Hudební Rozhledy

Světová operní divadla III.

III. Pařížská opera

Pavel Horník | 02/19 |Zahraničí

Pařížská opera

Operu ve francouzské metropoli nelze spojovat pouze s Pařížskou národní operou hrající v Palais Garnier a v moderní budově na náměstí Bastilly. Produkce probíhají v několika dalších velkých divadlech a v koncertních provedeních v koncertních sálech. Hraje se také ve s Paříží skoro spojených městech jako jsou Lonjumeau nebo Massy.

Théâtre de l´Opéra-Comique Komický operní žánr byl 18. století v Paříži velmi populární, provozovala ho řada divadel a v roce 1801 se dvě nejvýznamnější, Théâtre Feydeau a Salle Favart, spojily v Théâtre de l´Opéra-Comique. Jeho dnešní budova byla otevřena v roce 1898 kousek od centra města na náměstí pojmenovaném podle skladatele Françoise-Adriena Boildieua. Není to sice nijak veliká, ale pěkná a v interiérech přepychově vybavená stavba, která je dílem architekta Louise Berniera. Obzvláště hlavní foyer a přilehlé salony s velkými zrcadly jsou bohatě vyzdobené. Hlediště o čtyřech pořadích s šedesáti lóžemi mělo původně asi 1400 míst, dnes je to o necelou třetinu méně. V minulých dobách byla Komická opera velkým konkurentem domu Garnierovu a řada premiér tehdejších známých skladatelů se konala právě v ní. V původní budově, která vyhořela, byla uvedena roku 1875 poprvé Carmen Georgese Bizeta. Zpívala zde také slavná italská mezzosopranistka Maria Malibranová. Okolo roku 1900 a v letech pozdějších byla v premiérách uvedena díla jako Charpentierova Luisa, Debussyho Pelléas a Mélisanda, Dukasova Ariana a Modrovous nebo roku 1913 Macbeth Ernesta Blocha. Éra po druhé světové válce byla silně poznamenaná osobností slavného dirigenta André Cluytanse, který řadu let divadlo hudebně řídil. V sezoně 2007/08 uvádí divadlo 5 nových titulů. Jsou to L´Eto¬ile, opera buffa Emanuela Chabriera, která byla poprvé hrána v roce 1877 (diriguje sir John Eliot Gardiner), Zampa, dílo skladatele poloviny 19. století Ferdinanda Hérolda, Cadmus a Hermiona Jeana-Baptisty Lullyho. Z modernějších autorů uvádí divadlo Gershwinovu Porgy a Bess a od současného skladatele Pascala Dusapina operu Romeo a Julie. Také se zde hrají koncerty, pěvecké recitály a dokonce i jazzové projekty. Národní francouzský orchestr zde hrál – lépe vystupoval v prosinci s cellistou Stevenem Isserlisem. Namátkou uvedu večer vynikající americké sopranistky a belcantové specialistky, Joyce DiDonato. Současným ředitelem je od roku 1998 Jérôme Deschampes. Z našich umělců zde účinkovala před sedmi lety Magdalena Kožená v titulní roli Debussyho opery Pelléas a Mélisanda s Mahlerovým komorním orchestrem za řízení Marca Minkovského. Théâtre Imperial du Châtelet Další scénou, která významně zasahuje do pařížského operního života, je divadlo, které bylo otevřeno roku 1862 a pojmenováno jako Théâtre Imperial du Châtelet. Tato velká budova pro 3000 diváků, dílo architekta Gabriela Daviouda, je ideálně situována na nábřeží Seiny na nynějším Náměstí Sarah Bernhardt. Hlavně v interiéru eklekticky pojatá stavba s podloubím na čelní straně má neobvykle veliké jeviště o ploše 35 x 25m, což je o dost více než třeba rozměry jeviště Vídeňské státní opery. V divadle se nejdříve provozovaly činohry, ale za působení Edouarda Colonneho po roce 1873 začal probíhat intenzivní hudební život. Dirigovali zde svá díla třeba Petr Iljič Čajkovskij, Edvard Grieg, Gustav Mahler nebo Claude Debussy. V roce 1906 nastupuje impresário Gabriel Astruc. Hostování cizích souborů nabírá na obrátkách. Přijíždí slavný Ďagilevův Ruský balet, tančí zde Anna Pavlovová a Václav Nižinský, v roce 1907 Richard Strauss diriguje francouzskou premiéru své opery Salome. Slavný Fjodor Šaljapin zpívá titulní roli v Korsakovově Ivanu Hrozném. 1910 probíhá tzv. italská sezona. Arturo Toscanini se souborem Metropolitní opery z New Yorku uvádí Aidu, Komedianty a pařížskou premiéru Pucciniho Manon Lescaut. Zpívá v nich Enrico Caruso. Roku 1911 je Ruským baletem uveden ve Fokinově choreografii balet Petruška od mladého skladatele Igora Stravinského. V roce 1917 představuje Ďagilev balet Parade Erika Satieho, k němuž scénář napsal Jean Cocteau a scénu vytvořil Pablo Picasso. Od roku 1926 do 1966 vede hudebně divadlo dirigent Maurice Lehman. Na program přicházejí nově i muzikály. V roce 1979 prochází budova rekonstrukcí. Další rozkvět divadla nastává za vedení aktivního Jeana-Alberta Cartiera, který nastoupil na začátku 80. let. Vznikají sezony, které se tematicky věnují hlavně dílům konkrétních skladatelů. A tak vzniká projekt verdiovská raná díla, ruská sezona, setkání se Schumannem, Händelem, Rossinim, Mozartem, Ravelem, barokní hudba a německá