Hudební Rozhledy

Hvězdné nebe kvelbu zvaného Velká Lucerna - Roky zlomu

Vladimír Kouřil | 12/21 |Studie, komentáře

Seriál o významných hostech vrcholné americké jazzové scény časů před sametovou revolucí se tímto číslem uzavírá. Před námi je poslední ročník Mezinárodního jazzového festivalu v Praze, v pořadí osmnáctý, uskutečněný Pragokoncertem v průběhu let šedesátých a následné „normalizační dvacetiletce“. Dramaturgové k nám během této éry dovezli hudbu v rámci dobových možností, jež byly determinovány postoji stávajícího politického režimu, přesněji řečeno omezeními finančními rovnocenně s ideologickými. Pro nás posluchače to byla svým způsobem jen ochutnávka z historie a aktualit jazzu. Myslím, že to celé dobře vystihl titulek recenze 17. MJFP v měsíčníku Melodie (1/1989) od Lubomíra Dorůžky: Váhavý tanec na louce nesplněných přání. Aby byl přísun západních hvězd ještě řidší, v končícím dvacetiletí ještě ke všemu festival fungoval jen jako bienále. Kompilace z festivalových vystoupení, které Supraphon vydával v šedesátých letech, v normalizaci nevycházely – na rozdíl od jiných „východních“ festivalů, jakým byly Jazz Jamboree ve Varšavě nebo Jazzbühne ve východním Berlíně.

Osmnáctý MJFP 1990

Tímto ročníkem se koncerty MJFP začínají vymykat názvu celého seriálu – koncerty se budou odehrávat v prostorách pankráckého Paláce kultury, nejen ve Sjezdovém sále, ale také ve Společenském, Malém sále a v předsálí. Festival začínal 18. 11. – rok a den po zásadním střetu moci se studenty a občany na Národní třídě, byl to tedy první festival ve svobodných poměrech naší země. Tento festivalový prolog se odehrál ještě dvanáct dnů před vlastní koncertní řadou, která proběhla až 30. 11. až 2. 12., a představily se v něm dva big bandy – Pražský, řízený Milanem Svobodou, a proslulý mezinárodní Vienna Art Orchestra Mathiase Rüegga, jeden z nejzajímavějších orchestrů evropské scény, s muzikanty rakouskými, západoněmeckými, švýcarskými a americkými.

Standards

Srdce jazzových labužníků zaplesalo nad zjištěním, že hned prvního dne se představí americké trio The Standards, jedna z hvězdných sestav světového jazzu od počátku osmdesátých let. Pianista Keith Jarrett, kontrabasista Gary Peacock a bubeník Jack DeJohnette spolu hráli (a nahráli album Tales Of Another) už v roce 1977, ale trio svůj název začalo používat až od roku 1983 pro dlouhou sérii alb s interpretací jazzových standardů, což inicioval vydavatel a dramaturg světové jazzové značky ECM z Mnichova Manfred Eicher. Připomeňme si, že Jarrett a DeJohnette na MJFP už hráli v kvartetu Charlese Lloyda v roce 1967. Jarrett po rozchodu kvarteta hrál nejen u Milese Davise, ale také s vlastními formacemi (American Quartet, European Quartet), nahrával sólové improvizované koncerty, rovněž vydávané na etiketě ECM. Také Peacock s DeJohnettem patří k nejvýznamnějším muzikantům naší doby. Bohužel, to štěstí zažít sólového Jarretta nám nebylo dopřáno a dnes se kvůli jeho zdravotním potížím už jeho dalšího vystoupení nedočkáme. Poslední nahrávkou tria je koncertní záznam ze Švýcarska z roku 2009 (Somewhere, ECM, 2013), poslední sólový koncert je zaznamenán z léta 2016 (Munich, ECM, 2016). Trio nám dalo zažít mistrovské dobrodružství v dokonalé formě.

