přivedly k výsledné zvukové podobě snímku. Jak dodává, každý z nich měl jinou energii, což pro ni bylo důležité. Jejich vzájemným proložením sestavili autoři pestrý doprovod, který dobře funguje. Záznam vystoupení Divadla Vizita vznikl ještě v době, kdy režisérka netušila, jak moc bude nakonec její film osobní. Ve snímku s ním pracuje tak trochu jako v detektivce, neznalý divák dlouho neví, o jaký záznam jde, kde se vzal, může to být divadelní představení, stylizovaná mše, dialog při terapii nebo povídání v kuchyni či u táboráku. Právě u ohně ve filmu vrcholí. „Už před lety, když jsem vystoupení nahrávala, jsem Jaroslava Duška požádala, abych při jeho improvizaci mohla použít slovo ledvina. Tehdy jsem ještě netušila, kam mě film dovede. Když jsem pak později záznam stříhala a komponovala pro film, chtěla jsem, aby nás nahrávka zavedla do opravdového nitra: k ohni, kde se lidé sejdou a vyprávějí si svoje příběhy o ledvinách a o vztazích. Přes toto vyprávění pak do toho důležitého nitra sami jdou,“ vysvětluje autorka dokumentárního filmu.
V něm zní i tklivá moravská lidová píseň. Zpívá ji Terezina maminka a když dozpívá, řekne: a tak je to s tebou, přesně jako v téhle písničce. Bylo to spontánní, scénář tuhle sekvenci neobsahoval. „Když si vzpomenu na své dětství, doma jsme hodně zpívali, hlavně lidové písně. Když se setkáme s maminkou dnes, stále si často zpíváme. Při natáčení v Moravském krasu se nám líbilo, jak tam ten zpěv zní. Tak jsme zpívaly. Plánované to nebylo; maminka prostě vytáhla tuhle píseň a mně se moc líbila. Když jsem ji pak po skončení natáčení poslouchala, rozhodla jsem se ji do filmu zařadit. Koneckonců je taky o vztazích, o jejich změnách, o tom, jak život plyne a jak se mění,“ vzpomíná Tara. Místa s lidovou písní patří ve filmu Let viny k nejpůsobivějším. Obrazově i hudebně.
A ještě poselství, které režisérka vysílá svým kolegům. „Jeden ze způsobů, jak se může kreativní člověk-umělec vyjadřovat, je skrze zpracování svého příběhu. Někteří lidé z toho mají strach, je to pro ně příliš intimní; tedy ne ten proces samotný, ale to, že ho pak zveřejní. Myslím si ovšem, že nejen práce na tom kterém díle, ale i to, že pak svůj příběh vytáhneme na světlo a dáme všanc, může přinést pochopení vlastního života i blízkost s ostatními. Takže doporučení pro všechny!“

Exprese i underground

Film Miroslava Bambuška Lidi krve se odehrává v současnosti, základ jeho příběhu ovšem sahá do československého poválečného pohraničí. Festivalovou premiéru měl taky v „dokumentární“ Jihlavě, i když o pravý dokument nejde. Dokumentuje ovšem zásadní etapu v našich novodobých dějinách. Téma zvůle a krutosti některých Čechů páchaných na nevinných Němcích se v naší kinematografii vyskytuje stále častěji. Ne že by se s takovými počiny roztrhl pytel, ale čas od času se objeví. Zapadá sem i Bambuškův čerstvý opus. Expresivnímu filmařskému pojetí (pro zmíněného režiséra typickému) odpovídá i filmová hudba. K obrazu skvěle sedne, odpovídá situacím, které se zrovna na plátně odehrávají, je pestrá a mnohovrstevnatá. Melodicky, harmonicky i instrumentačně. V rámci soundtracku zní i kompozice legendární undergroundové kapely DG307. Film je ostatně věnován Pavlu Zajíčkovi, který byl (a je) s touto skupinou jedno tělo a jedna duše. „Text básně Lidi krve je právě Pavlův, a kdo tuhle píseň nebo třeba jen samotný text zná, vidí, že jasně naplňuje obsah mého filmu,“ popisuje Bambušek souvislost mezi svým dílem, Pavlem Zajíčkem a kapelou DG307. A je tu i další spojení: autorem hudby komponované přímo pro film je bývalý kapelník DG307 Tomáš Vtípil. Dokonale se vžil do děje filmu i netypických lokací, a vytvořil soundtrack, který vyznění příběhu dokonale slouží. Měl přitom hodně ztíženou práci: přišel koronavirus a co šlo dříve jednoduše, bylo najednou složité. Třeba schůzky muzikantů, včetně pěveckého sboru. I tak ale byla práce na hudbě k filmu velmi intenzivní a trvala tři čtvrtě roku. Jak režisér, tak komponista přicházeli s nápady, a Vtípil je rozvíjel. Vznikla tak de facto symfonická báseň s hlubokým obsahem. Miroslav Bambušek ho pasuje na hlavní myšlenku svého snímku a shrnuje: „Pro celou naši společnost je důležité smíření. Neobejde se bez bolesti, ale čeká nás tu spousta práce. Měli bychom si uvědomit, že nelze žít jen v pohodlné přítomnosti. Do ní nás totiž přivedla minulost. Musíme s ní počítat a s její pomocí stavět budoucnost.“ Tuto ideu se spolu s Tomášem Vtípilem snažil vetknout do hudby k filmu Lidi krve. Snímku, který je velkolepým, i když divácky a posluchačsky náročným zážitkem.