sezona. Novinkou je také festival deseti různých orchestrů. Realizuje se řada koprodukcí, k inscenování jsou zváni renomovaní světoví režiséři a výtvarníci. Hudebně díla studují dirigenti jako Daniel Barenboim, Pierre Boulez, William Christie, Christoph von Dohnányi, sir Simon Rattle, Esa-Pekka Salonen, Jeffrey Tate. V roce 1988 je provedena opět rozsálá rekonstrukce a modernizace budovy, do vedení se dostává Cartierův asistent Stéphane Lissner. Od roku 1999 řídí divadlo Jean Pierre Brossmann. Sezona 2007/2008 obsahuje 7 nových produkcí operních a muzikálových. Je to opera čínského autora Chena Shi-Zhenga Opičí cesta na západ, africká opera skladatele jménem Zé Manel Fortes s názvem Bintou Wéré, komická opera André Messagera Veronika, Bernsteinova West Side Story v koprodukci s Broadwayí, Padmâvatî Alberta Roussela, zarzuela Generálka (produkce madridského Teatro de la Zarzuela) a Placido Domingo bude dirigovat světovou premiéru opery Howarda Shora Moucha (podle známého hororu). Je to koprodukce s operou v Los Angeles. Představí se také 6 různých baletních souborů, z nichž nejznámější je Hamburský baletní soubor. V 6 pěveckých recitálech vystoupí Felicity Lott, Olga Borodina, Simone Keenlyside a další. Klavírní umění je prezentováno v 8 večerech takovými umělci jako Alfréd Brendel, Radu Lupu, Nelson Freire a také náš Ivan Moravec s programem z děl Chopina a Debussyho. Orchestrálních akcí je 17, dále se pořádá 11 nedělních dopoledních koncertů a 4 produkce jazzové. Z našich umělců se zde představila opět Magdalena Kožená, a to v Gluckově Orfeu a Eurydice za řízení Johna Eliota Gardinera. Režíroval Robert Wilson. Théâtre des Champs Elysées Další významnou scénou je Théâtre des Champs Elysées v ulici Montagne, která ústí na nedaleký legendární bulvár Champs Elysées. Budova ve slohu pozdní francouzské secese, která byla otevřena v roce 1913 díky aktivitám impresaria Gabriela Astruca, je podle návrhu významného architekta Augusta Perreta. Překrásná kopule sálu je dílem Maurice Denise, oponu vytvořil Xaver Roussel. Inauguračním představením bylo Stravinského Svěcení jara provedené Ruským baletem, který zde měl domovské sídlo. Premiéru shlédlo v prostorném a pohodlném hledišti o třech pořadích 1900 diváků. Ve stejné budově je ještě jeden menší divadelní sál a divadelní studio. Jako ve výše uvedených divadlech i zde se uvádějí mimo opery a balety i další hudební žánry. Je zde domovské sídlo Národního francouzského orchestru v čele s Kurtem Masurem. Druhým tělesem, které zde sídlí, je Orchestre Lamoureux. Divadlo, které současné době vede Dominigue Meyer, uvádí ročně čtyři operní premiéry a řadu koncertních operních produkcí. V současné sezoně tak můžeme vidět Stravinského Život prostopášníka, operu Grand motets Jeana Philippa Rameaua, Donizettiho Marii Stuardu, Händelova Orlanda a také Tolomea, krále egyptského, Mozartovu Figarovu svatbu, Théseé Jeana Baptiste Lullyho, Vivaldiho Motezumu nebo Verdiho Falstaffa. Dále jsou na programu oratorní díla Bachova, Rossiniho, Pergolesiho, Caldary, Schumannova. Z baletního programu bych upozornil na hostování baletního souboru Mariinského divadla z Petrohradu. Ovšem úplnou raritou se mi zdají pěvecké recitály. Rolando Villazón, Mathias Goerne, Andreas Scholl, Ian Bostridge, Roberto Alagna, Thomas Hampson, Magdalena Kožená, Cecilia Bartoli, Vesselina Kasarova, Natalie Dessay, Barbara Hendriks, Joyce DiDonato, Diana Damrau, je to vskutku rarita. A co teprve orchestrální činnost. V čele domácích i zahraničních těles vystupují Kurt Masur, Christian Thielemann, Daniele Gatti, Ricardo Muti, Simon Rattle, John Nelson, William Christie, Frederic Chaslin a další. Z komorních souborů bych namátkou uvedl kvarteto Albana Berga. Díky obrovskému počtu vynikajících jmen umělců a souborů vystupujících v uvedených divadlech, byly jejich výkony často zaznamenávány zvukově a později i obrazově. Představím pro informaci několik málo titulů. V Komické opeře byla nahrána opera Lakmé Leo Delibese s dirigentem Alainem Lombardem u firmy Amazon. U firmy Teldec je významná nahrávka Bizetovy Carmen s Lorinem Maazelem nebo stejný starší záznam téže opery s Lorinem Maazelem u Classical Reviews. Z divadla Châtelet je známý obrazový záznam Verdiho Dona Carlose s dirigentem Antoniem Pappanem a vynikajícími sólisty Karitou Mattilou, Waltraud Meier, Robertem Alagnou, Thomasem Hampsonem a José van Dammem. Na závěr v divadle Champs Elysées byla realizována poslední nahrávka slavné Marie Callas z roku 1976 u Archipel Records. Z poslední doby je vynikající nahrávka houslistky Anne Sophie Mutter s Orchestre National de France za řízení Kurta Masura u Deutsche Grammophon.

Nahoru | Obsah