B. B. King

Druhým největším tahákem festivalu bylo vystoupení krále černošského elektrického blues, kytaristy a zpěváka B. B. Kinga (1925–2015). Vzešel z typického hudebního prostředí své komunity – z prostředí spirituálů, gospelů a lidového blues a ve vlastních kapelách z těchto zkušeností stvořil vlastní způsob kytarového doprovodu. Éra rocku šedesátých let, těžícího z rhythm&blues a blues obecně i z následného období klasického jazzrocku, jej vynesla na vrchol popularity – uznávalo jej nejen specializované publikum, ale i rocková a jazzová scéna. Sám B. B. King tomu vyšel naproti rozšiřováním nástrojového obsazení o dechové sekce, přizváním známých jazzových sólistů, hlavně na svá alba, také zařazováním písní z populárnějších žánrů; to vše mu ale část ortodoxněji laděného bluesového publika vyčítala, neboť to brala jako zradu čistoty bluesové hudby. B. B. King u nás pak hrál ještě vícekrát, na pódiu si s ním zahrál také přední kytarista domácí jazzrockové scény Luboš Andršt.

Steve Lacy

Saxofonista Steve Lacy (1934–2004) začínal v prostředí kansaských dixielandových kapel, ale jeho improvizační progresivita jej postupně dovedla až na scénu free jazzu. Stal se výrazným hráčem na sopránsaxofon a skladatelem. V roce 1965 přijel s pianistou Kennym Drewem hrát do Kodaně, následovala jeho spolupráce s italským avantgardním trumpetistou Enricem Ravou, také s jihoafrickými jazzmany. V roce 1956 se stal členem kapely pianisty Cecila Taylora, což pro něj znamenalo definitivní nástup na scénu free jazzu. O pět let později se usadil v Paříži, kde už nějakou dobu žila jeho žena. Z uvedeného portrétu jeho hudby bylo zřejmé, že u publika natěšeného na bluesového B. B. Kinga téhož večera nebude mít velký úspěch. Lacy v Praze zahrál s kvartetem, v němž vedl dialogy se saxofony Stevea Pottse, rytmiku tvořili bubeník Sangoma Everett a francouzský kontrabasista Jean-Jacques Avenel.

Božské posvěcení festivalu

Chrám nejsvětějšího srdce Páně na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad, proslulé to stavbě slovinského architekta Josipa Plečnika, se stal svědkem nejnovější rozšířené verze jazzové mše trumpetisty a skladatele Jaromíra Hniličky (1932–2016), se sólisty orchestru Gustava Broma a s Brněnskými madrigalisty 2. 12. Tento koncert bohužel nevyšel na desce, ale studiově byl nahrán v Brně téhož roku (Radioservis, 2004). Obdobný osud měla i Celebration Jazz Mass pianisty Karla Růžičky (1940–2016), která zazněla v premiéře tamtéž rok poté na 19. MJFP 1990, ale pro záznam byla nahrána studiově až v květnu 1994 (Supraphon, 1994), se sborem Pavla Kühna a sopranistkou Diane Bolden-Taylorovou. Obě mše se dodnes hrávají, nejnovější verzi Hniličkovy mše nahrál brněnský B-Side Band kapelní-ka Josefa Buchty s Komorním orchestrem Brno a Ars Brunensis choirem vedeným Danem Kalouskem. Oba autoři mší jsou v podstatě jedné generace a netuším, jestli v nějaké skladatelské duši současníků klíčí už nějaký zárodek obdobně zdařilé mše třetí. Hnilička s Růžičkou ale nastavili laťku kvality hodně vysoko.

Léta poté...