Česko-afghánské emoce v animovaném filmu

Moje slunce Mad je animovaný film, který natočila Michaela Pavlátová podle knihy Petry Procházkové Frišta. Na nejvýznamnějším festivalu animovaného filmu na světě (ve francouzském Annecy) za něj získala Cenu poroty a v jihoamerické Guadalajaře hlavní cenu. Jde o autobiografický příběh spisovatelky, která se vdala do Afghánistánu. Michaela Pavlátová její story nakreslila a rozanimovala. A samozřejmě výrazně pracovala i s hudbou. Muziky je ve filmu hodně a zásadně pomáhá s formováním postav a s emocemi. Přitom zní jakoby zezadu, zpovzdálí. Neruší, nevyčnívá, ale dokresluje dění na plátně. Dokonale. Složili ji bratři Jevgenij a Saša Galperinové, původem Rusové, žijící ovšem od útlého mládí ve Francii. Filmařka si naposlouchala veškerou jejich muziku a našla v ní všechno, co potřebovala: napětí, tajemno, obavy, smrt, dojetí… „Prostě nálady, které se hodily i pro Moje slunce Mad,“ pochvaluje si. Muziku ze soundtracků už existujících snímků pak používala jako referenční. „Ta je dobrá třeba tehdy, když vymýšlíte, jak má být scéna dlouhá, aby ji divák procítil. S referenční hudbou poznáte, jak scéna funguje, a dokážete si představit délku záběru,“ vysvětluje. Výměna referenční hudby za novou, zkomponovanou už přímo pro film, byla jednoduchá – autoři byli totiž stále titíž. Režisérka si přitom pochvaluje dobrou domluvu s komponující bratrskou dvojicí. „Někde mi třeba připadalo jejich nakomponované hudební štěstí příliš sladké a chtěla jsem, aby je nějak nalomili. Jinde jsem zase chtěla víc lyriky. A bratři komponisté někde něco přidali, jinde zase ubrali, a společně jsme se dobrali požadovaného cíle. S jejich zkušenostmi a citem se mi pracovalo velmi dobře. Většinou jsme se totiž v pocitech, co kde zvýraznit a co kde zase ubrat, shodli,“ nechává Pavlátová nahlédnout do tvůrčí kuchyně filmu. V něm slyšíme i ozvěny hudby perské – velmi citlivé a nenásilné. Celkový dojem z filmové hudby ovšem posilují.
A posiluje ho i muzika k takzvaným animation bubbles, jakési „animaci v animaci“. Ty autorka používá střídmě, hlavně ve chvílích, kdy chce zdůraznit humor a vtip spisovatelky Petry Procházkové. Podle filmařčiných slov tak vznikly téměř muzikálové vsuvky. „Když se třeba i na tragické věci člověk podívá skrze humor, může se s nimi lépe vyrovnat,“ je přesvědčená Michaela Pavlátová. Sama pak jde příkladem – ať už skrze obraz nebo skrze hudbu.
Na její film Moje slunce Mad si můžeme zajít do kina, stejně tak i na Bambuškovy Lidi krve. Tvůrci snímku Let viny plánují jeho premiéru na příští rok.

Nahoru | Obsah