Hudební Rozhledy

Barbora Kohoutková – Příběh baleríny

Helena Kazárová | 04/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Barbora Kohoutková

Barbora Kohoutková patří v současnosti k našim nejznámějším baletním umělkyním ve světě, tleskalo ji publikum i v Japonsku a Americe, tančila na největších světových jevištích včetně Velkého divadla v Moskvě a baletní meky Petrohradu. Domácí publikum mělo štěstí vidět její tanec ovšem jen zřídkakdy. Letos se situace na jaře změnila: tato světová taneční hvězda vystoupila v březnu ve dvou představeních ve Státní opeře Praha po boku sólisty pražského Národního divadla Michala Štípy ve dvojroli Odetty/Odílie v Labutím jezeře a v květnu v Národním divadle ve dvou večerech jako Taťána v Oněginovi, kde jí byl výborným partnerem její bývalý spolužák z Taneční konzervatoře Praha Jiří Kodym, držitel ceny Thálie právě za titulní roli v tomto baletu. V obou případech zvedly výkony Barbory Kohoutkové diváky doslova ze židlí. Tančila také 1. května 2008 na slavnostním večeru ke 100. výročí narození I. V. Psoty ve Vinohradském divadle a na Baletu Gala v Národním divadle.

Barbora Kohoutková prokazovala neobyčejný talent již v průběhu studia na taneční konzervatoři, kde ji formovala jako hlavní pedagog Ingrid Seidlová-Nemečková. Lásku k tanci sdílela též se svou o dva roky starší sestrou Vendulou, která studovala tanec rovněž. Díky porozumění tehdejšího ředitele Jiřího Paclíka začala sbírat ocenění nejen na domácích soutěžích (Zlatá medaile Brno 1994, jako patnáctiletá), ale vyjela i do zahraničí (Bronzová medaile v Bordeaux, Stříbrná medaile ve Varně, Grand Prix v Paříži - vše v roce 1994). Stala se „baby ballerinou“, hostovala v Národním divadle v náročném sóle Balanchinova Divertimenta a v následujícím roce přišly další úspěchy: Prix de Lausanne s koncertem laureátů na jevišti Velkého divadla v Moskvě a Zlatá medaile a Grand Prix na soutěži v Helsinkách. Vzhledem k těmto úspěchům a vzhledem k tomu, že studentka konzervatoře Kohoutková měla zároveň vynikající prospěch i v ostatních předmětech (učila jsem ji tehdy také), bylo rozhodnuto, že bude „postaršena“, tudíž studovala dva ročníky najednou. Zároveň pokračovala její mezinárodní ocenění, získala Zlatou medaili a Grand Prix v New Yorku v roce 1996, kdy maturovala a absolvovala zároveň.

V sedmnácti letech nastoupila do angažmá jako sólistka Finské národní opery v Helsinkách, kam byla pozvána i její profesorka Ingrid Seidlová-Němečková jako baletní mistryně. Přišly nádherné role jako Julie, Popelka, Aurora, Níkie… ale také těžké chvilky v cizí zemi a záhy úraz, který mladinkou sólistku velmi zasáhl, tančila „přes bolest“ a nakonec musela podstoupit tři operace – rok a půl trvala léčba a rekonvalescence. Byla to doba hledání nových životních hodnot. „Až když jsem akceptovala, že se může žít i bez baletu, začala jsem se uzdravovat“, vzpomíná na toto těžké období. V loňském roce musela opět překonávat vážnější úraz, a proto se letos rozhodla ukončit své angažmá první sólistky Hamburského baletu Johna Neumeiera. „Přede dvěma lety jsem měla těžkou operaci kyčle a bylo mi lékaři doporučeno ukončit profesionální dráhu baletky, aby nedošlo k ještě vážnějšímu poškození. To byl jeden z hlavních důvodů udělat toto těžké rozhodnutí, zejména když se mi loni stal další úraz kotníku…“ S Hamburkem se rozloučila 13. července 2008 na XXXIV. Nijinsky-Gala, na závěr pět hodin trvajícího maratónu světových tanečních es zatančila se svým „maturitním“ spolužákem a dnes prvním sólistou Stuttgart Ballett Jiřím Jelínkem závěrečný duet Taťány a Oněgina ve slavné choreografické verzi Johna Cranka. Úspěch českého tanečního páru v konkurenci hvězd pařížské Opery a dalších tanečníků světových scén, byl mimořádný.

Sešla jsem se s Barborou Kohoutkovou pak opět v Praze, kde na konci července učila na mistrovských tanečních kurzech Darji Klimentové.

