Hudební Rozhledy

Teatro San Carlo a Bartók s Ravelem

Hana Jarolímková | 08/19 |Zahraničí

Teatro San Carlo a Bartók s Ravelem

Teatro San Carlo v Neapoli patří k nejkrásnějším a největším divadlům v Itálii, z nichž je také z těch významných nejstarší. A protože vedle operních představení probíhá v divadle i koncertní sezona, která obsahuje přes dvacet koncertů včetně recitálů, slyšet zde operu není zdaleka tak samozřejmé a člověk tomu musí přizpůsobit veškeré své plány. V březnu, kdy jsem se do tohoto vyhlášeného, bohatou historií se pyšnícího města (sousedícího kdysi se vzkvétajícími antickými Pompejemi a Herculaneem – u nás však v poslední době díky televiznímu zpravodajství spojeného zejména s tunami neodklizených odpadků) vypravila, opera, přesněji řečeno dvojice oper Hrad knížete Modrovouse Bély Bartóka, kterého letos zařadili i na program Salcburských slavností, a Dítě a kouzla Maurice Ravela, se hrála pouze pětkrát, 5., 7., 9., 11. a 12. března. Vedle toho jsme ale mohli ještě čtyřikrát navštívit vystoupení Sboru divadla Teatro di San Carlo nebo koncert s názvem Trio pianistico, na němž se představila trojice klavíristů Martha Argerich, Nelson Goerner a Eduardo Hubert.

