Hudební Rozhledy

Filharmonické vzpomínání - Nezapomenutelný Rafael Kubelík

Miroslav Vilímec | 12/21 |Studie, komentáře

Rafael Kubelík při provedení Mé vlasti s Českou filharmonií ve Smetanově síni. © foto archiv Miroslava Vilímce

Vzpomínání na filharmonii let osmdesátých a devadesátých jsem zarámoval dvěma dirigenty, kteří hostovali u orchestru na památném Pražském jaru v roce 1990. První článek patřil Leonardovi Bernsteinovi, v tom posledním zmíním další umělecký vrchol doby – návrat Rafaela Kubelíka.

Bernstein i Kubelík přišli k filharmonii v rozjitřené atmosféře, která měla vliv i na vnitřní pnutí ve filharmonii. Rok 1990 byl skutečně neklidný a nebylo by správné, abych zamlčel událost, kterou tehdy orchestr intenzivně prožíval. Jde o konec tehdejší krátké funkční doby Jiřího Bělohlávka, který byl ustanoven šéfdirigentem rozhodnutím ministerstva kultury. Téměř současně, v duchu revoluční doby, byl změněn statut České filharmonie. A jednou z nejzávažnějších změn byl způsob výběru šéfdirigenta, nově volbou celého orchestru. Věc, která byla do té doby nevídaná, nicméně odrážela tehdejší náladu ve společnosti. Vyjadřovala se podpora, či nedůvěra ředitelům podniků, škol a filharmonie nebyla výjimkou.
V souladu se statutem byly tedy vyhlášeny volby. Jiří Bělohlávek se stal přirozeným kandidátem, chtěl ve funkci pokračovat. Zástupci orchestru však oslovili i jiné kandidáty. Z nich nakonec vzešel druhý uchazeč, německý dirigent Gerd Albrecht, který se velmi dobře zapsal do vědomí orchestru v řadě hostování v předchozích sezonách. Jiří Bělohlávek oslovil orchestr dopisem, ve kterém vyjádřil své představy. Filharmonici zde četli o nutnosti detailního propracování hudebních frází, technického zdokonalení i nácviku jednotného cítění. Albrecht by možná dopis koncipoval podobně, určitě by zmínil nutnost dynamického propracování. Nic však nenapsal, což bylo v daném okamžiku jeho výhodou. Rozevlátý, umělecky spontánní orchestr tyto tóny slyšet nechtěl. Po Neumannově éře to zavánělo něčím cizím a trochu i nepohodlným. Po triumfech v japonské Suntory Hall, v Carnegie Hall v New Yorku, na švýcarských festivalech a kdekoliv jinde přijde někdo vyučovat orchestr k jednotné hře a snižovat ho do role školního ansámblu? Tak to řada filharmoniků vnímala.
Snad ještě více sehrál medvědí službu pro Bělohlávka pamflet Ivana Medka, tehdejšího předsedy správní rady České filharmonie. V prohlášení, rozdávaném před vstupem do volební místnosti, se psalo o nutnosti obsadit šéfdirigentský stolec českým dirigentem. Závěr končil zvoláním – „Aby nás Pánbůh ochraňoval a při zdravém rozumu zachovati ráčil!“ Jak známo, reakce vyvolává protireakci. Není divu, že mnozí filharmonici reagovali opačně a těsně vyhrál Gerd Albrecht. Účast orchestru však nebyla velká, což stačilo zastáncům Jiřího Bělohlávka ke zpochybnění voleb a k jejich opakování při plném obsazení na zájezdu v Japonsku v roce 1992. Toto turné dirigoval Jiří Bělohlávek, mimo jiné Beethovenovu Devátou, kterou měla filharmonie v živé paměti z nedávného provedení s Leonardem Bernsteinem. Výsledek nových voleb byl již jasný. Dvě třetiny orchestru se vyslovily pro Albrechta, k velkému zklamání druhé skupiny, která nikdy nového šéfdirigenta vnitřně nepřijala. Orchestr se od této chvíle rozdělil na dva ostře oddělené tábory.
Zdánlivě byl nějaký čas klid, pokračovalo se v Albrechtových uměleckých plánech. Zlom nastal neočekávaně, když byl orchestr náhle pozván ke koncertu do Vatikánu. Je třeba dodat, že oslovení přišlo po odřeknutí několika orchestrů z termínových důvodů. Také Česká filharmonie měla v tom čase naplánované koncerty, spojené s natáčením Brucknerovy symfonie. Albrecht záskok do Vatikánu odřekl, rozpoutal tím bouři, živenou médii a Ivanem Medkem, tehdy již hradním kancléřem. Novinové titulky označily Albrechta za škůdce filharmonie i české kultury. Proti Gerdu Albrechtovi se ale postavil i soupeř nejtěžší, Bedřich Smetana.
Tak jako většina zahraničních dirigentů se totiž Albrecht nevyhnul střetu s kmenovým repertoárem orchestru. Zatímco řadu objevných nahrávek české hudby zvládl výborně, nahrávání Mé vlasti přesvědčivé nebylo. Albrecht chtěl vtisknout dílu vlastní stopu, do vyšlapaného, léty osvědčeného chodníčku se však nestrefoval. Natáčení bylo v nervózní atmosféře přerušeno, a to přidalo novou vodu na mlýn početných nepřátel. Další útoky, včetně nepravdivého osočení ze zpronevěry honorářů, vyústily do prakticky vynucené abdikace. Nasmlouvané projekty tehdy zachránil Vladimír Válek a šéfdirigenty se stali postupně Vladimír Ashkenazy, Zdeněk Mácal a Eliahu Inbal. Zmíněný příběh se pak uzavřel návratem Jiřího Bělohlávka. To ale již institut volby šéfdirigenta celým orchestrem byl dávno zašlou vzpomínkou.