  • Podle počtu medailí a ocenění ze soutěží jste určitě naše nejúspěšnější balerína – jak jste se vyrovnávala s trémou při soutěžích a pak v angažmá?
    Nepovažuji se za naši nejúspěšnější balerínu, spíš jednu z nejúspěšnějších. Bylo pro mne těžké uvěřit, že bych mohla v tak silné konkurenci uspět. Ale brala jsem to zároveň velmi vážně. Tréma byla a je, člověk cítí před každým představením velký tlak. Může za to i určitý perfekcionismus, který to vše zhoršuje – ten ve mně pedagogové podporovali, ale samozřejmě, že ho mám částečně i vrozený. Často jsem i později po představení, které ostatní považovali za úspěšné, byla smutná a byly i slzy, mrzely mě okamžiky, které se podle mě úplně nepovedly. Ale člověk není stroj. Po úrazech jsem se to snažila změnit, hledala jsem způsoby, jak se uvolnit, vzít to, jak to přijde. Udělat maximum, ale zároveň brát představení jako celek, užít si ho. Byl to ale dlouhý proces, četla jsem knížky, přemýšlela. Myslím, že by bylo potřeba, aby v tanečních školách i v souborech byla možnost konzultací s psychologem. Většina lidí totiž soudí, že profesionální tanec je záležitost náročná fyzicky, ale psychická zátěž se přehlíží…
  • Tančila jste v Mnichově a pak také ve Spojených státech amerických, konkrétně v Bostonu. V čem se liší způsob práce v Americe?
    Tři měsíce jsme zkoušeli dva typy programů: celovečerní balet a složený večer, většinou z neoklasických nebo moderních kusů. Pak se tři týdny hrálo kromě pondělků každý den. Je to nepříjemné v tom, že člověk tři měsíce nestojí na jevišti a pak se hůř zbavuje trémy.
    O Vánocích všechny soubory v Americe hrají Louskáčka, je to taková „louskáčkovská epidemie“. My jsme jich v Bostonu odehráli za měsíc a půl 45. Louskáček je v USA o Vánocích tak populární, že Čajkovského hudbě neujdete nikde, zní nejen v divadlech, ale všude, i v obchodech. Představení jsme měli každý den kromě pondělků a o víkendech se hrálo odpoledne i večer. Střídali jsme se v různých rolích, já měla čtyři a to mě naštěstí ochránilo před úplným stereotypem, ale bylo náročné naplňovat tuto hudbu každý večer obsahem, dávat do výkonu kus sebe. Při tomto způsobu práce není už čas na přestudovávání rolí, je připraveno jen jedno obsazení.
  • A co konkurence? Není na umělce velký tlak z této stránky?
    Je pravda, že mě šéf tak trochu vytýkal, že se nestavím při tréninku do první řady, když jsem sólistka. Já jsem se ale proto, abych dobře pracovala, nepotřebovala někam drát. Našla jsem si místo kdekoliv a bylo mi jedno, že to bylo třeba vzadu. Taková okatá ctižádost je mi cizí. Je to proti mé povaze.
  • V Helsinkách jste nastudovala roli Olgy i Taťány v Oněginovi, ale nakonec jste díky onemocnění své kolegyně tančila jen Olgu a Taťánu jste si zatančila až letos v Praze s Jiřím Kodymem a pak závěrečný duet s Jiřím Jelínkem v Hamburku. Jaké jste měla pocity?
    Tančit roli Taťány je, myslím, pro každou tanečnici snem. Já si po jejím nastudování na ten sen musela osm let počkat. O to více emocionálnější to byl pro mě zážitek. Jiří Kodym mi byl při zkoušení i při představeních velkou oporou. Je velmi citlivý partner a skvělý nekonfliktní člověk. Velmi jsme si rozuměli i v interpretaci tohoto krásného dramatického příběhu. S Jiřím Jelínkem jsme tančili jen závěrečný duet ze třetího jednání. Je těžší tento duet tančit vyjmutý z kontextu a navodit tu správnou atmosféru. Ale byla jsem ráda, že jsem měla možnost se v Hamburku rozloučit s rolí mně tak blízkou. S Jiřím Jelínkem jsem tančila naposledy při závěrečných zkouškách na konzervatoři a bylo moc milé si po dvanácti letech společně znovu zatančit.
  • Již delší dobu se také věnujete pedagogické práci a studujete rehabilitační a mobilizační techniky jako je kupříkladu gyrokinesis. Je snazší učit, pomáhat druhým k uměleckému růstu nebo být sám interpretem?
    Obojí je těžké svým způsobem. A v obou směrech se člověk musí pořád učit. Já mám samozřejmě větší zkušenosti jako tanečnice, než jako pedagog. Doufám ale, že budu tyto zkušenosti schopná v kvalitní formě předat. K rehabilitačním a mobilizačním technikám jsem se dostala díky svým úrazům. Mně moc pomohly a doufám, že se stanou součástí výuky profesionálních tanečníků. Je to skvělý způsob, jak se naučit lépe ovládat své tělo a předejít úrazům.
  • Děkuji za rozhovor a přeji doslova a do písmene pevné zdraví.

    Nahoru | Obsah