Tajuplný Bartók
Operní večer, během něhož bylo divadlo zaplněné asi tak z necelých dvou třetin, zahájil Bartókův Hrad knížete Modrovouse, s jehož ponurým dějem plně koresponduje i Bartókova užitými prostředky sice spíše postromantická, výrazem však až expresivně vyhrocená hudba, ostře kontrastující s důmyslně nápaditou, impresionisticky půvabnou partiturou pohádkového příběhu Ravelova Dítěte a kouzel.
Legenda o Modrovousovi se v mnoha různých verzích objevuje v celé evropské literatuře včetně řady pohádek. Asi nejznámější literární podoba této pověsti pochází z pera Charlese Perraulta – Contes de ma mère l´ Oye z roku 1697, proslavila se však rovněž báseň Maurice Maeterlincka či krátká povídka Anatola France. Pro operní scénu tuto látku postupně zhudebnili André Ernest Modeste Grétry (1789), Nicolas Dalaryac (1791), Jacques Offenbach (1866), Paul Dukas (1907) a Emil Nikolaus von Rezniček (1920).
Symbolistické libreto Bély Balásze (nazývaného „maďarským Maeterlinckem“) bylo původně určeno Zoltánu Kodálymu, toho však příliš neinspirovalo, a tak jej Bartókovi, který jím byl doslova nadšen, přenechal. Po neúspěchu v budapešťské soutěži se zklamaný Bartók nejprve úplně stáhnul z veřejného života, po té však na Kodályho radu operu několikrát přepracoval, přičemž věnoval především pozornost deklamaci pěveckých hlasů v maďarštině, a při premiéře v Budapešti v roce 1918, nastudované Egistem Tangem, se konečně dočkal úspěchu.
Sám příběh je vcelku prostý: po mluveném prologu, který zdůrazňuje symbolistické prvky děje („Nyní zavřete oči. Vynoří se starý dům. Musím ho pojmenovat? Poznáte ho hluboko v sobě. Znáte to místo a jméno znáte též: ozvěna, pouhá dýchnutí vzdechu“), vstupuje do ponuré místnosti hradu (který znázorňuje Modrovousovu temnou duši) Judita s Modrovousem, jehož Judita následuje poté, co opustila své rodiče i sourozence. V síni jsou kromě vstupních ještě další sedmery dveře, které jsou zavřené. Judita o pověstech, že Modrovous vraždí ženy, ví, přesto se s ním chce o úděl samoty podělit a pomáhat mu – ovšem za cenu jeho poznání. Dveře se postupně jedny za druhými pomalu otevírají a odhalují vždy nové a nové Modrovousovo tajemství. Za těmi posledními jsou Modrovousovy někdejší milenky, Jitro, Poledne a Večer, k nimž se musí i Judita – jako Noc – nakonec připojit. Poté jsou místnosti uzavřeny a Modrovous opět zůstává sám...
Roberto Andò, který se chopil režie, ponořil zpočátku celé jeviště do tmy, z níž zářilo pouze velké nasvícené zrcadlo s černým obrysem zády do hlediště otočeného, civilně oblečeného Modrovouse a jehož tajemnou atmosféru ještě více podtrhl měkkým a vemlouvavým hlasem Umberta Orsiniho pronesený prolog. Scénu (Nicola Rubertelli) doplňovalo jen jakési drátěné molo se třemi schůdky a několik dílů pohyblivých pásů kulis. Vše ostatní obstarala dokonalá práce se světly (Giovanni Carluccio) a především projekce, promítaná na jemný monofil spuštěný přes celé jeviště (Luca Scarzella). Jejím prostřednictvím jsme se nejprve ocitli na nevlídném hradním ochozu, přes nějž jakoby bezcílně bloudila ženská postava v bílém (tedy Judita, jež se posléze objevila po Modrovousově boku na jevišti, ale projekce její obraz neustále vracela, aby podtrhla Juditinu stále strastiplnější obchůzku tajuplným hradem – Modrovousovou duší), minuli jsme hrubě tesané kamenné zdivo, po němž stékaly kapky deště a ještě více umocňovaly zoufalství a beznaděj příběhu, i jednotlivé komnaty, jimiž oba protagonisté postupně procházeli: hrůzně vyhlížející mučírnu, bohatě vybavenou zbrojnici, nádherou šperků se skvící klenotnici (hudebně provázenou téměř čistou tóninou D dur a znázorněnou různobarevnými, neustále se mihotajícími světelnými odlesky stoupajícími vzhůru jako kyslíkové bublinky v akváriu), hradní zahradu, pro jejíž vyobrazení režisér využil efektu zrychlené projekce, kdy kamenné zdivo obrostlo zelenými stonky a květy sedmikrásek či kopretin, postupně proměněných v chladné lilie, v podstatě před očima, i komnatu, kde celou nádheru vévodovy rozsáhlé říše znázorňovaly žlutě, tyrkysově a rudě nasvícené pásy kulis... Až do této chvíle se hudba i na první pohled optimisticky laděný děj stále rozjasňovaly: náhle – jakoby se poznávání Modrovouse stávalo pro Juditu čím dál větším utrpením - se však začalo vše zakalovat a propadat do temnoty a zoufalství. Zvláště po shlédnutí slzavého jezera za šestými dveřmi, jehož hudební obraz Bartók ještě jednou cituje ve svém posledním orchestrálním díle, Koncertu pro orchestr, a po otevření dveří posledních, do prostoru za nimiž musí šperky a korunou ozdobená Judita následovat trojici již zmíněných žen, které přišly k Modrovousovi před ní, a jež se zjevily jako nehybně stojící sochy vyjadřující němou výčitku před osvíceným zrcadlem. Hudebně vedle typicky maďarského parlanda pěveckých hlasů budí pozornost především symfonické orchestrální zpracování: každým ze sedmera otevíraných dveří (i každému světlu, které z místností za nimi dopadalo ven), odpovídá určitý zvuk, jenž se analogicky s děním na scéně – podobně jako například u začátku Wagnerova Zlata Rýna – ozve v orchestru. Z určitých dějových prvků dokonce Bartók vytváří příznačné motivy, jimiž vedle hradu provází například i symbol všudypřítomné krve, jejíž stružky každou chvíli stékají z hradního zdiva a jsou provázené příkrými disonancemi. Spíše než o operu se tedy jedná o jakýsi scénický dialog, v němž komorní divadlo bez přítomnosti jakýchkoliv masových scén v sobě spojuje symbolický, baladicky laděný jazyk hudby s až přízračnými obrazy.
Oba maďarští protagonisté, šarmantní Ildiko Komlosi a jakýmsi zvláštním smutkem prostoupený László Polgár (který se jako Modrovous u nás představil s Budapešťským symfonickým orchetrem Maďarského rozhlasu, řízeným Adámem Fischerem, již před třemi lety v rámci Pražského podzimu), se svých rolí zhostili s naprostou profesionalitou, zvláště pak Lászlo Polgár mi učaroval krásně sytým, kulatým barytonem. Nejvyšší obdiv ale patří zejména skvěle nastudovanému orchestrálnímu partu, o nějž se zasloužil šéfdirigent orchestru Teatro di San Carlo, Jeffrey Tate. Partitura ožila nejrůznějšími stupni emocí, zvuk i barva orchestru byly do nejjemnějších nuancí odstíněné a skvělá byla i veškerá sóla...