Orchestr v roce 1990 ale nežil jen soubojem šéfdirigentů. Mimořádně nahuštěné Pražské jaro vítalo mnoho světových umělců, včetně Rafaela Kubelíka. Tohoto legendárního dirigenta, který již ukončil svoji kariéru, polila sametová revoluce živou vodou. Po mnoha letech exilu přijel k téměř posvátnému úkolu – dirigovat Smetanovu Mou vlast. Byly to povznášející chvíle, v době porevoluční nálady, radostného očekávání budoucnosti i vyrovnávání se se starými dluhy. V případě Rafaela Kubelíka, pominu-li několik patetických vyjádření, šlo však především o hudební svátek. Jeho umělecký přínos byl obrovský a v našem vnímání minimálně stejně důležitý jako pomíjivá dobová symboličnost.
Já jsem se setkal s Rafaelem Kubelíkem ještě před zkouškami s filharmonií, v budově Mánesu, kde jsme pod jeho patronátem založili Společnost Jana Kubelíka. Již při této schůzce Rafael Kubelík hýřil nadšením z hudby a ze svého návratu. Natočil v těchto dnech pro Českou televizi pořad o svém otci. Točilo se na zámku Býchory, kde Jan Kubelík kdysi bydlel a kde se Rafael narodil. V rámci pořadu jsem s Rafaelem u klavíru zahrál několik drobných skladeb Jana Kubelíka. Ještě větší zážitek jsem ale měl ze zkoušky v Praze. Navštívil jsem Rafaela v Josefské ulici v Praze, kde bydlel i před svou emigrací. Myslel jsem, že budeme detailně zkoušet skladby, které se měly natáčet. Ty Rafael se mnou pouze jednou přehrál a vrhl se na celý fascikl not pro housle a klavír, který měl v bytě. Rafael chtěl hrát především pro radost a hrál i z listu výborně.
Málokdo vlastně ví, že Rafael Kubelík jako klavírista svého otce doprovázel, jako houslista vystudoval konzervatoř, stejně jako skladbu. A Rafaelova detailní znalost nástrojů se projevila hned při první zkoušce ve Smetanově síni. Skvěle rozuměl smyčcům. Vzpomínám, jak v Šárce při cvalu Ctiradových koní znázornil způsob hry doprovodných triol v primu, které mají evokovat jízdu celé družiny. Chtěl ostrý zvuk, malým staccatovým smykem u žabky, a vůbec ho nezajímalo, že v tomto místě je tištěná jiná dynamika.
Úvodní Vyšehrad měl vyvážené tempo, nebyl zbytečně pompézní. Po velebném začátku v harfách poprvé zastavil a vyžadoval propojení následného tutti bez tradičního zvolnění posledních harfových akordů. Hudba podle jeho slov musí stále plynout a umělé zkrášlování přirozený tok většinou naruší. Vltava pak opravdu zurčela v potůčkách, v peřejích poradil prvním houslím přibrání vrchní prázdné struny (tón e) k pasážovým kaskádám, které měly divoce tryskat. Ctiradovi rytíři se ukládali ke spánku, zmoženi medovinou, a my jsme u toho měli šelestit v tremolu. Drobný větřík zachvíval lístky od keřů, za nimiž se schovávaly bojovnice. Drobné, ale špičaté akcenty v tremolu dodávaly místu hororový nádech, atmosféru dávných příběhů dovedl Rafael sugestivně navodit.