Od nové doby jsme očekávali, že američtí jazzmani k nám nebudou jezdit výhradně v rámci MJFP. A stalo se hned 11. května 1990, kdy v pankráckém Sjezdovém paláci opět zahrál třiasedmdesátiletý trumpetista Dizzy Gillespie. V jeho kapele se představili slavný kubánský altsaxofonista a klarinetista Paquito d'Rivera, žijící od roku 1980 v New Yorku, tenorsaxofonista Ron Hollowaye, Ed Cherry hrající na elektrickou kytaru, kanadský basový kytarista John Lee, bubnoval další Kubánec Ignacio Berroa a Gillespieho karibskou rytmiku ještě žhavil na conga Portorikánec Giovanni Hidalgo – o dvě až tři generace mladší muzikanti. A opět nad Prahou znělo Night In Tunisia, Tenga, Samba For Carmen, Tenor Song a nepsaná jazzová hymna 'Round Midnight.
Nastávají zásadní změny: Zaprvé, 18. MJFP skončil pořadatelský monopol Pragokoncertu. Místo této státní příspěvkové organizace se rodil systém sponzorů zajišťující finance festivalu. Za druhé: Festival se vrátil ke každoroční periodě. 19. MJFP 1991 si vzal za úkol vrátit na domácí scénu naše úspěšné „Američany“: kontrabasisty Jiřího Mráze (1944–2021) a Miroslava Vitouše, také kytaristu Rudyho Linku, trumpetistu Laca Décziho. A brněnský „Švýcar“, basista Vincenc Kummer, přijel s triem pianisty a zpěváka Al Copleye; přesto ještě chyběli další – z těch známějších saxofonisté Jaroslav Jakubovič (z někdejšího Jazz Comba Ústí), bývalý kytarista Karla Vlacha Viktor Klinger nebo Jan Konopásek. Ale škála našich ne tolik proslavených jazzových emigrantů byla větší a postupně se vraceli jako návštěvníci (nebo natrvalo) další.
Na 19. MJFP jsme prožili také první koncert big bandu trumpetisty Wyntona Marsalise, saxofonistu Bobyho Mintzera v kapele Rudyho Linky, kytaristu Joe Passe nebo představitele současného blues Luthera Allisona se synem Bernardem, jejichž band představil fúzi blues, rhythm&blues i jimi odkojeného rock´n´rollu. Současně se začínal projevovat problém porevoluční periody celé kulturní sféry – klesající návštěvnost. Takový Syndicate klávesisty Joea Zawinula 28. 6. 1991 do Paláce kultury nalákal jen několik stovek posluchačů! Na to doplatil i první velký letní festivalový projekt nově vzniklé pořadatelské organizace při Jazzklubu Agharta v Krakovské ulici: Agharta Prague Jazz Festival, konaný na několika scénách holešovického Výstaviště (dříve Parku kultury a oddechu Julia Fučíka) ve dnech 3.–6. 7. 1992. Špičkou bohatého programu bylo kvarteto kontrabasisty Johna Patitucciho, opět přijela zpěvačka Betty Carterová s doprovodným triem a v triu přijel zahrát také kytarista John McLaughlin (s perkusistou Trilokem Gurtu). Rudy Linka zase přivezl z USA basistu Jaye Andersona a bubeníka Dana Wellera. V tomto měřítku se uskutečnil ještě druhý ročník 19.–27. 6. 1993 v Paláci kultury (hlavními hvězdami byli The Brecker Brothers saxofonisty Michaela a trumpetisty Randyho, a trio kytaristy Johna Abercrombieho), předskokanem hlavního programu byl 27. 5. v Paláci kultury kytarista Pat Metheny se svým projektem Secret Story. Následující ročníky se už stěhovaly do menších sálů, nakonec z festivalu zůstala jen sezonní koncertní řada v Lucerna Music Baru. Roku 1993 se uskutečnil v sále Městské knihovny a opět v Lucerně jubilejní 20. MJFP, s kvartetem Ornetta Colemana a s kapelou Brass Fantasy trumpetisty Lestera Bowieho. Mladší scénu zastupovali pianista Lyle Mayes, anglická zpěvačka Norma Winstonová a kytarista Mike Stern, historickou scénu Special Gospel Guests. Colemanovo vystoupení pošramotila opilost trumpetisty Dona Cherryho, jehož musel kapelník poslat pryč z pódia – leč Colemana lze poslouchat, i kdyby hrál sólově (rytmiku tvořili basista Charnett Moffett a bubeník Denardo Coleman). A tak se i život jazzové komunity u nás dostává do normálního stavu, na dalším záleží jak na umělecké kvalitě a zájmu muzikantů, tak na zájmu a posluchačské vzdělanosti publika, a samozřejmě na štědrosti sponzorů.

Nahoru | Obsah