Pohádkový Ravel
Druhé dílo, dvouaktová opera Maurice Ravela Dítě a kouzla, přináší zcela jiný svět než závažně ponurý Bartókův Hrad Modrovousův. A to jak po stránce obsahové, kdy půvabně odlehčené, pohádkově laděné libreto francouzské prozaičky Sidonie-Gabrielly Colette inspirované její dcerkou a původně vytvořené na objednávku ředitele Pařížské opery Jacquese Rouchéa jako podklad pro balet, je plné kouzel a fantazijních obrazů, tak po stránce hudební, která, i když poslechově tak nikterak výrazně nepůsobí, je na svou dobu neuvěřitelně moderní a novátorská.
Děj rovněž asi hodinu trvající Ravelovy opery je obdobně vcelku jednoduchý. Odehrává se jednoho odpoledne v bohatě zařízeném měšťanském salonku, kdy dítě nechce poslouchat a na svou matku je drzé. Ta, aby jej potrestala, ho zanechá o samotě. Dítě ze vzteku všechno, co mu přijde pod ruku, rozbíjí, kočce chce utrhnout ocas – a nakonec vyčerpáním usne. A právě v tu chvíli přichází ke slovu fantazie a na scéně se začínají dít nejrůznější kouzla: poničené předměty v čele s čajovou konvicí, šálkem z čínského porcelánu a týranou kočkou se vzbouří, začnou mluvit a dítě přísně trestat. Děj po té pokračuje na zahradě, kde se do něho zapojí i všechna zvířátka, která tu žijí... Pro režiséra Roberta Andò a scénáristu Nicolu Rubetelliho tedy nepřeberné množství příležitostí jak příběh uchopit, čehož oba beze zbytku využili a dokázali tak, že ani svět pohádek jim zdaleka není cizí. Nápaditě sestavená scéna, imitující měšťanský pokoj plný nejrůznějšího nábytku, hraček a dalších věcí, se ve chvíli, kdy dítě po odchodu rozzlobené matky (nejméně 3 metry vysoké postavy s vlasy vyčesanými do usedlého drdolu a obrovskými nůžkami zavěšenými kolem krku, která se pohybovala jen díky jezdícímu podstavci, ukrytému pod její dlouhou sukní), zmožené únavou ze svého běsnění usne, promění na kouzelné jeviště, v němž defilují všechny dítětem trápené věci. Taburetky, kávové hrníčky, čajová konvička, čínský šálek, skvěle imitovaný budík, talířky, postavy se zářícími spirálami kolem hlav a pasu znázorňující oheň – i princezna – opět v nadživotní velikosti oblečená do krásných červených šatů. Velice šikovně byl do děje zapojen i sbor, zvláště sbor malých zpěváčků – matematiků s černými šátky na hlavách a bílými číslicemi v rukou, řízený sbormistrem v bílém s číslicemi natištěnými na obleku. K hudebně nejzdařilejším místům, kdy kromě hlavní postavy všichni sólisté vystupovali ve dvou až čtyřech rolích, patřila „mňoukací“ árie černého kocoura (François Le Roux) a bílé kočky (Gabriella Sborgi) a sbor oblečený do dokonale navržených kostýmů žabek, vážek, veverky i netopýrů (Giusi Giustino), jimž dominovala herecky i pěvecky výborně ztvárněná role dítěte Marinou Comparato. Velice barevný byl i orchestr, který rovněž toto dílo nastudoval pod Jeffrey Tatem nejen velice zodpovědně, ale podle výsledku interpretace i s chutí a snahou po co nejlepším zvukovém ztvárnění této nelehké partitury. Večer se tedy vyvedl nejen uvedením nevšedně sestavené dramaturgie, ale i kvalitou nastudování.