Zbytečně ale zkoušku nepřerušoval. Mnohá místa cítil stejně jako orchestr, který nechal svobodně hrát. Přišel ale také s řadou novinek, zvláště tempových. Kladu si otázku, proč nevyvolaly takovou nevoli jako u mnohých jiných dirigentů, kteří ignorují vžitý způsob interpretace. Samozřejmě hrála roli osobnost Rafaela, který případné změny nevnutil, ale dopředu je po hudební stránce logicky předpřipravil. Vyzněly tedy přesvědčivě.
Vítali jsme rovněž, že své pojetí směruje k našemu současnému estetickému vnímání. Nevrací se naopak nesmyslně opačným směrem, k archivům, k nedokonalým rukopisným záznamům a k dávno přežitým zvyklostem. Asi by propadl u některých dnešních zastánců stylové čistoty a urtextů, nepopsaných letitou rozumnou praxí. Rafael se inspiroval tím, co cítil on. Tak např. polku z Vltavy roztančil energicky, v rozhovoru se mnou si ji pak pochvaloval. „To byla polka, co? Bujará, tak to má být, žádné starousedlictví!“ Samozřejmě jsem jeho sebechválu sdílel, nemusel jsem se ale přetvařovat. Polka byla živá a veselí, které má znázorňovat, působilo aktuálně.
Také druhá polovina Mé vlasti vyzněla strhujícím způsobem. Luhy a háje nebyly ospalé, zatvrzelost táborských válečníků byla podtržená energicky vypjatým chorálem i závěrečnou nekompromisní tempovou neústupností. Pokud bychom i dnes zpětně vnímali povznášející atmosféru doby, závěrečný vrchol Blaníku určitě dával provedení nadčasový smysl. Takto posvětil Kubelík Mou vlast zejména na památném provedení na Staroměstském náměstí. Šlo o historickou chvíli, která byla i pro příští generace naštěstí zaznamenána.
Spolupráce s Rafaelem pokračovala i dalším rokem, kdy nám uzákonil provedení dalšího českého skvostu – Dvořákovy Novosvětské symfonie. Následovaly dva koncerty, kterými doslova žilo celé Japonsko – v Ósace a v Tokiu, opět se Smetanovou Mou vlastí. Nadšení publika nebralo konce a Kubelík se nemohl davem ctitelů proklestit na hotel.
Bohužel, neúprosný osud mu vyměřil již jen několik soukromých návštěv Prahy bez taktovky. V roce 1994 navštívil v Rudolfinu koncert České filharmonie, na kterém jsem hrál 4. koncert B dur jeho otce Jana Kubelíka. Byl jsem ho také znovu navštívit v jeho bytě, to již Rafael vzdoroval těžké nemoci. Stačilo však několik slov o hudbě a rozzářil se nadšením a energií. Hudba byla jeho životem a pomáhala mu i ve všech těžkých chvílích.
Nastává konec roku a čas, na který sjednala šéfredaktorka Hanka Jarolímková moje vzpomínky, vypršel. Je mi moc líto, že musím vzpomínat i na paní Jarolímkovou. Vždy se bytostně zasazovala o existenci Hudebních rozhledů a já jíse stálou nadějí přeji, aby se uzdravila. Hudebním rozhledům pak přeji, aby mohly nadále oslovovat čtenářskou obec, tak jako v mnoha minulých desetiletích.

Nahoru | Obsah