A co k tomuto dramaturgickému počinu řekl Jeffrey Tate?
Na počátku byl nápad zařadit do repertoáru nádhernou Ravelovu operu Dítě a kouzla, hranou dosud v Neapoli pouze jednou. K tomu jsme však potřebovali najít ještě jedno dílo, které by představení doplnilo. Samozřejmě, že se jako nejpřirozenější (ale také nejbanálnější) řešení nabízela Ravelova Španělská hodinka, já ale chtěl představit operu, která by stála vůči pohádkovému světu Dítěte a kouzel v protikladu – a nakonec mě napadl Bartók a jeho tajuplný Hrad Modrovousův.
Narozdíl od většiny těch, kteří za skladatele, stavějícího se proti autoritám, považují spíše Bartóka než Ravela, já zastávám názor, že Ravel je mnohem modernější. Bartók je avantgardní například v Podivuhodném mandarínovi či ve většině svých kvartetů, nikoliv však v opeře Hrad Modrovousův, vyznačující se velmi post-romantickým, víceméně tradicionalistickým jazykem.
Ravel naopak přináší hudební myšlenky, jež předcházejí svoji dobu natolik, že nás mohou dovést přímo až k Johnu Cageovi. Vskutku, tonalita Dítěte a kouzel sice času poněkud vzdoruje, ale budí dojem, jako by se téměř odpařovala a tím vytvářela efekty úžasné sugesce, neoddiskutovatelné modernity a zvukové krásy dovedené až do extrému.
Co se týče formy, Ravelova opera připomíná suitu složenou z mnoha malých obrázků, z nichž každý je do celku zakomponován takřka s kartézskou přesností. Opravdovou novinkou je zde to, že v jednotlivých kamíncích uvedené mozaiky zaznívají ozvuky džezu a foxtrotu, které u mě evokují představu Bergovy opery Lulu... Naopak u Bartóka se skrývá jeho největší přínos v úžasném a jedinečném využití orchestrálních barev a originální harmonie. Nikdo z jeho vrstevníků nepředstavoval tak inovující hlas jako on, ani Richard Strauss. A to nemluvíme o dynamice, která je nejen překvapující, ale i velmi členitá...Skladatel ukládá do hudby odlesky emocí tak důmyslným způsobem, že téměř vyvolává obraz Mahlerových symfonií.

Napoli, Teatro San Carlo – Béla Bartók: Il castello di Barbablù (A Kékszakállú hercegvára), Maurice Ravel:
L´ Enfant et les Sortilèges. Dirigent Jeffrey Tate, režie Roberto Andò, výtvarný návrh Marc-Camille Chaimowicz, scéna Nicola Rubetelli, kostýmy Giusi Giustino, choreografie Giovanni Di Cicco, světelný design Giovanni Carluzzio, video Luca Scarzella, sbormistr Marco Ozbic. Psáno z reprízy 7. 3. 2008.

Nahoru | Obsah